Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nikdy neříkej nikdy 52. kapitola - Tomyho dar

20.03.2013 (08:00) • Kikketka • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 5023×

52. kapitola

Tomyho dar

Edward

„Co se stalo malému?!“ zopakoval jsem nahlas, hned jak mě moje nohy v cuku-letu vyvedly přede dveře naší ložnice. Rosalie koukala mírně vystrašeně a neodpovídala mi, tak jsem ji chvatně odstrčil stranou a utíkal do pokoje, který sdílela s Emmettem. Můj bratr tam naštěstí nebyl. On a Jasper byli na lovu a maličký klidně spinkal na jejich rozložité posteli. Co to má znamenat? Proč tak šílí, když je všechno v naprostém pořádku? Srdíčko tluče tak, jak má, ten drobný hrudníček se pravidelně zvedá nahoru a pak zas klesá dolů.

Tak co se děje?

Hned za mnou se objevila stále mlčenlivá Rosalie s ustrašenou Bellou v patách.

„Rose!“ zavrčel jsem na ni tiše. Takhle zbytečně nás děsit… „Nic mu není!“

Srdeční rytmus mojí ženy byl zrychlený a rozhodně za to nemohlo jen to naše nedávné dostaveníčko. Ne, měla strach o Tomyho. Její roztěkaný pohled přeskakoval ze mě na mou sestru a zase zpátky. Rosalie však stále nic neříkala a jen se upíří rychlostí přesunula až k posteli, kde prozatím tichounce spinkal prcek. Natáhla k němu ruku a demonstrativně zvedla do vzduchu hnědého plyšového medvěda. Toho, co dostal od Emmetta, a bez kterého náš maličký nikdy neusnul. „A?“ zasyčel jsem vztekle, ale tak abych malého neprobudil. Místo abych si užíval post sexuální náladičku s mojí ženou v posteli, abychom se mazlili nebo si to třeba ještě jednou zopakovali, tak tu s ujetou Rosalií řeším oblíbeného plyšáka mého syna!?

Co je tohle za blbé žerty? Nemělo to hlavu ani patu.

„Počkej a… dívej se,“ dodala roztřeseně. Medvěda odnesla ke stolu a nechala ho tam položeného, a hned se zas vrátila zpátky k posteli. Chvíli se nic nedělo a moje nervy dostávaly opravdu zabrat. Chuť roztrhat dotěrnou Rose na malé částečky za to nepochopitelné vyrušení stále stoupala a krotila ji jen Bella sedící mi v náručí.

Nebylo tu nic, co by se vymykalo jakémukoliv normálnímu schématu, takže?

Kde byl tedy ten podivný problém?

Odpověď jsem dostal asi za dvě úmorně dlouhé a táhnoucí se minuty, během kterých má trpělivost opravdu zakusila, kdy se drobounké tělíčko mého syna nespokojeně pohnulo na posteli. Tomy zamlaskal a hned nato ze snu i zakňoural. Už už jsem chtěl odehnat Bellu a postavit se, abych si prcka vzal do náruče a uklidnil jej. Zjevně potřeboval jen pochovat, když se však vedle jeho tělíčka z ničeho nic objevil ten plyšový medvěd, doslova jsem vyvalil oči. V němé hrůze se pak můj pohled přemístil i na Rosalii.

„Co to –“

„Řekla bych, že má dar,“ přerušila mě moje sestra chvatně, zatímco Bella už tichounce popotahovala a chystala se zvednout. Kdybych neměl pevně omotané paže okolo jejího drobného těla, podařilo by se jí to. Normálně bych ji nechal jít, ale sám jsem potřeboval oporu. „Ani netušíš, jak šíleně jsem se vyděsila, když se mi v náručí zčistajasna objevil ten plyšák,“ dokončila rychle.

Mračil jsem se na ni a pokoušel posbírat smysluplnou myšlenku. Marně. Byl jsem zčásti nesmírně hrdý a šťastný, že je můj chlapeček obdařený, ale na druhou stranu mě to i trochu děsilo. Můj mozek už vymýšlel absurdní scénáře toho, co všechno by maličký mohl… přikouzlit? Jak jinak to nazvat. Zhmotnit? Co když si sem přivolá nějakého cizího člověka? Nebo hůř, upíra? Mohli jsme s ním vůbec někam ven, aniž bychom neriskovali? Odpověď jsem znal. Ne. Ostatní by si všimli okamžitě, že něco není v pořádku, jakmile by se Tomymu v kočárku znenadání objevilo cokoliv, co tam dříve nebylo. Nebo někde na písku by si mohl do ručky přičarovat lopatičku a co já vím ještě?

Co vlastně všechno umí? To nevěděl vůbec nikdo…

Bylo mi jasné, že dokud plně nepochopí hodnotu toho, co dostal do vínku, a nenaučí se to ovládat, mezi lidi se rozhodně nedostaneme. Nebylo to bezpečné. A to pro obě skupiny, protože já vážně nestál o to nějaké mamině utrhnout ječící hlavu jen proto, že viděla něco, co neměla. Bella se na mě znenadání otočila. V její tváři už nebyl žádný strach, ale spíš okouzlení. Vypadala dokonale přešťastná.

„Viděl jsi to? Náš maličký má d-darrr,“ protáhla uplakaně. Přitáhl jsem si ji blíž k sobě a její hlavu položil na moje rameno, abych se dostal k těm voňavým vlasům. Jestli mě něco dokázalo uvolnit a dobře naladit, bylo to právě aroma mojí manželky. Jedinečná esence. Všechno se pak zdálo být v pořádku, když jsem ji měl v náručí.

„Já vím, miláčku,“ dodal jsem chlácholivě a políbil ji na čelo. Ihned se napřímila, i když se mi nelíbilo ztratit s ní zas tak rychle kontakt, a začala si otírat mokré tváře. Neplakala z neštěstí nebo smutku, právě naopak. Zářila. Dokonce se nyní i smála.

„Náš Tomy je poklad. Jedinečný,“ vyhrkla roztřeseně a pokoušela se opustit mou horkou náruč. V duchu jsem si povzdechnul a nechal ji jít. Samozřejmě že měla namířeno k prckovi. Okamžitě si ho vzala do náruče, aniž by ho probudila, a medvěda nechala na posteli, ale Tomy si ho už nepřičaroval. Nejspíš tušil, že je v tom správném náručí, a tudíž měl všechno, co potřeboval.

Svoji mámu.

Ten den se to do večera dozvěděli naprosto všichni. A to včetně Elizabeth a jejího nového přítele, tedy spíš druha, vzhledem k tomu, že i oni měli promíchané vůně. Zoe už Eliz nikdy nijak neublíží a ani ona jemu. Bylo to vzájemné. Důležitější byl život toho druhého, což by mohlo být dost zlé, kdyby se jednalo o dvojici, kde jeden miluje víc než ten druhý, v těchto vztazích však ne. My se doplňovali a navzájem se snažili udržet toho druhého tak moc šťastného, jak to jen šlo. A nejdůležitější bylo, že nám to bylo vráceno.

Carlisle s Jasperem viditelně pochybovali, a dokud to neviděli na vlastní oči, opravdu neuvěřili. Museli si na to však počkat do té doby, než jsme Tomyho utahali, dostal napapat a pak konečně usnul. Bella ho položila do postýlky v naší ložnici a odebrala mu medvěda, kterého položila na postel, stále ještě rozházenou po posledním milování, vlastně…

Možná bych se měl stydět, že se tu vznášela už téměř neznatelná vůně sexu a postel byla ve stavu, v jakém byla, ale já byl spokojený. Nanejvýš spokojený. Možná jsem to s tím nadouváním hrudníku a čepýřením se malinko přeháněl, ale těžko byste hledali někoho momentálně blaženějšího.

Už jsem neměl obavy z daru našeho malého. Proč by? Rozleželo se mi to v hlavě. Měl za tety a strejdy plnohodnotné upíry, kteří se o něj v nejhorším případě postarají. Neexistovalo milovanější miminko, než byl náš chlapeček. A když si konečně Tomy odhmotnil medvěda k sobě, ten pohled na všechny spadené čelisti těch, co to prozatím neviděli na vlastní oči, stál za to. Ušklíbnul jsem se a hruď se mi automaticky vypnula. Mentálně jsem si do ní dokonce pěstmi bušil. Jo, tohle perfektní dílko jsem stvořil já! Já a Bella. Snad se mi tváře od toho šíleného úsměvu neroztrhnou…

„Zítra, pokud mi to dovolíte, bych si Thomase rád prohlédnul,“ navrhl Carlisle. Bylo na něm znát, jak se na to vnitřně doslova třese.

„Samozřejmě,“ odpověděla bez zaváhání Bella. „A jaká vyšetření máš na mysli?“ nedalo jí to.

„Jen to, co obvykle a pak bych rád zkusil nějaká cvičení s jeho oblíbenými hračkami,“ navrhl celý usměvavý a natěšený.

Všichni jsme měli koutky nahoru, všichni až na Zoeho. Na jeho tváři jsem nikdy neviděl ani náznak pozitivní emoce. Jak to s ním může Elizabeth vydržet? Vždyť se pořád tvářil jak kakabus. „A pokud by ti to nevadilo, tak bych rád prohlédnul i tebe,“ dokončil s pohledem zavěšeným na mé manželce. Cítil jsem, jak mi na povrch vystupuje protestní hrdelní zavrčení, ale naštěstí jsem se ovládl. „Takže, Edwarde?“ nadhodil Carlisle, když se otočil mým směrem. „Ani tobě to nedělá problémy?“

„Samozřejmě že ne, jen bych byl rád u toho,“ dodal jsem rezolutně. „U obou vyšetření.“

„Dobrá,“ doplnil můj otec stále naprosto spokojený.

„Teda, děti,“ vyhrkla z ničeho nic Esmé, která tiše a nasucho plakala hned vedle svého manžela. „Já mám takovou radost,“ dodala hrdě a naráz nás objala. Mě a moji ženu.

„Ale mami,“ napomenul jsem ji jen naoko znechuceně, ale objetí jí se stejnou vervou vrátil. „My už jsme přece dospělí,“ zabručel jsem. Esmé, od té doby, co se ze mě stal něco jako poloupír, začala brát své mateřské povinnosti naprosto vážně. Někdy až s dotěrnou rozhodností! Trošku mě to štvalo. Dřív se ke mně nikdy takhle nechovala, a teď jako bych byl malý fracek, co si nedokáže utřít ani nudli u nosu. A já byl mezitím už sám otec. A i když si moje hrdost častokrát stěžovala, dokázal jsem ji okamžitě umlčet, protože třebaže to bylo svým způsobem protivné, tak na druhou stranu se mi to i dost líbilo. Už dávno jsem si nepamatoval, jaké to je, když vás někdo miluje opravdu mateřsky a… bylo to nádherné. I proto bude mít můj malý všechnu pozornost a lásku světa.

Fajn, tak hlavně jeho rodičů, pak babičky a dědy, a nakonec i strejdů a tet.

„Vždyť já vím, Edwarde, ale… pro mě budeš vždycky můj syn,“ vyhrkla ve vzlycích a já měl pocit, že tam nedodala to nejpodstatnější. Totiž, že jsem její syn hlavně od té doby, co je ze mě oproti upírovi slaboch, a co jsem se změnil.

Už jsem se neotáčel za každou upíří sukní, vlastně já se už neotáčel vůbec za žádnou ženskou. Pro mě tu byla jen Isabella. Moje, zavrčel mi v podvědomí majetnický hlásek. Protočil jsem nad sebou oči, copak se toho posesivního chování vážně nikdy nezbavím? Teda ne že bych chtěl, ale teď to například nebylo vůbec potřeba.

Isabella… moje! Ano, bylo to naprosto marné.

Mezitím co nás Esmé tak srdečně objímala, se všichni z naší ložnice vytratili. Samozřejmě že jsem po očku zahlédl Rosalii, jak si ještě před odchodem vzala z postýlky Tomyho a… nakrklo mě to! On je můj a ta drzá potvora si ho bez dovolení bere, kdy se jí zlíbí. S tím jsem chtěl v budoucnu udělat rychlý proces a jednou provždy jí to zatrhnout.

„Ale uznej, Esmé,“ začala Bella nevinně, zatímco vyprovázela moji matku z našeho pokoje, „že když byl Edward dřív upírem, byl nesnesitelný a arogantní grázlík.“ Esmé se zvonivě zasmála a položila v souhlasu dlaň na Bellino rameno. „To jsi to jako máma neměla zrovna jednodu- “

„No dovol, ženská!“ ohnal jsem se rozhořčeně po mojí manželce. To už se smích ozýval z celého domu.

„Jaképak dovol,“ pověděla vážně, zatímco se na mě otáčela. Mračila se jak samotné peklo a ruce měla zapasované v bok. Velmi výhružné gesto, ale také velmi sexy. Kdybych měl všech pět pohromadě, stáhnul bych ocas mezi nohy a raději tuhle debatu nechal být. Vždyť měla koneckonců pravdu, přesto… Nemínil jsem si to nechat líbit. Hlavně ne od někoho, kdo mi tehdy tak vášnivě vzdychal do ucha a prosil mě, abych nepřestával. V kalhotách se mi to nebezpečně napnulo.

„Možná byl nebo pořád je namyšlený zmetek, ale důležité je, že má srdce na tom správném místě a funguje mu tak, jak má,“ zakončila rozesmátá Esmé. Moje matka byla opravdu velice bystrá a chápající žena a já jí, než vycouvala z naší ložnice a zavřela za sebou dveře, poděkoval pozvednutými koutky. Hned nato se ale moje pozornost plně soustředila jen na tu vychytralou mršku přede mnou.

Tak ona si mě bude brát na paškál?

„Takže arogantní grázlík říkáš?“ zavrněl jsem rozpolceně. Chtěl jsem se na ni jen zlobit, ale nešlo to. Byla tak rozkošná a… moje. Nikdy bych na Bellu nedokázal být naštvaný, hlavně ne proto, že měla zčásti pravdu. Ovšemže jsem takový byl, ale na druhou stranu jsem obětoval nejen sebe, ale taky moji hrdost jen pro lásku k ní. A že to tehdy nebyl med pro někoho, kým jsem dřív byl. Nejhorší asi byly všechny ty odsuzující myšlenky okolo.

„Ano,“ odpověděla zřetelně a nahlas. Nebála se mě, ale to ona snad nikdy.

„Zajímavé, že sis nikdy nestěžovala,“ dobíral jsem si ji s pohledem nebezpečně přimhouřeným a začal se k ní krok po kroku přibližovat. Tohle byl můj lov. Navíc mě to neskutečně vzrušilo a pocit, že si ji můžu pěkně zkrotit a ochočit, dokud nebude vrnět jako umazlené kotě, byl opojný. A jak jsem očekával. Rozšířily se jí zorničky a začala automaticky couvat.

„S-stěžovala… ale jen v-v duchu,“ koktala nejistě, zatímco se jí nohy nezastavovaly a dál ustupovaly vzad. Dlouhá cesta ji však nečekala, protože stačilo jen pár dalších posunů a narazila zády na bariéru, která tenhle nesmyslný úprk konečně zastavila. Hm… Byla k sežrání. Doslova a do písmene. Namáčknutá na jediném možném východu, na dveřích, na mě poulila svoje vyděšené oči.

„Tak v duchu?“ nadhodil jsem roztouženě, jenže to nešlo to potlačit. Mohl jsem ji ještě nějaký ten okamžik držet napnutou a nic netušící, ale moje libido chtělo, aby se na něj připravila. Belle se samozřejmě blýsklo v těch čokoládových propastech a hned mě prokoukla. Chtěl jsem ji, ano. Bylo to už i dost jasně znát na mých kalhotách, jak moc chci.

Každý vláknem mého těla.

„Jo,“ vydechla trhaně se srdcem, které už znatelně zrychlovalo. Nasucho polkla, to už jsem však stál až u ní. Přetáhl jsem si přes hlavu triko a odhodil jej na zem. Za ním následovalo všechno ostatní, dokud jsem nebyl úplně nahý. Bella se přede mnou nedočkavě klepala a jen tu podívanou chtivě sledovala.

Byl jsem nabuzený jak už dlouho ne. Moc dlouho. Chvatně jsem rozerval mou košili, co měla na sobě, a pokračoval k té maminkovské podprsence. Asi by mě pohled na ni měl zchladit, ale nestalo se tak. Rychle jsem ji vepředu rozepnul, abych se mohl sklonit a vsát už jeden z tuhých a mokrých vrcholků mezi rty. Můj mazlíček se celý otřásl, prohnul v zádech a nahlas zavzdychal, když jsem si s ní takhle pohrával. Vychutnával jsem si všechno.

Nakonec jsem jí stáhnul tříčtvrteční legíny i s kalhotkami, které už byly celé mokré a voněly po ní. To spokojené zavrčení se uvnitř prostě udržet nedalo. Prsty jsem ji dole opatrně rozevřel a začal zkušeně hladit. Nehty se jí hlasitě svezly po dřevě dveří, aby pak našly moje záda a mohly se zarýt do nich. Jestli mě něco dokázalo ještě víc nabudit, pak to bylo tohle.

„Myslím, že bych se měl postarat o to, abys na mě změnila názor,“ zavrněl jsem a nasál mezi rty i druhou bradavku. Polykal jsem všechno, co mi dávala.

Sténala, svíjela se a souhlasně přikyvovala. Mezi kyčlemi mi z toho obrázku zběsile pumpovalo a já měl pocit, že předčasně vybouchnu jako nějaký nedospělý cucáček, což by mému egu rozhodně neprospělo.

Polibky jsem si proklestil cestičku přes žebra a pupík až k jejímu klínu, zatímco to vypadalo, že mazlík se na mě za chvíli bezvládně zřítí, jak se jí třásly nohy. Touha prohánějící se uvnitř mě se podobala rozměrům vichřice. Roztáhl jsem jí stehna víc od sebe a jazyk už si sám našel cestičku ke sladkému středu. V tenhle okamžik jsem rozhodně nebyl schopný smysluplně přemýšlet, a tak jen dál uspokojoval moji ženu. Cítil jsem se úžasně i přesto, že mi dole pořádně hučelo a chtěl jsem se dobrat vrcholu i já sám. Tohle však bylo přednější.

Bella konstantě vibrovala, vzdychala a občas zavrněla. V pěstích mi tahala vlasy a prozatím se držela nahoře, třebaže můj útok nepolevoval a třes jejích kolen se zvýraznil. Zrychlil a zdůraznil jsem tedy tahy jazyka, zatímco mé prsty klouzaly dovnitř a ven pořád ve stejném rytmu, když vtáhla dech do plic a osvobozeně vykřikla. Nakonec mě ani nenechala vychutnat si její sladké stahy okolo mých prstů, protože se zřítila za mnou na zem.

Zbrkle oddechovala a já ji mezitím vtáhnul k sobě do náruče, aby se mi třeba na té studené podlaze nenachladla. Tak moc jsem ji chtěl, až se mi i těžce dýchalo, přesto jsem se neodvažoval pohnout nebo naléhat. Políbila mě na ústa a já jí to opětoval. Všechno. A jakmile se jí zklidnil tep, osvobodila se ode mě, třebaže mi to bylo absolutně proti srsti, a postavila se znovu na vlastní, aby se mi pak shora podívala zpříma do očí.

„Myslím, že teď zas dlužím já něco tobě,“ pověděla chlípně a v pohledu se jí odrážel nemravný lesk. Srdce mi bláznivě pumpovalo a poskakovalo a měl jsem pocit, že mi snad i poklesla čelist. Kdy já jsem si něco podobného zasloužil?

Natáhla ke mně ruku. Vzal jsem ji za ni a vyskočil na nohy. Spokojeně se na mě usmála, než se otočila a odváděla mě k naší posteli, a přitom tak nestydatě a provokativně vrtěla zadečkem, že jsem se opravdu jen stěží ovládal. Ani jsem si pořádně nevšimnul toho nízkého hrdelního vrčení, které ze mě nepřestávalo unikat. Opravdu jak zhypnotizovaný.

Chtěl jsem ji a byl rozhodnutý si ji vzít za každou cenu, byla to však ona, kdo tu komandoval. Povalila mě na matraci tak, že jsem měl lýtka venku. Myslel jsem si, že si na mě vyleze, ale když se nic nedělo, nerozhodně jsem se posadil. Obrázek přede mnou mi však doslova vyrazil dech. Bella klečela u mých nohou a nesměle mi koukala do klína. Vypadala tak nevinně, což byl jen klam.

Zakňučel jsem.

Trápila mě.

Odměny jsem se naštěstí dočkal, když se mi okolo mého tvrdého a připraveného pohlaví nakonec omotala horká dlaň. Držela ho pevně a pomalu přesouvala už pootevřené rty k mému nedočkavému klínu. Celý paralyzovaný jsem seděl a nemohl od ní odtrhnout oči. Nehýbal se. Možná ani nedýchal. Nechtěl jsem něco pokazit. Strašně jsem si přál, aby to udělala. Nedoufal jsem, že se k něčemu takovému ještě kdy odhodlá. Ne po tom, čím vším si prošla. Vypadalo to však, že se nad tím ani nepozastavila. Jakoby ta zlá minulost už neexistovala. Nevěznila ji.

Poslušně jsem čekal a pokoušel se udusit to pobouřené zavrčení nebo jakákoliv povzbudivá slova o tom, ať si zatraceně pohne a netrápí mě. A hned, co se ke mně konečně naplno lačně přisála, jsem se na okamžik ocitl před branami ráje.

Obdělávala mě opravdu prvotřídně. Lízala, sála, cucala, přejížděla jazykem po celé mojí délce a přitom jemně mnula ty dvě ozdoby dole. Hlasitě jsem zasténal. Bylo to blízko, a to hodně. Pokud jsem nechtěl odstřelit celou nálož přímo do její pusinky, musel jsem se co nejrychleji odtáhnout. Bella však moje protesty utnula hned na začátku a přidala na rychlosti. Do pusy se jí celý nevešel, tak si pomáhala volnou rukou a moje boky jí opatrně vycházely vstříc.

Dlouho jsem to nevydržel a nakonec to s naplno uspokojujícím řevem pustil ven. Čekal jsem všechno, jen ne to, že to Bella bez řečí nebo znechucených obličejů polkne, ale udělala to. Dokonce si i olízla ty plné, rudé rty.

Byl jsem naprosto mimo, i když absolutně blažený, přesto úplně vyvedený z míry. Přitáhl jsem si Bellu k sobě, natáhl se s ní na postel a zabalil ji do mojí náruče. Ten triumfem rozzářený obličej byl pro mě naprosto vzácný a… čarokrásný.

Vyhrála. Bojovala své vnitřní bitvy a vyšla z nich jako vítěz.

≈

Následující dva měsíce utekly až neuvěřitelně rychle. Můj otec se s Tomym často zavíral do svojí ordinace a pokoušel se ho donutit k tomu, aby si při plném vědomí přikouzlil plyšáka nebo cokoliv jiného pro něj důležitého. Prozatím mu to však nevyšlo. Maličký se jen usmíval, šklebil nebo spokojeně slintal a chňapal po něm. A jen když usnul a nebyl v mém nebo Bellině náručí, si svého medvídka přivolal na pomoc díky svému daru.

Carlisle vyšetřil i mého milovaného mazlíčka. Chtěl jí předepsat antikoncepci, kterou ale moje tvrdohlavá žena odmítla s tím, že dokud kojí, nechce do sebe zbytečně nic cpát. Nepokoušel jsem se jí to ani rozmlouvat, i když můj otec věděl, co dělá, takže by nic vážného hrozit nemělo, navíc malý byl poloupírek, ale Bella byla rozhodnutá a stála si za svým tak pevně jako staletá skála. Nenechala by se obměkčit ničím. Bylo mi jasné, že to budu muset nějak zařídit já a… Kondomy jsem prozatím nikdy nevyzkoušel, jenže můj vnitřní hlas mi našeptával, že je budu jistě z duše nenávidět. Ale copak byla jiná možnost?

Ne.

Zásoby ampulek s mojí krví se postupně ztenčovaly, a tak jsme se jak já, tak můj otec společně s Eliz, jali plánování toho, co a jak. Museli jsme vymyslet, kde by Bella mohla projít proměnou, aniž by ji zavětřili jiní upíři. Nakonec bylo rozhodnuto. Plán to byl sice velmi riskantní, ale co jiného jsme mohli v dané situaci dělat? Jakmile bude Tomymu rok a půl, odletíme na jih, do toho nejjižnějšího města, které v Jižní Americe ještě existovalo, a které se stále jmenovalo Rio a odtud pak lodí mimo hranice až k ostrovu Esmé. Nebyla to sice obsazená Afrika, kde upíři pěstovali proslulé líhně, ale taky to tam nebylo dvakrát bezpečné.

Prvně odletí moje rodina, aby uklidili a vyhnali odtamtud možné vetřelce. Nechtěli jsme zbytečně riskovat. A až bude bezpečí zajištěné, přesuneme se tam s Bellou a malým společně s Eliz a jejím přítelem. Věděl jsem, že bude chvíli trvat, než se u mé ženy projeví symptomy nedostatku upíří krve, ale dokud to bude v pořádku, budeme si prostě jen užívat rodinnou dovolenou všichni pohromadě. Nebyl to až tak hrozný plán, ale stejně jsem se děsil jakékoliv komplikace, co by mohla mé miláčky ohrozit.

Koupi falešných dokladů jsem nechal na samotném mistrovi v daném oboru, což byl můj bratr Jasper. Eliz se sice dohadovala, že i ona má známosti, ale Jazzovi jsem prostě v tomhle ohledu věřil víc. Věděl, co dělá. Neměl jsem strach mu svěřit tenhle úkol. Všechno odvedl naprosto precizně. Doklady musely být prvotřídní, a to hlavně pro mě, protože jsem byl původně upír. Nevím, jak by to vzali na hranicích – ať už tady nebo dole –, že mi tluče srdce a můžu krvácet, když jsem dřív byl tvrdší než samotný diamant a patřil na vrchol potravinového řetězce. Navíc s sebou budeme mít Zoeho, což by mělo taky značně pomoci.

Je přece ochránce a ti drží při sobě.

Teď už nezbývalo než se modlit za to, aby všechno dopadlo tak, jak má.

Autor: Kikketka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej nikdy 52. kapitola - Tomyho dar: