Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Osudová romance 12 - Začátek

02.10.2010 (11:30) • Fluffy • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2266×

12. Začátek

Šla jsem na opačnou stranu než Demetri. Jeho polibek mě pořád pálil na rtech a já čekala, až přestane působit ta přitažlivost, která mě ovládala.

Potřebovala jsem krev, abych mohla zapomenout.

Neslyšně jsem běhala po tmavých uličkách, hledající svou další oběť. Neměla jsem moc na výběr. Buď jsem mohla ochutnat krev pouličních pracovnic, které většinou byly zapleteny s drogami, nebo vzít život nějakému bezdomovci a utápět se spíše v alkoholu než v té lahodné pomoci mému pálejícímu hrdlu…

Poznala jsem, jak těžké bylo rozhodnutí, že nebudu zabíjet nevinné lidi. I ti, které jsem potkávala, byli většinou nevinní. Jen jsem jim mohla pomoci od trápení, od života, který je netěšil.

Často jsem se zastavovala a prohlížela si sama sebe. Nebyl v tom ani zlomek marnivosti. Spíše jsem nemohla uvěřit, že jsem to opravdu já.

Jediné, co mi zůstalo, bylo umouněné tričko a stejně zmačkané kraťasy, na nohou své oblíbené boty a přes to všechno honosně splýval tmavě šedivý plášť.

Oči jasně dávaly najevo, kdo jsem. A nejen oči.

Líbezná tvář, světlá kůže, ladné a rychlé pohyby, prožívání všech pocitů, prapodivné linie Osudu, které jsem neuměla ovládat, které mi otevíraly svá tajemství, jen když se jim zachtělo…

Tolik jsem si v tuhle chvíli přála místo budoucnosti a rozhodnutích přítomnosti měnit minulost. Zabránit svému počínání, zabránit mému vraždění. Zabránit Lindě, aby mě přišla hledat, když jsem se nevracela…

Zpomalila jsem do lidského kroku. Na konci ulice svítil otevřený vchod do jednoho z nočních podniků. Přetáhla jsem si kapucu pláště přes hlavu a vešla dovnitř.

Hlasitá hudba duněla malým sálem, došla jsem k baru a sedla si na jednu z volných stoliček. Téměř okamžitě se ke mně přitočil barman a usmál se.

„Co si dáte, tajemná krásko?“

Naklonila jsem se k němu. „To by se ti asi nelíbilo,“ zašeptala jsem.

Možná, že právě teď jsem porušovala Arova pravidla. Ale líbilo se mi, že když v mém zmrzlém těle koluje trocha krve a jedu, že vydržím být v lidské společnosti. Že mi bušící srdce nedělají takový problém.

„Chtěla bys něco doporučit?“ zeptal se a opřel se o pult z druhé strany.

„Klidně, nechám se překvapit,“ krátce jsem mu pokynula rukou.

Koutkem oka na druhém konci barového pultu jsem viděla malátnou dívku. Mladý muž, který ji jedním pohybem donutil vstát, neměl v úmyslu nic dobrého. Sledovala jsem je, dokud ji nezavedl do dveří, za kterými párty rozhodně nepokračovala.

Zvedla jsem se.

„Co bude s tím pitím, slečno?“

„Hned se vrátím,“ obdařila jsem ho nepatrným úsměvem, rychle se ztratila mezi tančícími lidmi a rozrazila dveře pro zaměstnance.

Dvě bušící srdce mi dávala jasnou nápovědu, kde mám hledat… Prošla jsem místností a otevřenými dveřmi ven.

Dívka malátně ležela někde mezi zdí protějšího domu a popelnicí. Nemohla by se bránit, kdyby…

Z hrdla se mi ozvalo burácivé vrčení.

Mladík se otočil a pousmál se. „Copak, kočičko?“

Jeho linie se v tu chvíli rozdvojila a udělal se pevný uzel na jejím konci. Osud znovu zasáhl.

„Nic,“ odpověděla jsem nejsladším hlasem, kterým jsem uměla.

„Měla bys zmizet, holčičko, rušíš mě při práci,“ osočil se na mě.

Rozhodla jsem se ho trošku vyděsit. Špičkami jsem se odrazila od betonového chodníku a přistála před ním.

Ucouvl, ale já ho chytla za paži a přitáhla ho blíž k sobě.

„Co když si chci hrát,“ zapředla jsem jako kočka.

Mladík jen vyděšeně zalapal po dechu.

„Co když bych si hrála stejně jako ty každý večer?“

Neodpovídal a já ho odhodila kousek od dívky. Sebral se na nohy a snažil se utéct ulicí dál. Znovu mi stačil jeden jediný odraz a už jsem byla před ním, popadla ho za ramena a moje zuby projely jeho kůží na krku.

Zakřičel a pak přestal odporovat.

Připadalo mi, že to potěšení z téměř čisté krve netrvá moc dlouho. Než jsem si pořádně vychutnala krev s pouhými náznaky alkoholu, mladíkovo tělo ochablo. Prohledala jsem jeho kapsy. Měl tam klíčky od vozu. Nebylo to příliš těžké. Jeho vůz totiž parkoval kousek ode mě. Odemkla jsem, strčila ho dovnitř a rychlostí blesku se vrátila k baru.

„Tady máte ten drink, slečno,“ usmál se barman.

„Děkuju,“ popadla jsem ho a rovnou se skleničkou vyběhla k autu.

Až u auta jsem si uvědomila, že by to bylo příliš nápadné. Hořící auto, hořící tělo. Skleničku jsem položila k pneumatice.

Vytáhla jsem muže a rozhlédla se kolem. První, na co mi padl zrak, bylo víko od kanálu. V kanalizaci ho nikdo hledat nebude. Ne rozhodně dřív, dokud tělo nezačne hnít. A ani pak možná ne.

Lehounce jsem nadzvedla víko a nejdřív hodila muže dolů a pak za ním seskočila.

Do nosu mě udeřila vznášející se mámivá vůně. Popadla jsem mrtvé tělo a vydala se po té známé stopě. Nešla jsem příliš daleko, tam v postranní slepé větvi ležela mezi krabicemi tři mrtvá těla. Dvě byla moje, poznala jsem dívku a mladíka, ze kterých jsem před necelou hodinou vysála život. Snažila jsem se nedívat na třetí tvář, byl to Demetriho úlovek. Přidala jsem k nim další mrtvé tělo a vracela se po své stopě zpátky. Vrátila jsem se před malátnou dívku.

Z kapsy jsem jí vytáhla peněženku a podívala se, kde bydlí. Tuhle ulici jsem bohužel neznala, a tak jsem peněženku vrátila zpátky na místo. Opatrně jsem dívku popadla do náruče a ačkoliv plameny v mém krku silně protestovaly, zatím jsem měla situaci pod kontrolou.

Vracela jsem se ulicemi na svůj sraz s Demetrim. Už na mě čekal.

„Měl jsi jen jednoho,“ zamumlala jsem téměř neslyšně.

„Další dva byli kousek dál,“ odpověděl, „měla jsi jít po stopě.“

„Není to příliš nápadné?“ přes tvář mi přeběhl stín obav.

„Felix ví, kde hledat,“ zakroutil hlavou, „budou tam jen do zítřka. Slíbil mi, že se o ně postará.“

„Budeš mě muset naučit je lépe schovávat,“ pokrčila jsem rameny a v tu chvíli plameny v mém krku vyšlehly a ze rtů mi splynul bolestivý sten. Uvědomila jsem si, že pořád držím tu dívku.

„Potřebuju pomoc,“ šeptla jsem, „kde je tahle ulice?“

Vzal si z dívčiny kapsy peněženku a souhlasně zakýval hlavou. „Není to příliš daleko, dojdu tam,“ vzal si ji ode mě, „měla by ses jít někam uklidnit.“

„Budu tady čekat,“ zakroutila jsem hlavou.

Demetri zmizel. Mohlo uběhnout tak pět minut a byl zpátky. Teprve teď jsem si všimla, jak jeho oči nabraly krásnou karmínovou barvu. Uvědomila jsem si, že jsem ho viděla jen se ztmavlými duhovkami anebo hnědými čočkami. Jako tenkrát v tom knihkupectví…

Teprve teď jsem si dokázala spojit lidskou vzpomínku s mým novým životem.

„Zachránila jsi ji,“ zašeptal.

„Byla to náhoda,“ pokrčila jsem rameny, „a navíc… byla to asi ta nejlepší krev, kterou jsem dnes měla.“

„Tak kolik?“ usmál se.

„Tre,“ zašeptala jsem uličnicky číslovku.

„Čekal jsem víc,“ popíchl mě.

Přitáhla jsem si ho za lem pláště blíž k sobě. „Jak to myslíš?“

„Tak jak říkám,“ ušklíbl se a pak mě škádlivě políbil.

„Neměl by sis mě rozhněvat,“ ušklíbla jsem se, „jsem si jistá, že jednoho dne budu nejmocnější upírka ve Volteře. A ani Aro mě nezastaví.“

„Jde o to, jak tě chci…“ zašeptal.

Lehce jsem ho odstrčila. „Víš co? Chyť si mě, jestli to dokážeš.“

„Co dostane vítěz?“

Přimhouřila jsem oči. „Může si vybrat.“

„V tom případě to beru,“ na důkaz svých slov přitiskl své rty na mé.

„Neměl by sis být tak jistý,“ vydechla jsem, když mě propustil.

„Proč bych neměl?“ opáčil vesele.

„Stačí mi změnit běh času,“ zasmála jsem se.

„Opovaž se,“ zavrčel pobaveně, „jestli použiješ svoji schopnost, jsem vítěz.“

„To si ještě rozmyslím,“ zasmála jsem se.

„Tak?“

„Na tři, ano?“ usmála jsem se.

Krátce kývl.

Znovu jsem se vytasila se svou skrovnou zásobou italštiny: „Uno, due, tre!“

A náš malý závod začal.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Osudová romance 12 - Začátek: