Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nomádka - 32. kapitola

09.04.2010 (20:15) • MisaBells • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2972×

„Zdálo se mi to, nebo tě právě odkopla chodící svačina?“ rýpla si Kachiri.

„Asi sis lokla z nějakého opilce,“ sykla jsem.

Kachiri se nad mou hlavou nakláněla, jak Damoklův meč a můj žaludek se sevřel ještě víc, než z odchodu Manu.

Manu, musím ho najít, aby mu Kachiri neublížila.

„V tom případě ti nebude vadit, když se půjdu najíst, že?“ culila se a sledovala směr, kterým odešel Manu. Potvora.

„Opovaž se ho jen dotknout, a přísahám, že…“

„Že co? Neuděláš nic,“ odfrkla si. Měla jsem neuvěřitelný vztek. Svaly napjaté, zuby zatnuté a srdce zlomené. Přišla jsem o svou lásku a vehnala ji do náruče smrti, před kterou jsem ji chtěla uchránit. Kolem nás se mihla modrá skvrna.

„Dítě!“ vyjekla Kachiri.

„Blbost!“ vykřikla jsem stejně hystericky.

„Co to zkoušíš? Viděla jsem ho!“ řvala na mě. Vrtěla jsem panicky hlavou, ale jinak jsem nebyla schopna se pohnout. Kachiri se rozeběhla za Jole v modrých kalhotách a já konečně našla sílu k pohybu. Když mu omotala dlouhé prsty kolem ruky a zvedla jej do vzduchu, Jole začal křičet a mrskat sebou ve vzduchu.

„Vidíš to?“ vřeštěla a mávala mi dítětem před očima.

„Nic nevidím,“ sykla jsem. Kachiri na mě divně zírala a možná, že by i později uvěřila mé tezi, kdyby se na scéně neobjevila Jasmine a celé to nezkazila.

„Pusť ho, Kachiri!“ křikla.

„Ha! Vidíš? Jasmine to dítě vidí!“

„Jistě, že ho vidím, je můj!“

Kachiri s Jole přestala třást.

„Ach ne, Jasmine. Co si to udělala?“ vzdychla Kachiri. Jasmine se zarazila, když jí došlo, co se děje.

„Co tu děláš?“ snažila jsem se změnit téma, ale Jole mi to neulehčoval. Vztekle, protože jej Kachiri stále držela ve vzduchu, ji zaťal malé ostré zoubky do ramene.

„Au!“ vřeštěla Kachiri a já pocítila silné sympatie k bráškovi.

„Ošklivá paní,“ zavrčel Jole a přeskočil do jiné náruče. K mému šoku se uvelebil v mém objetí a tiskl se ke mně, jako kdybychom nikdy nebyli nepřáteli. My jimi ostatně nebyli. Jen jsem se svému nesmrtelnému bráškovi vyhýbala. Konečně Kachiri něco dokázala. Vytvořila pouto mezi mnou a Jole. Snad bych jí i mohla poděkovat, kdybychom nebyli v obrovském nebezpečí.

„Jasmine, tohle nejde! Musíte to říct! Aro Vám to odpustí, když uvidí, že se kajete!“ nabádala nás.

„Tak znova, Kachiri. Co tu děláš?“ zopakovala jsem pokus.

„Jsem na návštěvě, Skylar. Mám přátele, což se o tobě asi říct nedá.“

„Kdo?“

„Jmenuje se Raquel, ale co je ti do toho?“

„Znám ji,“ sykla jsem. Tak tohle bylo ještě horší. Jestli se Raquel dozví o Jole, máme to spočítané i s úroky a chudák Manu, jestli se kolem něj začnou tyhle dvě zrůdy motat.

„Tak ti jsi ta…“ vyhrkla šokovaně.

„Ta – co?“ zajímala se Jasmine.

„Ale nic. Nepodstatné konverzace. Jde tady o to dítě,“ vrátila se k tématu Kachiri.

„Jmenuje se Jole,“ vyhrkla jsem s Jasmine unisono.

„Jo, Jole, paní,“ přitakával bratříček a Kachiri nevěděla, kam koukat dřív.

„Raquel mluvila o několika porušení zákonů. Jen mě nenapadlo, že zrovna vy dvě. Jste tak moc neopatrné, až to hraničí s bláznovstvím. O Skylar to vím, ale že i ty, Jasmine?“

Jasmine zuřivě zavrčela.

„No nerozčiluj se, jiné řešení není. Musíš to udělat,“ nabádala ji Kachiri. Věděla jsem, proč  Jasmine vrčí a na čí smrt Kachiri myslela.

„Tak ty jsi nám tu chyběla, rozume,“ vysmála jsem se jí.

„No, jak chcete. Jdu si chytit sváču, dámy. Takže se zatím mějte,“ mrkla Kachiri a vdechla vzduch kolem nás. Zarazila se. Okamžitě jsem si všimla krčící se postavy mezi keři.

„Miluju Španělsko,“ vyhrkla Kachiri a vrhla se na stín.

„Ne!“ zařvala jsem, když mi došlo, komu stín patří.

Prudce jsem strčila do Kachiri a odrazila ji o pár metrů dál. Zastavila jsem se před vyděšenou tváří a pohledem přejela po okolí.

Kachiri byla v mžiku na nohou a zkusila to znovu s tichým vrčením. Její útok byl nečekaný. Srazila mě a vrhla se po stínu, který začal ječet. Bylo pozdě. Neměla jsem šanci, jenže než jsem dokázala vyskočit na nohy, odrazila Kachiri Jasmine s Jole stále v náruči. Zírala jsem, jako opařená.

„Vy jste fakt zmagořily!“ vrčela Kachiri, která to vzdala, „moc sluníčka škodí, jste fakt hráblé,“ sykla, když se řítila pryč. Jasmine stále stála před třesoucím se stínem. Vstala jsem opatrně a natáhla ruku. Doufala jsem, že ji přijme.

„No, asi za ní půjdu, musím jí to vysvětlit. Jole vezmu s sebou,“ kývla na mě Jasmine a nenápadně se vyklidila ze scény. Zůstala jsem tam sama s obětí útoku.

„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se opatrně a stín vstal. Vypadala stále stejně, až na to, že momentálně byla bledší, než já.

„Zvláštní, přišla jsem se zeptat na to samé,“ oprašovala si kalhoty Lucía a zvedala se ze země.

„No, vidíš to sama,“ snažila jsem se usmát a přitom stále sledovala její obličej. Bylo zvláštní s ní mluvit.

„Mám spoustu otázek, Skylar. Pomůžeš mi s nimi?“ zašeptala a nervózně kmitala pohledem okolo sebe.

„Chceš jít do domu?“ navrhla jsem.

„Ehm, asi raději ne. Tedy – zatím ne. Díky,“ uvelebila se na zemi a zády se opřela o kmen stromu.

„Jak chceš,“ vzdychla jsem. Stála jsem nad ní a čekala. Co jí mohlo zajímat horšího, než to, co zajímalo Manu?

Bodlo mě u srdce při té myšlence. Kam to spadlo? Kde to je? To jsem vážně přišla o svou lásku? Kolik je potřeba času, aby si to ujasnil?

„Posloucháš mě?“ vyhrkla Lucía. Došlo mi, že jsem se zasnila až moc. Víc, než jsem měla.

„Promiň, zamyslela jsem se.“

„Manu?“ překvapila mě.

„Tak ty už to víš? To není možné, vždyť před chvílí odešel a…“

„Potkali jsme se, když jsem šla k tobě. Vypadal hrozně a měl rudé oči od slz. Nejdřív jsem se lekla, že je jako ty, ale pak mi to došlo.“

„Aha,“ vzdychla jsem. Možná mi tím dala malou jiskřičku naděje, že ho to mrzí a vrátí se. Že si ten šílený plán rozmyslí a společně to překonáme.

„Co se stalo?“ vyzvídala se zájmem. To byla celá ona. Místo toho, aby se zlobila, nebo byla otřesená příhodou s Kachiri, zajímala se o mě.

„Chtěl, abych jej přeměnila,“ zašeptala jsem.

„A?“

„No, co a? No nic a! To nejde. Je to hrozně nebezpečné a sobecké,“ řečnila jsem.

„Skye, ty ale jsi nebezpečná a sobecká. Tohle by mělo být přesně to, co bys udělala. Co jiného v tom je?“ přimhouřila oči.

„No, to ti děkuju. Takže jsem podle tebe sobec?“

„Víš, jak to myslím,“ bránila se s úsměvem a já se začala smát.

„Jo, jsem sobec, ale tohle právě poprvé není o mně. Je to o něm.“ Můj pohled zůstal viset mezi stromy, kde předtím zmizel Manu.

„Nemyslíš, že by to bylo dobře?“

„Co?“ vyhrkla jsem.

„No, přeměnit ho. Myslím, že to zvládneš, jsi silná,“ usmívala se. Nevěřila jsem vlastním uším. Nabádala mě, abych se stala Willem?

„Lucío!“ vyhrkla jsem nevěřícně.

„Nech si to alespoň projít hlavou, ano?“ vybídla mě.

„Zatím mi odpověz na mé otázky.“

„Jaké?“ znejistěla jsem. Po tomhle rozhovoru jsem se začínala bát, co z mé přítelkyně vypadne.

„Je jich jen pár. Tak například, od kdy jsi jiná, kdo ti to udělal a jak ses dostala sem. Jo a proč máš žluté oči?“

„Rok 1917, William Dante, lodí a vegetariánství. Mimochodem nejsou žluté, ale zlaté,“ dodala jsem s úsměvem.

„Tak to bylo rychlé, myslela jsem, že se rozmluvíš víc,“ zubila se.

„No, ze zkušenosti raději ne,“ krčila jsem rameny.

„Nechci přeměnit, neboj se,“ ujišťovala mě.

„To je dobře,“ vzdychla jsem.

„Měla bys mu to říct,“ nabádala.

„Co?“

„No, že si nejsi jistá sama sebou a že si to musíš rozmyslet. Miluješ ho, ne?“

„Jistě, že ho miluju. Ale nejsem si jistá, jestli mi ten čas dá,“ mračila jsem se.

„Manu by pro tebe skočil do náruče smrti, jen aby tě to zachránilo. Udělá pro tebe cokoliv.“

„No právě. Jak mám vědět, že tohle chce pro sebe a ne pro mě?“

Lucía mlčela. Neměla odpověď, stejně, jako jsem ji neměla ani já. Měla ale pravdu. Nejlepší řešení by bylo jít za ním. Nějak mu to vysvětlit. Pokusit se to zachránit.

„Jdi, počkám tu na tebe,“ usmívala se.

„To ne, sama tu nebudeš,“ vyhrkla jsem.

„Počkám tu s ní,“ nabídl mi hlas za mými zády.

„Jasmine?“

„Mluvila jsem s Kachiri a nevypadá to dobře. Měla bys to urovnat, kde to jen jde. Zatím nám slíbila, že mlčí a poradí se v Amazonii se Zafrinou a Senou. Nemusíme se jí bát.“

Spadl mi kámen ze srdce. Jasmine byla talent. Dokázala přimět kámen, aby ožil.

„No vidíš, tak jdi,“ křikla na mě Lucía. Cítila jsem, že to tak má být. Měla jsem tam být a říkat mu ta slova. Rozeběhla jsem se směrem k přístavu. Byl tam? Nebo doma?

Měla jsem štěstí. Když jsem vběhla na molo, seděl na tom samém místě, jako já minule. Díval se na zapadající slunce a mlčel.

„Udělám to,“ zašeptala jsem. Lekl se a nadskočil.

„Vážně?“ vyhrkl překvapeně. V jeho hlase byl náznak nadšení. Všimla jsem si jeho zarudlých očí. Plakal kvůli mně. Pro mě. Musela jsem zůstat silná.

„Ano, ale ne teď a ani zítra. Potřebuju na to čas. Jsi pro mě hrozně moc důležitý a miluju tě. To celé, tamto, co jsem vyváděla, to bylo jen ze strachu. Nemůžeš se mi divit, že se o tebe bojím. Jsi tak křehký a bezbranný. Ale představa, že bych měla být bez tebe… udělám to,“ zakončila jsem svůj zmatený monolog. Manu se na mě díval s neskutečnou láskou. Usmíval se.

„Dobře,“ zašeptal.

„Fajn,“ vydechla jsem.

Natáhl ke mně ruku a mé rty se dotkly jeho. Projela mnou dávka energie, kterou jsem postrádala. Tohle je nejlepší řešení. Udělat to. Přiměla jsem se vdechnout jeho vůni a zvykat si na to, že jakmile přijde správná chvíle, budu pít jeho krev. Jen trošek. Jak jen to dokážu? Stále mě líbal a mně se vykuřovalo z hlavy úplně všechno.

„Miluju tě, kytičko,“ zašeptal mezi polibky. Svět se pro mě na tu chvíli stal bezvýznamným místem.

Psal se rok 1990…

Mé shrnutí

Nomádka - 31. kapitola

Nomádka - 33. kapitola

Autor: MisaBells (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nomádka - 32. kapitola: