Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neštvi mě, Nessie! 6. kapitola

10.03.2011 (07:45) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2803×

6. kapitola

Bella:

Večer s Renesmé proběhl v klidu. Žádné nesmyslné hádky ani nezdvořilé výměny názorů. Stejně jako včera jsem se schovala ve svém pokoji a začetla se. Z Renesméina pokoje vycházely tiché vzlyky přidušené polštářem. Asi po hodině vzlyky ustály a vystřídaly je pravidelné výdechy. Odložila jsem knihu a vyskočila z okna. Posadila jsem se na větev stromu, ze kterého šlo pohodlně vidět do Renesméina pokoje. Spala neklidně, neustále se převalovala a tiše mumlala. Většinou volala její maminku a lesklé slzy jí tekly po tvářích. Ta neustále kontrolovaná tvrdá maska zmizela a vystřídala ji utrápená a nevinná tvář šestnáctileté dívky. Vydržela jsem ji pozorovat celou noc a úplně zapomněla na spánek. Budu muset vyrazit na lov a to brzy. Už teď mám potíže se v Renesméině přítomnosti ovládat, natož ve škole. Smutně jsem si povzdechla a zalezla do svého pokoje, kde jsem se převlékla. Vzala jsem si bílou košili, šedé džíny a bílé kozačky.

Tlumený svit slunce mě velice příjemně hladil po kůži. Usmála jsem se. Dnes mě nic nerozhází. S veselým úsměvem jsem připravila Renesmé snídani. Tentokrát jsem zvolila nějaký kelímek, ve kterém byla taková nechutná hmota. Na obalu bylo napsáno: jogurt jahodový, ale na to že tomu ani neuplynula trvanlivá doba, to smrdělo dost odporně. Zavolala jsem Renesmé, která bez námitek ten humus snědla. Ještě rozespale vykulhala nahoru, kde se převlékla. Já jsem netrpělivě přešlapovala. Z nějakého důvodu jsem se do té odporné školy těšila. Možná z toho adrenalinu, že budu čelit děsivým upírům. No co? Celý můj život se nudím a teď, když se konečně něco děje, tak si to ani nemůžu užít? Usmála jsem se a tu nesnesitelně pomalou holku popohnala.

„Dělej! Trvá ti to déle, než slimákovi přeplavat oceán."

Z patra jsem slyšela tlumené nadávky. Zazubila jsem se ještě víc. Mě tak baví jí dráždit. Cestou jsem ještě slyšela pár poznámek na mou adresu, ale nechávala jsem to být. Před školou jsem Renesmé nechala jít napřed a tiše ji následovala. Připadala si jako angent 007. Zasmála jsem se a v tu samou vteřinu jsem ležela rozpláclá na zemi. Blbý schod! Může být upír tak nešikovný a blbý? Ano! Já jsem ukázkový případ. Rozhlédla jsem se, jestli ten můj karambol někdo viděl, rozhodně se nedalo přehlédnout pět rozesmátých osob. Nejvíce se smál Emmett a hned po něm byl Edward. Odfrkla jsem si a snažila se co nejrychleji zmizet. Ach jo, a to jsem si myslela, že dnešek bude fajn. Teď jsem těm povrchním upírům pro smích. Povzdechla jsem si.

Zastavila jsem se u nástěnky a podívala se na obrovský plakát. Byl to plakát na jarní ples. Konal se za dva týdny. Usmála jsem se. To zas bude něco.

Zlehka jsem vklouzla do třídy a sedla si do jedné z volných lavic. Vybalila jsem si věci, a když jsem vzhlédla, na vedlejší židli seděl ten kluk, co se včera bavil s Renesmé při obědě. Hrozně jsem se lekla a cukla sebou. No super, tak teď jsem i nevšímavá? Bello, co to s tebou je? Nemohl mi uniknout výbuch smíchu za mými zády. Emmett...

„Ahoj, já jsem Mike a ty si Isabella," řekl přátelským tónem.

„Neříkej, opravdu?" řekla jsem sarkasticky.

„Jsi vtipná, já… chtěl, jsem se tě zeptat, jestli by si se mnou nechtěla na ten ples," řekl s nadějí v hlase.

„V žádném případě!" štěkla jsem po něm. No co? To se mám unudit k smrti s nějakým pubertálním frackem? Moje odpověď vyvolala další výbuch smíchu za mými zády. Tiše jsem zavrčela a to toho uřechtánka ještě víc rozesmálo. Zakroutila jsem hlavou. Jak někdo může být tak blbý? No jo, Bello, ty máš co říkat!

Mike mi zamával před očima. Asi jsem byla mimo, ale nelíbilo se mi, že je tak blízko.

„Co ještě chceš!" štěkla jsem po něm.

„No já... nechtěla bys se mnou třeba jít do kina, nebo na večeři? Nebo bychom se mohli... učit? Co takhle u mě? Rodiče odjeli na týden. A taky mě napadlo, jestli nechceš provést po městě."

Nevěřícně jsem na něj zírala. Copak ten dotěrný kluk neumí přijmout ‚Ne‘ jako odpověď?

„Miku, už mě vážně sereš! Nikam s tebou nejdu!" zavrčela jsem a měla chuť mu skočit po krku. Takového fracka by škoda nebyla. Bello! Sakra, opravdu musím na lov!

Mike uraženě odešel a já si s úlevou povzdechla. Jenomže to by nemohl přijít další...

„Čau, jsem Eric a ty jsi fakt kočka. Co takhle my dva spolu na plese?" řekl tak protivným tónem, že mě to dráždilo k smrti.

„Ne!"

Už vím důvod, proč jsem nechodila do školy. Díky těmto pubertálním a nevyspělým frackům. Jak já je nenávidím. Mračila jsem se a tužky drtila na prach a ten řechtací pytel za mnou, ne a ne přestat. Co je na mně tak vtipného? Podrážděně jsem se otočila a zamračila se na něj.

„Přestaň, ty bečko sádla!" křikla jsem mu do obličeje. To, že byl tlustý, rozhodně nebyla pravda. Měl tělo vypracované a... sexy, ale teď už mně opravdu štval.

Jako na povel se zarazil, začal si prohmatávat břicho.

„To jakože jsem tlustý?" řekl, aniž by čekal na odpověď. Začal se přede mnou nakrucovat v různých úhlech a přitom mlel něco o tom, že s Alice musí na nákupy. Že prý černá zeštíhluje, a že by měl zase posilovat, a jestli náhodou neexistuje nějaká upíří dieta. Vyvolalo to ve mně výbuch smíchu a tím jsem vyrušila už načatou hodinu.

„Jste po škole slečno, Swanová!" křikl po mně podrážděně učitel a dál se věnoval výuce. Po škole? Já? A to jen díky Emmettovi. Skřípala jsem zuby a Emmett se svůj smích snažil zakrýt kašlem.

„Vy taky pane, Cullene!" křikl po Emmettovi a já se spokojeně usmála. Ať žije spravedlnost. Další hodinu jsem měla s Edwardem. Sedla jsem si k němu, protože ve třídě už opět nebylo žádné další volné místo.

Jenomže když kluci viděli, že jsem ve třídě, postupně se střídali u našeho stolu. Já už neměla energii ani nervy, na to se s nimi dohadovat, a tak jsem na papír napsala velkým písmem ‚NE‘, a když se opět nějaký odvážlivec rozhodl přijít k naší lavici, nenamáhala jsem se mluvit a ukázala mu papír. Většina z nich okamžitě pochopila, ale někteří byli odolnější a tak jsem se s nimi musela i hádat. Vypadalo to, že Edward se velice dobře bavil.

Vyplázla jsem na něj jazyk jako pětiletá holka a to v něm vyvolalo výbuch smíchu. Copak jsem vážně tak vtipná, nebo všichni upíři mají o kolečko víc?

Zamračila jsem na něj a snažila se soustředit na hodinu.

Když ale na mé lavici přistávaly papírky, všechny jsem je hezkým obloučkem házela rovnou do koše. A že mi to šlo. Mohla bych zkusit začít hrát basketbal.

Usmála jsem se a Edward se z ničeho nic začal hrozně smát.

Nevěřícně jsem na něj zírala a pak letmo prolétla třídu a snažila se najít příčinu jeho záchvatu. Viděla jsem jen naštvané nebo smutné pohledy kluků, kteří se buď dívali na koš, nebo na mně.

Že by čtenář myšlenek? Slyšela jsem o upírech, kteří měli dar, ale nikdy by mě nenapadlo, že zrovna takový skrček, jako je tenhle, by mohl mít tu poctu a byl obdarován.

„Cullen, po škole!" Usmála jsem se. A má to! Moment po škole? To snad ne! No super, takže Emmet, Edward a já, to je tedy kombinace. Posmutněla jsem a sesunula se na židli. Zbytek dne šel pořád stejně. Připadalo mi, že ti kluci se snad rozmnožují, bylo jich čím dál tím víc. A to, to měla být malá škola… Ach jo. Po škole nás všechny tři zavedli do, mnou ještě neprozkoumané, části školy. Byl to krytý bazén a to dost špinavý. Fuj!

„Umyjte to a pak můžete jít domů," řekl učitel.

„Ale já musím odvést Renesmé," řekla jsem klidně.

„Tak jí jděte dát klíče od auta a pak se hned vraťte," řekl vážně učitel a já jen přikývla. Vyběhla jsem z místnosti a po parkovišti hledala Renesmé. Našla jsem ji docela rychle. Šla s tím Mikem. Jak já ho nenávidím.

Doběhla jsem až k nim a Mike mi zatarasil cestu.

„Já říkal, že se vrátíš. Tak co, jdeš?" řekl povrchně a já mu dupla na nohu. Bolestně se sesunul k zemi.

„O tom si nech zdát, skrčku," řekla jsem chladně a pak se obrátila na Renesmé, která šokovaně zírala na Mika. Asi jsem to trochu přehnala.

„Dneska jedeš sama, jsem po škole," řekla jsem a hodila jí klíče, které pohotově chytila. Obrátila jsem se, vyšla směrem k mučírně a vhledem k tomu, že se z ní ozývaly potlačené záchvaty smíchu, tak jsem nepochybovala o tom, že vše pozorovali. I mou aféru s Mikem, povzdechla jsem si.

„Sklapněte!" sykla jsem tak, aby to slyšeli. To v nich vyvolalo další záchvat smíchu. Letmo jsem zahlédla Emmetta, jak se válí po té špinavé zemi. No fuj!

Třískla jsem dveřmi, ale to už byli oba úplně v pořádku, jako by se nic nestalo. Akorát Emmettovi pořád cukaly koutky.

Vzala jsem si jednu síťku a začala lovit to svinstvo z bazénu. Kluci se po chvíli připojili. Asi po hodině jsme vše měli. Spokojeně jsem se podívala na dokonale čistý bazén a chtěla odejít, ale podklouzla mi na mokré podlaze noha a já spadla do bazénu. Emmett se válel smíchy po zemi a Edward se jen pochechtával. Podrážděně jsem vylezla a pozdě si uvědomila, že bílá košile a černá krajková podprsenka nebyl nejlepší nápad. Bílá košile zprůsvitnila a Emmettův smích byl tatam. Oba na mně jen zírali. Zavrčela jsem na ně a chtěla odejít, ale došlo mi, že nemám auto. Sakra! Na to jsem nepomyslela. A v těch promočených a průsvitných věcech se mi deset kilometrů jít nechtělo. Běžet nemůžu, škola je téměř uprostřed městečka. Zaklela jsem a připravovala se na potupu století.

Opatrně jsem nakoukla za dveře školy a s potěšeným výrazem zjistila, že všechny auta jsou pryč.

Snažíc se sama sebe zakrýt, jsem opatrně vyšla na parkoviště.

„Bello!" Sakra, to snad ne!

„Ahoj, kočko, wow, opravdu ti to sekne. Nechceš vzít? Usuším tě."

„Nech mě být, Miku!" křikla jsem na něj podrážděně. A vůbec, co tady tak dlouho dělá?

„Ale, kočko, nech toho," řekl a mně už docházely nervy. Jedním rychlým pohybem jsem mu ruku zkroutila za zády.

„Ještě jednou na mě promluvíš a jsi vykastrovaný, rozumíš?" sykla jsem mu do ucha. Pustila jsem ho a vydala se znovu na cestu. Zastavila mě jeho ruka. Chtěla jsem po něm skočit, ale zabránilo mi v tom stříbrné Volvo, které zabrzdilo těsně od nás. Vystoupil z něj Edward, ale Emmetta jsem nikde neviděla. Přišel až k nám a odstrčil Mika ode mě.

„Být tebou, tak vypadnu," řekl podrážděně a zavrčel na něj. Omámeně jsem na Edwarda zírala. Tohle nebyl ten Edward, kterého jsem znala. Ten povrchní usmrkánek, teď z něj byl muž, který mě chránil. Ne, že bych to nedokázala sama, ale bylo příjemné, konečně na vše nebýt sama. Svým způsobem se mi Edward líbil. Ne to je blbost! Nemůže se mi líbit! Bello, vzpamatuj se.

„Nastup si," řekl Edward mile. Zaváhala jsem.

„Nebo tady chceš polonahá stát s tímhle?" řekl a já už měla jasno. Spěšně jsem nastoupila do auta, ve kterém byla všude jeho vůně. Spokojeně jsem vzdechla, ale pak mi došlo, co dělám a zamračila jsem se. Bello, co je to s tebou!

Edward nastoupil na místo řidiče a vyjeli jsme. Mike stál ještě pořád omámeně a zíral na vzdalující se auto.

„Co to tam bylo?" zeptala jsem se.

„Myslel jsem, že chceš trochu pomoc," řekl nevinně.

„Nepotřebuji tvou pomoc," řekla jsem hrdě. Nic na to neřekl a za jízdy si svlékl bundu. Podal mi ji a já se do ní vděčně zabalila.

„Dík," řekla jsem mile. Jen přikývl. Ukázala jsem mu směr, kudy má jet a dál jsme nemluvili. Zastavil před domem a já mu bundu vracela.

„Nech si ji," řekl doufajícím hlasem.

„Nemám důvod si ji nechávat, není mi zima a navíc… chyběla by ti," řekla jsem a bundu mu podala. Slyšela jsem, jak auto odjíždí a vešla do domu.

„Kdes byla tak dlouho?" ptala se mne Renesmé z gauče.

„Říkala jsem, že budu po škole," připadala jsem si jako při výslechu. No moment, nemá to být naopak?

Převlékla jsem se a zamračila se.

Renesméina vůně byla příliš intenzivní. Musím na lov.

Povzdechla jsem si a vyskočila z okna. Letmo jsem ještě zahlédla Renesmé, jak sedí u televize a dívá se na nějaký horor. Snad tady tu hodinku vydrží bez potíží.

Smutně jsem se usmála. Nechtělo se mi ji tady nechávat o samotě. Chvíli jsem váhala, ale pak jsem se co nejrychleji rozběhla do lesa. Odběhla jsem daleko od domu. To jen pro jistotu.

Nechala jsem toho upíra ve mně vydrat se na povrch. Adrenalin ovládal celé mé tělo. Tak dlouho už jsem neměla krev. Slastně jsem vzdychla. Jedna srna mi rozhodně nestačila. Musím se napít pořádně, přece jen nechce se mi zase opouštět Renesmé. Rozběhla jsem se po pumě, která pila z jezírka. Naneštěstí si mě všimla moc brzy a ohnala se po mně.

Roztrhla mi košili. No super! Ještě pár takových dnů a ve skříni mi nezbude nic! Musím na nákup. Ještě pár zvířat jsem ulovila a pak je všechny zahrabala do obřího hrobu. Samozřejmě, že bych to nebyla já, kdybych se dostatečně nevyválela v bahně. Povzdechla jsem si a rozběhla se zpět k domu. Když jsem se blížila, uspokojilo mě, že Renesmé je pořád v domě. Počkat! Nějaký neznámý pach! Upír! Sakra!

Rozrazila jsem dveře a vyběhla k Renesmé do pokoje, kde byl pach nejsilnější. Bože ať se pletu, ať tam je!

Nakoukla jsem k Renesmé. Spala. Uf! Co tady ten upír hledal, když si Renesmé neodnesl? Zamračila jsem se a dál šla po stopě. Značné množství pachu bylo i v mém pokoji. Něco hledal...

Prohledával mi i skříň a zdá se, že nevynechal ani spodní prádlo. No fuj! Takže nás stopuje nadržený upír! No super. Povzdechla jsem si a vešla k Renesmé do pokoje. Prakticky nikdy jsem tady nebyla. Na polici stály dva obrázky.

Na jednom byl muž, žena a malá holčička s hnědými vlásky. Všichni se šťastně usmívali a objímali. Na tom druhém byla tatáž žena a holčička. Dost mě překvapilo, že bych klidně mohla odpřísáhnout, že s tou ženou jsme si neuvěřitelně podobné. Jako bych zírala do zrcadla. Akorát žena na fotografie měla vlasy blonďaté. Odložila jsem fotografie a podívala se na kus papíru, který též ležel na polici. Byla to kresba. Byla jsem na ni já. Z obrázku se řinula autorita a chladnost, ale i něžnost, mateřskost a mnohem víc. Renesmé byla velice nadaná dívka. Otočila jsem se, ale tím pohybem jsem shodila jednu z fotografií. Zezadu na ni bylo napsáno: Páte narozeniny Nessie.

Nessie… opravdu krásná přezdívka. Položila jsem fotografii na místo a sedla si k Nessie na postel.

„Nikdy tě nedám... Nessie,“ šeptla jsem a políbila ji na čelo.

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Chcete pohled Edwarda, nebo mám pokračovat? A chcete vědět tajemství, nebo si to chcete nechat na potom? :D

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Tento dílek věnuji Happines. :D

<--- shrnutí --->

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neštvi mě, Nessie! 6. kapitola: