Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 7. kapitola

01.01.2011 (17:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 5045×

7. kapitola – Co máš za lubem?

(pohled Belly)

Ranní probuzení bylo nečekané. Nade mnou stál Jazz a živě mě pozoroval. Už jsem se ho chtěla zeptat, co tady dělá, a proč tak čučí, když mi to došlo! V noci jsem ze sebe musela zkopat deku, když mi bylo vedro a já tady teď ležím jen v jedné z Janeiných úsporných nočních košilek, co mi zabalila sebou!

Jazz držel v ruce tác se snídaní, a když si všimnul, že jsem vzhůru, prkeně ho postavil na stolek vedle postele.

„Dobré r –“ Už to nedořekl. Rychle jsem se posadila, přetáhla přes sebe deku a po Jazzovi mrštila polštářem. Nečekal to a jen na mě vyjeveně zíral. Konečně změna výrazu, za ten slintavej bych ho nejradši zakousla!

„Poloupír ti přinese snídani a ty na něj takhle!“

„No, jo, ty seš taková dobrá duše, viď? Koukej odsud vypadnout, nebo se neznám a nelez mi laskavě do hlavy!“

Ublíženě se na mne podíval a opravdu vyšel z pokoje. Nadávala jsem na všechny svatý a hlavně na Jane, protože všechny ještě ucházející modely na spaní už jsem vypotřebovala, a teď už mi zbylo jen tohle. Se skřípáním zubů jsem vylezla z postele, oblékla se a vydala se hledat Pana Ťapku. Našla jsem ho, jak spokojeně přežvykoval roh jedné obrovské skříně… Tohle kdyby viděla Heidi! Začala jsem vzpomínat na domov a to nebylo moc dobře, protože mě z toho začalo bolet u srdce. Rychle jsem teda popadla Ťapku a seběhla do kuchyně, než mi došlo, že snídani mám na stole u postele.

Bez rozmýšlení jsem položila Ťapku Jazzovi do klína a vyrazila zpět nahoru. Tam jsem to rychle snědla (chtějíc se co nejdéle vyhnout Jazzovi) a pak odnesla do kuchyně, umyla to a začala se chystat do školy. Netřeba dodávat, že Jazz je plašan a vzbudil mě o hodinu dřív, než bylo potřeba. Příště zas tak něco nechám na něm.

Zase jsem vyrazila nahoru a zmizela na schodech jako žíznivá čára. V pokoji jsem se zase převlékla. Vzala jsem si bílou, jeanovou minisukni a tmavě modrý top bez rukávů a bez ramínek. Bylo to stále ucházející na to, co mi Jane zabalila. Dneska jí budu muset zavolat a seřvat ji. A nakonec, proč to odkládat? Od rána jsem v bojové náladě. Navíc, teď mají ve Volteře okolo desáté večer, tak tam můžu zavolat, aniž bych někoho vyrušila od vládnutí, nebo ještě jiných činností.

Popadla jsem mobil a vytočila taťku.

„Ahoj, holčičko, potřebuješ něco? Jak se tam máš? A co Jazz?“ sypal na mě otázky.

„Ne, tati, nepotřebuju nic. Máme se tu super, střední je fajn a Jazz…“, odmlčela jsem se, protože právě vlítl do pokoje a němě artikuloval, že ho mám pozdravovat.

„Jo, a mám tě od něj pozdravovat. Tati… nemáš tam někde poblíž Jane?“

„Jo, je hned vedle mě a podezřele rychle se krade pryč, proč?“

„Chyť mi ji a dej k telefonu!“ zaškemrala jsem. Pak jsem uslyšela jen šramot a to docela na dlouho, tak jsem mezitím koukla na Jazze. Tohle by neměl slyšet.

„Vypadni!“

„Cože?“

„No tak padej, nechci s tebou teď mluvit,“ vyhazovala jsem ho ven. Zase se na mě ublíženě podíval, ale vyšel ven. V tom se mi u  ucha ozvalo: „Jak jako vypadni, tak proč si se mnou chtěla mluvit!“ zařvala Jane.

„To bylo na Jazze a neřvi! Jo, chtěla jsem s tebou mluvit, cos mi to, proboha, zabalila sebou?!“

„Tobě se to nelíbí?“ posmutněl hlas v mobilu.

„Ale jo, to jo, jenže se to nedá nikam nosit!“

„Asi si zaspala dobu, Bello, protože tohle se nosí! Kdybys chodila tam venku jako tady doma, ťukali by si všichni kolem na čelo!“

„Tak fajn, ale to si neměla po ruce nic… trochu jiného?“ Chtěla jsem říct delšího a bez takových výstřihů, ale nechtěla jsem dělat Jane takové zle, vždyť tam někde byl táta.

„No tak fajn, já netušila, že jdeš do kláštera! Příště mě laskavě varuj!“

„Na to se spolehni!“ típla jsem to a zuřivě civěla do zdi. Po chvíli mně to přestalo bavit, sešla jsem do obýváku a hledala Jazze. Pohled na něj mě rozesmál. Krčil se za gaučem a rukama si chránil obličej.

„Jenom do toho, střílej!“ řekl, aniž by ke mně zvedl hlavu. Povzdechla jsem si a vzala to opačným směrem, do haly, obout se. Po chvilku vykoukla jeho zvědavá hlava zpoza zdi.

„Ty už nebudeš křičet?“

„Ne, myslím, že už jsem se dneska vybila.“

„Hm… ale chápu to dobře, že dneska se k tobě budu muset chovat, jako bych měl v náručí nevybuchlý granát?“ ptal se a trochu se přikrčil. Hrdina.

„V náručí?“

„Ehm… no, máme spolu chodit…“

„A jo, vlastně. Promiň, já zapomněla.“

„To budeš asi první sklerotic –“ podíval se na mě a nasucho polkl. „Už mlčím.“

„To bych ti taky radila.“

„Mám tě rád, ale někdy jde z tebe vážně strach.“

„Buď rád, že jsi v mé přízni.“

„To bych se dohadoval.“

„Grrrrrr!“

Naznačil, že si pusu zamyká na zámek a pelášil do auta. Takhle se na něj musí! Škoda, že jsem to neobjevila už dřív. Mělo mi dojít, že tuhle taktiku využívá Jane na Aleca. Je to skvělá taktika. Nedivím se, že se jí cizí upíři, co ji neznají, bojí.

S úsměvem na rtech jsem nasedla do auta, které už Jazz přistavil před dům. Na zadní sedadlo jsem si hodila batoh, připoutala se a hurá do školy.

(pohled Edward)

Nevím, co mě to napadlo, ale prostě jsem jí tam toho králíka přinesl a pelášil pryč. Přišlo mi, že se k ní bude hodit. Je stejně kouzelný a roztomilý. Snad má ráda králíky. No uvidím dneska ve škole.

Byl jsem doma stále duchem nepřítomen a už i Emmett si něčeho všiml.

„Edwarde? Co je to s tebou? Ta tvoje zamlklost mě začíná děsit, brácho,“ ptal se mě ustaraně. On a ustaraný? No, vážně, já musel teda vypadat, když už si i on něčeho všiml.

„To nic, ale díky za starost. Budu v pohodě,“ řekl jsem a pelášil k sobě do pokoje. Když jsem se kouknul do zrcadla, nestačil jsem se divit. Pod očima kruhy jako půlměsíce, rozcuchaný víc než obvykle a dvakrát tolik bledý. Vypadal jsem příšerně. Tak s takovouhle ji nezískám, došlo mi a já otevřeným oknem vyrazil na lov, aby zmizely alespoň ty kruhy pod očima.

(pohled Belly)

Přijeli jsme na parkoviště a já si všimla Edwardovi rodinky parkující nedaleko od nás. Edward vypadal jako po nemoci, ale stále mu to moc slušelo. Asi jsem se jím zaobírala docela dlouho, protože Jasper mezitím obešel auto a jemně mě vytáhl ven. Konečně jsem se probrala z transu.

Dneska už jsem si byla na svých nohách jistá, protože jsem měla balerínky, ale Jazz mě ani tak nechtěl pustit z náručí. Muselo se nechat, že hrát uměl dokonale. Zamkl auto a natočil se ke mně. V očích měl už zase jiskřičky a já se bála, co od něj můžu čekat. To, co ale udělal, by mě ani ve snu nenapadlo. Natiskl se i se mnou na jeho auto. Moje ruce vzal do těch svých. Vylekaně jsem vzhlédla, a než jsem stačila něco říct, umlčel mě. Umlčel mě svými rty na těch mých. Byl to dlouhý a vášnivý polibek. Bylo to… věděla jsem, že se musím ovládnout a neodstrčit ho od sebe tady před lidmi, jenže… chtěla jsem to vůbec? Chuť jeho rtů byla nezapomenutelná. Až jsem litovala, že hraje tak přesvědčivě. To by nestačila pusa na tvář a držení se za ruku? To mi zrovna on musel ukrást můj první polibek?

Pak se ode mě konečně odtrhnul a já zalapala po dechu. Wow.

Jazz na tom byl podobně, rozdýchával to. Neměla jsem na další divadélko. Ne teď. Napřed si musím srovnat v hlavě tohle.

Popadla jsem tašku, líbla ho na tvář a utíkala na hodinu…

(pohled Edward)

Zhroutil se mi svět, když jsem je viděl. Přece spolu chodí. Ale nevím… zdálo se mi to takové… nejisté, jako by se ti dva jenom oťukávali. Přesto to bylo vášnivé. I když, co já o tom vím. Zařekl jsem se, že o ni budu bojovat, a tak se taky stane!

Emmett zpozoroval, jak ji pohledem pronásleduji, když utíkala a já skoro slyšel ty kolečka v jeho hlavě, jak dopadly na své místo.

„To ta kočka! To ona z tebe udělala chodící mrtvolu!“ vyhrkl a dočkal se hned dvou pohlavků. Ode mě a od Rose. Podíval se na nás ublíženým pohledem, vzal Rose kolem pasu a zamířil na první hodinu. A já také.

(pohled Belly)

Já chci zpátky do Volterry! Sakra už. Tohle jsem tam řešit nemusela. Takže, teď se mi k hlavě plné Edwarda přidal i Jazz. Sakra, co to se mnou je? Co to s ním je? Od té doby, co jsem tu, chová se jinak. Takhle by se ke mně ve Volteře nechoval. Ani by vlastně nesměl. Tady je jiný. To, jak mě dneska ráno pozoroval, to, jak se ke mně chová, ten polibek. Ten zatraceně úžasný polibek… Sakra dost, Bello, mysli! Co to se mnou je? Moje bojovná nálada z rána zmizela a já se styděla za svůj útěk, ale musela jsem.

V hlavě to mám, jak po výbuchu atomovky. Nechci tohle řešit. Krásné je, si o tom číst v zamilovaných románech, ale tohle je realita a já vůbec nevím, proč se, teď již ti dva, furt vkrádají do mých myšlenek…

A dost, tohle nemá cenu. Abych se odreagovala, začala jsem si vyjmenovávat Evropské země.

Takže… Rumunsko, Itálie, Francie, Německo, Anglie, Česká Republika, Rusko…

„Píšete test ze zemáku?“ ozvalo se mi v hlavě, až jsem s sebou trhla a několik lidí se po mně zvědavě podívalo. Sebrala jsem penál, který jsem dokonce shodila z lavice a odpověděla mu.

„Ne, a neříkala jsem ti náhodou, abys mi nelezl do hlavy?“ Co všechno slyšel? Jímala mě hrůza, když jsem si to představila.

„Říkala, ale bál jsem se o tebe.“

„Proč?“

„Nevěděl jsem, proč jsi mi po tom polibku utekla.“

„Přehnal jsi to.“

„Nemyslím, dneska už se nenosí držení za ruce.“

„Ty máš taky argument na všechno.“

„Ty taky.“

„Jsem správná dcera svého otce.“

„Nápodobně, jenže jsem syn“.

„Těší mě, my se známe?“

„Myslím, že jsem vás už někde viděl, ale nemůžu si vzpomenout…“

„Ok, z téhle debaty mi klesá IQ, až budeš mít rozumný téma na rozhovor, zavolej.“

„Já měl rozumné téma, ty ses odmítla bavit.“

„Jdi se bodnout.“

„Rozkaz madam,“ řekl smrtelně vážným a smutným hlasem, a pak mi zmizel z hlavy. Snad to vážně nechce udělat?! Ne, to ne. Ještě že příští hodina už je oběd. Tam ho najdu a seřvu ho, takhle mě děsit, ale co když si vážně něco udělá? Jsem to ale pitomá.

Jakmile zazvonilo, shrnula jsem věci do tašky a utíkala, jak nejrychleji jsem před lidmi mohla, k učebně dějepisu, kde by teď měl být.

Chtěla jsem právě vlítnout do otevřených dveří a Jazz právě vycházel. Vpadla jsem mu do náručí. Zíral na mě, kde jsem se tu zjevila.

„Jazzi! Není ti nic? Já to tak nemyslela!“

„Bell, neblázni, vážně myslíš, že bych si ublížil?!“

„Mně je to tak líto. To, co jsem řekla!“ Málem jsem se mu tam rozbrečela.

„To je v pořádku, slyšíš? Nemyslel jsem to vážně, nenechal bych tě tu samotnou.“

„Slibuješ? Nikdy neodejdeš?“

„Slibuji.“

Trochu jsem se uklidnila a vykročila k jídelně. Držela jsem se ho kolem pasu a nehodlala ho pustit. Měla jsem o něj takový strach… Už nikdy to nechci zažít. Nikdy.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 7. kapitola: