Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » New lease of life - 17. díl - Co jste zač?

24.02.2010 (21:15) • Pajinka2004 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3343×

„Mami? Můžu jít tedy ven za Nessí? Ona na mě čeká.“ Prosil mě ten andílek.

„No, nevím. Raději dnes ne? Kolik je vůbec hodin…“ Vstala jsem a šla se podívat na mobil. Pět odpoledne?? No to teda. „Edward bude vyvádět.“ No jistě skoro dvacet zmeškaných hovorů. A sms. Přečetla jsem nejprve tu poslední.

Bello! Jestli se do deseti minut neozveš, vyrážím za tebou!

No, tak to mám ještě dvě minuty. Hned jsem začala vytáčet…

„Bello! Konečně! Už sedám do auta, budu tam za pár hodin…“

„Ne, počkej, nevyšiluj. Nic se neděje…“

„Neděje? Vždyť se ti snažím celý den dovolat a…“

Přerušila jsem ho raději hned na začátku. „Víš co, zpomal, uklidni se. Nádech, výdech… Všechno je v pořádku. Jen jsem byla unavená a usnula jsem. Před malou chvílí jsem se probrala.“

„A co Jake?“ Polila mě vlna studu.

„Spinkal tu se mnou. Je hodný.“ Musela jsem lhát. Přeci mu neřeknu, že vůbec nevím, kde celou dobu byl a že se o něj staral někdo, koho jsem v životě neviděla.

„Dobře. Ale už to víckrát nedělej ano?“

„Ano. Omlouvám se.“

„Měl jsem hrozný strach.“

„Umím se o sebe postarat.“ Zněla jsem teď maličko naštvaně.

„Nebuď jak malá Bell. To přece vím.“

„Nejsem jak malá. Víš co, musím už jít. Mám hlad.“ Nechtěla jsem ho takhle odbýt ale hladová nejsem zrovna příjemná.

„Hlavně zase brzy zavolej ano. Stýská se mi.“

„Zavolám. Ahoj.“ Zaklapla jsem telefon a odhodila ho na postel.

„Mám taky hlad.“ Jo tak to je mi jasné. Ale tohle nebude zrovna jednoduché. Nepomyslela jsem na to, že Jake normálně nejedl, pokud nepočítám čokoládu a zmrzlinu. Doufala jsem, že ho nikdy neuvidím jak loví a chová se jako… Upír.

„Já vím broučku. Nějak to vymyslíme ano?“ Šla jsem do auta a vynosila všechny naše věci. Z jedné tašky jsem vyndala jídlo a naskládala ho do lednice a spíže. Nebyl čas na nějaké kuchtění, musela jsem se postarat o Jaka. Vzala jsem si jen obložený chléb a šla za ním. Seděl sklesle před televizí a sledoval nějaký film. Spíše měl televizi jen jako kulisu.

„Tak. Jak to uděláme, hm?“ Tohle měl na starosti El a ne já.

„Vyrazíme kousek do lesa a já prostě budu dělat to, co vždycky.“

„No, to zní jednoduše.“ Jo zní, ale bude? „Tak jdeme.“

Vyšli jsme před chatu a zalezli do lesa za ní. Nešli jsme daleko. Jake ucítil svou kořist. Nechtěla jsem na to tak myslet.

„Tak, já tu raději počkám ano? Ale buď opatrný a vrať se brzy.“

„Neboj. Mám to zmáknutý.“ Tyhle výrazy ho musel učit Emmet, jinde by to nepochytil. Bral to jako zábavu a Jakeovi se ten způsob moc líbil. Byl už tak veliký.

„Ahoj Bello.“ Nadskočila jsem úlekem a otočila se za hlasem.

„Ehm, ahoj. My se známe?“ Civěla jsem na polonahého mladíka. No nevypadal špatně. Ale to tady všichni chodí takhle? Musí to tolik vystavovat na odiv? Jsou snad úchylní nebo co?

„Osobně ještě ne. Ale Jake nám toho o tobě dost vyprávěl. Poměrně chytrý na někoho tak malého že? Kolik mu vlastně je?“

„Je mu pět let. Promiň ale byla bych ráda, kdyby jste nás nechali na pokoji ano?“

„To tak úplně nepůjde víš? Jste na našem území. A kdepak ho vlastně máš?“

„Co je ti po tom? A není to žádné vaše území, tohle je můj pozemek a moje chata.“

„To ano, ale tady jsme v trochu jiné situaci že?“

„V jaké jiné situaci? Copak pro vás neplatí zákony jako pro ostatní? Vytváříte si tu nějaké svoje?“

„Dalo by se to tak říci. My jsme totiž…“

„Paule!“ Kolik jich tu je? To se tady scházejí na nějaké seance? „Ahoj Bello, odpočatá?“

„Ano, celkem ano.“

„Chtěli jsme vás pozvat na takový menší táborák k nám. Je to taková tradiční schůze. Rádi bychom se s vámi lépe poznali.“

„Nevím…“

„A, ahoj Jakobe!“ Objevil se v té nejméně vhodné situaci. Ale nakonec dobře. Mohli jít dál jeho směrem a vidět ho. „Zrovna jsme tady maminku zvali k nám na táborák.“ Tak to byla podpásovka.

„Bezva! Bude tam i Ness?“

„Samozřejmě, že bude. Těší se na tebe.“ Já ho něčím asi praštím. „Tak se budeme těšit. Jdeme jen pro nějaké dřevo a začínáme. Přijďte klidně hned.“

V duchu jsem zuřila. Já musím mít prostě pořád smůlu.

„Tak pojď jdeme. Vím kde to je.“

„A nechceš si raději odpočinout?“ Marná snaha, to jsem věděla hned.

„Ne, nechci. Tak už pojď!“ Poslušně jsem za ním cupitala a nechala se jím vést. Nebylo to daleko, prošli jsme jen kus lesa a přešli lávku přes řeku a otevřel se nám výhled na moře. Páni, tady jsem snad ještě nikdy nebyla.

Byla to malá zátoka s táborákem uprostřed. Všude bylo plno naplaveného dříví, které bylo bílé jako sníh.

„Hele kdo to přišel…“

„Ahoj, Emily.“ Podala jsem jí ruku a rozpačitě se zadívala do země. Byla svědkem mého mateřského zklamání.

„Ahoj. Jsem ráda, že jste přišli.“

„Hm.“ Jakob už byl dávno pryč a sledoval pohlednou dívku, která připravovala maso na gril. Emily si všimla mého pohledu.

„To je Renesmee, naše dcera.“ Cože? Tohle je ona? Čekala jsem nějakou malou holčičku. Jakob o ní pořád básnil jako o kamarádce a ne jako o dívce na hlídání. „Padli si do oka. Jakob ji má rád a ona si s ním vydrží hrát celou věčnost. Nechtějí se od sebe hnout.“

„No, to je super. Vlastně bychom asi už měli jít. Jakob by se měl umýt a jít spinkat. Je ještě malý.“

„Ne. Nechoďte. Za chvíli přijdou ostatní a budou se vyprávět legendy. Jake si může když tak později lehnout u nás, když bude unavený. No tak.“

„Hele mami, Ness umí bezvadně házet žabky.“ Stavil se jen na skok a zase běžel zpátky k moři. Sledovala jsem ho se strachem v očích.

„Není se čeho bát. Všechno se nějak zvládne uvidíš.“ Proč mám pocit, že mluví dvojsmyslně.

„Jo, zvládneme to.“

Pomalu se pláž začala plnit. Byla tu spousta lidí. Převážně muži. Všichni stejně oblečení. Jen krátké kalhoty a boty. Nezdá se mi, že by bylo až takové teplo. Bylo tu i pár dívek. Stačila jsem pochytit jména Sue, Leah, Sam, Paul, Seth a další a další. Ale jména mi už splývala.

Začalo se pomalu stmívat a všichni se seskupili okolo obrovského ohniště, kde už bylo připraveno dřevo. Jeden ze starších oheň zapálil a já oněměla úžasem. Byl modrý. Bylo to něco neuvěřitelného.

„Už jsi to někdy viděla? Je to nádherné že?“ Emily se ode mě nehnula skoro na krok.

„Je to paráda.“

Potom ten samý muž, který zapaloval oheň, požádal o klid a všichni naráz ztichli.

„Teď pozorně poslouchej Bello. Je to moc důležité!“

16 Shrnutí povídek  18

Autor: Pajinka2004 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek New lease of life - 17. díl - Co jste zač?: