Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 17 - Zatím

20.10.2010 (08:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2200×

17. Zatím

Aro pomalým krokem přešel po místnosti. „Je to příliš zajímavé,“ krátce se pousmál.

„A taky příliš nebezpečené,“ zamračil se Caius.

„Zatím ne,“ zakroutil hlavou Aro.

„Zatím,“ odpověděl uštěpačně jeho společník.

„Není se čeho bát, nevyzná se sama v sobě,“ mírnil ho Aro, „a nemusel bys dávat najevo tolik své rozhořčení.“

„Že nemusel?“ trpce se zasmál. „Hrozí nám všem zkáza. Naprostá a úplná. A ty budeš sám u toho, až se to co jsme několik tisíciletí budovali, rozpadne v prach?“

„Neřekl bych, že bude schopná zničit to, co je její součástí,“ odsekl rozzlobeně Aro. Prchlivost jeho bratra ho přespříliš unavovala.

„Je to jako kletba,“ zasyčel nespokojeně, „odpovídá to.“

„Je lepší ji mít na své straně,“ mínil Aro, „pokud se stane přítěží, naši nepřátele ji vyřídí. My nebudeme muset hnout ani prstem.“

„Nebude nás poslouchat, je umíněná a drzá,“ namítl Caius.

„Přímo ne,“ usmál se Aro.

Caius se trochu uklidnil, byl rád, že je jeho bratr opatrný. Bál se, že by ho mohla příliš zaujmout. Vzhledem k jejímu poslání v celé historii…

„Kde je vůbec Marcus?“ zvedl oči k třetímu prázdnému trůnu v opuštěné hlavní místnosti.

„Odešel do své ložnice, řekl, že potřebuje klid.“

„Jak dlouho myslíš, že utajíš její vraždu?“ zeptal se šeptem.

„Stejně si myslím, že na to za ty roky přišel,“ odpověděl stejně tiše Aro. Jeho hlas postrádal jakoukoliv barvu, jakékoliv emoce.

„Nikdy ti to nevyčítal,“ ozřejmil mu Caius.

„Především to byla moje sestra,“ zavrčel Aro.

„S Valentinou toho máš společného víc než dost,“ temně se zachechtal Caius.

„Je tu jeden podstatný rozdíl,“ trhl rameny Aro a v myšlenkách se vracel k tomu osudnému dni před tolika staletími.

„Jistě, ty jsi to neudělal,“ připustil Caius a zamyslel se. „Nepřipravil jsi naší svěřenkyni lehký život.“

„Nikdy jsem to neměl v úmyslu. A ani to v úmyslu nadále nemám.“

„Jsem rád, že jsi rozumný, bratře.“

„Nejsem bláhový, Caie,“ přes kamennou tvář mu přeběhl náznak úsměvu.

„Na rozdíl od ostatních,“ poukazoval na někoho Caius.

„Koho přesně tím míníš?“ zvedl Aro jedno obočí a zkoumavě se zadíval na svého bratra.

„Nemusel bych chodit pro příklady příliš daleko. Co třeba Demetri?“

„Máš pravdu,“ souhlasně zakýval hlavou Aro, „sám dobře nechápu, k čemu tu dochází.“

„Je mezi nimi něco víc,“ zabručel Caius.

„To je,“ přikývl Aro, „ale musí to sloužit něčemu vyššímu. Ona si podvědomě určitě vybírá své lidi. A Demetri tu bude ještě hodně důležitý.“

„To si ale ona neuvědomuje,“ namítl Caius.

„Ne,“ odtušil Aro, „zatím je k němu připoutána jistým druhem oddanosti. A vášně, bratře. Je mezi nimi velmi zvláštní pouto. A příliš zajímavé. Příliš přitažlivé.“

„Co budeš chtít udělat, když se bude schylovat k naplnění toho… proroctví?“ vyslovil poslední slovo šeptem.

„Pošleme ji na smrt,“ odpověděl klidně Aro. „Naši přátelé z Ameriky se o to rádi postarají. A určitě i ti tví oblíbení vlkodlaci nenechají pobíhat po svém území upíra.“

Caius se spokojeně usmál. „Hned jsem klidnější.“

„To jsem velmi rád,“ oplatil mu Aro úsměv.

***

Kroky se přibližovaly. A já nebyla schopná udělat ani jeden svůj. Stála jsem tam, přibitá na místě neviditelnými hřebíky a kdyby mé srdce bušilo, měla bych ho teď až v krku.

Stával se z toho dům hrůzy. Z minuty na minutu. A nemohla jsem tomu zabránit. Byl v tom přeci jen můj pud sebezáchovy.

A byla jsem novorozená.

Byl to normální vývoj. Skoro. Neměla bych teď být agresivní a cítit zlobu? Ne strach, který mě zaplavoval až po konečky prstů? Byla jsem příliš zbabělá?

Proti mně vyšla vysoká postava zahalená v černém plášti. Než jsem se stačila znovu trhaně nadechnout, nechala si spadnout kápi na ramena. Díval se na mě třetí muž.

„Valentino,“ zašeptal, „jsem rád, že jsem tě našel.“

„Počkejte,“ podařilo se mi vydolovat ze strnulých rtů.

„Není bezpečné zdržovat se na chodbách hradu, pojď, prosím, se mnou,“ pokynul mi krátce rukou.

Zkoprněle jsem přikývla a následovala ho. Za pár minut jsme byli v nevelké místnosti, která ale byla vkusně zařízená. Třetí z pánů si sedl do křesla a znovu mi pokynul. Vyzval mě, abych se posadila naproti němu.

„Zkus mi trochu důvěřovat, Valentino,“ vykřesal nepatrný úsměv na své tváři. Posadila jsem se do druhého křesla a nervózně si propletla prsty na rukou.

Pak jsem si dodala odvahu a odpověděla: „Jde to velmi těžko.“

„Ano, slyšel jsem Aftona,“ přikývl, „a můj bratr také nedrží své emoce na uzdě.“

„Nic jsem neprovedla,“ namítla jsem dotčeně.

„Já vím,“ mírnil mě, „pověz mi o svém talentu.“

„Není to nic světoborného,“ zamračila jsem se, „nevím, co dokážu.“

„Myslíš…“ odmlčel se na chvíli.

„Pokračujte, prosím,“ vyzvala jsem ho dychtivě. Možná až příliš, jak jsem si záhy uvědomila, protože se jeho tvář stáhla zase do neprostupné masky.

„Myslíš, že bys dokázala zvrátit minulost?“ zeptal se velmi tichým hlasem.

A já si uvědomila, že jeho maska nebyla reakcí na mou výzvu. Pak jsem překvapeně zalapala po dechu, když se mi zobrazila jeho linie. Byla červená, stejně jako ostatních tady. Ale od určitého bodu – uzlu většího, než byla jeho přeměna – byla potrhaná. Velmi potrhaná. Necelistvá. A v tu chvíli jsem pocítila tak velkou bolest, že jsem musela zavřít oči.

„Co se… vám stalo?“ dokázala jsem položit otázku a snažila se potlačit sdílení jeho osudu. Po krátkém soustředění se mi to povedlo.

„Jak - co se mi stalo?“ nechápal.

„Vaše lin… váš osud je od jistého místa velmi potrhaný,“ opravila jsem se, když jsem si uvědomila, že o liniích neví nic.

„Ty vidíš můj osud?“ zeptal se nevěřícně.

„Je to jako provázek života,“ usmála jsem se unaveně, „mizící kdesi v budoucnosti. Tedy ten náš. Upíři tu budou věčně. Jejich linie jsou nekonečné. Ty lidské ne.“

„Dokážeš změnit naše životy? To je přesně ono!“ vykřikl v radostném opojení.

„Počkejte,“ mírnila jsem ho tentokrát já, „já to neumím.“

„Neumíš?“

„Ne,“ zakroutila jsem hlavou, „nevím, jak to mám udělat. Zatím se to omezuje jen na rozhodnutí v přítomnosti. Teď a pro tuhle chvíli. Ty dokážu změnit. A budoucnost je velmi nejasná. Řídím se jen podle své mysli a svědomí. Určitě to s tím má taky něco společného.“

„A co minulost?“ optal se naléhavým hlasem.

„Myslíte si, že kdybych to uměla, nebyla by Linda teď mrtvá?“ zašeptala jsem a bolest, kterou jsem úspěšně před ostatními skrývala, se vydrala na povrch.

„Nejsi jediná, čí sestra v těchto zdech našla svůj konec,“ odpověděl.

„Jak to myslíte?“

„Moje žena tady byla zavražděna,“ oznámil mi, a ačkoliv ani hlas ani tvář neprojevovala žádné emoce, obrovský uzel na jeho linii zažhnul a vpálil se do mé mysli jako rozžhavené železo.

„Je mi to líto,“ šeptla jsem.

„Chtěli jsme spolu odejít, ale Aro tomu zabránil, ačkoliv ji miloval, nenávist a strach z mé nepřítomnosti mu zatemnily mysl,“ upíral svůj pohled někam za mě, do černé tmy za zavřeným oknem.

„Aro a vaše žena…“ nedořekla jsem, když mi došla jeho slova.

„Ano,“ krátce kývl.

„Ta zrůda,“ osočila jsem ho a v mém těle zaplála tak silná nenávist, až mě to samotnou překvapilo.

„Didyme to tušila,“ smutně se usmál, „proto chci, abys nám tu všem pomohla.“

„Všem?“

„Ano, všem. Určitě tě zajímá, proč jsou z tebe někteří tak nervózní, například můj bratr,“ zašklebil se.

„Opravdu nechápu proč,“ zamračila jsem se.

„Kdysi dávno někdo předpověděl zkázu našemu společenství,“ dal se do vyprávění a na jeho tváři se usídlil úsměv, „a všechno záleží na rozhodnutích jednoho jediného člověka.“

„Vy si myslíte, že jsem to já?“ nevěřícně jsem se na něj podívala.

„Jsem si tím jistý,“ přikývl a pak dodal, „a nejsem sám.“

„Vždyť nedokážu udělat absolutně nic! Ani se pořádně rozhodnout!“ rozhořčeně jsem vychrlila.

„Zatím,“ připomněl mi.

„Nejsem člověk,“ našla jsem další důvod.

„Třeba jsi předurčena toho člověka najít, vzhledem ke své schopnosti,“ odpověděl mi logicky.

Musela jsem mu dát za pravdu. To jsem vážně mohla udělat.

„Co by se stalo?“ šeptla jsem.

„Byl by konec všemu vraždění i našim životům,“ usmál se. „Jsem ochotný se vzdát tohohle způsobu žití. A taky jsem si jistý, že bych nebyl jediný.“

„Ale jsou tu tací, kteří se nechtějí smířit s koncem,“ odhadovala jsem.

„Samozřejmě,“ přikývl, „proto jsou tak popudliví.“

„Co když toho člověka najdu?“

„Doufám, že ho najdeš, Valentino,“ povzbudil mě úsměvem.

„Je to správné?“ pochybovala jsem.

„Vím, že časem dospěješ ke správnému rozhodnutí.“

„Proč jste se ptal, jestli umím změnit minulost?“ upřela jsem na něj svůj pohled.

„Určitě si to spojíš sama,“ znovu se pousmál.

„Chcete svoji ženu zpátky?“

„Rád bych ji alespoň ještě jednou viděl. A když jsi přišla, tvůj talent ve mně vzbudil naději – že časem… Možná. Jednou snad.“

„Co když to nedokážu? A nejen to – zůstaneme navždy vrahy s mocí rozhodovat o osudech nevinných lidí i upírů? Ovládat svět? Jako tomu je dodnes?“

„Já ti věřím,“ ujistil mě, „budeš mít mou plnou podporu.“

„Jsem vám vděčná,“ nepatrně jsem se usmála.

„Důvěřuješ mi alespoň trochu?“

Důvěra byla rozhodně správné slovo, které vystihovalo naši situaci. Vkládal do mě víru a naději, kterou jsem nikterak netoužila zklamat. Jeho slovo na mě platilo. Mělo váhu. Možná proto, že jsem věděla, že jsou to slova upřímná.

„Ano,“ kývla jsem.

„Jsem rád, že jsem tě zastihl dřív než moji dva bratři. Věř, že nic pěkného s tebou mít v plánu nebudou. Ale Aro tě chce mít na své straně, až se bude karta osudu obracet,“ použil příhodné úsloví a krátce se zasmál svému vtipu.

„Zasloužil byste si víc,“ vstala jsem ze svého křesla.

„Neunáhluj se, má milá,“ zakroutil hlavou a přešel na jiné téma, „za kým jsi šla?“

„Chtěla jsem navštívit Renatu,“ odpověděla jsem.

„Renata je teď pryč z hradu,“ zakroutil hlavou, „byl bych rád, kdyby ses vrátila do své ložnice.“

„Dobře,“ přikývla jsem, „ale chtěla jsem si půjčit nějaké knihy. Víte… bojím se být sama. A mám strach, že bych tomu věnovala přílišnou pozornost.“

„Jestli chceš, můžeš si půjčit nějaké moje,“ pokynul rukou ke své knihovně. „Jsem si jistý, že najdeš něco zajímavého. Ale řekni mi… proč tě tak zajímá minulost?“

Vzpomněla jsem si na téměř podobnou otázku, kterou mi položil Demetri, když jsem byla ještě člověk.

„Nevím, svým způsobem mě fascinuje,“ pokrčila jsem rameny, „možná… že v ní vidím i odraz budoucnosti.“

„Tím líp, Valentino, tím líp,“ záhadně se usmál a pak mě znovu vybídl, abych si vzala některé jeho knihy.

„Děkuju,“ usmála jsem se, když jsem si vybrala pár knih.

„Nemáš za co,“ opětoval mi úsměv, „a teď se rychle vrať. Není bezpečné se tu zdržovat.“

Krátce jsem kývla a opustila místnost. Náš malý rozhovor mi nešel z hlavy.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 17 - Zatím: