Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nevyřčená přání - 27. kapitola

18.06.2011 (10:15) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2763×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Angela na mě hodnou dobu překvapeně hleděla a snažila se tu informaci vhodně vstřebat. Čekala jsem, až si to všechno urovná v hlavě. Zatím jsem se snažila zhluboka dýchat, aby se mi udělalo líp.

„Tak to ti gratuluji,“ vydechla a široce se na mě usmála.

„Děkuji,“ vysoukala jsem ze sebe ztěžka.

„Tak se mi ulevilo, že nejsi nemocná, Bello. Jsem tak ráda,“ zaplesala šťastně, padla mi kolem krku a nadšeně sevřela v náručí. Byla jsem překvapená, ona nebyla takhle spontánní. Nejistě jsem ji položila dlaně na záda a čekala, až se odtáhne.

Netrvalo dlouho a opravdu se odtáhla. Položila mi dlaně na ramena a dívala se mi do očí.

„Nejsi šťastná?“ zeptala se mě zmateně.

„Já nevím,“ zašeptala jsem potichu a mapovala pohledem podlahu.

Budu mít dítě. Na jednu stranu jsem šťastná, ale na druhou plná obav. Co když to nezvládnu? Nepřežiju porod? Kdo se o to miminko pak postará?

„Mám strach, Angelo,“ řekla jsem. „Budu na všechno sama. Obávám se, že to nezvládnu,“ přiznala jsem zahanbeně. Tohle nebylo lehké přiznávat.

„Nemá tatínka?“ zeptala se něžně.

„Každé dítě musí mít otce, Angelo,“ poučila jsem ji s něčím, co měl být úsměv.

„Ty víš, na co se ptám.“ Zamračila se. Samozřejmě, že jsem věděla. Jen jsem se chtěla vykroutit. Důvěřuji jí, ale ne natolik, abych jí vyklopila celou pravdu. Prostě jí nemohu říct, kdo je otcem.

„On o tom neví,“ řekla jsem pouze. Snad to bude stačit.

„Měla bys mu to říct. Kdybys byla v jeho kůži, taky bys to chtěla vědět, ne?“ odpověděla mi nesouhlasně. Zhluboka se mi dívala do očí a snažila se mě přesvědčit, abych mu to řekla, ale to nejde. Sklonila jsem opět hlavu k podlaze a zašeptala:

„Je zadaný. Vím, co si musíš myslet, ale já to nevěděla. Aspoň ne v tu dobu, kdy jsem s ním byla. Jinak bych do toho nešla. Opravdu,“ ospravedlňovala jsem se rychle. Nechtěla jsem, aby mě odsoudila. Ne teď, když ji potřebuji. Konečně mám někoho nezaujatého, se kterým si o tom mohu promluvit.

„Pojď sem,“ pobídla mě a podruhé za den mě objala. „Zvládneš to. Já ti věřím. Budu se ti snažit pomoct, i když v tomhle nemám zkušenost. Věřím, že i Cullenovi ti pomohou, pokud budeš chtít. Jsou hodní a mají tě rádi,“ utěšovala mě.

„Děkuji ti, Ang. Nevím, co bych si počala, kdybys mě takhle nepodpořila.“ Po dlouhé době jsem se zase usmála od srdce.

„Měly bychom jít. Zanedlouho začne hodina,“ upozornila mě. Přikývla jsem na souhlas a vyšla spolu s ní na chodbu. Doprovodila mě až k učebně, kde se se mnou rozloučila a odešla.

Vešla jsem do třídy a hned jsem si všimla zběsile mávajícího Emmetta. Kdo by si taky nevšiml, kdyby na něj mávala kopa svalů. Když jsem si všimla, jak poplácává na židli vedle sebe, pochopila jsem, že je to znamení pro mě, abych si k němu sedla. Potěšil mě jeho zájem o mou přítomnost, proto jsem neváhala a přisedla si.

„Jak se máme, mamko?“ zeptal se s úsměvem od ucha k uchu.

„Neříkej mi tak,“ upozornila jsem ho nevrle. „Nikdo tady o tom zatím neví a jinak se mám celkem dobře.“

„Viděl jsem tě při obědě. Už je ti lépe?“ zeptal se starostlivě. Dívala jsem se do jeho vřelých očí a skoro se rozbrečela. Už teď jsem věděla, že nikam odjet nemůžu, jak jsem si včera plánovala. Cullenovi jen tak opustit opravdu nemůžu.

„Jo, jen se mi zatočila hlava,“ řekla jsem a snažila se o bezstarostný tón. Ale popravdě mě to vyděsilo. Co když je to teprve začátek? Všechno se může tak moc změnit.

„Edward se mohl zbláznit,“ řekl Emmett. Překvapeně jsem se na něj podívala. Třeba mě jen zkouší a bude ze mě mít akorát srandu. Jenže to asi myslel vážně.

„Nechápu proč,“ zamumlala jsem si pro sebe, a pak se až do konce hodiny věnovala učiteli a jeho výkladu. Nepotřebuji mít další promarněnou hodinu.

Stála jsem u skříněk na chodbě už několik minut. Stále jsem si pokoušela dodat odhodlání. Vždyť se to stejně dřív nebo později všichni dozví, Bello, tak tam běž, ať už to máš za sebou. přesvědčovala se.

Sevřela jsem v ruce papír, který mi vypsal Carlisle, nadechla se a udělala krok vpřed a další a další. Až jsem došla k tělocvičně. Zastavila jsem se přede dveřmi. Měla bych si pospíšit. Každou chvíli bude zvonit a profesor by nebyl nadšený, kdybych mu narušila hodinu. Nadšený nebude stejně, že ho ruším. Nemá mě rád už od první hodiny, kdy jsem ho provokovala. Teď se mi to určitě vymstí. Vysměje se mi přede všemi do obličeje.

Potřepala jsem hlavou. Tímhle se teď nebudu zabývat. Až to udělá, tak si s tím nějak poradím. Párkrát jsem se ještě nadechla a vešla dovnitř.

Učitel byl připraven zahájit hodinu, jen co zazvoní. On ten tělocvik doslova žral. Přešla jsem přes celou tělocvičnu až k němu. Po celou cestu jsem se snažila nevnímat zvídavé pohledy od svých spolužáků.

„Dobrý den, pane profesore,“ pozdravila jsem ho mile, jak jen to šlo. Zamrkal a podíval se na mě. Sjel mě pohledem od paty až k hlavě a nesouhlasně zakroutil hlavou, protože jsem nebyla převlečená. „Mohla bych, prosím, s vámi mluvit?“

„Dobře. Jaká je tvá výmluva, proč nejsi převlečená?“ zeptal se nepříjemně. Jeho přístup mi opravdu na klidu nedodal, ba naopak rozklepala se mi kolena a začalo mi mírně pískat v hlavě.

„Ne, žádnou výmluvu nemám. Chtěla bych s vámi jen mluvit. O samotě,“ vysvětlila jsem. Nedůvěřivě se na mě díval a nakonec přikývl.

„Půjdeme ke mně do kabinetu. Tam nás nikdo nebude rušit.“ Otočila jsem se a zašla do dveří.

„Tak co je tak naléhavého?“ Pan Hunt zavřel dveře a já mu podala papír.

Zahloubal pohled na text a pečlivě ho četl. Zvedl pohled od listu a díval se na mé břicho. Jeho pohled mě hodně znervózněl. Kmitala jsem pohledem po místnosti. Měl tady velký stůl a nad ním poličku s medailemi a poháry. Vedle na stěně byly pověšené diplomy za různé akce, které tato škola vyhrála.

„Dobře, budete do konce roku uvolněna z tělocviku,“ řekl pouze. Přikývla jsem na souhlas a čekala, co se bude dít dál. „To prohlášení si nechám. Teď můžete jít.“

„Dobře,“ přitakala jsem spěšně a odebrala se ke dveřím. „Pane profesore.“ Zastavila jsem se s rukou na dveřích. „Chtěla bych vás požádat… Mezi sebou nemáme dobré vztahy, nepředvedla jsem se moc dobře a je mi jasné, že se o mém těhotenství později všichni dozví, ale teď... jestli by to zůstalo mezi námi, prosím,“ řekla jsem s prosíkem a zadoufala, jestli si netroufám příliš.

„Samozřejmě a… hodně štěstí, budete ho potřebovat. Teď už doopravdy běžte, zdržujete mi hodinu.“

„Děkuji. Nashledanou,“ rozloučila jsem se a odešla pryč. V tělocvičně byl rozruch, takže si mě ani nikdo nevšiml. Všichni si povídali a různě na sebe křičeli. Chtěla jsem vypadnou dříve, než je dá tělocvikář do pucu.

„Bello,“ slyšela jsem za sebou vykřiknout Edwarda. Mělo mě napadnout dříve, že spolu máme tuhle hodinu, a že se mu asi nevyhnu.

Dělala jsem, že ho neslyším a pokračovala rychle v cestě pryč. Doufala jsem, vlastně to bylo moje zbožné přání, aby za mnou nešel. Věřila jsem, že ho zastaví fakt, že je hodina, ale on se nenechal odradit a dál šel za mnou a volal mé jméno.

Skoro jsem běžela, jen abych Edwardovi unikla z doslechu. Rychle jsem mizela za rohy chodeb a snažila se utéct co nejrychleji ven, kde na mě, jak doufám, čeká někdo z Cullenů.

Přede mnou se objevily hlavní dveře vedoucí ven. Neváhala jsem a rychle k nim došla. Mám výhodu, že jsme ve škole a Edward si netroufne použít svou upíří rychlost. Sice umím taky běhat rychle, ale ne jako upír.

Rozrazila jsem dveře a vešla na parkoviště. Venku silně pršelo. Mhouřila jsem oči a snažila se rychle nalézt Jaspera. Nikde jsem ho neviděla.

„Bello!“ Slyšela jsem vysoký hlásek napravo ode mě. Podívala jsem se tím směrem a spatřila poskakující Alici, jak na mě divoce mává.

Vykročila jsem do deště. Pospíchala jsem, ale taky jsem si dávala sakra velký pozor, abych nešlápla do louže. Nechtěla jsem mít promočené boty. Došla jsem k autu a stoupla si pod deštník, který mezitím Alice vytáhla.

„Díky,“ poděkovala jsem, protože by nebylo vhodné, abych mokla. Neprospělo by to dítěti.

„Nemáš zač.“ Usmála se na mě mile. Usměv jsem jí nejistě oplatila. „Mám plán na dnešní odpoledne. Půjdeme nakupovat. Nakoupíme tomu špuntovi spoustu nových věcí. Už se tak těším.“ Potěšeně zatleskala. Oči jí plály nadšením, div nezapálila to, na co se právě dívala.

„Nikam se mi nechce, Alice. Navíc, bychom se musely  zastavit v hotelu pro platební kartu a nemám moc peněz na rozhazování. Budu muset zaplatit hotel a Esmé dům. Nemůžu si jet nakupovat, kdy se mi zachce.“ Nesouhlasně pokývala hlavou a zamračila se na mě.

„Samozřejmě, že všechno platím já. Ber to ode mě jako dárek, až se to malé narodí.“ Spiklenecky na mě mrkla.

„Mohl bych si s Bellou promluvit?“ zeptal se kdo jiný než Edward za mnou.

„Jistě,“ přitakala Alice ochotně. Z představy, že bych s ním byla o samotě se mi ježily chloupky na krku.

„Ne, Alice. Pospícháme, ne? V nákupním centru nemají nonstop,“ vyhrkla jsem rychle. Alice se potěšeně usmála a otevřela mi dveře u spolujezdce.

„Promiň. Bella má pravdu,“ omluvila se Edwardovi a šla na místo řidiče. Zabouchla jsem za sebou dveře auta a podívala se na Edwarda. Stál tam jen tak v dešti. Po obličeji mu stékaly proudy vody. Stejně mu to slušelo. Alice nastartovala auto a vyjela pryč z parkoviště.

Viděla jsem, jak se nadechuje. Vím přesně, co chtěla říct.

„Nechci se o tom bavit, Alice,“ vyhrkla jsem ostře. Jen se na mě podívala a chápavě pokrčila rameny. Otočila se zpátky a bedlivě sledovala silnici, po zbytek cesty nepromluvila.

Domů jsem odjížděla unavená a Alice nespokojená. Nelíbil se jí sortiment, který v Port Angeles nabízeli. Mně se líbilo spousty dětských oblečků, ale Alice mi jich většinu zatrhla, protože byly z nekvalitní látky nebo od špatné značky. Byla hrozná.

Opřela jsem si hlavu do opěradla a zavřela oči. Těšila jsem se do postele, kde si konečně odpočinu a dám nohy nahoru. Strašně mě bolely.

„Příště pojedeme do Seattlu a musíme s sebou vzít i Rose. Bude pěkně naštvaná, že jsme ji z toho vynechaly.“ Při představě dalších nákupů se mi udělala nevolno. Pochybuji, že je přežiju.

„Vezmu ty věci k nám, aby se ti v hotelu nepletly, pak je najdeš u sebe v domku až bude hotový.“ Souhlasně jsem přikývla. Nemělo cenu se s ní dohadovat, stejně by si prosadila svou. Je lepší hned souhlasit.

<< // >>

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nevyřčená přání - 27. kapitola: