Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 17. kapitola

09.05.2011 (17:15) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1231×

17. kapitola – Slzy na rozloučenou

Nechtěla jsem tu být, nechtěla jsem se na to koukat! Otočila jsem se a zbaběle utíkala co nejdál, když vtom jsem uslyšela zavrčení, které přicházelo od tvora, který stal za mými zády. Ihned mi naskočila husí kůže a přeběhl mráz po zádech. Pomalu jsem se otočila a vtom…

Pomalu jsem se otočila a vtom… jsem se probudila. Seděla jsem na posteli ve svém pokoji opřená o ruce a snažila se uklidnit. Mé srdce splašeně bylo a z očí mi tekly slzy. Vyděšeně jsem vydechovala a setřela si z čela pot. To byl ten nejhorší sen, jaký jsem kdy měla! Všechno bylo tak skutečné, tak živé…! Otřásla jsem se a vstala z postele. Stále jsem ještě byla vyděšená z toho, co jsem před chvílí viděla. Podívala jsem se na hodiny nad postelí, které ukazovaly půl třetí ráno. Za pár hodin celá má rodina i s vlky odejde na boj s Wraithy. Co když to byla nějaká předtucha a opravdu se jim něco stane?!

„Nessie?“ zvolala babička Esmé a zněla nějak vyděšeně. Snad se nic nestalo! V mžiku jsem vyrazila ze dveří a seběhla ze schodu za ní. Stála pod schody a hleděla na mě.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se zděšeně.

„Teď jsem se chtěla zeptat na to samé. Tvé srdce bije, jako kdyby mělo běžet dostih,“ vysvětlila mi.

„Ach tak… Jenom se mi něco zdálo…“ vysvětlila jsem jí.

„A asi to nebylo nic hezkého, viď?“ zeptala se smutně,ale nečekala na odpověď a objala mě.

„Ne, to vůbec ne… Všichni jste tam byli mrtví i vlci! Všude spousta krve…“ zavzlykala jsem jí do trička, když jsem si vzpomněla, co se mi zdálo…

„Ale no tak, srdíčko moje! Byl to jen sen, všechno je v pořádku,“ klidnila mě. „Všechno je v pořádku. Pojď si tady sednout na pohovku a hezky dýchej. Všichni jsme v pořádku a neboj, všechno dobře dopadne. Však víš, jak jsme vytrénovaní a sehraní, nedovolíme, aby se někomu z nás něco stalo, to se nemusíš bát, srdéčko,“ šeptala mi do ucha uklidňující věty. Po pár minutách jejího houpání v náručí jsem se opravdu zklidnila a pomalu se dostávala do normálního stavu, kdy jsem byla schopna objektivně uvažovat. Slezla jsem babičce z klínu a posadila jsem se vedle ní.

„Opravdu to byl jen sen?“ ujistila jsem se, abych měla naprostou jistotu.

„Opravdu,“ odpověděla a povzbudivě se na mě usmála. „Nechceš si jít ještě na chvilku lehnout? Vypadáš unaveně.“

„Ani ne, stejně bych už asi neusnula, nebo bych měla nehezké sny. Radši půjdu za Jacobem, aby tam nebyl pořád sám.“

„To je skvělý nápad. Někteří doktoři tvrdí a je to i u některých pacientů v komatu dokázané, že si pak lidé pamatují, když s nimi nějaký člověk mluví. Jake tě bude určitě bedlivě poslouchat.“ Jen jsem se na ni usmála a šla za Jakem. Pomalu jsem vystoupala všechny schody, které vedly do prvního poschodí, a zahnula do prvních dveří, které byly za těmi mými. Potichu jsem vklouzla dovnitř a přitáhla si židličku k velkému lužku, na kterém ležel Jacob. Posadila jsem se a chytla ho za ruku.

„Ahoj, miláčku,“ pozdravila jsem ho a pohladila po tváři. „Víš, nechci tě nijak urazit, ale dneska nevypadáš zrovna nejlépe,“ řekla jsem mu krutou pravdu. „Ale neboj, brzy se uzdravíš a nakopeš Garrettovi tu jeho upíří prdel! Všechno bude jako dřív. Zase si spolu budeme hrát, mazlit, líbat a… No, to nemusí vědět další upíří uši, které určitě poslouchají. Mám tě moc ráda a… hrozně mi chybíš. Zrovna dneska jsem tě potřebovala ve své posteli, abys mě vzal do své teplé, ochranitelské náruče a přitiskl k sobě. Ani nevíš, jak moc jsem po tom toužila… Zdálo se mi, že jste všichni byli mrtví, že vás zabili Wraithy. Dokonce i tebe a vlky, prostě všechny. Všude byly končetiny, krev… Prostě jako v těch filmech, na které se tak rád díváš. Určitě je to kvůli tobě, já se na ty krváky nikdy dívat nechtěla,“ zasmála jsem se. „A taky je to možná díky tomu, že zítra, vlastně už dnes za pár hodin, proběhne ten boj s Wraithy. Hrozně moc se bojím, že někdo zemře. Co potom budeme dělat? Vždyť nikdo nesmí zemřít, až dosud jsme si žili jakž takž dobře… Kdyby nebylo Wraithů, bylo by všechno lepší a ty bys byl v pořádku. Ale to určitě za pár dní budeš taky.“ Celou dobu jsem ho hladila po ruce a přitom mluvila. Doufala jsem, že mě slyší a aspoň trochu vnímá.

Asi po půl hodině, když jsem řekla Jakeovi snad vše, co se stalo a jak moc mi chybí, odešla jsem do svého pokoje. Zaplula jsem do koupelny, kde jsem si dala horkou vanu s bublinkami a hromadou pěny. Hezky mě to uvolnilo a já se cítila o mnoho lépe. Utřela jsem ze sebe kapičky vody, které na mně zbyly, a oblékla se. Když jsem se pak v pokoji podívala na hodiny, abych zjistila, kolik je, strnula jsem. Za dvě hodiny všichni odejdou do boje a já tu zůstanu sama. Rychle jsem ještě seběhla dolů, abych si je dneska co nejvíce užila. Už tam byli všichni. Od vlků, přes Cullenovi, až po upíry z Denáli. Všichni vypadali vyrovnaně a většina i vesele. Když jsem sestoupila z posledního schodu, otočil se ke mně táta a přišel mě obejmout.

„Neboj se, Nessie, bude to v pořádku,“ pošeptal mi do ucha s uklidňujícím úsměvem.

„Jak můžeš vědět, že se nikomu nic nestane?“ pošeptala jsem mu nazpět.

„Protože to prostě vím,“ odpověděl s šibalským pohledem v očích. Jen jsem nad jeho optimismem protočila panenky a šla si sednout vedle mamky, která seděla na pohovce.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj, sluníčko,“ pozdravila mě a políbila na čelo. „Slyšela jsem od Esmé, že když jsme byli na lovu, něco se ti zdálo a byla jsi z toho hodně vyděšená.“ Přikývla jsem a jemně se dotkla její hebké, ale tvrdé tváře. V hlavě se mi začal vynořovat můj sen z dnešní noci a já cítila, jak mi mé myšlenky proudí přes mou ruku do máminy tváře. Trochu sebou škubla, protože toto asi nečekala, ale pak jen pozorně sledovala, co všechno jí ukazuju. Když jsem skončila, lítostivě se na mě podívala a chlácholivě mě objala.

„Ach jo, Nessie,“ pronesla. „Já věděla, že máš dost bujnou fantazii, ale že až takhle…“ Zasmála se.

„Za to může Jake a ty jeho horory,“ zasmála jsem se s ní.

„No to určitě!“ potvrdila mou teorii. „Ale nebereš ten hloupý sen moc vážně, že ne?“ zeptala se mě se strachem v očích.

„Možná trošku,“ přiznala jsem a sklopila zrak.

„Ale, srdíčko,“ zašeptala. „Je to jen hloupý sen, který si tvá hlavička vymyslela, protože má prostě strach, že se někomu něco stane. Ale ničeho se nemusíš bát, vše dobře dopadne. Jen se rozhlídni,“ řekla a ukázala na všechny v místnosti. „Myslíš, že by tyhle všechny skvělé bojovníky nějaká blbá příšera porazila?“ zeptala se. Pozorně jsem si všechny jednoho po druhém prohlížela a pak zavrtěla hlavou. Asi ne. Jich je jen šest, nebo kolik, a nás je nejméně dvacet. A všichni jsou výborní bojovníci. Děkovně jsem mámu objala, protože právě zahnala ty poslední obavy, které ten hrůzný sen ve mně vyvolal. Sice stále přetrvával strach o osoby, které jsem nadevše milovala, ale věřila jsem, že si s těmi přerostlými ořechy poradí.

„Renesmé, mám ti ještě připravit snídani než odjedeme?“ zeptala se mě starostlivá babička Esmé.

„Nemusíš, já si ji klidně udělám sama,“ řekla jsem s úsměvem.

„No, tak to asi nepůjde,“ odvětila babička a omluvně se na mě usmála.

„Jak to?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No… Protože jsem ti ji už udělala,“ zasmála se a upíří rychlostí z kuchyně donesla párek v rohlíku a velký talíř obložený ovocem a zeleninou. S radostí jsem oboje převzala a rychle se pustila do jídla, protože jak jsem viděla ty hladové oči měničů, usoudila jsem, že by to bez ozbrojené stráže dlouho nevydrželo. Dobře jsem znala žaludky vlkodlaků, jednoho jsem přeci měla doma! A ten držel bodovou dietu aneb sbodni vše, co uvidíš!

Po pěti minutách jsem tu výbornou snídani měla v sobě a tak jsem zamířila za babičkou do kuchyně, abych jí poděkovala a umyla po sobě talíř.

„Děkuju, babi, za dobrou snídani,“ poděkovala jsem jí a dala talíř do myčky. „A co to tady provádíš?“ zeptala jsem se, když jsem ji viděla připravovat asi deset talířů naložených chleby a houskami s párky nebo klobásami.

„Připravuji vlkům snídani, přece je nemůže nechat odejít hladové, ne?“ usmála se. „Pomůžeš mi je tam odnést?“

„To víš, že jo,“ usmála jsem se a popadla první dva talíře, které jsem uviděla. Rychle jsem s nimi odklusala do obýváku, kde mě radostně přivítala horda svalnatých indiánů. Z ničeho nic mi talíře zmizely z rukou a putovaly po půlce pokoje, dokud nebyly prázdné. Během dvou sekund se mi vrátily zpátky, ale úplně vybílené. Tomu jsem se musela zasmát.

„Bhe-ku-jeme,“ zažvatlal Paul s plnou pusou, takže mu nebylo moc rozumět. S úsměvem jsem se vydala s prázdnými talíři zpět do kuchyně, abych jim odnesla další várku. Takhle to trvalo do té doby, než v kuchyni nezbyl už ani jeden obložený chleba nebo houska a z obývacího pokoje vycházelo jen spokojené mlaskání.

Když přišla hodina H a všichni se chystali k odchodu, nahrnuly se mi slzy do očí. Už jsem neměla takový strach jako na začátku, ale bylo mi nějak úzko. Chtěla jsem, ať tu se mnou aspoň někdo zůstane a povídáme si, nebo jen ať zůstane poblíž a já mám jistotu, že když se něco semele, nebudu na to sama.

„Ale, Nessie,“ chlácholil mě táta. „Však to bude v pořádku, broučku, všechno dobře dopadne a ty to tady taky zvládneš. Kdybys něco opravdu moc potřebovala, můžeš zajít do La Push. Bude tam neměnící se část vlků a někde po lese bude běhat Brady, který bude takový spojník a hlídač La Push a okolí. Ale moc Jakea neopouštěj, kdyby se náhodou probudil, ano?“

„Jo, neboj,“ řekla jsem a objala ho. Pak jsem zamířila k mámě a také ji objala. Tak jsem pokračovala dál, dokud jsem se nerozloučila úplně se všemi a oni mi nezmizeli z očí. Osaměla jsem. Jen z vrchního patra jsem slyšela lehké oddychování Jacoba. Přešla jsem do kuchyně a abych se nějak zabavila, naskládala jsem všechno nádobí do myčky a zapnula ji. Pak jsem ještě uklidila obývák, svůj pokoj a koupelnu. Nakonec jsem si vzala knížku, ulehla do postele a začala číst.

„Mohla bych předčítat Jacobovi,“ napadlo mě z ničeho nic. To je skvělý nápad! Rychle jsem zamířila do své knihovničky a hledala nějakou knihu, která by se líbila jak mně, tak i Jakeovi. Po dlouhém hledání něčeho zajímavého jsem našla starou, zaprášenou knihu nejméně padesát let starou. Romeo a Julie od Wiliama Shakespeara. Bez rozmýšlení jsem ji popadla a oprášila. Je to krásný, romantický příběh s tragickým koncem. Takže romantika je pro mě a ten konec pro Jacoba. Přešla jsem do vedlejšího pokoje a pozdravila mou spící „šípkovou Růženku“.

„Budu ti číst Romea a Julii, snad se ti to bude líbit,“ řekla jsem a sedla si na stoličku. Začala jsem číst a tak jsem se zažrala do děje, že jsem vůbec nevnímala okolí, ani příjezd několika aut a nečí bolestné výkřiky.