Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy to neskončí... 10. kapitola

07.05.2012 (21:45) • makulka • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1117×

10. kapitola

Jasper

Jako šílený jsem se hnal lesem, dokud jsem nepoznal, že je to zbytečné. Nikdy je nedohoním, a i kdyby, sám sotva něco zmůžu. Toto poznání na mě dolehlo a já se pod jeho sílou musel posadit. Nikdy mě ani nenapadlo, že naše láska takto skončí. Že přijdou Volturiovi a unesou mi ji. Jak já je nenávidím. 

Daleko za sebou jsem ucítil něčí emoce, tak jsem se zvedl a utíkal. Utíkal jsem, až jsem doběhl k obrovskému útesu. Kdybych skočil, stalo by se mi něco? Zemřel bych? Nesmysl. Jsem upír, nemohu zemřít takto primitivním způsobem. A navíc, kdo by zachránil Alici, když ne já? Sedl jsem si a díval se do dálky. Co se s ní teď asi děje? Ubližují jí? 

Znovu jsem ucítil ty emoce. Kdo to jen je a proč mě sleduje? Nestojím o ničí rady ani o řeči, jak se mám chovat. A už vůbec ne o něčí lítost. Lítost je to poslední, o co bych teď stál. S tím, co se stalo, se musím vypořádat sám.

„Jaspere…? Můžu si s tebou promluvit?“ Sakra, co tu dělá Maria? Zrovna ta?

„Ne, nechci s tebou mluvit. Jdi pryč.“ Přisedla si vedle mě a zahleděla se na krajinu, zrovna jako já. Po chvíli ticha ke mně natočila hlavu.

„Chápu, jak ti je.“ 

„Nic nechápeš. Nejsi schopná to pochopit. Jdi pryč!“ 

Zavrtěla hlavou. „Jaspere, nic o mně nevíš. Vůbec nic. Je mi líto, co se stalo Alici.“ Líto? No to jistě. 

„Nemyslím, že jsi schopná lítosti. Je to kvůli tobě, Mario. To kvůli tobě ji unesli. Kdybys… Ale proč ti vůbec něco říkám? Jdi pryč, než tě zabiju. Věř, že k tomu nemám daleko.“

Povzdechla si. „Nepůjdu pryč. Ne, dokud mě nevyslechneš.“ 

„Ale já tě nevyslechnu. Nestojím o tvá slova a už vůbec ne o tvou lítost.“ Jen mlčela. Pak se zvedla a stoupla si za mě. Ucítil jsem její dlaň ve vlasech a vyskočil. „Nesahej na mě! Už nikdy se mě nedotýkej!“ 

„Jaspere…“ Raději jsem se od ní odvrátil. Co si o sobě vůbec myslí? Že to vše jen tak přejdu?

Zašeptal jsem tak tiše, že měla co dělat, aby mě slyšela. „Chceš, abych tě vyslechl? Po tom, co jsi zradila mě a zbytek své armády? Po tom, co jsi bila mou lásku? Co jsi ji týrala?“ To už jsem křičel. „Po tom, co mi Alice plakala v náručí a chtěla odejít, když jsi ji málem zabila? Po tom, jak jsi mi do očí tvrdila, že jí nic neděláš? Že ji nebiješ a nikdy ses jí ani nedotkla? Co sis ze mě udělala svůj soukromý majetek a chtěla sis mě nechat jenom pro sebe? Po tom všem tě mám vyslechnout?“

Chytila se za hlavu a jen na mě hleděla. Pak začala vzlykat. „Já tě chápu. Musela jsem to udělat. Musela.“

„Nic jsi nemusela. Tohle ti, Mario, nikdy neodpustím.“

„Ne. Já vím, že ne,“ zašeptala. „I přes tohle všechno mě prosím vyslechni. Mohla bych ti pomoct.“ 

„Nestojím o tvou pomoc a je mi jedno, co mi chceš říct.“

„Jsi tak tvrdohlavý. Já ale vím, kam Alici odvedli i co s ní boudou dělat.“ 

„Myslím, že každý si umí domyslet, že ji odvedou do Volterry a tam ji bude Jane mučit tak dlouho, dokud jim neslíbí, že se k nim přidá.“

„To asi ano, ale já vím, že předtím, než odejdou do Itálie, půjdou kousek na sever, pak se stočí a zamíří na západ. Nakonec se vrátí a poblíž nás půjdou do moře a odtud do Volterry.“ 

„Nevěřím ti. Po tom všem už ne.“ 

„Nemám důvod ti lhát. Vím totiž, že když ji najdeš, je tu naděje, byť malá, že se sem vrátíš. Ale pokud by Alici zabili, nebo by byla donucena přistoupila ke gardě, ty půjdeš za ní nebo zemřeš. A to já nechci.“ 

„Nechceš, protože bys pak musela vést armádu sama, že?“

„Ano a taky proto, že mi na tobě záleží.“ 

„Nevěřím ti. Kdyby ti na mně záleželo, necháš mi Alici. Proč jsi neřekla, že armádě velíš ty?“ 

„Bála jsem se. A navíc, armádě opravdu velíš ty. Mě sice poslechnou, ale strach mají z tebe.“

„Z tebe taky. Mario, prosím, jdi a nech mě samotného.“

„Chceš vědět, jak Alici donutí k tomu, aby se k nim přidala?“ Hlavou mi bleskl obrázek, ve kterém má milovaná ležela na zemi a nad ní stáli Aro a Jane. Jane se usmívala a Alice křičela bolestí. 

„Myslím, že si to umím dobře představit.“ 

„Jaspere, jestli chceš, tak nejpozději za tři hodiny budou Volturiovi u oceánu. Nebudu ti bránit v odchodu.“ Pak přešla přede mě a než jsem stačil cokoli udělat, políbila mě na rty. Pak se po ní slehla zem. Nikde jsem ji necítil ani neslyšel. 

„Mario,“ zavrčel jsem, ale odpovědí mi bylo jen ticho. Posadil jsem se a přemýšlel, jestli mohla mít pravdu. Pokud by byli za chvíli u oceánu, měl bych nějakou možnost Alici zachránit. Mám to riskovat? Co když tím jen ztratím čas? A co kdyby při mém pokusu o osvobození Alici zabili? Dokázal bych s tím žít? Rozhodně nedokážu žít bez Alice. Ale v tom případě se o její osvobození musím pokusit.

Vstal jsem a přemýšlel, jestli to mám někomu říct. Ale ne, Maria to ví a ostatním to může být jedno. Pomalu, aniž bych se nějak vědomě rozhodl, jsem se vydal k pobřeží. Pokud to chci stihnout, musím si pospíšit. 

***

Seděl jsem a čekal ve stínu. Musí přijít. Musí…

Čas jsem si krátil vzpomínkami. Sice mi způsobovaly bolest, ale bylo to lepší než si představovat Alici mrtvou. 

Sami dva leželi na zemi uprostřed lesa. Obklopovalo je ticho a klid. Jasper trochu sklonil hlavu a usmál se na ni. Ruku měl položenou okolo jejích ramen a ona mu částečně ležela na hrudi. Paži měla obtočenou kolem jeho krku a spokojeně se mu dívala do očí. Nepotřebovali mluvit, jen se na sebe dívali.

Pak se k ní naklonil a políbil ji. Po chvíli sjel níž a začal ji líbat na krk. Něžně jí vtiskl polibek do dolíčku klíční kosti a ona potichoučku vzdychla. To ho povzbudilo, ale rozhodl se nic neuspěchat a opět se přesunul na její rty a přes ně pokračoval až k ušnímu lalůčku. Laškovně jej objel jazykem a Alice opět zavzdychala. Opět sjel na její krk a jednou rukou váhavě vklouzl pod její košili. Pak jeho prsty vystoupaly po jejím pase přes bříško, až se mu ruka zastavila na levém prsu. Lehce palcem přejel přes její bradavku. Alici ze rtů unikl další sten a zavřela oči. 

Jasper se pro sebe pousmál a pokračoval v hlazení. Chvíli ji laskal na krku a pak jí pomaloučku rozepnul košili. Neváhal a přesunul se na její prsa. Políbil bradavku a chvíli si s ní hrál. Alice ho popadla za vlasy a vzrušeně zašeptala: 

„Co mi to děláš? Chceš mě utrápit?“ Zasmál se a políbil ji. Alice mu omotala nohy kolem pasu a polibek náruživě opětovala. Chvíli se líbali, dokud neucítil její drobné ručky, jak mu pomalu rozepínají košili. Zadržel je a zavrtěl hlavou.

„Asi bychom toho měli nechat,“ řekl ztěžka a tvářil se, že nevidí její zklamání a ublížení v očích.

„Proč?“ zeptala se smutně. „Dělám snad něco špatně?“

„Ne, neděláš nic špatně, spíš naopak. Mám co dělat, abych si tě hned na místě nevzal. Ale… Na mé tělo není zrovna hezký pohled.“ Nevěřícně zavrtěla hlavou. 

„Miluju tě takového, jaký jsi. Nic na tom nezmění to, jak vypadáš. Vždyť jsi krásný. Jsi ten nejkrásnější upír, jakého jsem kdy viděla.“ Byl za její slova velice vděčný, protože je myslela vážně. Políbil ji a už se nijak nebránil tomu, aby z něj košili stáhla. Alice mu rukama lehce přejížděla po jizvách a pak se na něj usmála. Uvolněně ji políbil a pokračoval s tím, kde předtím přestal. 

Když do ní pak opatrně vnikl, bylo to pro něj to nejúžasnější, co kdy prožil. Odměnou mu byly Aliciny vzdechy a prsty, které mu zaryla do kůže, když vykřikla slastí.

Bože, Alice je tak úžasná. Nijak jí nevadilo, že mám tělo pokryté samými jizvami. Prostě mě brala takového, jaký jsem. Té noci pro nás bylo dost těžké se od sebe odtrhnout. 

Pak jsem uslyšel zvuk, který jsem znovu nikdy slyšet nechtěl. Alice křičela bolestí. Okamžitě jsem se za jejím hlasem vydal, zůstával jsem ale potichu a skrytý ve stínech. Pak, po asi dvou kilometrech běhu, se mi v zorném poli objevila celá jejich skupina, jak stála v kruhu okolo Alice, Jane a ještě někoho. 

„Nikdy! Nikdy to neudělám!“ Křik. Pak vzlyky. „Můžeš mi dělat, co chceš, ale nikdy se ho nevzdám!“ Opět křik. Zaťal jsem pěsti a přesunul se blíž. 

„Neblázni. Nijak ti nepomůže odmítat. Vzdej se své lásky k Jasperovi a přestanu ti ubližovat.“ 

Křik. „Nemůžu se vzdát něčeho, co je mou součástí, a ani to nechci.“ Křik. Vzlykot. Smích ostatních.

„Radím ti, vzdej se dobrovolně. V Itálii se tě ujme Chelsea a na Jaspera si ani nevzpomeneš.“

„Tak si na něj uchovám vzpomínku tak dlouho, dokud to půjde.“ Ostatní opět vypukli v hurónský smích. Copak nemají v těle ani špetku slitování a úcty? Jak jí to můžou dělat? Pak Alice opět vykřikla a já se rozhodl, že ji tam nemůžu nechat samotnou. Vydal jsem se za ní.

Holky, moc vám děkuju za vaše milé komentáře. Každý mě velice potěší a dodává mi odvahu do toho, abych psala dál. Možná jste si všimly, že kapitoly bývají delší a (doufám) i lepší. Je to tím, že díky vám už mám přibližnou představu, jak to celé skončí. Vydržte ještě těch pár kapitol do konce a budu moc ráda za to, jaké úžasné čtenářky jsem si získala. :)

Autor: makulka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy to neskončí... 10. kapitola: