Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 29 - Správné

15.12.2010 (17:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1615×

29. Správné

„Běž pryč,“ odsekla.

„Nevyháněj mě,“ zašeptal.

„Běž pryč,“ zopakovala.

„Nepůjdu,“ zakroutil hlavou.

„Prosím,“ zlomil se jí hlas.

„Nemůžu tě nechat samotnou,“ přesvědčoval ji.

„Zasloužím si to. Ublížila jsem ti.“

„Neublížila,“ objal ji kolem ramen. Potěšilo ho, že se neodtáhla.

„Miluju tě,“ šeptla do tmy.

„Já vím,“ usmál se.

„Je to slabá omluva pro to všechno. Slabá omluva i pro to, že miluju i jeho. Ale je to pravda.“

„Taky tě miluju,“ políbil ji do vlasů.

„Proč mě nemůžeš nenávidět?“ zavzlykala a zabořila hlavu do jeho prsou.

„Blázínku,“ oslovil ji něžně.

***

Slunce se schovávalo za mraky, ráno bylo ponuré a typicky anglické. Znovu jsem si uvědomila, jak moc ráda jsem zpět doma.

„Budu muset jít, mám ještě nějaké pochůzky,“ usmála jsem se na Alastaira.

„Jistě, slečno,“ kývl.

„Bylo zajímavé se dozvědět něco nového. A jsem ráda, že tě mohu nazývat svým přítelem, Alastaire.“

„Víte, proč jsem vám zavázán. Ale není to jen kvůli tomu. Jste lidská a umíte se správně rozhodnout,“ věnoval mi úsměv.

„Třeba se ještě někdy setkáme.“

„O tom nepochybuji,“ odpověděl.

„Pozdravuj svého přítele Carlislea, až se s ním uvidíš. Obdivuji ho za to, že se stal lékařem. Možná budeme mít více času příště, abys mě seznámil s tím, co dělá. A i se členy jeho rodiny.“

„Časem se s nimi jistě setkáte,“ krátce se poklonil.

„Sbohem, Alastaire,“ rozloučila jsem se.

„Sbohem, slečno. Půjdete rovnou za rodiči?“

„Ne. Stavím se, až se začne šeřit. Nemůžu si dovolit, aby mě někdo zahlédl.“

„Buďte opatrná.“

***

„Jakeu?“ ozval se melodický hlas a přeslazená vůně se plížila vzduchem.

„Už i ty, Bello?“ zachraptěl Jacob.

„Můžu dál?“ Bella strčila hlavu do dveří a i přesto, že se při pohledu na Jacobovu ztrhanou tvář vyděsila, si udržela bezchybnou masku.

„Jsi tady,“ zabrblal Jacob a trhl ramenem.

„Alespoň se mnou mluvíš,“ prohlásila trochu spokojeně a sedla si na kraj postele.

„Poslal bych tě pryč, ale ještě mi trocha slušnosti zůstala,“ zažertoval unaveným hlasem.

„Billy říkal, že máš horečku,“ starostlivě se na něj usmála.

„Co je u vlkodlaka horečka?“ ušklíbl se Jacob.

„Chceš o tom mluvit?“ zeptala se tiše Bella.

„Je… mrtvá, Bells,“ šeptl skoro neslyšně.

„Je mi to líto,“ odpověděla váhavě.

„Proč… nemůžu… umřít?“

„Jakeu, tohle vůbec neříkej!“ okřikla ho.

„Vzpomeň si, jak ti bylo, když tě opustil Edward… ale žil, Bello. Žil. Tina je mrtvá!“ zabořil svou tvář do polštáře a snažil se, co mu síly stačily, aby nezačal vzlykat. Bolest, která ho ochromovala pokaždé, kdy vyslovil, nebo jen pomyslel na její jméno, se zase hlásila v plné síle. Trhala, bodala, měla jednu ledovou a jednu horkou ruku – mrazila a pálila. Zvlášť i najednou.

Ucítil chladivý dotyk na své paži. Nebyl mu nepříjemný. Kdy se tohle změnilo?

„Bell, já… pálím tě?“ vyslovil svou otázku nahlas.

„Poměrně ano, odhadem…“ našpulila rty, „… máš tak šedesát stupňů? Vážně máš horečku, Jakeu.“

„Chci říct,“ zamumlal, „možná jsi jako led. To se nikdy nezmění, ale řekni mi jeden jediný důvod, proč už mi to nevadí tolik jako dřív?“

„Blouzníš,“ zakývala Bella hlavou.

„Jasně,“ protočil očima a unaveně přivřel víčka.

„Jacobe, víš, měl bys -“

„Dost,“ přerušil ji. „Bells, je nějaká šance, že by žila?“

„Proč ne?“ pokrčila rameny Bella. Ačkoliv tomu sama nevěřila.

„Nelži,“ požádal ji Jacob.

„Nelžu!“ dotčeně zalapala po dechu.

„Ani ta mramorová tvář ti nepomůže… ta stařenka řekla, že je nemohli ani pohřbít,“ vysvětloval, kde na svůj nápad přišel.

„Nemohli je pohřbít?“ opakovala po něm Bella.

„Ne, nenašla se jejich těla,“ zakroutil hlavou.

„Jakeu, já… nechci ti dávat plané naděje, ale… budu upřímná, ano? Je mi to moc líto, že Tina zemřela. Stává se to.“

„Tak proč nemůžu umřít, Bells? Proč? Proč, když můj smysl života už není?“

***

„Mami? Mami?“ volal Jimmy.

V krku jsem měla obrovský knedlík. Třásly se mi ruce.

Můj tříletý bráška seděl na zemi v obývacím pokoji, kolem sebe měl rozházené hračky, se kterými si hrál.

Adam, můj nevlastní otec, právě přicházel domů. Slyšela jsem ho přijíždět před dům. Ten zvuk bych poznala kdekoliv. Vystoupil z auta, zabouchl za sebou dveře a přecházel ke kufru. Z něj si vyndal svůj kufřík a pak auto zamkl. Pomalu šel ke vchodu.

„Ano, Jimmy?“ Maminka se objevila na prahu pokoje.

Nasucho jsem polkla. Vypadala k smrti unavená, její ztrhanou tvář sice zdobil úsměv, ale přesto mě pohled na ni zabolel. Matně jsem tušila, že ji naše smrt musela zasáhnout. Ale vidět to bylo milionkrát horší. Měla jsem nutkání vletět do domu a přiznat se. Že žiju a… sakra, že jsem zabila Lindu.

Vražda, kterou jsem spáchala, mi znovu projela mou novou pamětí.

Vůně čerstvé krve, touha, jeden doušek, druhý doušek, její ruce se přestaly bránit, třetí doušek… tma, uvědomění, bolest, němé výkřiky hrůzy, Demetriho paže.

„Mi scusa, Linda.“ Obrátila jsem svoje karmínové oči k temnému nebi s nadějí, že se něco změní. Že mi možná odpustí.

„Ahoj, jsem doma!“ ozval se Adamův zvučný hlas.

„Tatí!“ následoval nadšený bráškův výkřik. Prudce jsem zamrkala, hloupý lidský zvyk, abych zahnala slzy, které se nikdy neobjeví.

„Beth,“ uslyšela jsem tátův šepot, lehce políbil mámu na tvář a když procházel kolem Jimmyho, pohladil ho po vláscích. „Tak co, Jime? Nezlobil jsi maminku?“ ptal se.

„Né,“ zakroutil bratříček hlavou, „dneska jsem si, tatí, stavěl z kostiček. Podívej!“ Prstíkem ukazoval na domeček z barevných kostek lega.

„Tak to ho dáme na výstavku, co říkáš?“ usmál se Adam.

„Tak jo,“ zazubil se Jimmy.

Adam vzal malý domeček, přešel k poličce nad televizí a tam, do řady mezi ostatní Jimovy výtvory, postavil i ten dnešní.

„Adame, večeře je v kuchyni, ano? Já vezmu Jimmyho vykoupat,“ pousmála se máma.

Posadila jsem se na zem. Bylo mi fuk, že sedím ve křoví, ve sněhu a ke všemu na naší zahradě. Nastydnout nemůžu, zima mi přestala vadit, asi mám stejně nižší teplotu než zmrzlá voda kolem mě.

Vypadalo to jako normální den. Ale to bylo jen zdání. Mezi rodiči bylo napětí, Jimmy sice mluvil, ale ne tak moc jak bylo zvykem.

Co jsi čekala, hlupačko? osočila jsem se na sebe. Že budou šťastní? Že se jich to nijak nedotkne? Nebo jsi doufala, že dokáží zapomenout?

„Maminko? Povíš mi, jak se mají Tina s Lin?“ vyrušila mě bráškova otázka.

Okamžitě jsem se vymrštila na nohy a během vteřiny jsem seděla na stromě, abych viděla do prvního patra. Modlila jsem se, aby mě skryla tma – sedící postavu na holých větvích by jistě každý rozpoznal.

„Určitě moc dobře, Jimmy,“ věnovala mu máma úsměv.

„A mají v nebi taky lego?“ zeptal se.

„Samozřejmě,“ zasmála se maminka, „a teď už běž spát, ano?“

„Dobře,“ zavrtal se bráška do peřin, „dobrou, mami.“

„Dobrou, Jimmy.“ Zhasla lampičku, dala mu pusu na čelo a odešla.

Čekala jsem, že půjde dolů, ale přešla chodbu a vstoupila do našeho pokoje. Blížila se k oknu, ale já byla jak přikovaná. Nemohla jsem se pohnout.

Na parapetu stál rámeček, vzala ho do rukou a přitiskla na hrudník. „Holčičky moje,“ zašeptala a po tváři jí stekla slza. Zvedla oči a setkala se s těmi mými.

Než však stihla mrknout, byla jsem dole a utíkala, co mi moje upíří síly stačily.

Mohla jsem jen doufat, že vlastně nikoho nespatřila…

…

Do domu jsem se vrátila pozdě v noci a vlezla otevřeným oknem v tátově pracovně, kde větral, než půjde spát. Byl ještě jediný vzhůru a pobíhal s nějakými papíry po celém domě. Pracoval. A já musela být opravdu tichá a rychlá.

Vzala jsem si jedinou věc.

Malý domeček z lega.

…

Moje kroky vedly neomylně do průmyslové části Londýna. Vedla mě má mysl, ne moje vědomí… hledala jsem ho.

Možná proto, abych se pomstila. Možná proto, že jsem to sama chtěla.

Křivda a nenávist mnou prostupovaly a ani bráškova vzpomínka, kterou jsem střežila jako oko v hlavě, mi nepomáhala uklidnit se a určit si priority.

Dveře od panelového domu, kde bydlel můj otec, byly rozbité. Vlezla jsem dovnitř a šla nahoru. Za jeho dveřmi byl hluk.

Dva křičící hlasy. Rána. Spadl stůl.

„Žádný prachy ti nedám!“ hulákal můj otec.

„Dlužíš mi je, Joe, naval je, sakra! Nebudu čekat věčně!“ odpověděl stejně hlasitě druhý mužský hlas.

„Umřely mi dcery! Copak nemáš ani špetku citu?“ zkoušel můj otec nasadit ublížený tón.

Pohrdlivě jsem si odfrkla.

„Ty tvoje dcerunky jsou pod drnem přes pět měsíců, já jen chci svoje prachy,“ nedal se ošálit muž. „Ale, jak chceš. Dám ti tejden, ty starej vožralo, jestli nebudou prachy, přidáš se v nebíčku k těm svejm dceruškám.“

„Já půjdu do pekla.“ Cítila jsem úšklebek v jeho slovech.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Proč bych ho měla zabíjet? Připsala bych si další vraždu – a otci bych tím nejspíš jen pomohla. „Boží mlýny melou pomalu... ale jistě, tati,“ zamumlala jsem směrem k němu a otočila se na patě.

Tady jsem skončila.

V tu chvíli se na mé tváři objevil úsměv. Vracím se do Itálie. K Demetrimu. A to je pro tuhle chvíli správné.

Mi scusa, Linda. - Promiň, Lindo.

Chtěla jsem Vám moc poděkovat za komentáře, velmi si jich vážím. =)

Pokud na mě máte jakékoliv dotazy, i co se povídky týče, piště, prosím, na shrnutí, tam je větší šance, že odpovím - komentáře sice čtu, ale nechce se mi moc zasahovat vlastními pod povídku, která je určená pro Vás. =) Určitě mě chápete. =) Děkuju.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 29 - Správné: