Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 31 - Konec?

23.12.2010 (21:45) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2060×

31. Konec?

„Tak právě přetekl pohár mé trpělivosti, bratře!“ zvolal Caius a popuzeně vstal z trůnu.

„Nejsem z toho taky moc nadšený, Caie,“ zamračil se Aro.

„Co si myslí, že je? Samaritánka? Anděl? Milosrdenství samo?“ prskal ta slova kolem sebe, očima propaloval každého přítomného. Všichni pod jeho rozzlobeným pohledem uhýbali.

„Dost už,“ zahřměl Aro.

„Já nepřestanu!“ odpověděl Caius. „Mám zmiňovat jména? Ti dva, které ušetřila při první výpravě, nepočítaně dalších mezi nimi a konče tím chlapcem z dnešního dne!“

„Bude jednodušší to s ní skoncovat,“ ozvala se Arova slova.

Caius překvapeně zamrkal. Ani nepočítal s tím, že jeho bratr bude tak snadno souhlasit. Se spokojeným úsměvem se zase zpátky posadil. Uklidnil se. Strach z toho, že by mohl skončit jeho vlastní život a existence, odplul do dálky.

„Ale pane,“ namítl Demetri.

Aro ho neposlouchal. „Neušpiníme si ruce, ale za to osud v nich pro jednou bude. Naši quileutští přátelé se o ni jistě rádi a ochotně postarají.“

„Pane,“ zachrčel Demetri, protože sám cítil, jak mu vyschlo hrdlo. Prudce klesl na kolena a prosebně sklonil hlavu. „Ne, pane, prosím…“

„Provinila se proti pravidlům, Demetri.“

„Pane… já vás prosím. Nemůžete ji poslat na smrt,“ mumlal zoufalá slova.

Ucítil dotek na rameni a vedle něj poklekla půvabná osoba, zahalená v šedivém plášti. „Já vás také prosím, můj pane,“ splynula z jejích rtů prosba.

„Ty mlč,“ vykřikl Caius, „nebo půjdeš s ní!“

„Nemůžeme ji postrádat, je příliš důležitá,“ odmítl Aro.

„Vyměním svůj život za její,“ zašeptal Demetri.

„Já také, pane,“ přidala se zahalená postava.

„Oba dva poslechnete moje rozkazy!“ křikl na ně Aro. „A já vám zakazuji se vzpírat mým slovům. Její dny jsou sečteny. A nikdo,“ rozhlédl se po ostatních, „opravdu nikdo to nezmění.“

***

Pomalu jsem se loudala zpátky.  Krok za krokem jsem se šourala vstříc rozsudku smrti. Myšlenka na útěk se mi zdála příliš zbabělá, než abych ji opravdu mohla uskutečnit. A pokud mám zemřít, je to tak dané. Není šance změnit svůj osud. Vždycky jsem šla tam, kam mi určil.

Nemám na výběr. A ani nechci volit.

Dveře se otevřely samy, místnost byla téměř prázdná.

Tři obsazené trůny, Jane a Alec stojící vedle nich… a ticho.

Demetri byl pryč, Renata i Felix. A všichni ostatní. Afton, Chelsea, Santiago, Corin, Heidi… nikdo z nich se nepřišel pokochat mojí porážkou. Nikdo z nich se nepřišel dívat na moji smrt.

„Valentino,“ promluvil Aro.

„Ano?“ hlesla jsem a donutila se ho neoslovit jako svého pána. Poražené sebevědomí se mi v tom snažilo zabránit, ale kousnutí do jazyka fungovalo spolehlivěji, než bych čekala.

„Máme pro tebe úkol,“ usmál se na mě až překvapivě přátelsky.

„Poslouchám,“ kývla jsem.

„V Seattlu se děje něco znepokojivého. Demetri nemůže opustit Volterru. Je na tobě, abys nám přinesla nejnovější zprávy,“ mluvil zcela vážně.

„Kdy mám odjet?“

„Zítra ráno to bude nejlepší. Letenky a klíče od bytu dostaneš od Gianny.“

„Klíče od bytu?“ vyhrkla jsem.

„Po letu si budeš chtít odpočinout. A jsem si jistý, že ti pár dní zabere, než… se věci dají do pořádku.“

„Děkuji,“ zamumlala jsem.

„Hodně štěstí, Valentino,“ věnoval mi úsměv.

„Sbohem,“ sykla jsem a poslední, co jsem viděla, než jsem vyšla z místnosti, byl Marcus, který vypadal, jako kdyby ho stravoval oheň…

…

Hodila jsem klíče a letenku na parapet okna. I zpáteční? Abych na nic nepřišla? Copak si myslí, že jsem… tak hloupá?

„Val,“ šeptnul Demetri, „nezlob se na mě.“

Pevně jsem stiskla víčka k sobě. „Já se na tebe nezlobím.“ Šlo to vůbec?

„Uteč, miláčku. Prosím tě, uteč někam hodně daleko,“ vytrvale šeptal.

Otočila jsem se na něj. Jeho oči byly pološílené. Stejné jako v mé poslední lidské vzpomínce. Šílely bolestí, která vycházela z jeho srdce.

„Nemůžu,“ hlesla jsem.

„Proč ne? Lásko, já tě o to prosím.“ Udělal ke mně dva kroky, které nás dělily, a přitáhl si mě prudce do náruče.

„Je to rozkaz, stejný jako on dal tobě. Musím ho splnit. Třeba se vrátím…“

„Udělal to schválně… vlkodlaci tě nenechají -“

„Vlkodlaci?“ přeskočil mi hlas o oktávu výš.

„Já… myslel, že ti to řekl,“ omluvně se na mě usmál.

„Ne,“ zamračila jsem se, „ale tak proč ne? Takovou smrt nemůže mít jen tak každý.“

„Nevtipkuj o tom, lásko,“ požádal mě tiše.

„Třeba budu mít štěstí,“ prohodila jsem. Sama jsem tomu nevěřila, ale on potřeboval uklidnit víc než já.

„Přijdu tě hledat,“ sliboval mi.

„Nechoď,“ kroutila jsem hlavou, „takhle to bude lepší.“

„Stejně mě pošle to zkontrolovat,“ ujišťoval mě.

„Třeba ne… ví, že kdybych přežila, vrátila bych se sama,“ pousmála jsem se.

„Slib mi, že se vrátíš,“ žádal mě.

„To nejde,“ odpověděla jsem tiše.

„Kdy odjíždíš?“

„Zítra ráno,“ řekla jsem a kousla se do rtu.

„Moc času nám nedal,“ zamumlal rozhořčeně.

„To všechno je můj trest, Demetri,“ šeptla jsem a pohladila ho po tváři.

„V tom případě jsou zbytečná slova,“ usmál se a v tu chvíli mě políbil tak nečekaně prudce a vášnivě, že se mi podlomila kolena. Vjela jsem mu rukama do vlasů a přitiskla se k němu.

Měl pravdu. V našem případě slova byla zbytečná. Zvlášť, když jsem je neuměla vyslovit…

***

Seděla jsem v letadle, které bylo plné lidí, s očima černýma jako uhel. Hrdlo pálilo, doufalo, že využiji příležitosti, ale moje myšlenky byly na míle daleko.

Felixovo i Renatino objetí, Marcova bolestná slova… a Demetriho polibek.

Pálil mě na rtech, volal mě zpátky a nutil mé oči, aby pálily. Chtělo se mi plakat. Opravdu chtělo, ale nemohla jsem.

Klíče od bytu v mé kapse jeansů vážily nejméně tisíc kilogramů, zmačkaná letenka nebyla o nic lehčí. Seattle… tam bydlela moje prateta, kterou jsem neměla vůbec ráda.

V hlavě se objevila začerněná vzpomínka. První z toho posledního týdne lidského života, který se mi vykouřil z paměti, než jsem odjela do Itálie… Za to bolest, kterou jsem ucítila potom, co mě Demetri zachránil před proměnou Arem, byla jasná a pulzující i teď.

Já, Jimmy a Linda na podlaze před velkým krbem a něčemu jsme se zrovna smáli.

Připomněla se mi Demetriho včerejší slova. Utéct? Skrýt se před vlastním koncem?

Přišlo mi to stejně zbabělé jako poprvé. Jestli to má přijít, bylo to tak dané, a proto nemá cenu utíkat.

Přeji Vám všem krásné a veselé Vánoce, bohatého Ježíška a plná bříška. =) Mám Vás ráda, děkuji Vám za úžasnou podporu a užijte si svátky klidu a pohody. =)

Vaše Fluffy

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 31 - Konec?: