Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 5. kapitola

03.04.2012 (08:15) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1155×

5. kapitola

Alice

„Tak dobrá, poslouchejte mě všichni! Přesně za devět dní, patnáct hodin a dvacet minut k nám dorazí nepřátelská skupina upírů. Je jich patnáct. Není moc času na nějaké řeči, dáme se do pořádného výcviku. Ti z vás, kteří jsou v armádě déle jak půl roku, budou cvičit ostatní. To znamená vás sedm,“ ukáže rukou do jejich malého hloučku, „si každý vezmete jednoho a budete ho cvičit. Momentálně si nemůžeme dovolit o nikoho přijít, tak se snažte a nezraňte se! Na lov se půjde po skupinách po třech, pravděpodobně v den před útokem. Tak, začněte! A Alice,“ otočí se na mě, „ty budeš cvičit se mnou.“ Až do této chvíle jsem postávala za jeho zády. Po jeho poslední větě jsem se otočila a přešla několik kroků od něj na volné prostranství. Se zvednutým obočím mě následoval.

„Tak teď se ukáže, jak jsi dobrá v souboji. Neboj, budu se snažit ti neublížit.“ Zlehka se na mě přitom usměje. Já se nervózně rozhlédnu po ostatních. Všichni jsou už rozděleni do dvojic, dokonce i Maria s někým trénuje. Pak pohlédnu Jasperovi do obličeje.

„Připravena?“

„A ty?“ odvětím a přikrčím se, zuby vyceněné. Také on už je nachystaný zaútočit.

Chvíli se navzájem měříme a potichu vrčíme. Pak mě napadne trochu podvádět. Co takhle se mrknout na to, jak zaútočí, ať jsem připravená. Žádný problém, vize přijde takřka na povel.

Zleva, pak zprava a nakonec tě oběhne. Pozor na záda.

Ještě mi to doznívá v hlavě, když ucítím svist vzduchu. Rychle uskočím napravo. Vize asi opravdu nelžou, protože se Jasper okamžitě otáčí a útočí zprava. Bez větší námahy jeho útok zablokuji. Asi jsem ho tím dost zaskočila, neváhá ale a rychle mě obíhá. Už se nestihnu otočit, tak alespoň vykopnu nohou dozadu a donutím ho tak uhnout. Spokojeně se sama pro sebe usměji. Nakonec se to pro mě nevyvíjí tak špatně. Před každým jeho krokem mě varuje vize. Chvíli se držím, pak se ale přece jen ukáže moje nezkušenost. Dost hloupě nechám jednu ruku nataženou a než se naděju, už mě za ni drží a sráží mě k zemi. Snažím se mu vyškubnout a postavit se, bohužel ale odhalí mé úmysly a rychle mě chytí pod krkem. Tak, a jsem nahraná. Vycením na něj zuby a pak kývnu na znamení, že už se nebudu bránit. Chvíli mě ještě drží, a když vidí, že jsem klidná, pustí mě.

„Bojuješ dobře. Vidím, že vize se dají uplatnit mnoha způsoby,“ pokývne uznale hlavou. „Měla jsi tam ale celkem dost chyb, které by se ti mohly vymstít. Tak třeba to s tou rukou na konci. Po celou dobu souboje si drž ruce u těla, když se bráníš. Ani je ale moc nevystavuj na odiv při útoku. Není nic jednoduššího, než tě za ně popadnout a utrhnout ti je. A pořád si hlídej záda, protože kdyby jich na tebe zaútočilo víc než jeden, asi bys neměla šanci. Při obraně měj uvolněná kolena. Pomůže ti to rychleji se otáčet a bránit se. Budeš pak totiž pružnější. Pak je tu taky to, že když stojíš na místě, točíš špičky nohou k sobě. To je taky chyba, máš při tom menší stabilitu. Měj je buď rovnoběžně, nebo od sebe. Váhu drž vždy na obou nohách, neměj zaťaté pěsti. To jenom při výpadu. Tak, ještě jednou.“

Nakonec to nebylo ještě jednou, ale tolikrát, že jsem to ani nepočítala, přičemž jsem pokaždé skončila na zemi. Jednou jsem tím Jaspera docela vytočila.

„Takhle by tě novorozený zabil! Nikdy se nenech obejmout jeho rukama, je opravdu silný a už by ses nevykroutila. Vím, i ty jsi novorozená, síla ale nevydrží moc dlouho. To už jsem ti přece říkal. Musíš mě poslouchat, jinak nepřežiješ. Znovu!“

Jasper

Byl jsem dost v šoku z Aliciny šikovnosti. Držela se a někdy se odvážila i zaútočit. Hodně jí v tom pomáhaly její vize. Alespoň se je naučí používat jako zbraň i štít. Jsem si jistý, že tím útočníky dost překvapí. Mně se samozřejmě nemohla vyrovnat, předčila ale některé ostatní. Minimálně šest by jich porazila. Samozřejmě, měla tam spoustu chyb, ale jsem tu od toho, abych jí poradil.

Výcvik probíhal nepřetržitě šest dnů. Poté jsem je poslal po skupinkách na lov. S Alicí jsem šel až jako poslední. Mohl jsem ji taky s někým poslat, byl jsem ale zvědavý. Nedokázal jsem si ji představit při lovu. A jsem zvědavý na její reakci.

***

„Zvládla jsi to dobře. Opravdu. Musíš zabíjet, protože je to nutné. Věř mi, zvykneš si.“ Alice je ze sebe zhnusená. Sedí na pařezu uprostřed lesa a bezmocně vzlyká. Po mých slovech, která už nějakou chvíli vyznívají naprázdno, ke mně zvedne zmučený obličej.

„Já jsem je zabila. Zase jsem zabila lidi, zmařila nevinné životy. Jsem vraždící monstrum. Viděl jsi jejich výraz?“ Nejen viděl, ale i cítil. Tak rád bych to řekl, nechci jí ale přidělávat další starosti. Kleknu si k ní a neobratně ji pohladím po zádech. Snažím se uklidnit ji. Po chvíli už se vzlyky ztrácejí a nastává ticho.

„Alice, já vím, jak se cítíš. Je to ale nezbytné.“

„Třeba je i nějaký jiný způsob, jak přežít…,“ toužebně si povzdechne Alice. Neodpovím. Na toto tvrzení nemám odpověď. Po chvíli se zvednu a ji vytáhnu s sebou. Ona to ale neustojí a skončí mi v náruči. Hned se mi vytrhne, i ten krátký okamžik ale stačil k tomu, abych si ho užil. Je příjemný pocit držet ji v objetí. Je taková drobná, bezbranná,…

„Promiň. Opravdu promiň, já nechtěla…“

„Nic se nestalo. Pojď, vrátíme se. Musíme se připravit. Mimochodem, za jak dlouho přijdou?“

„Šestnáct hodin,“ odpoví po chvíli soustředění. „Tak pojďme.“

Rychle se rozběhneme směrem k tábořišti. Už z dálky slyším neobvyklý šum. Proč nejsou zticha? Ani po vběhnutí na louku nejsem o moc moudřejší, proto popadnu za ruku Katie a otočím ji čelem k sobě.

„Co se tu děje? Je vás slyšet po celém lese.“

„Raul. On… Nevím, jak se to stalo, ale pohádali se s Noahem. A… Noah ho–“ pípá vyděšeně, ale prudce ji přeruším.

„Nechceš mi doufám říct, že ho zabil?!“ Po jejím sotva znatelném přikývnutí vztekle zařvu. Všichni se vyděšeně přikrčí.

„To nemyslíš vážně, Noahu! Pojď okamžitě sem!“ Vyděšeně se přišourá, klopí pohled. Podle emocí je vyděšený.

„Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím! Zbláznil ses? Za pár hodin máme bojovat, a ty nás připravíš o bojovníka! Kdybych tě teď nepotřeboval, zabiju tě! Máš zatracené štěstí, chlapečku! Po boji si to spolu vyřídíme! Jen mi řekni, co sis myslel! No?“

„My… My jen… Jen jsme se trochu chytli. On si začal.“

„A tak si ho rovnou zabil?!“ Nejisté pokrčení ramen. „Jdi mi z očí! Vy ostatní vypadněte s ním. Jděte na pole pět mil za řekou. Ví všichni, kam mají jít? Fajn. Sejdeme se tam. Alice, jdi s nimi.“

Po jejich odchodu ještě chvíli zuřím, a pak se vydávám za Mariou. Co si kruci Noah myslel? Jasně jsem řekl, že bude bitva a on nás připraví o početní převahu. Co s ním teď mám dělat?

„Ahoj, miláčku. Už jsem slyšela, co se stalo, Sylvia mi to přišla říct. Zabiješ ho po boji, ano?“ spustí na mě Maria hned, jak vejdu do místnosti. Jen přikývnu. Co jiného taky můžu dělat. Ona je vůdce.

„Poslyš, plánovala jsem, jak to nakonec bude. Podle Alice zaútočí odsud, že?“ ukazuje na mapy na svém stole. „V tom případě necháme tři stát tady, jako návnadu. A ostatní vystartují odsud. Nemůžeme nic riskovat. Tady budu já. Ty půjdeš s nimi, jako obvykle. A pak by se ještě mělo počítat s tím, že…“

Alice

Jasper nás tu nechává čekat. Všichni jsou v klidu, nikdo se ani nepohne. Bojí se ho. Jeho dnešní výstup mě taky vylekal. Zřejmě je tu hodný jen na mě. A Mariu, samozřejmě. Nevím, čím jsem si to vysloužila, jsem ale ráda. K ostatním se chová opravdu přísně. Když jsem to tak ale na louce pozorovala, tak mu asi nic jiného nezbývá. Se členy armády by se nedomluvil.

Už tu čekáme deset hodin a on pořád nikde. Ani Mariu jsem tu neviděla. Snad se jim nic nestalo. Podle vize by ale měli za půl hodiny přijít. Jsem opravdu nervózní, když tu musím být s ostatními. Přisednu si k jedné dívce. Vypadá smutně a je sama, ne jako ostatní, ve skupinkách.

„Ahoj, já jsem Alice. Jsem tu nová. Jak se jmenuješ ty?“ Obrátí na mě své oči plné smutku.

„Já jsem Trudy. Co ode mě chceš?“

„Tvářila ses tak smutně, napadlo mě, jestli se ti něco nestalo.“

„Proč bych neměla být smutná? Jdu bojovat – zase. Před chvílí umřel můj kamarád – kolikátý už? Náš velitel za pár hodin zabije dalšího z nás. A zase zuří. To není dobré.“

„Proč to podle tebe není dobré?“

„Když zuří, tak nás pak trestá za každou maličkost, která je podle něj špatně. Nejvíc zlý je na nováčky. Myslím ale, že to víš sama.“ Tak tím mě dost překvapila. Samozřejmě už jsem zjistila, že je Jasper hodně přísný, ale zlý, to ne.

„Ne, na mě zlý není.“

„Ne? Tak to buď ráda a doufej, že to nepřijde. Ony ty emoce jsou strašlivá zbraň. Popravdě ale jsem si už trochu všimla, že ti nic nedělá. Hodně se o tebe stará, zvláštní. Nám ostatním jen dává rozkazy.“

„On je na mě jiný než na vás? A v čem přesně?“

„Osobně s tebou bojuje. U nás maximálně jeden souboj a dost. Jenom pokud nám to hodně nejde, tak zasáhne. Taky s tebou šel na lov, ale prozatím chodil na lov jen s Mariou. Nekřičí na tebe, ani nevrčí. A tak nějak tě ochraňuje, alespoň mám ten pocit.“

„Vážně?“

„Ano. Jak říkám, takhle se obvykle nechová. Asi pro něj něco znamenáš.“

„Tak to bych neřekla.“

„Hm, tak to já myslím, že ano.“

„Tak vážení, konec řečí. Jdeme na věc.“ Ani jedna z nás si nevšimla, že Jasper a Maria se k nám už připojili.

„Trudy, přestaň mluvit a stoupni si támhle. Budeš s ostatními u potoka. Jasper vás povede. Já zůstanu tady. Přijdou asi za pět minut, připravte se!“ rozkáže autoritativně Maria. Najednou dostanu strach. Co když to nepřežiju? Kolik nás za chvíli zemře? A co Trudy, zdála se milá. Co když se jí něco stane?

„Alice, sem, za námi. Honem, ať už jsi tu,“ zavolá na mě Jasper.

Má pravdu, na myšlení není čas. Rychle mrknu kolem sebe. Všichni stojí v řadě, uprostřed je náš velitel. Měsíc právě vykoukl zpoza mraku. Na zemi leží mlha. V tichu zahouká sova a pode mnou zapiští myš. V potoce plave kus dřeva. Vše se až hrozivě shoduje s mým viděním.

„Kolik?“ zeptá se mě Maria.

„Půl minuty,“ zašeptám.

Všichni se dívají před sebe, do temného lesa. Pak praskne větvička.

To jsou oni, uvědomím si. A mám pravdu. Z temna se vynoří patnáct postav oblečených v rozedraných tmavých šatech, vepředu je postava o něco vyšší než ostatní. Boj začíná.

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 5. kapitola: