Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 9. kapitola

09.02.2011 (21:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4849×

9. kapitola – Přesvědčování

(pohled Belly)

Doma jsem s Jazzem radši ani nepromluvila. Vlezla jsem poprvé do naší odpočívárny, do takového toho pytlového křesla, a natáhla se pro ovladač. Pustila jsem tu neskutečně mega televizi a přepla ji na MTV. Nastavila jsem hlasitost na maximum a nechala hrát své oblíbené písničky. Do náručí mi přihopsal Ťapka. Usmála jsem se na něj a začala ho hladit. Snažila jsem se relaxovat a na nic nemyslet, ale nějak to nešlo. Zavřela jsem radši oči.

Věděla jsem, že mě Jasper občas přišel zkontrolovat. Cítila jsem jeho přítomnost. Většinou. Jako by zkoumal, jestli ještě žiju. Zůstávala jsem však nehybná. Párkrát se se mnou pokusil i spojit, ale zamezila jsem mu přístup do své mysli. Nepůjde tam dřív, než si všechno ujasním.

Písnička dohrála a začala nová. Poslední dobou moje nejoblíbenější. Od Adama Lamberta - Whatya want from me.

Tak nějak jsem si uvědomila, že odpověď přesně na tuhle otázku bych potřebovala. Vždy jsem byla sebevědomá, ctižádostivá, krásná a laskavá mladá dáma, která přesně věděla, co chce, jak mi říkal taťka. Kam se tahle holka poděla? Kam zmizela? Proč mě opustila právě teď? Když bych ji potřebovala nejvíc?

Víc jsem se zaposlouchala do písně.

Hej, zpomal,

co ode mě chceš,

co ode mě chceš.

Jo, bojím se,

co ode mě chceš,

co ode mě chceš.

Jo, tak tohle by sedělo na mě a Jaspera. Bojím se, co ode mě chce. I když nevím proč.

Mohla by přijít ta chvíle

a já bych se poddal.

Oooh, kdysi dávno

jsem se o nic nestaral,

ale teď jsme tady,

tak co ode mě chceš,

co ode mě chceš.

Stačí převést do ženského rodu a sedí to perfektně. Jo, dneska jsem měla sto chutí se tomu vážně poddat. I když teď by se to dalo spíš přisoudit Jazzově schopnosti. Možná na mě nechtěně přenesl svoje pocity. Jenže to by znamenalo, že mě vážně chce.

A za další, kdysi jsem se fakt o nic nestarala. Starali se upíři kolem mě. Všichni se o mě starali, až doteď. Teď se musím postarat sama o sebe. A prostě nevím, co ode mě chce.

Jen to nevzdávej,

pracuji na tom,

prosím neustupuj,

já tě nezklamu.

Rozhodilo mě to, potřebuji čas, abych se nadechl.

Jen buď stále na blízku,

hej, co ode mě chceš,

co ode mě chceš,

Co ode mě chceš.

Refrén by pro změnu seděl na mě a Edwarda. Dneska mě pozval na rande a já nechci, aby to vzdal, protože se mi líbí. To už jsem si ujasnila. Jen nevím, jestli ho nezklamu. Svou nerozhodností.

To, že potřebuju čas, abych se nadechla a že mě to rozhodilo, to je taky fakt. Ale to je zas na Jazze. A aby byl na blízku? Bez něho bych to nezvládla, i když mě poslední dobou štve.

Je to jasné,

že jsi nádherná

a není na tobě nic špatného.

Je to ve mně, jsem šílenec, (jo)

ale děkuji ti, že mě miluješ,

protože to děláš perfektně.

Tady už by to bylo horší určit. To první platí na oba. Jsou nádherní. A na obou není nic špatného, protože já jsem tady ten šílenec, co se v sobě nevyzná. To další… pokud bych tu lásku mohla převést na přátelskou lásku, tak to Jazz dělá opravdu perfektně. Na normální, to nevypadá ani v jednom případě, ale stejně z toho šílím.

Mohla by přijít ta chvíle,

kde bych tě nechal udělat krok zpět.

Ani bych se nesnažil,

myslím, že bys mi mohla zachránit život.

Jo, teď jsem v pozici, kdy můžu Edwarda nechat udělat krok zpět, protože jakoby chodím s Jazzem, ale on se přesto snaží. Zato já ne. A že by mi mohl zachránit život? To by mohli oba. Edward i Jasper.

Pak začal hrát znovu refrén a taková ta mezihra.

Jenom to nevzdávej,

já to vyřeším.

Prosím neustupuj,

já tě nezklamu.

Rozhodilo mě to, potřebuji čas, abych se nadechl.

Jen se nepřestávej vracet.

Hej, co ode mě chceš.

Co ode mě chceš,

co ode mě chceš.

Jen to se mnou nevzdávej,

(oooh) nezklamu tě,

ne, já tě nezklamu.

Tak tímhle si nejsem tak jistá. Edwarda zklamávám v jednom kuse. A Jazze? Kdo ví? Jisté náznaky, kterých jsem si dřív nevšímala, tu byly už ve Volteře, tak jak to bude dál?

Takže to prostě nevzdávej,

pracuji na tom,

prosím neustupuj.

Nezklamu tě,

rozhodilo mě to, potřebuji čas, abych se nadechl.

Jen buď stále na blízku,

hej, co ode mě chceš.

Pak už dohrál jen znovu refrén a konec písničky. Neměla jsem náladu na další. Poslepu jsem hmátla po ovladači a televizi vypnula. Povzdychla jsem si a otevřela jsem oči. Asi jsem byla hodně ponořená do svých myšlenek, protože mě vylekal.

„No sláva, už jsem se o tebe začínal bát,“ uchechtnul se Jazz, který se skláněl nade mnou. Byl nebezpečně blízko, jeho obličej byl jen kousek od toho mého. Začal se usmívat a v očích mu zase nebezpečně blýskalo. Sakra, tohle se mi moc nelíbí.

Začal se sklánět ještě víc. Já se víc zapřela do křesla ve snaze mu uhnout. Marně. Zapřela jsem se mu do hrudi, to ho na chvilku zastavilo.

„Co to sakra děláš?“ Věděla jsem, co dělá, na tohle jsem odpovědět nepotřebovala. Potřebovala jsem odvést nějak jeho pozornost a vyklouznout mu.

„Hádej,“ řekl svůdně. Jeho rty byly jen centimetr od mých. Hypnotizoval mě očima. Dařilo se mu, nemohla jsem se pohnout. To ten jeho pitomý dar obluzovat smysly. Pohledem sklouzl na mé rty a já na ty jeho. A pak jsem si konečně uvědomila, co se to tady děje. V tu ránu jsem natáhla fyzický štít a rychle mu uhla. Za vteřinku jsem stála na druhé straně místnosti. Díky bohu za moji rychlost.

Jazz se chvilku rozkoukával, neviděl mě.

„Bello?“ Vůbec nezněl smutně nebo naštvaně… spíš odhodlaně

„Jsem tady.“

Hned byl u mě a držel moji ruku. Vyjeveně jsem na něj zírala. Od kdy je on tak rychlý? Pořád se usmíval. Moje reakce ho nijak neodradily. Přistoupil těsně až ke mně. Bála jsem se odpovědi, ale musela jsem se zeptat.

„Proč to děláš?“ Můj hlas zněl… vystrašeně.

„Protože tě miluju,“ zašeptal a sklonil se ke mně. Tentokrát jsem mu vyklouznout nestačila. Z části proto, že mě držel. Jeho jemné a naléhavé rty se zase ocitly na těch mých, ale tentokrát o samotě. Nikdo nás nesledoval a on si dovolil ještě víc.

Nebyla jsem schopna jakékoliv reakce. On mě vážně miluje! Po chvilce, když mi došlo, že mě stále líbá a snaží si nějak vynutit moji pozornost, snažila jsem se nějak odtáhnout. Povedlo se, ale stále mě držel, teď okolo pasu.

„Jaspere… ne,“ špitla jsem a dívala se při tom do země.

„Proč ne, Bello?“

„Protože já tvoje city neopětuju.“ Stále jsem se koukala do země, když jsem ucítila jeho prsty na mé bradě, jak mi zvedá hlavu. Nutil mě koukat se mu do očí. Měl je plné odhodlání. Stejně jako jeho hlas.

„Teď mi lžeš, Bello. Miluješ mě. A jestli si myslíš, že ne, tak lžeš i sama sobě.“

„Vím, co cítím, Jazzi.“

„Jo? No já to náhodou vím taky, jestli jsi nezapomněla.“

„Pleteš se.“

„V tomhle nikdy, Bello, dokážu ti to.“ A začal se přibližovat. Já zařadila zpátečku, až jsem narazila na zeď. Těkala jsem očima po místnosti, po nějaké záchraně, ale nebylo tu nic.

„Proč se tomu bráníš, Bello?“

„Nebráním, protože není čemu.“

„Sama sobě lhát možná můžeš, ale mně ne.“ Vtom mi v hlavě bleskla myšlenka, jako záchranný kruh pro tonoucího.

„Nelžu ti, miluju Edwarda.“ Jeho ruce, které mě doteď hladily po pažích, poněkud nabité elektřinou, se stáhly a zaťaly v pěst.

„Je mi líto, asi tě zklamu, ale nemiluješ ho. Miluješ mě. On se ti jen líbí,“ skřípal při tom zuby.

„Ne, já ho miluju!“ Komu tady vlastně lžu? Jemu, nebo sobě? Určitě jemu, napomenula jsem se. Prostě na mě nevědomky přenáší částečné své prožitky, proto takhle reaguju.

„Nemůžeš milovat někoho, koho znáš sotva týden!“

„A tebe mohu?“

„My se známe celý život. A já už tě miluju hezkou dobu. Tys mě začala milovat až nedávno, jinak bych nesebral odvahu.“

„Mýlíš se.“

„Nemýlím, proč se tomu tak bráníš? Bojíš se, co tomu řeknou doma?!“

„Ne! Proč do toho pleteš domov?!“

„Protože to je jediná věc, co mě napadá. Nebo ti snad vadí, že to jsem já?“ Rychle jsem zakroutila hlavou. Tohle si nesmí myslet! Já ho mám ráda, ale jako přítele, ne milence.

„Tak co je na mně sakra tak špatného?!“

„Nic, ty jsi skvělý, ale, Jazzi, prosím…“

Jenže on se tak snadno nikdy nevzdává. Někdy je to výhoda, ale zrovna teď… Přitiskl se na mě a znovu mě začal líbat. Vášnivěji a ještě naléhavěji než před tím. Tomu už se odolávalo opravdu těžko. Navíc, při každém jeho dotyku mnou projížděly proudy elektřiny. Zase si hrál s mými smysly, tohle jsem doopravdy přece nemohla chtít. Z posledních zbytků sil – a že jich vážně nebylo mnoho - jsem se mu zapřela o hruď.

„Tohle nemůžu…“ A vyrazila jsem k sobě do pokoje. Lehla jsem si do postele a začala brečet. Nechápala jsem proč, ale chtělo se mi strašně moc brečet, křičet, do něčeho si pořádně bouchnout. Teď by se mi hodili boxovací pytle z Volterry.

Volterra. Teď bych se tam docela ráda vrátila. Tam jsem nic takového řešit nemusela. Tam jsem nemusela řešit nic. Dokonce i city tam táta řešil za mě a vybíral mi ženichy a já si stejně postavila hlavu a odmítla je. Nikdy se moc nezlobil, protože Sulpicie mi ho pomohla přemluvit. A vtom mě to napadlo.

Je to sice matka Jazze, ale vždy mi ve všem nestraně radila, snad pomůže i teď. Ale musím z domu, nesmí vědět, že jí volám kvůli němu. Bylo by to s ním pak k nevydržení.

Vzala jsem si ze stolku mobil a vypadla z pokoje. Když jsem byla dostatečně daleko, vytočila jsem její číslo. Vzala to na první pípnutí.

„Bello, zlatíčko, jsem tak ráda, že ses mi konečně ozvala. Jaké to tam je? Bavíš se? A co Jazz?“

Nadechla jsem se a vše jí vypověděla. Začala jsem drobnostmi, jak se mi tu líbí a končila u Edwarda a Jazze a že teď nevím, co dál.

„Víš, zlatíčko, nic by mi neudělalo větší radost, než mít tě za snachu, ale přesto se ti pokusím poradit objektivně. Jazz ti něco tvrdí, ale ty si myslíš, že se plete, protože na tebe nevědomky používá svůj dar a myslí si, že ty pocity jsou tvé skutečné. Na něco se tě teď zeptám, odpověz popravdě, prosím. Políbil tě?“

„No… ano.“

„Nebudu se tě ptát, jaké to bylo. Ale jedno ti povím. Když tě políbí ten pravý, většinou to poznáš. Je to vášnivé, plné lásky, souznění. Když to ten pravý není, obyčejně to není takové. Jsem matka Jaspera a chci pro něj jen to nejlepší, ale ty si to musíš ujasnit. Pokud s ním budeš a zjistíš, že nejsi šťastná, nebude ani on. Přijmi nabídku toho druhého chlapce a jdi s ním na to rande. Pokud tě políbí, uvidíš, jaké to bylo. Pak už bys to měla poznat, který je pro tebe ten pravý.“

„Teto Sulpicie, moc ti děkuji. Jsem ti vděčná, kdybych zavolala komukoliv jinému, nejspíš by byl zaujatý, nebo se mi vysmál, že se nevyznám ve svých citech. Vy upíři to máte snazší. Přesně víte, co chcete.“

„Já tě chápu, zlatíčko, a jsem tu pro tebe, kdykoliv mě budeš potřebovat. Mimochodem, až přijdeš domů, zkus se před Jazzem nenápadně zmínit, že by bylo na čase ozvat se vlastní matce.“

Zasmála jsem se, potvrdila jsem Sulpicii, že to zkusím, a rozloučila se s ní. Pak jsem vyrazila domů. Sulpicie měla nejspíš pravdu. Vím, jak na mě působí Jasper (sice mě může ovlivňovat, ale tu elektřinu mezi námi vážně vyčarovat neumí), snad zjistím, jak Edward. Teprve pak se rozhodnu. Ale Jazzovi to zatím říkat nebudu. Jestli mě tak miluje, jak říká, tak si holt bude muset počkat. Tedy pokud se pro něj rozhodnu.

Koukla jsem na oblohu, protože začalo pršet. Začala se stahovat černočerná mračna. V dáli zahřměl hrom. Rychle jsem doběhla domů. Nesnášela jsem bouřku. Vadila mi, byla to jediná věc, které jsem se kdy bála. Bylo to kvůli jedné příhodě v dětství a já na ni nemohla zapomenout.

Seděla jsem v pokoji a nudila se. Jasper byl na lovu. Najednou se ozvalo zaťukání. Jane mi přišla oznámit, že zítra celá Volterra odjíždí. Zůstane tu Renata a Gianna, aby mě hlídaly, ostatní jedou na misi. Chtěla odejít, ale já se nudila, a tak jsem ji požádala, aby mi něco vyprávěla. A Jane začala.

„Stalo se to už před mnoha sty lety. Ve Volteře, při bouřce, zabili lidé z města jednoho muže. Byla to pomsta, protože on byl masový vrah. Zabil do té doby spoustu dívek a žen, a tak se lidé z města prostě rozhodli, že už to nebudou dál trpět a vezmou právo do vlastních rukou. Nikdo neví vrahovo jméno, ale ví se jeho poslední slova. Doslova tehdy řekl: „Tohle není konec. Jen začátek.“

Od té doby se při bouřce někdy lidem zjevuje. Lidem, nebo spíš dívkám, které si sám vybere, protože mu připomínají některou z jeho obětí. Pokud se jim jednou zjeví, pronásleduje je pak po zbytek života, nebo tak dlouho, dokud z toho ty nevinné oběti nezešílí a samy si nesáhnou na život. Ale má to jedno omezení, může za nimy jen pokud je bouřka.“

Ani jsem nedutala.

„Doufám, že jsem tě moc nevyděsila?“ ptala se Jane, jakoby začala litovat, že mi něco vyprávěla.

„Ne, já jsem v pohodě. Jestli chceš, můžeš jít. Asi půjdu spát.“

„Dobře, hezké sny.“

Noc proběhla v klidu, až na noční můry. Celý den pak ve Volteře vrcholily přípravy na odjezd a my s Jazzem jsme se ani nedostali za rodiči. Ti se s námi nakonec večer přišli rozloučit. Renata s Giannou je šly jen vyprovodit a slíbily, že se hned vrátí. Jenže se nevracely… nikdy jsem neměla tolik trpělivosti, jako Jasper, a tak jsem se jim vydala sama naproti.

Nevím, jestli to byl tenkrát jen výplod mojí fantazie, možné je, že ano, byly mi jen tři roky. Právě jsem procházela chodbou z výhledem do zahrad, když se zablesklo. Lekla jsem se a vykoukla z okna. Uviděla jsem u staré borovice zahalenou, tmavou mužskou postavu, která byla odhalena jen díky světlu blesku. Jinak by zůstala skryta ve stínech stromu. Vyděsila jsem se, vzpomněla jsem si na tu Janinu historku. Rychle jsem vzala nohy na ramena a utíkala jsem zpátky k nám do pokoje. Cestou jsem se ohlížela za sebe. Měla jsem dojem, že mě někdo sleduje. Zůstala jsem stát na křižovatce chodeb. Slyšela jsem za sebou kroky. Ale ne lehké, jako mají upírky, ale poněkud těžší, i když sotva slyšitelné. Takže to byl muž a co já vím, teď tu žádný být nemá. Nabrala jsem rychlost a vyrazila směrem k pokoji, jak nejrychleji jsem dovedla. Cestou jsem se neustále ohlížela a jednou, mohla bych na to přísahat, jsem uviděla tu postavu na kraji jedné chodby, jak mě sleduje. Byla to ta postava, co před chvilkou stála u borovice v zahradách. Měla jsem hrozný strach, zapadla jsem do pokoje a přinutila Jazze, aby se se mnou šel podívat na to strašidlo, ale nikoho jsme tam už neviděli.

Vrátila jsem se do přítomnosti, do svého pokoje tady ve Forks. Vím, říkáte si, že se mi asi něco zdálo, jenže já od té doby mívám pocit, že mě někdo sleduje. Tedy při bouřkách. Ještě štěstí, že ve Volteře jich tolik není. To byl také jeden z důvodů, proč jsem od tamtud chtěla vypadnout. Tady to bylo lepší, protože jsem byla daleko, ale přesto…

Tenkrát jsem to vzdala a schovala se poprvé i v noci k němu do postele. Jazz mi to sice nikdy nevěřil, ale nevysmíval se mi. Za to jsem mu byla vděčná. A to schovávání k němu mi zůstalo do dnes.

A proto, když jsem se umyla, převlékla do suchého a oblékla si tu nejcudnější košilku na spaní, kterou jsem našla (ke stehnům, černou s výstřihem do V, ze saténu), vyrazila jsem i přesto, co se dneska mezi mnou a jím stalo, k němu do pokoje. Jo, jsem srab.

Zaťukala jsem a vešla dovnitř. Ještě nespal. Rukama se držel za hlavu, jako by nad něčím přemýšlel. Neměla jsem odvahu promluvit první.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“

„Můžu?“ špitla jsem nejistě, bála jsem se, že mě potom, jak jsem reagovala dnes odpoledne, odmítne. Ale sama bych v pokoji prostě nevydržela. Otočil se na mě. Ve tváři chápavý výraz.

„Ty vždycky,“ usmál se a odhrnul peřinu. Nemohla jsem si nevšimnout, že si mě se zájmem prohlíží a byla jsem ráda, když jsem konečně byla pod peřinou. Otočila jsem se na bok. On mě napodobil a dal mi ruku kolem pasu. Normálně by mi to nevadilo, ale on si mě přisunul blíž k sobě. Zády jsem se o něj opírala.

„Jazzi…“

„Copak?“ řekl rozverným hlasem. Ucítila jsem jeho rty ve vlasech.

„Prosím…“

„Víš, já se tě nevzdám. Ty za tohle přesvědčování stojíš. Ty si to taky dřív, nebo později uvědomíš, že mě miluješ.“

Prudce jsem se na něj otočila. Nečekal to a my se skoro dotýkali nosy, jak ležel blízko. A to měl v pokoji manželskou postel, stejně jako já.

„Nechci se s tebou hádat.“

„Já taky ne, a ty si to uvědomíš, že si jenom lžeš do kapsy,“ láskyplně zašeptal, vytáhl ruku z pod peřiny a začal mě hladit po tváři.

„Nenuť mě litovat, že jsem sem šla,“ špitla jsem.

„Dobře,“ usmál se, naposledy mě pohladil, sklouzl až k čelisti a ruce si složil za hlavu. Pokožka mě v těch místech, kde se mě dotkl, mírně mravenčila. Zajímalo by mě, jak to dělá. Usmála jsem se a zavřela oči. Netrvalo to moc dlouho a já usnula.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 9. kapitola: