Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 13 - Srdce

07.10.2010 (12:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2494×

13. Srdce

„Jak jsi mohl…?“ stála naproti němu a z očí jí šlehaly blesky.

„Pochop mě,“ žádal ji, „nemůžu se vzpírat rozkazům!“

„Nemůžeš?“ zasyčela.

„Val, pochop to,“ prosil.

„Nemůžu to chápat,“ zavrčela, „žila jsem ve lži. Mohl jsi mi to milionkrát vyvrátit a tys to neudělal!“

„To je pravda,“ souhlasil neochotně.

„Dneska v noci odjíždím zpátky,“ zašeptala.

„Zpátky k němu?“ zabodl do ní svůj pohled.

„Ano i ne,“ pokrčila rameny.

„Miluješ ho?“ zašeptal do tmy.

„Na to ti nemusím odpovídat,“ trhla dívka vzpurně hlavou.

„Ale mohla bys…“ požádal ji.

„Já už tady nemusím nic,“ uzemnila ho. „Někdy mám pocit, že tě neznám.“

„Taky přijímáš jeho rozkazy, nevracela by ses,“ pokrčil rameny.

„K němu bych se vrátila vždycky – on mi na rozdíl od tebe nelhal!“ rozkřikla se.

„Nejste si souzeni,“ řekl pevným hlasem do tmy.

„O tom rozhoduju já!“ vřískla téměř hysterickým hlasem.

***

Jacob seděl na zemi ve své garáži a zíral do prázdna. Znovu se trhaně nadechl.

Připadalo mu to jako věčnost.

Uběhlo čtrnáct dní, co ji naposledy viděl a věděl, že se svého přeludu nikdy nezbaví.

Už čtrnáct dní objížděl a obíhal všechna města ve státě Washington a hledal. Neúspěšně hledal.

Všichni z něj byli zoufalí. Jeho otec, Sam, zbytek smečky, i Leah, se kterou si nikdy moc nesedl.  Ti všichni teď trpěli společně s ním a projevovali účast nad jeho trápením.

Připadal si bezradný. Nikterak mu nepomáhalo, že nevěděl, kam odešla a kdo vlastně ona záhadná dívka je.

Nebylo to fér.

„Jaku?“ ozval se známý hlas.

„Co se děje?“ zamumlal nepřítomně.

Embry si povzdechl a přešel tu krátkou vzdálenost ode dveří a posadil se před svého nejlepšího přítele. „Musíme na to jinak,“ navrhoval.

„Jak?“ smutně se Jacob zašklebil.

„Co myslíš, vrátí se?“ odpověděl Embry úplně jinou otázkou.

„Asi… ano,“ pokrčil Jake rameny, „ještě pořád žiju. Což znamená, že jednou se vrátí. Kdyby ne, tak už je asi dávno po mně.“

„Přišel jsem pro tebe, máme spolu hlídku,“ změnil Embry téma. Už nevěděl, jak má Jacobovi pomoci. Jeho slova se míjela s účinkem. Za poslední dva týdny vyplýtval všechen střelný prach a pořád měl pocit, že mluvit k Jacobovi o lepší budoucnosti je stejné, jako kdyby hrách na stěnu házel.

„Jasně, hned tam budu,“ kývl Jacob a zvedl se.

„Věř, že to bude lepší,“ povzbudivě se Embry usmál.

Ale Jake neměl sílu mu úsměv opětovat. Vždycky, když si vzpomněl na ni, tak ho tak podivně píchlo u srdce, že sám nemohl pochopit, co ta nenadálá bolest znamená.

Věděl jedno.

Byla nesnesitelná.

***

Milovala jsem svoji rychlost. Proháněli jsme se s Demetrim po noční krajině a vraceli se zpět do hradu. Uvažovala jsem nad tím, co si budu přát, až vyhraju, protože jsem prostě byla rychlejší.

Ale pak mě napadlo něco jiného.

Nechat vyhrát jeho.

Rty se mi roztáhly do škodolibého úsměvu a já zpomalila. Cítila jsem, kdy se kolem mě prohnal a pak jsem se s určitým odstupem vydala za ním.

Když jsme se blížili k Volteře, přepadl mě divný pocit. Moje nová mysl si ho okamžitě spojila s lidskou vzpomínkou.

Bylo to téměř na vlas stejné jako to, co jsem cítila jako člověk. Nechápala jsem, co to znamená. Mělo to snad něco společného s Osudem a mým talentem?

Doběhla jsem k hradbám těsně po něm.

„Vyhrál jsem,“ opakoval mi důležitě s jistou škodolibostí v hlase.

„Nechala jsem tě,“ zašklebila jsem se na něj.

„To ti tak budu věřit,“ opáčil.

„Jsi vítěz,“ souhlasila jsem, „máš jedno přání.“

„Mohl bych si ho nechat na jindy?“ smlouval.

„Tohle je jedno přání,“ zasmála jsem se, „smůla.“

„Jsi potvora,“ zavrčel, ale neznělo to nepřátelsky.

„Ale teď mám milosrdnou náladu, můžeš si ho vybrat jindy,“ vyřkla jsem svou velkorysou nabídku.

Něco už mi dlouho vrtalo hlavou. Ozvalo se totiž moje lidské já. Tina se nechtěla vzdát těla a mysli bez boje. Nechtěla, abych se stala krvelačnou zrůdou… A já pochopila, že moje rozdvojená osobnost má pravdu.

Mohla jsem si jakkoliv namlouvat, že jsem někdo jiný. Mohla jsem si říkat jinou zdrobnělinou svého jména, ale pořád jsem to byla já.

„Demetri, neexistuje jiný způsob, jak se udržet naživu? Nechci… nechci zabíjet,“ zašeptala jsem.

Nenáviděla jsem se za to, že jsem nedokázala odolat krvi tak, jak bych si přála.

Podívala jsem se na svého společníka.

Demetri se nadechl. „Ne, bohužel žádný jiný způsob neexistuje… Je mi to líto,“ šeptl poslední větu do tmy.

„Budu se s tím muset smířit,“ pokrčila jsem naoko lhostejně rameny. Pevně jsem doufala, že za ty roky našli nějaký jiný způsob, jak neubližovat lidem. Zřejmě jsem se mýlila.

„Chtěl jsem tě o něco požádat,“ začal.

Krátce jsem kývla a tím ho vybídla k pokračování.

„Říkala jsi, že mezi námi dvěma nemůže jít o lásku. A já souhlasím. Ale… proč mě to k tobě tak silně táhne?“ zeptal se tiše.

Usmála jsem se. „Nevím, možná to tak má být.“

„Chci udělat novou dohodu,“ dostal se k jádru věci.

„Jakou?“

„Mám na to právo, jsem vítěz,“ ujišťoval se.

„Já vím,“ krátce jsem se zasmála.

Linie mezi námi nabrala bílou barvu a zaleskla se do červena. Už jsem pochopila, co to znamená. Připomínalo mi to linii mezi těma dvěma mladými lidmi, kterým jsem dnes pomohla. Na rozdíl od té naší se leskla modře. Byla lidská. Tahle ne.

„Nejsem si jistý, jestli tu větu dokážu formulovat správně,“ váhal.

„Řekni to tak, jak si myslíš,“ odpověděla jsem.

„Den má rub a líc,“ zašeptal.

Znovu jsem se usmála. „Ve dne přátelé…“

„V noci milenci,“ přejel mi dlaní po odhalené paži. „Jak jsi věděla, co chci říct?“

„Naše linie dostává jinou barvu, když je to mezi námi takhle,“ zastavila jsem jeho ruku, která si mě chtěla přitáhnout blíž.

„Proč to takhle má být?“

„Budoucnost ukáže,“ znovu jsem se usmála. „Takže tohle je tvé přání?“

„Pokud ho nebudeš chtít splnit…“ nechal větu nedořečenou.

„Proč bych nechtěla?“

Zajiskřilo mu v očích. „Nevím, třeba ke mně necítíš to samé.“

„Myslíš tu touhu, která ti projede tělem, kdykoliv se přiblížím a najednou ti přijde, že zrovna teď a pro tuhle chvíli to je správné?“

Pokřiveně se usmál. „Určitě budu ještě důležitý, jinak by sis mě nevybrala.“

„Já si nevybírám,“ ohradila jsem se, „svoje rozhodnutí nevidím. Nemůžu s nimi nic dělat.“

Překvapeně se na mě podíval. „Nemůžeš? Myslel jsem, že měníš svůj osud podle toho, co zrovna chceš…“

Smutně jsem se pousmála. „Jediná linie, kterou nevidím je ta moje. Nevím, co to znamená. Nevím, jestli moje rozhodnutí mají vliv do budoucna.“

Pohladil mě po tváři.

V tu chvíli jsem ucítila prudkou bolest v místech, kde bylo mé mrtvé srdce. Zalapala jsem po dechu. Bolest udeřila znovu a mně se podlomila kolena a já se sesunula na zem.

Bylo to nesnesitelné.

A trýznivě pomalu to odeznívalo.

„Val, co se děje?“ slyšela jsem Demetriho ustaraný hlas.

„Já… já… nevím,“ zašeptala jsem.

Cítila jsem nevolnost.

„Motá se mi hlava,“ zamumlala jsem.

„To je hloupost,“ namítl, ale když viděl můj pohled, soucitně mě pohladil po vlasech. „Bude to v pořádku, za chvíli se to zlepší,“ šeptal a pak si sedl vedle mě a konejšivě si mě přitáhl do náruče.

Jeho objetí uklidňovalo.

„Už je to lepší,“ usmála jsem se.

„Opravdu?“ ptal se nejistě.

„Vážně,“ zakývala jsem souhlasně hlavou, „odešlo to stejně rychle, jako přišlo.“

„Netušíš, co by to mohlo být?“

„Absolutně ne,“ pokrčila jsem rameny.

„Hlavně, že už je ti dobře,“ políbil mě na čelo.

„Myslím, že mi dneska bude ještě líp,“ uličnicky jsem na něj mrkla a vyskočila na nohy.

„Tomu věř,“ zazubil se a vyskočil za mnou, aby mě mohl znovu popadnout do náruče. Na nic nečekal a lehce se dotkl mých rtů.

Věděla jsem, že tahle noc bude ještě krásná.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 13 - Srdce: