Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 25. kapitola

06.08.2010 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7058×

25. kapitola

Elizabeth

Hurá, konečně mě pustili z nemocnice. Ne, že bych tam byla nějak dlouho. Jen dva dny, ale i tak to bylo víc, než mi vyhovovalo. Vydupala jsem si, že chci být na silvestra doma. Ještě, že byl Bellin budoucí tchán lékař. Jen díky tomu mě propustili do domácího léčení. Musela jsem slíbit, že budu odpočívat a dodržovat přesné lékařské pokyny. Slíbila bych jim i svoji duši, kdyby to znamenalo volnost.

V nemocnici byla jedna strašně stará a ještě víc protivná sestřička, která mi nedala ani chvíli pokoj. Když jsem vylezla z pokoje, byla mi neustále v patách a nedovolila mi nic. Málem mě přivázala k posteli. No, není to omezování osobní svobody? Mohla bych si stěžovat na ředitelství.

Ale naštěstí jsem moc času o samotě netrávila. Jelikož byly prázdniny, byla se mnou často Bella, odpoledne chodit táta, který kvůli tomu trávil méně času v práci.

Byl chudák zdrcený ze smrti Jacoba. Ani se nedivím. Znal ho od mala a jeho otec byl tátův nejlepší přítel.

Po Novém roce měl být pohřeb. Třetí pohřeb za můj krátký život. Aspoň nemusím shánět oblečení, byla jsem pro tyto účely dobře vybavená, pomyslela jsem si trpce.

„El, lehni si.“ Bella ukázala na postel, kterou mi rozestlala. Jen jsem útrpně protočila oči. Ležení jsem měla po krk.
„Dělej,“ podupávala si nohou. Zlatá sestřička, napadlo mě, ale neřekla jsem ani slovo. Jen jsem rukou poukázala na to, že mám na sobě oblečené. Bella ani nezaváhala a podávala mi pyžamo. Trochu nemotorně, díky sádře, jsem se převlékla a zalezla do peřin. Ale co mám dělat.

Ale nakonec to bylo fajn. Přišla Alice s Rosalií a já měla o zábavu na celé odpoledne postaráno. Holky mi vyprávěly o všem možném a tak nakonec čas letěl jako splašený.

---

„Vážně ti nebude vadit, když tu budeš sama?“ ptala se asi posté sestra. Bože, to je vážně jako mluvit do dubu.
„Já tu nebudu sama. Bude tu Alice, Rosalie, Jasper a Emmett,“ vypočítala jsem na prstech. Táta byl na silvestra, pokud se v jeho případě dalo mluvit o silvestru, u Billyho, aby nemusel být sám. Se mnou tu měli být sourozenci Cullenovi, mimo Eda, který měl nachystané překvapení pro Bellu. Ta se pořád obávala, že se tu snad budu s těmi upíry bát nebo co.
„Dobře, ale kdyby něco…“
„Jo, neboj se a dobře se bav,“ vyprovázela jsem ji ke dveřím.

„Bello, neboj, postarám se o ni jako o vlastní,“ sliboval Emmett a v úsměvu cenil bělostné zuby, to není dobré.

Všichni posedávali v obýváku a čekali na nás. Ed přešel k Belle a lehce jí políbil. Vypadal tak nějak napjatě. Začínala jsem tušit, co asi plánuje.

„Tak mi půjdeme,“ řekl, vzal Bellu za ruku a šel s ní ke dveřím. Jako správná sestra jsem ho musela varovat.

„Ede, na momentík,“ požádala jsem ho.
„Počkej v autě.“ Do Belliny dlaně vtiskl klíčky a počkal na mě v chodbě.

„Co potřebuješ?“
„Já jen… vím, co chceš udělat,“ vyhrkla jsem.
„Myslel jsem, že jsem to já, kdo čte myšlenky,“ usmál se.
„Jen ti chci říct, abys byl opatrný, ona nikdy…“
„El,“ přerušil mě. „Vím, co mám dělat. Neboj se. A stejně myslím, že se pleteš,“ mrknul na mě a zmizel. Drzoun.

Vrátila jsem se o obýváku a posadila se na volné místo na gauči.
„Tak co budeme dělat?“ zeptala jsem se a spustila tak lavinu nápadů.

„Uděláme si pleťové masky,“ křičela Alice.
„Můžeme si lakovat nehty,“ navrhovala Rose.
„Pustíme si film,“ řekl Jasper.
„Zahrajem si pantomimu,“ pronesl Emmett a zjevně to bral jako hotovou věc.

Trochu pochybovačně jsem se na něj podívala.

„No, co? Budeme převádět různé věci. Tady,“ sáhl do kapsy a vyndal pytlík, ze kterého vysypal spoustu zabalených papírků. „Jeden si vylosujete a ostatní budou hádat. Je to jednoduchý.“

A proč ne, je přece silvestr, tak se trochu pobavíme. Kývla jsem a chtěla si k tomu jít přichystat něco na zub, ale Alice mě zarazila. Já jsem prý chromá, což je slovo do pranice, je člověk se zlomenou rukou chromý?, tak mám sedět a odpočívat. Za chvíli už byla zpět, nesla sebou lahev kokakoly, brambůrky, nějaké jednohubky, zeleninu, ovoce.

„Vy budete jíst taky?“
„Ne, proč?“ divili se všichni a koukali na mě, jako bych se zbláznila.
Pokrčila jsem rameny. „Já jen, že toho jídla je jak pro celou rotu.“
„To je jen pro tebe,“ řekla Alice, aby bylo jasno. Všechno vyskládala na stolek a nalila mi kolu do skleničky. Pak jsme mohli začít.

První šel Emmett, jako ten, kdo to vymyslel.

Máchal rukama ve vzduchu a stál jak solný sloup. Pokřikovali jsme na něj různé varianty, ale Emm pořád kroutil hlavou a opakoval, že nechápe, jak to můžeme nepoznat, když to tak dobře předvádí.

Nikdo už si nevěděl rady, tak jsme se nechali podat.

„Větrný mlýn, ne. Na to, že většina z vás jsou upíři,“ kroutil hlavou. „Styďte se.“ Všichni jsme zadržovali smích. Nevěděla jsem, že větrný mlýn vypadá jako odháněčka much.

Pak jsem šla já. Měla jsem předvést zlomenou ruku. To je jednoduché. Zvedla jsem do vzduchu svou sádru a ukázala na ni. Hned se ozval Emmett.

„Mumie.“ Vykulila jsem oči.
„Cože?“
„Neznáš? To je takový to strašidlo obalený záchodovým papírem,“ vysvětlil.
„To vím, jen nechápu, jak jsi přišel na to, že předvádím mumii.“
„Co je na tom nejasnýho?“ divil se zase on.

Ostatní se nad naší debatou culili a Jasper klidně řekl.

„Zlomená ruka.“
„Trefa,“ vypískla jsem.

„Zlomená ruka?“ podivoval se Emmett. To už ostatní padali smíchy jako hrušky.
„No jo, to je tady napsaný,“ strkala jsem mu pod nos bílý lísteček.
„A to ses nemohla víc snažit?“
„Emmette, jak jinak mám předvést zlomenou ruku, než na ní prostě ukázat?“ zajímalo mě. Jeho myšlenkové pochody pro mě byly jako španělská vesnice.
„Co třeba takhle?“ řekl a vypadalo to jako by chtěl zlomit ruku.
„Ne, Emme, názorná ukázka nebude nutná,“ mírnila jsem ho.

Rose ho raději za ruku stáhla vedle sebe, a aby konečně zmlknul, vášnivě ho políbila. To bylo pro Emmetta jako roubík do pusy. Přisál se na její rty, a kdyby si Jazz neodkašlal, nejspíš by skončili na zemi, před vytřeštěnými zraky nás všech, nebo aspoň mými.

„Pardón,“ omluvila se Rosalie a cudně sklopila oči. Emm na mě pomrkával, jako bychom měli mezi sebou nějaké tajemství. Ale jednu výhodu to mělo. Neoddálil se od Rose po zbytek večera a my tak byly ušetřeni jeho myšlenkových výlevů.

Pak, když už jsme pantomimi měli dost, vyhrál Jasperův nápad, což holky nesly s těžkým srdcem. Pustili jsme si nějaký horor, u kterého jsem byla každou chvilku přikrčená, ruce přes oči a hlas při každém dalším výkřiku o oktávu výš. Ostatní z toho měli hroznou srandu. Jestli já dneska budu schopná usnout, tak to bude něco.

Než jsme se nadáli, byla půlnoc.

„Pět, čtyři, tři, dva,“ odpočítávali jsme hlasitě, stejně jako banda herců v televizi. „Jedna, šťastný nový rok,“ zakřičeli jsme.

Jasper otevřel šampaňské, jakoby ho snad pili nebo co. Všem nalil skleničku a pak jsme si přiťukli. Byla jsem jediná, kdo ji přiložil ke rtům a trochu si cucnul. Pak si všichni přáli se svou druhou polovičkou, kterou jsem jaksi neměla. Nenápadně jsem se vytratila k zadním dveřím a jen ve svetru a bačkorách si sedla na schody.

Najednou mi bylo smutno. Chtělo se mi brečet a nadávat na svět. A je to tady, pomyslela jsem si. Od doby, co jsem se probudila v nemocnici, mi neukápla ani slzy, teď to přišlo a nešlo to zastavit.

I když jsem o Jaka jako kluka příliš, vůbec, nestála, nebylo by špatné mít ho teď po boku. Mít někoho, komu popřát k novému roku. Při těchto myšlenkách povolila stavidla a slzy mi začaly téct neslyšně po tvářích.

On si to nezasloužil. Jake byl hodný kluk. Nikomu nezkřivil ani vlásek. Byl milý a dalo by se říct i pozorný. Je to tak nespravedlivé. Připravit o život tak mladého člověka. Stejně tomu bylo u Joshe. Když se tohle děje, jak může existovat bůh. Začala jsem štkát nahlas. Bylo mi jedno, že mě ti uvnitř nejspíš slyší.

Opřela jsem se o stěnu domu a nechala se zaplavit beznadějí, smutkem, samotou a všemi těmi nepříjemnými pocity.

Dřevo na podlaze verandy zapraskalo a někdo se posadil vedle mě. Nechtěla jsem se na něj podívat, protože jsem byla uřvaná a poslední, co jsem potřebovala, byla lítost.

Osoba vedle mě tiše seděla a já nakonec vzhlédla. Byl to Emm. Hm, takže se mi bude smát. Ale spletla jsem se, jeho tvář byla zcela výjimečně vážná.

Asi jsem se tvářila dost nechápavě, neboť řekl. „Jako o vlastní, ne?“ A pokrčil ramena. Před závoj slz jsem se na něj pousmála a on si mě přitáhl k sobě a objal mě svou mohutnou tlapou kolem ramen. Položila jsem si hlavu na jeho rameno a smáčela mu šedou mikinu.

Neseděli jsme tam ani pět minut, když se mi v kapse rozdrnčel mobil. Přečetla jsem si jméno volajícího. Bella. Snažila jsem se dát dohromady, aby nepoznala, že brečím.

„Ahoj,“ řekla jsem do telefonu.
„El, jsi v pořádku?“ Její hlas zněl starostlivě.
„Jo, to mě jen Emmett trochu otravuje,“ vymlouvala jsem se z toho a jmenovaný na sebe ukazoval, zvedal obočí, kulil oči a nad hlavou si dělal svatozář. Musela jsem se tomu zasmát.
„Cos potřebovala?“
„Jen jsem ti chtěla popřát k novému roku,“ vysvětlila. „Takže hodně zdraví a štěstí.“
„Díky, ale to jsi mi mohla říct zítra.“ Nechápala jsem, proč si kazí večer se svým klukem voláním mně. Ať už dělají cokoliv, myslím, že tohle se moc nehodí.
„Nemohla,“ trvala na svém. „Chtěla jsem ti zavolat hned. Doufám, že tě tam moc nezlobí.“
„Ne, jsou skvělí.“ Při slově skvělí, jsem Emma obdařila zářivým úsměvem. Slzy byly ty tam. Byla jsem ráda, že si na mě Bella vzpomněla. Připomněla mi tím, že mám sestru, která je tu pro mě. Že nejsem sama. To vlastně udělal už Emm.
„To jsem ráda. Tak se uvidíme zítra. Všechny pozdravuj. Že jim s Edwardem přejeme a mám tě ráda. Ahoj,“ loučila se.
„Já tebe taky. Pozdravuj Eda. Mějte se.“

Isabella

Stiskla jsem červené tlačítko na mobilu a hovor přerušila.

„Je ti líp?“ zeptal se Edward, sedící za mnou a držící mě v náruči. Jen jsem přikývla. Nevím, co to se mnou bylo, ale měla jsem takový divný pocit a musela se ujistit, že je El v pohodě. Neodpustila bych si, kdyby se trápila, když já jsem tak šťastná.

Celý večer byl naprosto neuvěřitelný a nejkrásnější, jaký jsem kdy zažila. Byli jsme u Cullenových, nikdo jiný nebyl doma. Edward pro nás, spíš pro mě, připravil romantickou večeři. Pak jsme si pustili film, celou domu jsme se minimálně drželi za ruce. Při koukání na film, jsem měla hlavu položenou na polštářku, který ležel na jeho klíně. Jedou rukou mě hladil ve vlasech, druhou držel moji paži. Sem tam mě líbnul. Musím se přiznat, že jsem z filmu moc neměla, protože jsem se v Edwardově blízkosti nedokázala soustředit.

Asi v jedenáct jsme vylezli na střechu domu. Bylo tam připravené lehátko, Edward vzal spoustu spacáků a dek, do kterých mě zamotal, aby mi nebyla zima. Pak jsme si sedli. Opřela jsem si hlavu o Edwardovo rameno a pozorovali jsme hvězdy.

Uměl o nich tak zasvěceně mluvit. Znal snad každé souhvězdí. Všechna mi ukazoval a já myslela, že se dokonalostí toho okamžiku asi rozplynu. Bylo mi nádherně, krásně, úžasně.

Když se v dáli na nebi objevila sprška červený, zelený, stříbrných a žlutých jisker, otočila jsem se k němu a popřáli jsme si horoucím polibkem, při kterém mi bouřila krev v žilách, srdce chtělo vyběhnout z hrudi a hlavu jsem měla mezi těmi hvězdami. Lehce jsem se chvěla, ale rozhodně to nebylo zimou, jak si naivně myslel Edward.

Kvůli té zimě jsme se přesunuli zpět do domu. Znovu jsme se složili v obýváku a tam mě přepadl ten tíživý pocit. Jakoby doma nebylo něco v pořádku. Věděla jsem, že je El ve společnosti čtyř upírů, kteří by jakýmkoliv katastrofám zabránili, ale nemohla jsem se té úzkosti zbavit. Taky jsem si uvědomila, že jsem si na sestru vůbec nevzpomněla. Měla jsem plnou hlavu osoby sedící za mnou a vlastní rodina byla odsunuta do kouta v mé mysli.

Edward si nějak všimnul, že jsem duchem nepřítomná a tak mi podal můj telefon, abych El zavolala. Kdybych ho neměla, upírka svého chytrého, asi bych si zkazila zbytek večera. Zavolala jsem El, zdála se trochu divná, ale Emmett by to vysvětloval. Hned se mi trochu ulevilo. Všechno bylo v pořádku. Ještě jsem v rychlosti zavolala tátovi, který byl s Billym. Nezněl vesele, ale tomu jsem se vůbec nedivila. Nechala jsem pozdravovat Billyho a pak se už se zase věnovala Edwardovi.

Chvíli jsme si povídali, ale pak se mi začala klížit víčka.

„Je čas jít spát,“ pronesl. Ani jsem neprotestovala, když mě vzal do náruče a nesl do svého pokoje. Postavil mě na zem v koupelně, přinesl mi mou tašku a pak se beze slova odporoučel.

Vytáhla jsem pyžamo a hygienické potřeby a zalezla do sprchy. Teplá voda odnesla veškerou ospalost a mě najednou napadala spousta jiných věcí, které by se daly dělat. Z většiny z nich mi červenaly tváře a zrychloval se pulz.

Osušila jsem se. Oblékla si tričko a kraťásky, vlasy projela kartáčem a s asi pěti pohledy do zrcadla vešla do pokoje. Bylo tam šero. Edward ležel na posteli a pozoroval mě. Jeho oči se zdály úplně tmavé. Nevím, jestli to byla tou tmou, nebo něčím, o čem jsem se neodvažovala přemýšlet, protože ještě, když mě sem nesl, byly zlaté.

Zhluboka jsem se nadechla. Neměla jsem ani potuchy o tom, co teď přijde. Na jednu stranu jsem se bála, na druhou jsem si to přála. Byla jsem nervózní, jako při našem prvním rande. Při té vzpomínce jsem se mírně pousmála. Tehdy se všechno zdálo tak složité a přitom to byla ta nejjednodušší věc.

Došla jsem až k posteli. Na tu stranu, kde byl Edward. Přelezla jsem ho a zavrtala se pod pokrývku hned vedle něj. Přetočil se na bok, takže mi tak usnadnil přístup ke svým rtům. Přitáhla jsem si je ještě blíž a políbila. Polibek mi oplácel a rukama mi při něm přejížděl po bocích. Nervozita byla ta tam. Najednou jsem chtěla víc.

Ústa přesunul na můj krk a lehce mi vyhrnul tričko, ale jen tak, aby obnažil bříško a prsa zůstala zakrytá. Sama jsem dlaněmi zajela pod jeho triko a hladila tu mramorovou pokožku. Byl tak nádherně hladký a chladný. Laskala jsem ho prsty všude, kam jsem dosáhla.

Pak sklonil hlavu a políbil mě na pupík. Hlasitě jsem vzdychla a ruce zapletla do jeho vlasů. Motýlími polibky mě lechtal na bříšku. Víčka jsem měla pevně sevřená a užívala si každý jeho dotyk. Rty se vrátil na ty mé a věnoval mi dlouhý vroucí polibek. Při něm, mi stál tričko, a nakonec mě objal pažemi a moji hlavu si položil na hruď.

Zrychleně jsem dýchala. Nevěděla jsem, co se stalo, ani proč se to stalo. Edwardovi, ač dýchat nemusel, se v pravidelném, trochu zrychleném tempu, zvedal hrudník. Podívala jsem se na něj. Měl zavřené oči. Pohladila jsem ho po tváři, a on se na mě podíval. Jeho oči byly temné jako noc za okny.

„Promiň,“ špitl.
„A co?“ nechápala jsem, proč se omlouvá.
„Neměl jsem tak vyjet.“ Zvedla jsem obočí. Vyjet? Vždyť to já jsem začala a já bych pokračovala. Při té myšlence jsem sklopila pohled.
„Ale mě to nevadilo. Líbilo se mi to,“ přiznala jsem celá červená.
„Nechci to uspěchat. Až se to stane, bude to dokonalé.“ Neuměla jsem si to představit dokonalejší, než už to bylo, ale nechtěla jsem na něj naléhat. Byla jsem si jistá, že jednou ten čas přijde a bude to nádherné.

Hlavou jsem se opřela o jeho, teď už klidnou, hruď a zavřela oči.

„Zlobíš se?“ strachoval se.
„Ne. Věřím ti,“ usmála jsem se. Rukama, hladícíma mě po zádech a vlasech a rty, které se mi občas otřely o temeno hlavy a čelo, mě dovedl až do hlubokého bezesného, no, bezesný nebyl, ale to, co se mi tu noc zdálo, bych nepřiznala ani za zlaté prase, spánku.

 Tak jak se Vám líbíly silvestry sester? Která měla lepší?:)

24. kapitola     SHRNUTÍ     26. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 25. kapitola: