Uběhlo už pár měsíců od Valentininy přeměny, ona sama je ve Volteře spokojená. Ale chce domů - potřebuje vidět svoji matku, nevlastního otce a malého bratříčka. Ačkoliv to nikomu neřekne - stýská se jí.
A co Jacob? Znavený po proběhnutí několika států severní Ameriky je zpět doma. Kývne na Sethovu nabídku začít znovu v Seattlu. Objeví tentokrát alespoň nějaký krok, který by vedl k dívce, která pro něj znamená víc než vlastní život?
29.11.2010 (21:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2030×
26. Bolest
Seděla jsem na posteli a protahovala se. Byl to pouze lidský zvyk, který mě ale bavilo zachovávat. Ranní slunce mě svými paprsky lákalo k oknu, abych se dívala na svou třpytící se kůži a v koutku duše litovala, že nemůžu na světlo vyjít.
„Vrať se, lásko,“ šeptal Demetri. Ucítila jsem jeho rty na své šíji. Laskaly, vábily mě zpátky, chtěly mě.
„Nemůžu,“ odpověděla jsem odmítavě.
„Proč?“ zazněla jednoduchá otázka.
„Chtěla jsem požádat Ara o propustku do Londýna,“ šeptla jsem popravdě.
„To nemyslíš vážně,“ zalapal překvapeně po dechu.
„Myslím,“ odsekla jsem, „budou Vánoce. Chci je alespoň vidět.“
„Nedovolí ti to,“ pokrčil rameny a odtáhl se.
Vstala jsem a přešla k oknu. „V noci sněžilo,“ usmála jsem se, když mi ze střech odpověděl nádherný diamantový odlesk sněhu.
„Co když se už nevrátíš?“ zeptal se tiše, nervozita v jeho hlase mě překvapila.
„Nemusíš se bát, nic se mi nestane. Můžeš jet se mnou.“
„Uvidíme, co ti na to Aro řekne,“ zamumlal nespokojeně.
***
Nic. Nic. Nic.
„Synku?“ ozval se Billyho hlas.
Nic. Nic. Nic.
„Jakeu?“
Proč?
„Jacobe!“
„Už jdu, tati,“ křikl Jacob zpátky.
„Přišel Seth,“ oznámil mu Billy, když se jeho syn uráčil sejít schody.
„Ahoj, Jakeu,“ zazubil se Seth.
„Ahoj,“ kývl na pozdrav.
„Víš, napadlo mě, že bychom se mohli vrátit do Seattlu. Projít ho, co říkáš?“ nabízel se mu Seth.
„Klidně,“ zabrblal Jacob a chtěl okamžitě jít ven.
„Ehm, Jakeu, lepší by bylo, kdybys na sebe nepřitahoval pozornost. A tím, že se budeš producírovat po městě jen v kraťasech, by si tě každý všiml,“ podotkl Seth.
„Hned jsem zpátky,“ odpověděl Jake, otočil se na patě a zmizel v patře.
…
Jacob šel Seattlem. Ruce měl v kapsách, pod nohama mu křupal zmrzlý sníh. Smrákalo se, ulice se vylidňovaly.
Zastavil se u jedné z výloh a s úšklebkem pozoroval vánoční výzdobu. Věděl, že tenhle výlet byl naprosto zbytečný. Prozkoumal už několik severních států a nenašel nic… Tak co tady ve městě, kde všechno začalo?
Kolem Jacoba se energicky belhala stařenka o holi. Byla překvapivě rychlá a ne moc opatrná, protože jen co vysokého mladíka minula, špatně došlápla a podklouzla jí noha.
Jacob uslyšel pád a rychle se otočil. Okamžitě přispěchal stařence na pomoc a pomohl jí vstát. Téměř okamžitě sesbíral jablka, která se rozsypala a vypadla z tašky.
„Jste v pořádku?“ ptal se starostlivě.
„Samozřejmě, děkuji vám, mladý muži,“ pousmála se stará paní.
„Ukažte, pomůžu vám s taškou,“ nabídl se a vzal si od ní její nákup.
„Nebydlím daleko,“ ujistila ho.
…
„Nechcete šálek něčeho pro zahřátí?“ pozvala ho. „Musíte být pořádně promrzlý.“
Jacob se pousmál. On a zima? Byl oblečený jen proto, aby nevzbudil podezření.
„Rád, děkuji,“ zamumlal.
„Odložte si, mladíku, já zatím postavím vodu na čaj,“ řekla stařenka, vzala si od něj svoji tašku a zmizela v kuchyni.
Jake si sundal bundu, zul si boty a vešel do obývacího pokoje, který byl osvětlený matným světlem. Přešel k velkému krbu a začal si prohlížet fotky. Většina z nich byla černobílá a už i nažloutlá stářím.
Ale když došel k prostřední části krbu, srdce se mu zastavilo, pak začalo zrychleně bít a on lapal po dechu.
Středně velký rámeček v sobě skrýval barevnou fotografii. Na levé straně byla usmívající se tmavovlasá dívka, uprostřed chlapeček s oříškovými vlasy a vedle něj…
„Tady máte, mladý muži,“ ozvalo se za ním.
„Děkuju,“ usmál se. Zvědavost ho pálila na jazyku. Cítil se šťastný, nepatrný kousek od cíle. Málem zapomněl na to, jaké to je opět být ovlivňován pocity. Ty měsíce apatických pohledů byly ty tam.
„Prohlížel jste si fotky,“ promluvila stařenka laskavým hlasem.
„Kdo je tohle?“ vyhrkl a ukázal na barevný obrázek.
Stařenka se došourala ke krbu, v jejích očích se zaleskly slzy – čehož si Jake ani nevšiml, vzala fotografii a posadila se na pohovku. Tiše ho vyzvala, aby se k ní připojil.
„To jsou mé praneteře a prasynovec,“ pousmála se a její smutné oči sledovaly fotografii.
Jacob se díval na stařenčinu tvář. Myšlenkami ji vybízel k pokračování.
„Všichni mají společnou matku. Linda má po otci jen barvu vlasů. Vidíte? Jsou si velmi podobní, Bethy jako by z oka vypadli.“
Jacobovi se prudce rozbušilo srdce. On je její bratr? Jen bratr? To štěstí, které ho zaplavilo, bylo pravé. Nefalšované. Radostné.
„Kolik je tomu nejmladšímu?“ šel na to oklikou.
„Jimmymu byly teď tři roky,“ usmála se stará paní.
„To už je velký kluk,“ podporoval radost v ženiných očích.
„To ano,“ souhlasila, „Lindě by příští rok bylo dvacet čtyři. Studovala něco jako výtvarné umění, moc tomu nerozumím… ty mladistvé obory mě míjí.“
„By bylo?“ všiml si Jacob změny času.
„Linda v létě zemřela,“ šeptla paní a pohladila přes sklíčko Lindinu tvář.
„To je mi líto,“ odpověděl Jacob upřímně.
„Jimmy zůstal sám. Je to neštěstí. Pořád velké a bolestivé.“ Žena pohladila po tváři i druhou dívku.
„Sám?“ zachraptěl Jake.
„Tina je také po smrti, mladý pane, spadlo s nimi letadlo.“
Jacob cítil, jak se mu do očí nahrnuly slzy. Nezastavil je. Nechal je skanout po tvářích. Pořád mu doopravdy nedocházelo, co se právě teď dozvěděl. „Promiňte,“ zamumlal.
„To nic, chlapče,“ pousmála se stařenka.
…
Už neměl odvahu se jí na nic dalšího ptát. Teď stál na kraji lesa a stařenčina slova mu pomalu docházela.
Jeho jediná láska je mrtvá.
Už nikdy ji nespatří.
Tak proč mu nemůže srdce vypovědět službu? Proč nepřestává bolestivě bít? Proč je umírání tak pomalá záležitost?
Ten žal, který ho zaplavoval, byl rozvleklý… zasahoval do každého koutku Jacobova těla a mysli, nevynechával ani jedinou skulinku a byl zatraceně důkladný.
Nedovolil Jacobovi se proměnit.
Mučil ho, trýznil, trápil a to všechno pořád dokola. Jake měl pocit, že se nemůže ani nadechnout. Ten tlak, co mu svíral srdce, plíce, celý hrudní koš, neustával. Sílil s každou další vteřinou a jeho mysl si toužebně přála zemřít.
Pukalo mu srdce a on si nic jiného nepřál. Klesl na kolena do sněhu, nevšímal si silného větru, který se do něj opíral a zavřel oči…
***
Připnula jsem si plášť a v tu chvíli se to stalo. V místech, kde jsem měla své mrtvé srdce, zaplál oheň. Ten samý, co ho sužoval při mé přeměně.
Vykřikla jsem a snad abych bolest zmírnila, jsem se snažila svými dlaněmi zastavit to šlehání plamenů.
„Miláčku?“ vykřikl Demetri a okamžitě mě chytl za ramena.
„Moje…. srdce… pálí…“ sekala jsem jednotlivá slova a musela přivřít oči.
Žár pomalu ustával, nakonec se objevil ještě jeden plamenný jazyk. Prudce jsem vydechovala a choulila se u Demetriho v náruči. Měla jsem pocit, jako kdyby mě někdo znovu spálil na popel.
„Co se stalo?“ ptal se a konejšivě mě hladil po vlasech.
„Já nevím,“ šeptla jsem.
„Všechno bude v pořádku,“ ujišťoval mě.
Možná měl pravdu… ale co to znamenalo? Proč? Nepovedlo se něco při mé přeměně? S čím to mělo spojitost? Nechci být zmatená, nechci být zranitelná – už dávno nejsem člověk…
Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Osudová romance 26 - Bolest:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!