Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 22 - Trénink

07.11.2010 (20:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2085×

22. Trénink

„Řekneš mi, co se děje, viď?“ zeptala jsem se tiše.

„Určitě nic,“ ujišťoval mě, zatímco se oblékal.

„Nejsem si tím úplně jistá,“ zamračila jsem se a natáhla se po tričku, které včera za nevysvětlitelných okolností přistálo na parapetu okna.

„Věř mi,“ odpověděl prostě.

„To se bát nemusíš,“ našpulila jsem nespokojeně rty.

„Já vím, že ne,“ usmál se a hodil si přes ramena plášť.

Také jsem si vzala ten svůj. „Někdy mám pocit, že mi něco tajíš,“ prohodila jsem.

Neodpověděl, přitáhl si mě k sobě a políbil.

„Nemysli si, že to tímhle zamluvíš,“ pousmála jsem se, „a navíc porušuješ pravidla.“

„Já vím, že je den,“ odpověděl.

„Uvidíme se večer,“ řekla jsem a vymanila se z jeho náruče.

…

„Ahoj, Felixi,“ usmála jsem se, když jsem přišla do prostorné místnosti, která už měsíc sledovala moje pokusy o trénování bojové techniky.

„Ahoj, Val,“ opětoval mi úsměv.

„Nejdu pozdě, že ne?“ ujišťovala jsem se.

„Ne, to já tady byl brzy,“ zakroutil hlavou. „Odpoledne přijde Renata, aby sis zkusila, jaké to je bojovat proti štítu,“ oznámil mi.

„Fajn,“ přikývla jsem a plášť hodila přes židli, která stála u stěny, vedle toho jeho.

„Jaký byl včera lov?“ zajímal se.

„Jako obvykle, nestalo se nic zvláštního,“ pokrčila jsem rameny a dala si opravdu záležet, aby na mně nebylo nic poznat.

„Doufal jsem, že byla alespoň nějaká zábava,“ zašklebil se.

„Promiň,“ odpověděla jsem pobaveně, „příště se budu víc snažit.“

***

Jaku, vrať se domů. Tohle nemá cenu.

Sethe, odpověděl Jacob myšlenkou, já vím, že to myslíš dobře. Ale já hledat nepřestanu.

Kde vůbec jsi? zajímal se Seth.

Dneska jsem se vrátil do Států. Zkoušel jsem štěstí v Kanadě. Ale šla po mně nějaká pijavice. Musel jsem změnit plány, povzdechl si Jacob.

Pijavice? Neměli bychom si o tom promluvit s...

Carlislem? Dej pokoj. Nebudu je tímhle otravovat, odfrkl si Jake.

Jaku, vrať se. Začneme znovu v Seattlu, přemlouval ho Seth.

Vrátím se, až prohledám všechno ostatní. Já ji musím najít. A najdu ji, rozumíš? Už půjdu, měj se a pozdravuj ode mě tátu, prosím. Vyřiď mu, že ho mám rád, poprosil ho Jacob.

Vyřídím, přikývl Seth, a rozmysli si to dobře. Všichni tě chceme doma.

Jo, odsekl Jake a pak se proměnil. Mezi posledními stromy si natáhl kraťasy a vydal se na kraj města, kde měl pronajatý hotelový pokoj na pár dní, aby si odpočinul. Když setřásl toho chlápka, co ho sledoval, potřeboval vypnout a začít relaxovat…

***

„Je to jednoduché, dívej se,“ přikázal mi Felix.

„Dobře,“ kývla jsem.

„Vážně na tom není nic složitého,“ ujišťoval mě, „skočíš, přikrčíš se a otočíš se. Tak mu podtrhneš nohy. Pak už stačí být jen rychlá a můžeš ho držet na zemi.“

Předvedl svá slova. Znovu jsem kývla hlavou. „Chápu.“

„Zkus si to na mně,“ vybídl mě.

„Blázníš?“ vykulila jsem oči.

„No tak, Val,“ zašklebil se, „musíš si to vyzkoušet.“

„Fajn,“ procedila jsem mezi zuby.

Připravila jsem se ke skoku a pak se odrazila. Přistála jsem ve dřepu, okamžitě natáhla pravou nohu a jednou rukou si pomohla do otočky. Felixovy nohy podklesly a já za pár setin vteřiny klečela jedním kolenem na jeho hrudi a druhou rukou ho držela pod krkem.

„Jaký je to pocit, když se ti něco takového povede?“ zajímal se s úsměvem.

„Skvělý,“ odpověděla jsem ihned, „cítím takovou zvláštní moc, takovou autoritu a zároveň spokojenost, že se mi něco povedlo… Vážně skvělý pocit.“

„Už mě můžeš pustit,“ zašklebil se.

„Promiň,“ zářivě jsem se usmála a zvedla se.

„Teď si zkusíme něco jiného. Co kdybys o mně nevěděla a já na tebe zaútočil ze zálohy?“ zeptal se vesele.

Ačkoliv nemohl na nic narážet, mně opět přejel mráz po zádech, jako včera. Kdybych byla člověk, řekla bych, že by se ve mně v tu chvíli krve nedořezal. A teď by opravdu nikdo žádnou nenašel.

„Jasně,“ vykřesala jsem neupřímný úsměv.

Všiml si toho. „Co se děje?“

„Nic, fakt,“ odpověděla jsem rychle.

Možná až příliš. Felix zvedl obočí. „Vážně?“

Skousla jsem si ret. „Víš… včera na lovu…“

„Takže se nakonec dělo něco zajímavého?“ zašklebil se.

„Byl tam někdo další,“ zašeptala jsem.

Jeho úsměv zmizel z tváře, byl naprosto vážný. „Neublížil ti někdo?“

Teď jsem se usmála. Jeho pošetilá otázka mě dojala. Jak by někdo mohl? Ale líbilo se mi, jak byl starostlivý.

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „neměla jsem moc šancí s ním bojovat. Nejdřív jsem mu uhnula a pak lehce vykryla další útok. Vyskočila jsem na střechu jednoho z domů, víš, jak je ta ulice, kde jsou kanceláře? Jak mají budovy rovné střechy? Tak tam. Přeběhla jsem pár metrů a přistála jsem za ním. Chtěl se mi dostat za záda a v tu chvíli se tam objevil Demetri.“

„Páni,“ zamumlal, „příště jdu taky.“

„Ale… on mě sledoval. Dobrých deset minut. A já… prostě… nevěděla jsem o něm,“ nešťastně jsem se na Felixe podívala.

„To je chyba,“ uznal, „ale ne nijak závažná. Pak už jsi o něm ale věděla, nemám pravdu?“

„Máš, změnil se vítr,“ podotkla jsem.

„Kdo to byl?“ zeptal se.

„Znáš Alastaira?“ odpověděla jsem tiše otázkou.

„Samozřejmě,“ přikývl, „je to nomád. Na toho jsi mohla lehce narazit.“

„Nomád?“ vykulila jsem oči.

„To znamená, že nemá stálý domov oproti nám… Alastair je původně z Anglie jako ty,“ usmál se, „ale cestuje po světě. A… víš, myslím, že mám pro tebe uklidnění.“

„Jaké?“

„Alastair je tak trochu stopař,“ ušklíbl se Felix, „zdaleka ne tak skvělý jako je Demetri. Protože víme, že Aro se nejraději obklopuje nejsilnějšími talenty. Ale Alastair se umí skrývat. Ví, kam se má postavit, abys ho nezpozorovala. Proto sis ho nemohla všimnout.“

„Proč mi to Demetri neřekl?“ zamračila jsem se.

„Neptala ses,“ ozval se za mnou pobavený hlas.

„Promiň,“ sklopila jsem hlavu.

„To nic,“ pohladil mě po paži, „jak vám to jde?“

„Docela dobře,“ usmál se Felix, „zrovna jsme chtěli zkoušet obranu při útoku ze zálohy.“

„To Valentina potřebuje,“ zašklebil se Demetri.

Lehce jsem do něj strčila. „Jen počkej,“ zavrčela jsem.

„Kdyby neplatila pravidla…“ opáčil.

„Neměli bychom se čeho držet,“ přimhouřila jsem oči, „a ty už jsi je dnes ráno porušil.“

„Co kdybychom pravidla upravili?“ nadhodil.

„Neříkej dvakrát,“ varovala jsem ho s úsměvem na tváři.

„Dnes večer, zlato,“ připomněl mi, bez žádných zábran si mě jednou rukou přitáhl k sobě, krátce políbil na rty a byl pryč.

„Vy dva se nezdáte,“ popíchl mě Felix.

„Porušuje pravidla,“ odpověděla jsem naštvaně.

Nechápejte mě špatně. Já chtěla, aby to udělal. Nezáleželo na tom, jestli byl den nebo noc. Já po něm toužila pořád stejně. Moje city k němu se neměnily. Přitahoval mě. Neskutečně mě přitahoval. Ale určili jsme si pravidla. A jestli budou i ta porušována… co se může stát potom?

„Jen bojuje,“ pokrčil rameny.

„Bojuje?“ vyjekla jsem překvapeně.

„O tebe,“ dodal tiše, „ví, že bys ho jednoho dne mohla opustit. Chce, aby to zůstalo tak, jak to je.“

„A jak ty to víš?“ odsekla jsem.

„Znám Demetriho dlouho, Val,“ pousmál se, „a znám dlouho i tenhle život.“

„Já… omlouvám se,“ zamumlala jsem, „nevím, co to do mě vjelo.“

„Jsi novorozená,“ vysvětlil mi, „je normální, že míváš stavy agrese a naštvanosti. Časem to přejde, věř mi.“

„Takže je to jen tím, jo?“ zašklebila jsem se.

„To nemusí,“ oplatil mi úšklebek, „taky můžeš být agresivní od přírody.“

„Třeba jsem.“

„Radši budeme pokračovat, co ty na to?“ odvedl řeč jinam.

„Radši ano,“ přikývla jsem.

„Není na tom nic složitého,“ ujišťoval mě svou oblíbenou větou, „stačí se jen ve správném okamžiku otočit a udělat výpad.“

Vykulila jsem oči. „Nic víc?“

„Dobře, pokud by útočník byl rychlejší, ještě se přidá krátká obrana,“ seznamoval mě s dalším úkolem.

„Fajn, to snad zvládnu,“ souhlasila jsem.

„Budu pomalý, nemotorný Felix,“  mluvil schválně hlubokým hlasem, cukaly mu koutky a postavil se za mě, „a ty mě máš zrovna plné zuby.“

Rozesmála jsem se. „Jak se mám soustředit, když mě rozesmíváš?“

„Věc cviku,“ zazubil se, „až řeknu teď, tak uděláš to, co jsem vysvětloval, ano? Ale prosím, buď něžná… nechci být na dvě půlky.“

„Neboj,“ ujistila jsem ho pobaveně.

„Teď,“ vyzval mě.

Udělala jsem rychlou otočku doleva a ruku vystřelila v hrozivém seku k jeho pravému boku. Zastavil mě svojí dlaní tak tak.

„Výborně,“ usmál se.

„Díky,“ poděkovala jsem potěšeně.

„A teď budu strašlivě rychlý a neodolatelný Felix,“ upozornil mě zase vážným hlasem. Tři setiny vteřiny bylo ticho a pak jsme se oba rozesmáli.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 22 - Trénink: