Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 18 - Přátelství

26.10.2010 (10:15) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2491×

18. Přátelství

Trhla jsem sebou leknutím, když se prudce otevřely dveře a dovnitř vpadla jako velká voda Renata. „Promiň, že tě ruším takhle brzy ráno, Val, ale…“ Nedopověděla a jen bezmocně rozhodila rukama.

„Co se stalo?“ vyjekla jsem možná o něco víc vyděšeněji, než jsem zamýšlela. Téměř celou noc jsem byla jak na trní, moje nová mysl slyšela snad každý poryv větru venku, každý krok v hradu. Nevěděla jsem, jestli je možné, aby byl upír psychicky vyčerpaný. Ale já k tomu po téhle noci neměla daleko.

„Zakázali mi vést tvůj výcvik!“ Střelila naštvaným pohledem ke dveřím.

„Počkej… jak to myslíš?“ nechápala jsem.

„Nemůžu tě cvičit,“ zopakovala, „netuším, jestli chce čekat, až se Demetri vrátí, ale… nemůžu ti s ničím pomoci.“

„Aro?“ zeptala jsem se tiše.

„Samozřejmě, kdo jiný,“ zamračila se.

Kousla jsem se do rtu. Věděla jsem, že to má něco společného s mou noční návštěvou u třetího z vládců. Řekl mi Marcus něco, co neměl? „Co budeme dělat?“ zašeptala jsem.

„Já… nevím.“ Nešťastně se na mě podívala. „Slíbila jsem to Demetrimu. Nechci ten slib porušit.“

„V tom případě mi nezbývá nic jiného, než jít za Arem.“ Zvedla jsem se z postele a zavřela rozečtenou knihu.

„Zbláznila ses?“ tentokrát vyjekla Renata.

„Nedá se nic dělat.“ Pokrčila jsem rameny.

„Já tě tam jít nenechám.“ Popadla mě za rameno a krátce se mnou zacloumala, asi abych se probrala a nedělala hlouposti.

„Nemůže se mi nic stát,“ ujišťovala jsem ji.

„Val, poslouchej mě,“ nadechla se, „tohle místo je prohnilé skrz na skrz. Nikdo tu není svobodný. Ani ty. Ale já věřím, že máš možnost to tady změnit, nenechám tě udělat žádnou hloupost.“

„Já nemůžu…“

Skočila mi do řeči: „Přestaň si to vymlouvat. Jsi jediná, kdo mě neodsuzuje. Nechci, aby se ti něco stalo, Val.“

„Chceš o tom mluvit?“ zamumlala jsem.

„Jsem si jistá, že i kdybych ti to nechtěla říct, časem na to stejně přijdeš,“ povzdechla si, „vadí mi zabíjet lidi. Pokaždé, když pod mýma rukama zemře člověk, cítím, jako bych dostala ránu elektrickým proudem. Vím, že je to špatné – ale copak se tady dá přežít nějak jinak?“

Pochopila jsem – její potrhaná linie mi to potvrdila. Renata nebyla spokojená s tím, že musí zabíjet. Nebyla vůbec krvežíznivá jako ostatní tady. Ale byla jednou z nich, musela se podřizovat vůli a plnit rozkazy. I když se jí to krajně příčilo.

Jednou z nich?

Jednou z nás.

Patřila jsem tam stejně jako ona. S nesouhlasem, odstupem a bázní mně vlastní.

„Bude to znít bláznivě, ale… jsi moje jediná kamarádka, nemůžeš mě tu nechat.“ Upřela na mě svoje smutné oči.

„Nechci tě tu nechat.“ Zakroutila jsem hlavou. „Vděčím ti za hodně. Opravdu.“

Renata se pousmála. „Děkuju.“

Cítila jsem, jak se mezi námi linie zbarvila do tmavě okrové. Přátelství, které mezi námi dvěma vzniklo, se nedalo jen tak porušit. Rozbít něčím zvenčí. Jediný, kdo s tím mohl něco udělat, jsem byla já. A samozřejmě Renata.

***

„Kde je Jane?“ rozhlédl se Alec po místnosti.

„Šla asi ven lovit.“ Pokrčil rameny Demetri a dál nepřítomně zíral z okna do pošmourného dne.

„Nejspíš,“ připustil Felix, sedl si na pohovku a natáhl si nohy na konferenční stolek.

„Alespoň bude chvilku klid.“ Zašklebil se Alec a posadil se do křesla.

„Byla to příliš rychlá akce,“ postěžoval si Felix.

„Nemůžu za to, že je Jane se vším hned hotová,“ bránil se Alec, když zjistil, že se na něj Felixovy oči dívají.

„Nemyslel jsem to zle.“ Ušklíbl se Felix. „Nebylo to nic extra. Vlastně jsme je mohli nechat běžet.“

„Přišel by jsi o nejoblíbenější část,“ odpověděl pobaveně Alec.

„Zabíjení je jen příjemné zpestření.“ Naoko lhostejně pokrčil Felix rameny. Alec měl pravdu – byla to jeho nejoblíbenější část. Jakákoliv příležitost k boji pro něj znamenala skvělé povyražení.

„Demetri, co že jsi tak potichu?“ vyzval ho Alec, aby se taky vyjádřil.

„Nemluv na něj, není s ním řeč.“ Zamračil se Felix.

„Že by se nám po tolika staletích zamiloval?“ utahoval si z Demetriho Alec.

„Nechtěj, abych ti připomínal tvoje lásky,“ ucedil Demetri.

„Takže ji miluješ? Měl Aro pravdu?“ zeptal se Felix.

Demetri zakroutil hlavou. „Ne.“

„Myslel jsem, že jste… spolu,“ váhavě odpověděl Alec.

„Potřebuješ ke všemu city?“ Zašklebil se Demetri.

„To jsem neřekl.“ Zvedl ruce v obranném gestu.

„Tak to neřeš, mám v tom všem svou roli.“ Záhadně se usmál.

„Nemusel bys zacházet tak daleko,“ namítl Felix.

„Ale já chci,“ zavrčel Demetri, „nemůžete chápat, jaké to je, držet ji v náručí a vědět, že cítí to samé co vy.“

„Proto se tě ptám, jestli ji miluješ?“

Felix krátce přikývl, také ho to zajímalo. Věděl, co Demetriho na Valentině tak láká. A možná právě proč se jí nedokáže vzdát. Byla krásná. Co krásná? Překrásná, opravil se v duchu. Vyzařovalo z ní zvláštní kouzlo. A byla talentovaná. Nevěděl toho ani z poloviny tolik jako Demetri a už vůbec ne tolik jako Aro, ale jedním si byl jistý. Tahle dívka jednoho dne strčí všechny ostatní talenty do kapsy. Když si vzpomněl na její dobře provedenou práci při jejím prvním lovu, měl co dělat, aby se neuklonil a nezačal šeptat obdivná slova. Imponovalo mu, jaká je. A taky možná proto, že byla jiná než ostatní. Dokázal si představit, že kdyby spojila svůj nádherný úsměv s prosbou a talentem, následoval by ji kamkoliv. I za jistou smrtí.

„Nedokážeš ji nemilovat,“ zamumlal Demetri, „stačí strávit v její přítomnosti jen pár hodin a poznáš, že ona je to nejlepší, co tě mohlo potkat.“

„To snad ne.“ Nevěřícně se podíval Alec po svých společnících, protože i Felix souhlasně kýval hlavou.

„Demetri má pravdu,“ promluvil Felix, „měl jsem pocit, že bych se měl klanět za tu úžasnou práci, jakou předvedla. Málokdo z nás si umí se vším poradit tak čistě.“

Demetri se usmál. „Nemůžu ti říct ,představ si…´ - ale, když vidíš, jak je na tobě téměř závislá. Že tě potřebuje. Nemůžeš ji zklamat. Možná, že ji vážně miluju, možná, že máte oba pravdu. Ale jediné co vím, je…“ odmlčel se, „… že bez ní nechci být. Ne teď.“

„Víš, co ji čeká…“ podotkl Alec.

„Samozřejmě,“ kývl Demetri, „to ale neznamená, že ji nemůžu milovat teď. Je to moje volba, stejně tak její. A dohody platí. Arovy i naše.“

„Vaše dohody?“

„Ano, naše dohody,“ zašeptal Demetri.

***

„Renato, můžeš odejít,“ pokynul Renatě Aro.

Ačkoliv Renata nechtěla, abych za Arem šla – netrvalo příliš dlouho a byla jsem k němu zavolána sama.

„Ráda bych tu zůstala, pane,“ odpověděla statečně.

„Já bych byl rád, kdybys odešla.“ Vrhnul po ní Aro netrpělivý pohled.

„Ano, pane,“ pípla tiše a zadívala se na mě.

„Budu v pořádku,“ ujistila jsem ji a ona s nervózním úsměvem na rtech opustila místnost.

„Měla by sis dát pozor,“ sekl po mně Caius pohledem.

„Proč si to myslíte?“ zeptala jsem se.

„Renata je sice jeden z nejdůležitějších členů naší osobní gardy, ale to neznamená, že nemůže ujít trestu.“ Upřel na mě svoje oči. „Stejně jako ty.“

„Já ctím vaše zákony.“ Zakroutila jsem hlavou. „Není žádný důvod někoho trestat. Ani Chelsea si to nezasloužila.“

„Nepřísluší ti soudit naše činy,“ odsekl Caius.

„Bratře,“ oslovil ho trpělivým hlasem Marcus. Ještě než se Caius otočil, věnoval mi pohled plný povzbuzení.

„Jen se jí nezastávej,“ odpověděl jízlivě a šel se posadit na svůj trůn.

„Mám pro tebe návrh, Valentino,“ promluvil Aro.

„Poslouchám,“ přikývla jsem.

„Demetri se brzy vrátí a já se rozhodl, že mu výcvik plně přenechám,“ pokračoval.

Snažila jsem se udržet vážnou tvář, ale úleva, která mě zaplavila, si zřejmě našla cestu na povrch.

Marcus mi posunkem dal najevo, ať si více hlídám emoce. Jen jsem krátce kývla, že jsem pochopila a za necelou setinku vteřiny bylo všechno tak, jak má být.

„A teď přejdeme k mé nabídce.“ Pousmál se Aro. „Chci, aby ses stala právoplatnou členkou gardy. Hned po svém výcviku.“

„Co ode mě žádáte na oplátku?“ zeptala jsem se bez okolků.

„Nechali bychom si to projít hlavou… a pak bych své přání vyslovil,“ přešel v polovině věty do jednotného čísla.

Nesouhlasně jsem našpulila rty. „Nelíbí se mi vaše nabídka.“

„Zformuluji ji tedy jinak.“ Pousmál se Aro. „Chci mít jednu možnost ti dát rozkaz, který budeš muset uposlechnout.“

„Mimo obvyklých rozkazů gardě, předpokládám.“

„Předpokládáš správně,“ přikývl, „chci mít jistotu, že nám budeš jednou zavázána a budeš mě muset poslechnout.“

Chvíli jsem o tom přemýšlela. Měla jsem vůbec v té chvílí na vybranou?

„Myslím, že nemám jinou možnost, Aro.“ Pokrčila jsem rameny.

„Věděl jsem, že dospěješ k takovému rozhodnutí.“ Spokojeně se usmál. „Zítra k ránu se Demetri vrací. Tvůj výcvik může začít.“

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 18 - Přátelství: