Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 30 - Život

18.12.2010 (21:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1610×

30. Život

„Felixi!“ křikla jsem na stojící postavu.

Felix se otočil a na tváři se mu rozzářil úsměv. „Ahoj, Val!“ odpověděl. „Ty už jsi zpátky?“

„Jak vidíš,“ ušklíbla jsem se.

„Byla tu nuda,“ stěžoval si, ačkoliv mu obličej zdobila radost.

„Byla jsem pryč jen tři dny,“ skepticky jsem se na něj podívala.

„Vážně?“ přehrával překvapený pohled.

Drkla jsem ho do ramene. „Dost už, ano?“

„Jak si přejete, výsosti,“ poklonil se.

Strčila jsem do něj znovu a schválně silněji, aby přistál na zádech v hromadě sněhu. Trochu to zadunělo o chodník, jak dopadl. Sprška bílých vloček mě ohodila a já ji se smíchem vytřepávala z vlasů. „Doufám, že jsi moc neponičil chodník,“ smála jsem se.

„To doufej,“ zavrčel a vyhrabal se na nohy.

Než jsem si stihla uvědomit, co chce udělat, ležela jsem v té vedlejší hromadě a naštvaně jsem se šklebila.

„Jestli se mi to rozbilo, tak si mě nepřej!“ zavrčela jsem na něj.

„Co jestli se rozbilo? Snad jsi mi nekoupila dárek, Val? To bych asi dostal infarkt!“ utahoval si ze mě.

„Za prvé – nemůžeš dostat infarkt, Felixi. A za druhé – pro tebe nic nemám. Zabavila jsem si bráškův domeček,“ zamračila jsem se na něj a opatrně vyndala z velké vnitřní kapsy napůl rozbořenou stavbu. Zatahala jsem za cíp bundy a kostičky, které zbyly v mé kapse, zachrastily.

„Promiň,“ omluvně se zaculil.

„Tohle se nedá omluvit,“ odsekla jsem.

„Dáš to dohromady, pomůžu ti, chceš?“

„Nechci, abys mi pomáhal… Sestavím to zpátky sama, pamatuju si, jak to vypadalo.“

„Vážně promiň.“ Zvedl ruce v obraném gestu.

„To nevadí, zvládnu to,“ ujistila jsem ho a Jimmyho domeček uklidila zpátky. „Jako pravý gentleman bys mi mohl pomoci vstát, co myslíš?“ zašklebila jsem se.

„Jistě,“ usmál se a natáhl ke mně svoji dlaň. Vzala jsem ho za ni a vyhoupla se na nohy.

„Kde najdu Demetriho?“ ptala jsem se okamžitě.

Rozpačitě se po mně podíval. „Jednodušší otázku nemáš?“

„Je u Ara?“

„Pokud vím, tak nejspíš je, půjdeme?“ nabídl se mi jako doprovod.

„Proč ne,“ pokrčila jsem rameny.

Ale uvědomila jsem si až příliš pozdě, že i Felix musí poslouchat rozkazy. Že tohle byla past. Past na moje žhnoucí hrdlo, past na moji neutralitu. Velká místnost byla plná lidí. A upírů. Jedna z dalších prosincových večeří. A útok na moje přesvědčení.

„Val,“ uslyšela jsem Demetriho hlas blízko sebe.

„Nemluv na mě,“ osočila jsem se na něj. „Věděl jsi to.“

„Promiň,“ zašeptal.

Chtěla jsem něco říct, ale Arův hlas mi to nedovolil. „Valentino!“

Všichni ti lidé, kteří netušili, co je za pár minut čeká, se ke mně otočili. „Ano, Aro?“ odpověděla jsem.

„Pojď sem, má milá,“ pokynul mu rukou.

Dav lidí se rozestoupil. Mnohem snadněji se mi dařilo ignorovat bušení srdcí a lákavou vůni krve. Horší byly obličeje. Každý z nich se mi zarýval do paměti a nad každou myšlenkou zmařeného života moje duše zabolela.

Došla jsem až k Arovi a kývla hlavou. Ucítila jsem pohled v zádech. Rozhodla jsem se nevšímat si ho.

„Jak bylo v Londýně?“ usmál se.

„Krátké... ale přínosné. Za to po návratu sem mě čekalo překvapení. Co si myslíte, že tím docílíte?“ zamračila jsem se.

„Vidím, že máš žízeň, drahoušku. Snažil jsem se ti ušetřit cestu. Přátelé, můžete začít!“ zvolal.

A tím mi nedal šanci na jediný protest. Všichni lidé se rozkřičeli, když se po nich začali vrhat upíří. Věděla jsem, na co Aro čekal. Že až ucítím tekoucí krev, tak to nevydržím. Moje hrdlo bylo v jednom ohni. Toužilo, palčivě toužilo po smočení rtů v té nádherně nasládlé tekutině.

Znovu jsem ucítila ten pohled v zádech a otočila se. Malý chlapec, sotva pětiletý, se motal mezi lidmi a upíry, vysílal směrem k trůnům a ke mně zoufalé pohledy.

Zalapala jsem po dechu. Jak mohli dopustit, aby tady zemřelo dítě?

Vrhla jsem se mezi vřavu a strhla chlapečka do náruče. Musel se určitě uhodit. „Come ti senti?“ zeptala jsem se ho.

„Sto bene,“ pípl tiše. Pak na mě upřel svoje oči. „Grazie.“

„Prego,“ usmála jsem se. Ačkoliv se mi usmívat vůbec nechtělo. Nikdo nemohl tušit, co s tímhle chlapečkem bude.

„Quando posso tornare a casa?“

„Stasera,“ zalhala jsem znovu.

„Až?“ zašeptal anglicky.

„Ty mluvíš anglicky?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Ano,“ zazubil se. „Moji rodiče… maminka je Italka. Oba jsou venku. Já… se ztratil,“ zavzlykal a schoval tvář do mé bundy.

„Nedívej se, ano?“ pohladila jsem ho po hlavě.

Zakýval a objal mě kolem krku.

Snažila jsem se proplétat a schovávat ve stínech, vyhýbat se vraždícím přátelům. „Come ti chiami?“ zeptala jsem se.

„Giacomo,“ usmál se, „e tu?“

„Io sono Valentina,“ šeptla jsem zpátky.

Rozhostilo se ticho a všechny oči se upřely na mě a Giacoma. Přitiskla jsem si ho ještě víc k hrudi. „Valentino,“ zahřměl Aro.

„Ne!“ vykřikla jsem.

„Nikdo nesmí přežít,“ řekl. Z očí mu šlehaly blesky. Nelíbila se mu moje záchrana… možná, že mě za to teď nenáviděl. Kolik děti už tady zemřelo? Stovky? Tisíce? Ale Giacomo přežije. I kdybych tu měla položit svůj život místo toho jeho.

„Nechte ho jít, Aro,“ zaprosila jsem.

„Jsou tady pravidla, Valentino,“ prskl po mně to slovo a já cítila, jak se mi podlamují kolena. Nebyla jsem o nic méně lidská než Giacomo. Jen mi chybělo bijící srdce…

„Slibte mi, že ho pustíte. Dohlédnu na to, aby zapomněl,“ šeptala jsem vytrvale.

„Jak asi?“ posmíval se mi. S největší pravděpodobností se těšil, až moje tělo budou olizovat plameny, až se zbaví té, která ho nikdy nechtěla poslechnout.

„Změním mu osud,“ sklopila jsem svůj zrak ke chlapečkovi.

V místnosti dál panovalo tíživé mlčení. Nikdo nereagoval. „Val, nevzpírej se,“ slyšela jsem hlas Felixe a Renatinu tichou ozvěnu.

Když jsem znovu zvedla zrak, podívala jsem se na Demetriho. Jeho pohled mě prosil, abych to vzdala. Nechtěl o mě přijít. Chtěla jsem přijít já o něj? Dokázala bych se vzdát lásky a touhy, dokázala bych se vzdát jeho pro jeden dětský život?

Giacomo se zavrtěl.

Ano, dokázala.

Bolest mnou prostupovala. Ztratím Demetriho dřív, než bych mohla poznat, jestli ho opravdu miluju. Byla tohle ta chvíle, kdy jsem mu nechtěla ublížit? V tu chvíli mi kolena podklesla a ponížení mnou proplouvalo a ochromovalo mě ještě dřív, než jsem ta slova vypustila z úst. „Prosím, pane.“

Arův vítězný úsměv se mi vryl do paměti, jako se dýka vrývá do srdce. „Dobře, Valentino. Můžeš ho odvést. Ale pokud si bude pamatovat byť jen jedinou věc, zemřeš a on s tebou.“

„Děkuji vám, pane,“ znovu jsem poníženě zašeptala. A pak vstala a vypálila z místnosti pryč.

Zšeřelá a prázdná přijímací hala mi dodala trochu sebedůvěry, kterou jsem před chvílí ztratila. Posadila jsem kloučka na jednu ze židlí a pousmála se. „Giacomo,“ začala jsem.

On mi však skočil do řeči. „Děkuju, Tino,“ šeptl zkráceninu mého jména a natáhl ke mně ručičky, abych ho pochovala.

„Teď ne,“ usmála jsem se a pohladila ho po tváři. „Poslouchej mě, prosím. Nikdy jsem to nedělala, nevím, jestli se to povede. Kdyby ne, musíš navždycky mlčet, Giacomo. Musíš…“ kousla jsem se do rtu.

„Budu,“ slíbil mi vážným hláskem.

„Až tě přinesu ven rodičům, nebudeš si snad nic pamatovat.“

„Děkuju,“ zašeptal znovu.

Co z toho může tenhle chlapeček chápat? Ví, že tu dnes zemřelo tolik nevinných lidí? Doufá, že bude žít mimo nebezpečí? Ví, že jsem si právě tímhle podepsala svůj vlastní rozsudek smrti?

Netrpělivě jsem polkla.

Věděla jsem, že Arovi nestačilo mě ponížit. Věděla jsem, že půjdu na smrt. Kdo z nich mě zabije? On? Caius? Jane? Felix? Nebo… Demetri?

Měla jsem nějakou šanci uniknout spárům černoty?

Naposledy jsem pohladila kloučka po hlavě a nechala zviditelnit jeho linii Osudu. Byla nebesky modrá, sálala šťastným dětstvím a láskou. Obrazy jeho minulosti mi lítaly hlavou.

Ztemnělá hala, Arův zlostný hlas, moje klečení, úleva, moje tvrdá náruč, hrůza, děs, výkřiky, Heidi, všichni ti lidé, Gianna, velké dveře, ulice, volání rodičů, pouliční prodavač hraček, pouštění maminčiny ruky, náměstí…

Vrátila jsem se k jeho vzpomínce na volání rodičů, kdy běžel ulicemi.

„Počkej,“ vyrušil mě jeho hlas.

„Co se děje?“ nechápala jsem.

„Díky,“ zazubil se.

„To stačí, Giacomo,“ usmála jsem se.

„Tak jo,“ kývl hlavou.

Vrátila jsem se a v tu chvíli se jeho linie Osudu přetrhla. Nenavazovala jsem ji, jen jsem chlapečka popadla do náručí a vyběhla do ulic. Bylo snadné hledat jeho rodiče. Slyšela jsem volání kloučkova jména.

V tu chvíli, kdy jsem je uviděla, odtržený zbytek linie zbělal. Napojil se na nebeskou modrou a zacelil se. Místo vzpomínek tam bylo prázdno, krásný klid, který ho čekal, mě potěšil.

„Tohle je váš chlapeček?“ zeptala jsem se muže, kterému mohlo být tak třicet.

„Giacomo!“ vykřikl a téměř mi ho vyrval z náruče.

„Slečno, nevíme, jak vám máme poděkovat,“ chrlil na mě jedno slovo za druhým.

„To nestojí za řeč,“ mávla jsem rukou.

„Děkujeme vám,“ vpadla do našeho rozhovoru pohledná žena. Pohladila Giacoma po vlasech a bylo vidět, jak se jí ulevilo.

„Mějte se krásně,“ loučila jsem se.

„Nashledanou,“ všichni se loučili. Giacomo, ještě pořád trošku zmatený, mi roztržitě mával z tatínkovy náruče.

Raději sbohem, pomyslela jsem si.

Dnes poprvé jsem děkovala svým černým očím. Předtím mě ani nenapadlo, že by mohly být problémem. Ale… alespoň o jeden prohřešek méně.

Moji smrt to stejně neodvrátí.

Chtěla jsem Vám poděkovat za komentáře, moc a moc mě potěšily. =)

Come ti senti? - Jak se cítíš?

Sto bene. - Je mi dobře.

Grazie. - Děkuju.

Prego. - Prosím.

Quando posso tornare a casa? - Kdy se můžu vrátit domů?

Stasera. - Až večer.

Come ti chiami? - Jak se jmenuješ?

E tu? - A ty?

Io sono... - Já jsem...

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 30 - Život: