Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 28. kapitola

22.06.2011 (18:00) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3166×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Stála jsem před zrcadlem. Tričko vytažené po prsa, dlaně na břiše a zkoumala ho. Otáčela jsem se ze všech stran. Z profilu už bylo vidět, jak je maličko vystouplé. Roste. To maličké roste.

Znovu jsem se podívala pozorně do zrcadla a snažila se sama sebe představit s břichem. Nešlo to. Nedokázala jsem se představit s břichem, natož s dítětem v náručí.

Stáhla jsem si tričko zpátky dolů a jeho konce zastrčila do kalhot. Nemůžu si dovolit nastydnout. Odvrátila jsem se od zrcadla a šla do ložnice pro kufr. Esmé už dodělala můj domeček a dnes poprvé se jdu na něj kouknout a zabydlet se v něm. Těším se. Bude to nový začátek pro mě a pro miminko.

Naklonila jsem se nad kufr a vyhledala jezdce zipu a zapnula jej. Chytla jsem madlo kufru do prstů a chtěla jej stáhnout z postele.

„Neměla bys tahat těžký věci, ukaž vezmu to.“ Cizí prsty se dotkly těch mých. S úlekem jsem uskočila dozadu a dřepla si na postel.

„C-co tady d-děláš, Edwarde?“ dostala jsem ze sebe překvapeně. Zajela jsem si prsty do vlasů a podepřela dlaní čelo.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě vylekat. Klepal jsem, ale neodpovídala si. Bylo otevřeno, tak jsem šel dovnitř. Celá se chvěješ, klid. Nic se neděje, Bello,“ utěšoval mě naléhavě. Klekl si mezi mé nohy a já stehny objímala jeho boky. Zvedla jsem oči, hleděla jsem do jeho tváře a snažila se uklidnit.

„Strašně jsem se lekla,“ kuňkla jsem a snažila jsem se zadržet vzlyk, který se dral ven. Nezadržela jsem ho. Oči se mi plnily slzami a pomalu jsem začala vidět rozmazaně.

„Neplakej, prosím.“ Edwardovi zněžněly oči a prsty mi nejistě přejel po tváři a utřel slzy stékající dolů po líčkách. Oddaně jsem hleděla do jeho očí a v duchu jsem se prosila, abych se uklidnila. Nešlo to, což mě ještě více zneklidnilo.

Všechny pomyslné hráze, které jsem měla v očích, jako by spadly a po lících mi stékaly potoky slz. Edward vyděšeně vypoulil oči a začal mě prohlížet.

„Je ti něco? Není ti dobře? Máš bolesti? Něco s miminkem?“ vyptával se naléhavě. Záporně jsem zavrtěla hlavou a padla mu do náruče. Sesedla jsem z postele a paže jsem stočila kolem jeho krku. Položila jsem mu tvář na rameno.

V nose mě příjemně lechtala jeho osobitá vůně. Nemusel používat žádné předražené voňavky a stejně voněl úžasně. Až teď jsem si uvědomila, jak mu to dnes sluší. Měl na sobě obyčejné bílé tričko s krátkým rukávem a světle béžové plátěné kalhoty.

Jednu dlaní mě vískal ve vlasem a druhou hladil po zádech. Po jeho dotycích jsem doslova tála. Cítila jsem takovou tělesnou touhu, že to až není možný. Tak moc jsem toužila po jeho blízkosti a teď je tady.

„Vrať se, prosím, k nám domů,“ pronesl mi prosebně do ucha. Jeho studený dech mi dopadl na pokožku vedle ušního boltce a byla jsem omámena.

„Nemůžu,“ vydala jsem ze sebe ztěžka. Doufala jsem, že to bude přisuzovat pláči.

„Všem moc chybíš,“ pokračoval. Maličko jsem se od něj odtáhla a podívala jsem se mu do tváře. Zkoumala jsem jeho oči, ale nic podezřelého nenašla. Myslel to upřímně, nikde jsem neviděla stopu po legraci.

Položila jsem mu dlaň na tvář a hladila ji palcem. Udiveně na mě hleděl, ale vyčkával, co se bude dít dál. Lehce mi položil tvář do dlaně a na okamžik zavřel oči.

Sjela jsem prsty níž až k jeho rtům. Přejela jsem po nich a Edward je instinktivně otevřel. Ucítila jsem na prstech jeho studený dech. Zachvěla jsem se.

Cloumala mnou touha, jako by to ve mně škubalo. Líbilo se mi, jak na mě reaguje. A tolik jsem chtěla okusit jeho rty. Pozorovala jsem je a snažila si vybavit jejich chuť. Nemohla jsem si na ni rozpomenout, ale na mysl mi stanula vzpomínka na to, jaký úžasný pocit to byl - líbat je. Chtěla jsem to zažít znovu.

Naklonila jsem se obličejem blíže k němu. Přece neuškodí jeden malý polibek. Jen letmé dotknutí rtů. To nic nezmění.

Srdce mi zběsilo bušilo do hrudníku a zhluboka jsem dýchala. Jako bych právě doběhla marathón. Opřela jsem čelo o jeho a dívala se do jeho očí, které nepatrně zčernaly. Zaklapla jsem víčka a opatrně se dotkla rty těch jeho.

Okamžitě jsem se dočkala odezvy. Musel to chtít tolik jako já. Zapletla jsem prsty do jeho vlasů a mermomocí se tiskla k jeho tělu. Hladila jsem ho palcem po obličeji. Zavzdychala jsem mu do úst, on toho využil a vnikl do mých úst jazykem.

Celé mé tělo se chvělo a těšilo se z Edwardovi blízkosti. Možná i to maličké bylo šťastné. Jeho prsty nezahálely a putovaly po mém těle. Pravá dlaň se zasekla na mém břiše a tam laskala pokožku.

V tu chvíli bych pro něj udělala cokoli. Byla jsem připravena se mu odevzdat celá. Možná bych mu pověděla, že dítě, které v sobě nosím, je jeho. Jenže…

Jenže jsem si vzpomněla na Tanyu. Na blondýnku, která na něj čeká u něho v pokoji a může mu snést modré z nebe.

Odtáhla jsem se od jeho rtů a těla tak daleko, jak jen to postel, která mě tlačila do zad, povolila. Snažila jsem se popadnout dech a zase normálně dýchat. Upřeně jsem se dívala do jeho očí a viděla, jak se mi opět vzdaluje.

On prostě ke mně nepatří. Má svojí rodinu, přítelkyni a život. Já se ani do jednoho nemůžu vpasovat.

Nad tou skutečností se mi udělalo smutno. Vždyť jsem to moc dobře věděla, že se mnou nikdy nebude, byla jsem s tím i smířená. Tak proč teď zase brečím?

„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se mě. Sklopila jsem pohled a upřeně se zadívala na své propletené prsty položené v klíně. „Bello?“ Podepřel mi bradu prstem a chtěl, abych se na něj podívala. Neudělala jsem tak. Kmitala jsem pohledem po pokoji, jen abych nemusela hledět na něj.

„Můžeš se prosím na mě podívat?“ řekl rázně. S velkým sebezapřením jsem stočila pohled na něj a vyčkávala, co udělá dál. Když jsem viděla, jak se nachýlil ke mně a pochopila, co chce udělat – políbit mě – rychle jsem uhnula tváří do strany. Překvapeně se zarazil a přemýšlel.

„Nechala jsem se unést. Tohle jsi neměl dovolit, měl jsi mě zastavit,“ zašeptala jsem. Nevěřícně na mě hleděl, a pak se zamračil.

„Proč to z tvých úst vyznělo jako výčitka? Protože ty mi nemáš co vyčítat, jelikož jak si pamatuju, tak ty jsi to začala.“

„Promiň,“ řekla jsem potichu.

Seděli jsme naproti sobě, ani jeden z nás nic neřekl. Nebylo co. Oba jsme byli zabráni do svých myšlenek. Edward nepřítomně hleděl z okna ven a já se snažila přesvědčil slzné kanálky, aby přestaly produkovat ty proradné slzy. Bezúspěšně.

„Co vám tak dlouhou tr-.“ Otočila jsem se ke dveřím a spatřila Rose. Kmitala pohledem od Edwarda ke mně. „Bello,“ vydechla překvapeně a už byla u mě na kolenou a utírala mi slzy.

„Čím jsi jí zase rozhodil, Edwarde? Moc dobře víš, že teď má být v klidu,“ osočila se  na svého bratra. Edward se otočil na ni a obdaroval ji vzteklým pohledem. Vstal ze země, popadl kufr z postele a odešel pryč.

„On nic neudělal, Rose,“ řekla jsem. Překvapeně se na mě podívala, ale dál to nekomentovala. Za to jsem jí byla vděčná. Popadla mě za ruku a pomohla mi se zvednout.

Bedlivě jsem pozorovala z okna krajinu, kterou jsme míjeli. Opřela jsem si čelo o okýnko a snažila si cestu, co nejpřesněji zapamatovat. Můj domeček se nacházel na kraji města asi dva kilometry od Cullenů. Tedy když poběžím skrz les, který se nacházel všude kolem.

Vysoukala jsem se z auta ven a obdivovala tu krásu. Dům jsem si vždycky představovala patrový, ale tenhle byl přízemní a byl daleko hezčí, než jsem si dokázala představit.

Z hlavních dveří vyšel zbytek Cullenů a široce se usmívali. Rychle jsem šla po dlážděné cestičce, nečekajíc na zbytek posádky auta, až na verandu, kde stáli.

„To je nádherné, Esmé. Strašně moc ti děkuju,“ řekla jsem dojatě.

„Udělala jsem to ráda, zlatíčko,“ odpověděla mi mateřsky. „Chceš se jít podívat dovnitř?“ zeptala se. Nadšeně jsem přikývla a ostatní se mému počínání zasmáli.

Celým domem jsem byla unešena. Byl vážně fantastický. Prošli jsme spolu všechny místnosti. Když jsme vešli dovnitř, objevila jsem se v malé předsíňce, které vedla přímo do obývacího pokoje. Byl laděn do černo-červenobílé barvy. Menší útulná kuchyň vanilkové barvy. Úplně stejná ložnice s koupelnou, jakou jsem měla u Cullenů ve vile. A nejhezčí pokoj – dětský pokoj. Byl laděn do žlutozelené barvy. Tam se mi spustily slzy, za ten den už po několikáté a konečně se něco ve mně zlomilo. Uvědomila jsem si, jak moc to miminko potřebuji a chci. Už se těším až se vyklube na svět a já ho budu mít u sebe.

Posadili jsme se do obýváku. Všichni jsme se poskládali, i když to bylo těžké. Holt ten domeček není pro tak četné návštěvy.

„V autě máme jídlo, pro které jsme se s Edwardem stavili než jsme jeli k tobě,“ vyhrkla Rosalie a už odcházela pryč. Vrátila se za pár vteřin s plnou náručí papírových tašek jídla.

Při představě jídla se mi bolestivě sevřel žaludek. Dýchej. Dýchej. Opakovala jsem si a snažila se dýchat nosem.

Přiložila jsem si dlaň na ústa a rychlostí blesku vystřelila pryč. Nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem viděla záchod a tak jsem běžela do kuchyně ke dřezu. Naklonila jsem se nad dřez a vyklopila obsah svého žaludku. Při pohledu na žaludeční šťávy jsem si vzpomněla, že jsem dnes nic nejedla.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se Rose, které mi přidržovala vlasy. Souhlasně jsem přikývla a vypláchla si ústa.

„Ty jsi nic nejedla?“ zeptala se nesouhlasně. Sklopila jsem pohled a zavrtěla hlavou.

„Bello!“ křikl na mě Carlisle. „Musíš jíst pravidelně. Děťátko potřebuje živiny, aby mohlo růst,“ pokáral mě.

„Možná byste měli jít. Já tady s Bellou zůstanu. Potřebuje si odpočinout,“ navrhla Rosalie. Všichni souhlasili, taky jak jinak že.

Zůstaly jsme s Rose samy. To mi ale nevadilo. Vyčistila jsem si zuby, abych vymyla tu hroznou pachuť, která se mi usadila na jazyku. Zachumlala jsem se v posteli do deky a přitulila se k Rosalii, která si lehla vedle mě.

„Mám tě ráda, Rose,“ zašeptala jsem, a pak jsem usnula.

Chtěla bych vám poděkovat za komentáře, které nechváváte. :) Jste zlatíčka. :)
Budu ráda, když mi zanecháte komentář s nározem, jak se vám tahle kapitola líbila! :)
P. S.: V sobotu (25. 6.) odlítám na dovolenou. Pohybuju, že stihnu přidat další díl, protože nemám ani řádku a mám ještě tolik práce. Zabalit, vyžehlit... Takže další díl čekejte tak po 10. 6. :) Děkuju. :)

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 28. kapitola: