Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 19. kapitola

27.07.2011 (12:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 20× • zobrazeno 3331×

19. kapitola – Není se čeho bát

(pohled Belly)

„Alice,“ odvětil Caius stejně chladným tónem.

„Vydala jsem se na cestu, jakmile si se rozhodl pro mě poslat. Pomohu ti,“ ujistila ho a pomalu vstala. Vážně mu řekla otče? Vždyť Caius nikdy nebyl ani ženatý… nebo byl? Někdy dřív, než jsme se my dva s Jazzem vůbec narodili? A s čím mu má pomoct? A jak to myslí, že se vydala na cestu hned, jak se jenom rozhodl pro ni poslat? Proč se k sobě chovají tak chladně? K nám byl Caius vždy tak vlídný… proč je k němu taková? To si strýček nezaslouží.

„Nedělej ukvapené závěry, možná má k tomu důvod.“

„Proč myslíš?“

„Není tu ráda, ale přesto přišla. Zvenčí by to na sobě nedala znát ani za nic, ale někde uvnitř jí na něm asi stále záleží. Nebo je tu možná kvůli někomu jinému, nevím. Ale na někom jí tu velmi záleží.“

„Aha… myslela jsem si, že my dva jsme jediní svého druhu.“

„Já také. Asi nejsme až takové unikáty.“

„Asi ne, ale stále mi uniká, proč se nám o ní nikdo nezmínil.“

„To bych taky rád věděl.“

„Zkusím to zítra vytáhnout z Jane.“

„Já zkusím Demetriho.“

Alice, ta prazvláštní dívka a naše sestřenka, pak ještě kývla na mého otce, Ara se Sulpicií a vydala se zpět. Cestou vrhla ještě jeden dlouhý a nic neříkající pohled na Jaspera. Pak rychle kmitla očima plnýma bolesti ke mně a vytratila se. Zjevně nehodlala na plese zůstat o nic déle, než bylo nutné. Pronásledovala jsem ji pohledem. Co strašného se může stát, že vás to takhle donutí nenávidět domov?

Aro zatleskal, omluvil se všem přítomným za narušení plesu a dal znamení Jane, která opět pustila hudbu. Ale teď už tady vládlo moc napětí na to, aby se to znovu rozproudilo. Jasper už mě nepustil z náručí a snažil se mě všemožně přivést na jiné myšlenky. Tady v sále bylo však tolik napětí, že ho ani on nezredukoval. V mých myšlenkách se stále vynořovala Alice a já přemýšlela nad tím, co se jí tak asi mohlo stát. Ten výraz v jejích očích byl strašný. Ty oči byly prostě mrtvé, bolestné, bez špetky zájmu. A takové… vševědoucí. Jako by se nečeho nebála, protože to věděla předem. Jako by ji všechno smrtelně nudilo. A někde v hlouby těch očí - ano, přísahala bych na to – jako by se skrývala nikdy nekončící hrůza. Šílená hrůza. Hrůza z něčeho, co jsem nemohla pochopit. Ale co mohlo takhle vystrašit poloupírku? Nesmrtelnou?

Okolo půlnoci, kdy už měl Jazz dost mého užírání, nás omluvil, že už si půjdeme lehnout. Nebyla jsem unavená, to zdaleka ne. Naopak jsem se momentálně cítila nejživěji za celý ples. Došlo mi, že teď budeme poprvé od příjezdu Jane a Aleca do Forks, úplně sami. Bez dozoru. V našem pokoji. Měla jsem ten dojem, že jsme znovu naladěni na stejnou notu.

Věnoval mi uličnický úsměv, vzal mě okolo pasu a odemkl. Hned zase zamkl a rychle se na mě otočil. Nějak jsem na to neměla, chtěla se vypařit do koupelny. Kdyby se to stalo náhle, bylo by to jiné než takhle. Protože pokud by se to stalo nečekaně, nestihla bych se červenat.

Než jsem však stačila udělat půl kroku vpřed, znovu mě chytily jeho ruce okolo pasu a jeho rty se ocitly na mém krku.

„Dneska už mi nikam neutečeš,“ zašeptal mi u ucha a jemně mi ho skousl. Ach…

Vtom jsem se na něj otočila. Už žádné útěky. Ne před ním. Nikdy. Vyhledala jsem jeho rty a políbila ho. Polibek mi opětoval ještě zapáleněji. Rukama jsem se ho chytla za krkem a přitáhla se k němu blíž, až mezi námi nebyl žádný prostor. Jemně jsem mu skousla spodní ret. Zavrčel.

Zacukaly mi koutky a na chvilinku jsem otevřela rty, abych se mohla nadechnout. Využil toho a zahájil naprosto úžasnou hru našich jazyků. Nevím, jak nám prohodil místa, a já zase skončila namáčknutá na zdi. Přilepil se těsně na mě a rukou sledoval křivku mých boků. Jeho dotyk na mé holé kůži byl neuvěřitelně elektrizující. Na nic jsem nehleděla a jednoduše mu roztrhla sako a to samé se chystala udělat i s jeho košilí. Zastavil mě a uvěznil moje ruce ve své. Druhou mě chytl za zadeček a vysadil mě výš. Objala jsem ho kolem pasu nohama a dál se věnovala jeho úžasným rtům.

Za chvilku i ta zeď zmizela a objevila se pode mnou o značné množství pohodlnější postel. Konečně mi uvolnil ruce, kterými jsem mu okamžitě roztrhla košili, a začala zkoumat jeho bezchybnou hruď. Jemu se ale nelíbilo, že já jsem ještě oblečená. Uslyšela jsem jen trhání látky a šaty zmizely. Škoda, líbily se mi. Ale to nevadí. Ležela jsem pod ním jen ve spodním prádle, a tak jsem ho urychleně zbavila i kalhot. Snesly se kolem nás v cárech látky.

Zazubil se na mě a hned se zase vrhl na mé rty. Možná si to neuvědomoval, ale částečně svou náladu přenášel i na mě a ve vzduchu tak bylo víc napětí, očekávání, touhy i té elektřiny. Bylo to neskutečné.

Svou rukou potom vklouzl na má záda a podprsenka letěla okamžitě do kouta. Nevím proč, asi to byl instinkt, ale snažila jsem se svou obnaženou hruď nějak zakrýt. Znovu se na mě podíval a uvěznil mé ruce ve svých za mou hlavou. Naklonil se ke mně a zrychleně dýchal.

„Nezakrývej se… jsi nádherná,“ zašeptal mi do ucha, které potom zase jemně skousl. Zachvěla jsem se a opětovala mu polibek, když se dostal zpět k mým rtům. Pravé mučení bylo, když se pak po mém krku přesunul se svými polibky níž. Stále mi držel ruce za hlavou a já mohla jenom nečinně ležet. Zdálo se, že jemu to vyhovuje. Nesouhlasně jsem zamručela a on konečně pustil mé ruce.

Okamžitě jsem mu jednu zapletla do vlasů a druhou zase zkoumala jeho tělo jako on to mé. Všimla jsem si, že zeleň z jeho očí se už úplně vytratila a zbyla po nich jen hluboká čerň. Zajímalo by mě, jak asi vypadají ty moje.

Náhle jsem uslyšela další trhání látky. Ležela jsem pod ním nahá. Nečekala jsem a také ho zbavila posledního kousku oblečení. Sklonil hlavu a celou si mě v rouše Evině prohlédl. Červeň se mi zase hrnula do tváří. Pak opět zvedl pohled a střetl se s tím mým, v očích nejistý výraz.

„Jsi si jistá, že to chceš? Nechci, abys toho později litovala.“

„Jsem si jistá, že chci tebe.“

Na důkaz toho jsem ho políbila a on jen vteřinu poté spojil naše těla v jedno. Dostavila se bodavá bolest. Vycítil to, nepohyboval se. Čekal, až největší nával bolesti přejde.

„Promiň…“

Co jsem na to měla odpovědět? Asi nic, jen jsem čekala, až bolest přejde. Po chvilce ustala a výraz v mém obličeji se uvolnil. Ještě víc nejistěji se na mě podíval. V odpověď jsem se pousmála.

Začal se ve mně pomalu a opatrně pohybovat. Bolest odezněla úplně a místo toho se dostavil nový pocit. Slast.

S přirůstajícím vzrušením přirážel stále rychleji a jeho i můj dech se také zrychloval. Vzdechy a steny jsme tišili polibky. Nemusí přece celý hrad slyšet, co děláme, stačí, když o tom stejně vědí.

Po chvilce, kdy jsem myslela, že snad ani takové množství slasti už nemůžu vydržet, se to vše ještě znásobilo. Na pár vteřin jsem nebyla schopna vnímat svět, jen ten neuvěřitelný pocit…

I ten však po chvilce ustal. Všimla jsem si, že i Jazz už se zhroutil, má hlavu položenou na mé hrudi a zrychleně oddechuje. Byla jsem šťastná, absolutně šťastná. Jak si mohl myslet, že bych něčeho takového mohla litovat?

Jednou, trošku roztřesenou rukou, jsem mu shrnula delší pramen vlasů z očí. Vzhlédl, v očích výraz absolutního štěstí a lásky. Nemusel se ptát, aby věděl, co k němu cítím, nebo jak ze zrovna teď cítím. Místo toho se jen usmál.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky.“

Pohladil mě po tváři a natáhl se, aby mě políbil.

„Celý týden vymýšlíš, co mi dát k narozeninám – vím to. Ty jsi pro mě ten pravý narozeninový dárek. Já už nikdy nebudu chtít nic víc než tebe. Ty jsi pro mě byla vždy ten nejlepší narozeninový dárek a lety se to jenom znásobuje.“ Uličnicky se usmál a očima přelétl mé tělo.

„Není fér, že ses to dozvěděl. Před tebou vážně nic neutajím.“

„Ani se o to nesnaž, nemá to cenu. Ber to tak, že jsi mi dárek právě dala. Sebe.“ Začervenala jsem se.

„Když to bereš takhle…“

Znovu se usmál a opět se vrhl na mé rty, jeho oči zase nabraly ten uhlově černý odstín.

*       *        *

Když jsem se ráno vzbudila, Jazz ještě spal a objímal mě. Usmíval se ze spánku. Přitulila jsem se k němu blíž a prostě si užívala ten pocit, že ho mám u sebe, když někdo zaťukal na dveře.

„Ehm, nechci rušit, ale Aro mě pro vás dva posílá, prý máte oba dva přijít – okamžitě.“ Byl to hlas Demetriho a sotva zadržoval smích. Probudil tak Jazze, který se teď zmateně díval kolem sebe, a snažil se dát si souvislosti dohromady. Očima sklouzl ke mně a v očích se mu odrazilo pochopení. Po ránu jsem se vždy bavila tím, jak byl po probuzení nechápavý. Zahihňala jsem se.

„Za pět minut jsme tam!“ křikla jsem na Dema a protáhla se. Nechtělo se mi vstávat. Vůbec. Na chodbě už byly slyšet jen vzdalující se kroky.

„Co se stalo?“ ptal se Jazz a hypnotizoval očima lem přikrývky, který byl sice dost vysoko, aby zakrýval vše důležité, ale zároveň působil poněkud provokativně.

Samolibě jsem se usmála.

„Tvůj táta chce s námi mluvit. Řekla jsem, že tam za pět minut budeme.“ Zakňučel.

„Nemohla jsi říct tak hodinu?“ ptal se a rukou jemně přejel lem přikrývky.

„Nemohla.“ Zazubila jsem se na něj, plácla jsem ho přes ruku, přitáhla si přikrývku blíž k sobě a vstala. Nesouhlasně se na mě podíval. Vítězně jsem se usmála, vzala si nějaké věci ze šatny a zapadla do koupelny, abych se mohla obléct. Ani po včerejší noci mu divadélko hrát nebudu.

Když jsem vyšla ven, už byl oblečený. Usmála jsem se na něj, chytla ho za ruku a vyšla ke dveřím. Předběhl mě, odemkl a zase zamkl. Pak jsme se rozběhli dlouhou chodbou ke strýčkově pracovně. Cestou jsme potkali Jane, která se tvářila dost zvláštně. Tázavě jsem se na ni podívala. Mrkla na mě a podívala se na naše spojené ruce. Když jsem ji pochopila, vyplázla jsem na ni jazyk a rychle i s Jazzem zmizela za rohem.

Když jsme vcházeli do strýčkovy pracovny, málem nás srazili strážci, co rychle vylítli z jeho dveří. Hodila jsem na Jaspera tázavý pohled. On mi ho oplatil a rychle vplul dovnitř.

„Jsme tu, otče, co se děje?“ Čekala jsem kázání, ale nic takového to být nemohlo. V pracovně jsme totiž nebyli sami. Byla tu Sulpicie, Caius, táta i naše sestřenka Alice. Všichni měli nadmíru vážné pohledy. Jen Aro se snažil zachovávat optimistický úsměv. Jako jediný.

„Z Rumunska se ozvali naši staří známí. Chtějí si promluvit. Kdybychom nepřišli, nastřádali slušnou skupinu upírů, aby vyhladili celá města. Dokonce vyhrožují, že se odhalí lidem. Chtějí s námi mluvit o našem panování. Musíme tam jít.“

Nechápavě jsem se na ně podívala. Jazz vyslovil moji domněnku nahlas.

„To je bláznovství! Chtějí vás jenom vlákat do pasti, nemůžeme tam jít!“

„Synu, je mi líto, ale není jiná možnost. Nesmíme připustit, aby se o nás dozvěděli lidé. Na zemi by zavládl chaos a dnes už bohužel lidé mají zbraně, aby nás mohli vyhladit. Nic jiného nám nezbývá.“

„To bylo to, co jste nám tajili? Proč proboha? Abychom si v klidu užili narozeniny? To se vám tedy moc nepovedlo. Kdy se chtějí sejít? A kde?“

„Máme za nimi přijet do Rumunska. Zítra odpoledne nám letí letadlo. Ne, nechtěli jsme vám to říct, aby si alespoň někdo mohl užít ples. Ale není se čeho bát, nemůžou nám nic udělat.“

„Já jim nevěřím, je to zlé.“

„Já vím. Teď musíme zjistit, co vlastně požadují od nás,“ odvětil mi Jazz v myšlenkách.

„Takže odjíždíme zítra?“ zeptal se nahlas. Aro už se nadechoval, že něco řekne, ale Sulpicie na něj zasyčela. „Já s tím prostě nesouhlasím! Vždyť jsou to ještě děti!“

Aro se na ni podíval chápajícím výrazem, ale hned ho zase srovnal.

„Proto Bella zůstane tady. Pojedu jen já, Caius, Marcus, pár členů gardy a Felix s Demetrim. A Jasper. Ostatní tu zůstanou na ochranu Volterry.“ Teď jsem pro změnu zasyčela já.

„Jestli jede Jasper, tak já také. Nemůžu tu zůstat bez něj, to nejde!“ Otec se na mě přísně podíval.

„Jsi následnicí mého trůnu a tvou povinností je zastoupit mě, když tu nebudu. Ara zastoupí Sulpicie, Caia jeho dcera Alice. Jasper pojede s námi, jeho schopnosti se nám budou hodit. Teď nezáleží na tom, že jste vy dva nikdy nebyli od sebe. Je to vaše povinnost a jak říká Aro, nikomu se nic nestane, není se čeho bát.“ Po tvářích mi samovolně začaly téct slzy. Já ho přece nemůžu opustit, to po mně nemůžou chtít! Vyhledala jsem pohledem Sulpicii a hledala u ní pomoc. Viděla jsem na ní, jak se jí to protiví stejně jako mně, ale proti svému muži a švagrům byla stejně bezmocná jako já. To prostě nemůžou myslet vážně.

Křečovitě jsem chytla Jaspera za ruku. Vyslal na mě vlnu klidu.

„Dobrá, jdu si zabalit. Omluvte nás.“ A táhl mě ze dveří. Slzy už tekly proudem, avšak nikdo mi nevěnoval ani pohled, až na Alici. Dívala se na mě chápavýma očima, plnýma bolesti, kterou jsem naprosto nechápala. Pak někdo zavřel dveře a přerušil tak náš oční kontakt. Jasper.

Viděl na mně, že do pokoje už asi nedojdu. Vzal mě do náručí a zpátky do pokoje mě donesl.

„Já tě nepustím! Tohle bylo divadélko, je to vážnější, než říkají!“

„Já vím, ale musím dostát svým povinnostem, stejně jako ty.“ V očích měl bolest.

„Já tě nemůžu ztratit! To bych nepřežila, sama bych se zabila!“ Můj hlas nabíral na hysterii.

„Teď mě poslouchej, Bello. I kdyby se mi něco stalo, nesmíš, poslouchej mě, zapřísahám tě, nesmíš si sama sáhnout na život. Vždyť jsi mi to sama slíbila.“

„Sliby, chyby,“ zamumlala jsem mu do košile. Vzal můj obličej do dlaní.

„Bello, kdyby to byla na mně, nikdy bych tě neopustil, ale já musím. Nikdo nás nesmí ohrozit. Tím, že tam půjdu, tě ochráním a o to mi jde. Ty tu hezky zůstaneš s Jane a Alecem v bezpečí.“

„Já tě nenechám odejít, Jaspere! Ty se nevrátíš, já to cítím!“ V očích měl zrovna tolik bolesti z nadcházejícího odloučení jako já.

„Bello, teď ti slíbím ještě jednu věc. Já se vrátím. I kdybych se měl vrátit sám, ostatní by byli mrtví. Já to přežiju a najdu si tě. I kdybych umřel, najdu si způsob, jak se vrátit zpátky k tobě. Ale já neumřu, já tě neopustím. Nesnesl bych být bez tebe, to ty sama moc dobře víš. Nenechám tě tu samotnou. Nikdy.“

Dívala jsem se do jeho upřímných očí. Věděla jsem, že i kdyby se stalo bůhvíco, on to nevzdá. Bude bojovat za to, aby mě alespoň ještě jednou někdy viděl. Když on má takovou odvahu, musím ji mít také. Musím být silná a musím ho dokázat na pár dnů opustit. Bude to zkouška. Za pár dnů ho zase uvidím a vše bude v pořádku. On bude v pořádku a já šťastná. Předtím jsem moc vyváděla, vylekal mě pohled Alice, i když netuším proč.

„Dobře…“ Pousmál se.

„Pomůžeš mi balit?“ Do očí se mi hrnuly další slzy. Rychle jsem zamrkala a nadechla se, abych je zahnala. Povedlo se.

„Jasně.“

Sbaleno jsme měli za chvilku.

„Na těch pár dnů to snad bude stačit,“ uvažoval.

„Jo…“ Znovu se pousmál a přitáhl si mě do náruče. Náhle mě líbal. Dravě, naléhavě, jako by se bál, že se mu to hned tak nemusí povést znova. Potlačila jsem další slzy a do polibku se zapojila.

Ahojky, byl tu dotaz na pohled Alice a Jaspera. Pohled Alice bude určitě, také se o ní mnohem více dozvíte. Co se týče Jaspera, no, tam se budete muset nechat překvapit. Vaše  Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 19. kapitola: