Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 31. kapitola

03.12.2011 (07:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2506×

31. kapitola – Setkání

(pohled Belly)

Jakmile jsem ho uviděla, už jsem klečela u něj a kontrolovala, v jakém je stavu.

Byl vyhublý – jako by zrovna prošel koncentračním táborem –, byl špinavý a v roztrhaném oblečení. Měl slepené a mastné vlasy, ale byl to on.

Jazz.

Sotva dýchal.

„Co jste mu udělala?!“ zaječela jsem na Alicinu matku.

„Já nic, to Sergej!“ odporovala.

„Kdo?“

„To je fuk. Jasper potřebuje pomoct! Potřebuje krev.“

„Vím, kdo mu pomůže. Zanesu ho tam, ale my dvě si pak promluvíme. Už mám dost všech záhad, chci slyšet pravdu!“ zasyčela jsem a vzala Jazze do náruče. Adriana se přihnala, že ho vezme, ale já na ni zavrčela.

Ona se ho už ani nedotkne. Navíc není tak rychlá jako já, a já tak nějak cítila, že tady jsou důležité i vteřiny. Nemůžu ho přece ztratit znova, když se mi vrátil! To bych už doopravdy zešílela.

Ne, on bude žít, zařekla jsem se a rozběhla se. Běžela jsem nejrychleji ve svém životě a přesto jsem cítila, že to není dost rychle. Přidala jsem. Bylo to zvláštní. Obvykle jsem silná asi jako kterákoliv běžná holka, ale najednou jeho váha nehrála žádnou roli. Vlastně jsem ji vůbec nevnímala, jen jsem se snažila běžet co nejrychleji.

Svět se pro mě slil do jedné nepodstatné šmouhy i s mými upírskými smysly. Za 28 vteřin přesně jsem stála před hlavním vchodem vily Cullenů. Jejich vila je od našeho domu vzdálená 11,5 kilometru.

Už po cestě jsem odbourala své dva štíty a v myšlenkách volala Edwarda. Nebyla jsem proto překvapená, když jsem ho uviděla stát před vilou. Jen jsem doběhla, už mi bral Jazze z náruče a běžel do vily křičíc jméno Carlislea.

Okamžitě jsem vyrazila za nimi a zjistila, že Jazze dali do Carlislovi pracovny, kterou mohli použít jako provizorní lékařský pokoj. Carlisle už poletoval kolem Jazze, sledoval jeho životní funkce a sděloval Edwardovi, co mu má sehnat.

„Potřebuju krev – hodně krve. A taky kapačku, možná nějaké obvazy -“

„Bude v pořádku?!“ vyjekla jsem.

„Rose?! Odveď Bellu pryč, prosím,“ nařídil Carlisle a najednou vedle mě stála Rosalie.

„Ne, já nikam nepůjdu, nemůžu, musím tu být!“

„Bello, tím mu nepomůžeš. Je v bezvědomý, vůbec nic nevnímá…“ přesvědčovala mě Rose, vzala mě za ruku a táhla mě na chodbu. Najednou jsem byla zase moc slabá na to, abych se jí vzepřela. Nenáviděla jsem to.

„Rose, ty to nechápeš – “

„Věř mi, že chápu, Bello. Ale takhle jim tam budeš jenom překážet. Chceš aby žil? Tak tu zůstaň a čekej,“ zavrčela mírně výhružně a pak se na mě omluvně podívala. Byla přímá, nechodila kolem horké kaše, řekla mi to na rovinu. Začínala jsem ji mít docela ráda. Odmala mi totiž všichni kolem mě jen mazali med kolem pusy.

„Bello? Před domem stojí nějaká upírka, v životě jsem ji neviděl, nepřišla s tebou?“ ozval se Emmett, který stál na konci chodby a díval se ven oknem.

„Ano, je to matka Alice.“

Emmett i Rose se na mě nechápavě podívali. Kývla jsem hlavou, jakože to myslím vážně.

„To ona mi ho přinesla domů, myslela si, že jsem člověk a chtěla mu dát mou krev.“

„Je nebezpečná?“ zašeptala Rose, aby to Adriana venku nemohla slyšet.

„Nemám tušení, ale chci si s ní promluvit.“ Pokrčila jsem rameny a pro jistotu natáhla fyzický štít kolem každého v domě až na Edwarda, Jazze a Carlislea, kde jsem nemohla dopustit, aby se k sobě nemohli přiblížit.

„Jdu pro nií,“ kývl Emmett.

„Buď opatrný,“ zamumlala Rose, než Emmett upíří rychlostí odešel.

Vtom se mi zamotala hlava.

„Bello? Není ti nic?“ strachovala se Rose, když jsem se musela opřít o stěnu.

„Ne, jen se mi zatočila hlava.“ Kývla.

Pomalu jsem se pokusila udělat jeden krok… ale svezla jsem se k zemi. Tak nějak jsem nevěděla, čí jsem. Nohy ani ruce mě neposlouchaly. V uších mi pískalo a měla jsem mžitky před očima. Poslední, co si pamatuji, než jsem měla ten zvláštní sen, je, jak se mě Rose snaží probrat z toho tranzu.

Dlouhou chvíli nebylo vůbec nic. Jen tma kolem mě. Ale přesto jako bych na něčem stála, i když pod mýma nohama nebylo vůbec nic. Přemýšlela jsem, kde to jsem.

Jsem snad mrtvá? Dokázala jsem přinést Jazze k doktorovi, a pak prostě zemřela na základě toho, co se v poslední době přihodilo? Nevydržely to moje nervy?

Zdálo se mi to jako nejpravděpodobnější možnost, než se přede mnou zničehonic objevily dveře. Pod prahem se táhnul pruh světla, který prosvítal též klíčovou dírkou.

Nejistě jsem vzala za kliku a otevřela dveře.

To světlo za nimi mě na chvilku oslepilo. Když jsem se rozkoukala, spadla mi brada.

Byla jsem doma. V zahradách volterrského hradu. Vše to bylo ještě krásnější než normálně, na trávníků kvetly tisíce květin a polovinu z nich jsem vůbec nepoznávala.

Více mě ale zaujaly dvě postavy, které seděly asi sto metrů ode mě na dece a smály se. Vypadaly šťastně.

Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že mají na dece piknikový košík a talíře s různými dobrotami.

Ještě víc mě ale zarazilo, když jsem ty dva poznala. Tedy alespoň jednoho z nich. Ten muž… byl to můj táta. A ta žena vedle…

Rozběhla jsem se k nim a vrhla se tátovi kolem krku.

„Tati!“

„Bello!“

„Já… nemůžu uvěřit tomu, že tě vidím… co je to za místo?“

„To musíš vědět ty, zlatíčko. To tys nás sem zavolala,“ usmála se ta krásná žena vedle táty.

„Mami?“ zkusila jsem to.

„Tak krásně to zní,“ zasnila se ta žena. Ne, vlastně moje maminka. Skočila jsem jí kolem krku také a po tváři mi tekly krokodýlí slzy.

„Holčičko…“ šeptala maminka a hladila mě po vlasech. Pak se ale odtáhla.

„Udělala jsem něco špatně?“ zamumlala jsem.

„Vůbec ne, ale nemáme moc času.“

„Jak to? Copak nejsem mrtvá?“

„Ty? Ne, zlatíčko, ty nejsi mrtvá.“ Kroutil táta hlavou a ukousnul si pořádný kus z kuřecího stehna. Počkat, kuřecí stehno?

Lépe jsem si je prohlédla.

„Vy jste lidé!“ Táta se usmál.

„Je to nádherná změna. Zapomněl jsem už, jaké to je být člověkem,“ přikývl.

„Takže takové to je po smrti? Jste všichni spolu a lidé?“

„V podstatě ano. Jestli se ptáš na tohle, tak jestli je to nebe, to nevím… ale je to mnohem lepší než život. A hlavně tě máme neustále na očích,“ usmál se znovu. Maminka si zatím hrála s mými vlasy a vpletla mi do nich fialku.

„Tak co tu ale dělám, když nejsem mrtvá?“

„To tys nás sem zavolala, Bello. Možná ses chtěla na něco zeptat,“ usmála se i maminka. Otázek jsem měla spoustu. Vlastně jsem nevěděla, kterou začít.

„Je to… je to všechno pravda? Je Jazz a matka Alice… jsou opravdoví? Nešílím už jenom?“

„Ne, nešílíš. Jsou opravdoví,“ kývl táta.

„Přežije to?“

„To… nepřísluší nám prozradit ti mnoho ze tvé budoucnosti. Ale jedno ti říct můžeme. Tímhle tvé starosti nekončí. Čeká tě ještě pár zkoušek. Jestli ti smím poradit, nevzdávej se a jdi si za svým, ať už půjde o cokoliv,“ řekla maminka.

„Dobře… a… můžu věřit Adrianě?“

„Adriana… má bývalá nejlepší přítelkyně… ach, to budeš muset posoudit sama. Ale v jednom jí věř. Ona by Jazzovi nikdy neublížila,“ kývla znovu hlavou mamka.

Táta se zvedl.

„Už musíte jít?“ zeptala jsem se smutně.

„Ano, neradi necháváme Caia samotného, i tady trpí tak trochu depresemi, protože je sám,“ zasmál se táta.

„Strýček Caius… pozdravujte ho,“ pousmála jsem se a snažila se zadržet slzy.

„Zlatíčko,“ zašeptala maminka a znovu mě objala. Nechtěla jsem ji už nikdy pustit, ale také jsem věděla, že tu nemůžu zůstat.

Po chvilce jsem maminku pustila sama a objala tátu.

„Brzy se zase uvidíme,“ slíbil a mamka ho žďuchla do ledvin. Ublíženě se na ni podíval.

„Neboj, u nás plyne čas rychleji, než u vás,“ zamlouvala to hned. Nejistě jsem přikývla.

„A teď ještě jedna věc, zlato,“ usmála se maminka.

„Jaká?“

„Otevři oči!“

Probudila jsem se z toho zvláštního snu. Byla jsem v neznámém pokoji a byla jsem tam sama. Okamžitě jsem si vzpomněla, co se stalo a vstala, když se otevřely dveře a dovnitř vešla Rose.

„Lehnout! Dostala jsem tě na starosti. Minimálně do zítřka musíš ležet v klidu v posteli a žádné protesty ani tajné plížení ven, na chodbě hlídá Emmett. A teď ti přinesu něco k jídlu, musíš mít hlad,“ řekla přísně a hned zase zmizela. Super.

Naštvaně jsem si sedla zpátky do postele, když mi něco vypadlo z vlasů.

Byla to fialka.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 31. kapitola: