Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 17. kapitola

29.06.2011 (13:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3094×

17. kapitola – Šok za šokem

(pohled Belly)

Ráno jsem se vzbudila a opět jsem se nějak – nemám tušení, jak to dělám – ocitla na Jasperově hrudi. On kupodivu ještě spal. Pomalu a opatrně jsem se začala přesouvat dolů, abych ho nevzbudila. Okolo pasu se mi obmotaly jeho ruce a přidržely mě na místě.

„Klidně lež, mně to nevadí.“ Usmíval se.

„Hm…“

Místo nějaké smysluplné odpovědi jsem ho políbila. Usmál se znovu a polibek mi opětoval. Zase mě přetočil pod sebe. Zachichotala jsem se a pohladila ho po tváři. Nevydržel to a znovu mě políbil. Byl to takový líný, něžný polibek. Oba jsme si to plně užívali, dokud se neozvalo klepání na dveře. Hádejte, kdo to byl? Uhodli jste, Jane. Křičela na nás i přes dveře.

„Bello, Jaspere, vstávejte, potřebujeme vás v hlavním sále kvůli výzdobě!“ Pak byly slyšet jen tiché kroky mířící pryč. Jazz si povzdechl, nadzvedl se na loktech a slezl ze mě. Mrkla jsem na něj a zalítla do šatny. Včera, když jsme byli ještě v kabátech, tak si táta ani nestihl všimnout, v čem to teď chodím oblečená. To bude další šok pro obyvatele Volterry. Z jejich malé, zakřiknuté princezničky vyrostla sebevědomá žena. Víceméně. Stále je mi jen deset let.

A tak, aby byl šok co největší, vzala jsem si stříbrné botky na jehlových podpatcích, které byly opravdu vysoké. Alespoň nebudu oproti Jazzovi tak maličká.

K  botám taktéž stříbrný top s černým potiskem. Ten top měl docela hluboký výstřih, ale bylo mi to fuk. A k tomu rudá jeansová minisukně. Z šuplíku v koupelně jsem vytáhla červenou čelenku a nalíčila se. Jednoduše řečeno, jsem to brala tak, že když už šok, tak pořádný. Jasper si mezitím hověl na mé posteli a sledoval mé počínání.

„Hodláš jim přivodit infarkt?“ ptal se pobaveně, když jsem skončila.

„No, to ani ne. Ale když šok, tak pořádný.“

„Jo, to bude pořádný šok. Jestli se tě v tomhle oblečení jenom dotknu, Felix s Demetrim mě roztrhají.“

„Neboj, já tě ochráním. Půjdeme?“ Natáhla jsem k němu ruku. Vstal, chytl mě za ni a my vyrazili do trůnního sálu. Členové grady, co měli menší postavení, jež jsme potkávali cestou, na nás nevěřícně zírali. Jo, bude to trvat, než si na to všichni zvyknou. Hlavně muži na nás zírali. Teda spíš na mě. Jasper potichu vrčel. Před dveřmi jsme na sebe s Jazzem kývli a otevřeli. Ruku v ruce jsme vyrazili do hlavního sálu. Vůbec jsem to tu nepoznávala. Nevypadalo to tu jako ten obvyklý, kamenný sál. Vypadalo to tu spíš jako noční klub za dne. Tu musela spáchat Jane a Heidi, došlo mi.

Hned, jak nás Jane zahlédla, vyrazila k nám. Heidi jí byla v patách a pohledem provrtávala naše ruce.

„No sláva. To vám to trvalo! Co tomu říkáte?“

„Jak… si dokázala ukecat tátu? A strýčky? Čekala jsem výzdobu z minulého století…“ Jasper nevěřícně přikyvoval.

„Přemluvila jsem je, že tě to moc nebere a kupodivu to zabralo. Chtějí, abys byla šťastná. A Jazzovi to nevadí, ne?“

„Vůbec,“ potvrdil jí.

„Ještě, že jsem si nakonec vzala ty červené šaty.“ Jazzovi při té zmínce trošku ztmavly oči a Jane se zachichotala. Heidi těkala pohledem z jedno na druhého. Očividně nic nechápala. Blýskla jsem po ní úsměvem, omluvila se Jazzovi a vyrazila hledat tátu. Ještě jsem si s ním neměla šanci promluvit o samotě. Vyrazila jsem k němu do kanceláře, ale někdo tam byl. Aro! To mě zaujalo a já se víc zaposlouchala do jejich rozhovoru.

„Sakra, kdy jim to chceš říct, Aro?!“ křičel táta.

„Po plese, nebudeme jim kazit narozeninový bál.“

„Bylo by lepší jim to říct hned.“ Potom mi pár vět uniklo.

„On povolal Alici? Zbláznil se?!“ ptal se nevěřícně táta.

„Není jiná možnost.“

„Ale ona není spolehlivá! Vzpomínáš…“ Táta ztišil hlas a já zase nic neslyšela.

„Já vím, ale musí to být. A ty to, co nejdřív po plese, oznam Belle.“

„A co Jasper?“ Kruci, zase mi to uniklo!

„…zastoupí Sulpicie. Nebude to… dřív, než se naděješ.“

„A co… na ně si nepomyslel?!“

„Bude to jen… zpátky.“

Táta vztekle zavrčel a Aro ho začal uklidňovat. Rychle jsem se odtamtud vypařila, nevím co by se stalo, kdyby věděli, že jsem je slyšela. Nevěděla jsem, co měl ten rozhovor znamenat. A kdo je ta Alice proboha? Jediné štěstí je, že po plese nám to asi poví, jak jsem slyšela. Doufám, jejich rozhovor ve mně vzbudil docela strach. Strach o Jazze.

Vrátila jsem se do hlavního sálu a snažila se dělat, že se nic neděje. Jasper si všiml změny, ale spokojil se s tím, že mu to řeknu později. Po chvilce do sálu vešli otec a strýčkové. Zamířili k nám.

„Líbí se vám výzdoba? Byl to Janin nápad. Kdyby ne, dalo by se to ještě předělat.“ Aro i táta si dělali starosti.

„To je v pořádku tati, nám to vyhovuje,“ usmál se Jazz. Caius si šel sednout na trůn.

„Mohli bychom si s vámi promluvit? V soukromí?“ ptal se mě můj otec. Jeho pohled sklouzl k mému oblečení. Naštěstí ho nijak nekomentoval, ale bylo vidět, že se mu moc nelíbí. Aro vypadal, že má dobrou náladu a moje nové oblečení mu vyvolalo na tváři úsměv, který se ještě rozšířil, když viděl, jak mě sleduje Jazz.

Vedli nás do malé místnosti za trůny. Byla mi tam zima. Jazz si mě přitáhl do náruče a třel mi rychle ruce.

„Tak, děti… nikdo tady nejsme slepí. Jak vidno, váš přátelský vztah se ještě prohloubil a přerostl v lásku,“ konstatoval spokojeně Aro. Usmála jsem se, Jasper přikývl. Teď si vzal slovo můj táta.

„S Arem myslíme, že by bylo vhodné oznámit veřejně váš vztah při dnešní slavnosti,“ řekl a já se zarazila. Fakt? Oni nejsou ani naštvaní, kvůli tomu, kolik nám vlastně je? To je pěkně divné.

„No, je to na vás,“ odpověděla jsem a sledovala jejich reakce. Aro se začal usmívat, táta byl trošku podmračený. Strýček si znovu vzal slovo.

„A také si myslíme, že je načase, abyste dostali jiný pokoj. Větší a lépe vybavený.“ Co tím myslí, lépe vybavený?

„Co zase chystají?“

„Netuším, ale ať je to cokoliv, Markus s tím moc nesouhlasí. Zato táta je nadšený. Nebo ne nadšený, to není to správné slovo. Má takovou… poťouchlou radost, jakoby za mě. Jako by věděl něco, co já ne. Vyžívá se v tom.“

„Hm, to je divný, já bych spíš řekla, že nás budou cpát od sebe a oni nám dají jiný, ale společný pokoj…“

„Mám řešení - hrabe jim.“

„Asi jo.“

„Aha, no tak dobře… ehm, ještě něco jste nám chtěli říct?“ ptal se Jasper. Byl poněkud ostražitý.

„Už nic, děti, jenom, že vám to moc přejeme. A, Bello, příště až budeš chtít, aby přede mnou Sulpicie něco utajila, prostě jí zaštit myšlenky, ano?“ obrátil se ke mně Aro, v očích pobouření. Takhle trošku připomínal Jazze. Měla jsem co dělat, abych nevybuchla smíchy. Jasper v sobě také dusil smích.

„Ano, strýčku,“ usmála jsem se na něj a dál to v sobě dusila.

„No, myslím, že můžete jít. Sulpicie už vás stěhuje, tak jí pomozte!“ ozval se zas můj táta a vyháněl nás ven, asi si chtěli ještě promluvit. Jakmile se za námi zabouchly dveře, začali jsme se oba smát. Nahlas smát, ale bylo mi jedno, jestli to slyšeli i ti dva. Ten smích nebylo možné zastavit. Byl tak úlevný, že nám nevynadali, nebo hůř, že nám nic nezakazovali. Nemohli jsme přestat. Jasper na tom byl ještě hůř díky mně a já zase díky němu, protože mě částečně ovlivňoval, aniž by si to uvědomil. Abych se nesvalila na zem, chytla jsem se Jazze kolem pasu. Podepřel mě, ale sám sotva stál. Všichni se na nás dívali, jako na cvoky, ale mně to bylo v tuhle chvíli jedno, jaké jim tu hrajeme divadélko. V sále se objevila Sulpicie a zamířila k nám.

„Tak co, už vám to řekli?“ ptala se zvědavě. Jenže my dva se nezmohli na slovo. Opřeli jsme se o zeď a sjeli po ní dolů. Příchod Sulpicie vyvolal nový záchvat smíchu. S potížemi jsem alespoň přikývla.

„Tak čemu se smějete?“ Jasper se nadechl. Ale nedokázal ze sebe dostat nic ještě dobrých pět minut.

„Ale, táta… táta… Bellu poprosil, aby tě… příště zaštítila, když… když mu něco budeš tajit.“ Dostal za sebe s obtížemi a znovu se začal smát. Sulpicie na nás dva zkoumavě zahleděla a začala se smát také. Po chvilce se uklidnila a my dva už konečně také. Vstala jsem a urovnala si sukni. Sulpicie mě přelétla pohledem.

„Sluší ti to, zlato. Ale teď už pojďte, musíte se přestěhovat. Vše už je zařízené, ale věci vám tam vláčet nikdo nebudeme.“

Usmála jsem se a následovala ji do hradu. Pokoj jsme tentokrát dostali na druhém konci hradu, kde bydleli ti nejmocnější členové grady, nebo strýčkové, taťka a Sulpicie. Předtím jsme bydleli blíž kuchyni.

Teta Sulpicie nás odvedla až ke dveřím našeho nového pokoje. Pak se omluvila, že si potřebuje ještě něco zařídit. Vypařila se.

„Zdá se mi to, nebo se dneska všichni chovají nějak divně?“ ptal se Jazz s rukou na klice.

„Nezdá.“ A vešli jsme dovnitř. Ani jsem nedutala. Pokoj byl nádherný, laděný do modrobílé, ale mě zaujalo něco jiného. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Jasper na tom byl stejně.

Uprostřed pokoje se vyjímala obrovská manželská postel. Žádné dvě samostatné, jak jsem čekala. Jedna společná a opravdu obrovská. Dokonce i šatník byl společný. To si ze mě dělají srandu. Táta tohle dovolil?! Jo, jasně, asi bych stejně měla noční návštěvy ve své posteli, ale tohle bylo… jako oficiální povolení! Moje čelist spadla někam na podlahu.

„To si dělají srandu, ne?“ zašeptal nevěřícně Jasper. Konečně jsem donutila spodní čelist, aby zapadla tam, kam patří.

„Asi nám spletli pokoj,“ hlesla jsem bezvýrazně a šla se kouknout na dveře zvenčí. Vždy na nich bylo psáno, komu pokoj patřil. Na mosazné cedulce stálo: Jasper a Isabella Volturi.

Ucítila jsem ho těsně za sebou. Pro jistotu jsem si promnula oči, ale bylo to tam. Tak jo, nespletli se.

„No páni…“ Zašeptala jsem a prstem přejela po cedulce. „Jim fakt hráblo.“

„Už to tak vypadá.“ Jazz se začal smát. Nevěřícně jsem se něj podívala. Začal se tvářit jako neviňátko a pokrčil rameny. Povzdechla jsem si.

„No, tak jo. Měli bychom si sem přestěhovat věci.“

Nečekala jsem na odpověď a vyrazila do našeho původního pokoje. Až tam jsem si uvědomila, že Ťapka je pořád ještě v přepravce. Rychle jsem ho zní vynadala, i když tam měl jídlo. Vzala jsem misku a nalila mu tam vodu. Okamžitě začal pít. Jsem neschopná panička. Když dopil, vzala jsem ho do ruky a do druhé jeden z mála kufrů, co mezitím Jasper nestihl odnést. Byly ohromně těžké, ale pro něj byly jako peříčko. Ještě štěstí, že jsme si včera nevybalovali, tak jsme teď jenom přenesli kufry. O věci v šatníku, co už tam byli, se postarala Jane, která je s radostí roztrhala, jelikož to byly takové ty upnuté šaty ke krku. Kromě pár výjimek. Heidi jí pomáhala a já, když jsem vzala Ťapku do našeho nového pokoje, jsem jim šla s radostí pomoct.

„Jak si tohle mohla nosit?!“ Poukázala Jane k dlouhé, černé sukni pod kolena.

„To netuším,“ řekla jsem a sama roztrhla jednu bílou blůzku na knoflíky.

„Sláva, že už máš lepší vkus. A začala ses i malovat, to ráda vidím.“ Přidala se Heidi a my se zase začaly smát. Takhle to šlo až do dvou hodin odpoledne, kdy nás Jane vyhnala k sobě, připravit se na ples. Jasper seděl na sedačce a koukal na MTV. Přišla jsem k němu a sedla si mu na klín. Bylo na čase, abych mu řekla, co jsem dneska ráno vyslechla.

Celou dobu mě bez přerušování poslouchal. Na konci vyprávění vypadal zamyšleně.

„Něco se tu děje. Tohle všechno není samo sebou. A má to něco společného s námi dvěma a asi i tou Alicí, jak říkáš. Jenže, kdo to je?“

„Nemám tušení, ale něco mi říká, že se to už brzy dozvíme.“

„No, snad to nebude nic závažného, když okolo toho dělají takovéhle cavyky.“

„Já myslím, že právě proto to nebude nic hezkého. Snaží se to zlehčit. Upokojit nás svými gesty, že tu o nic nejde, ale nečekali, že vyslechnu jejich rozhovor. Možná nám ani neřeknou celou pravdu, nebo upravenou.“

„Taky si to myslím. Je to divné.“ Jasper se podíval na hodinky. „Měli bychom se jít připravit na ples a alespoň trochu si ho užít.“

„Jo, asi máš pravdu.“

Zaplula jsem do naší šatny. Jasper si mě zkoumavě měřil pohledem, co asi udělám, když už máme společný pokoj. Ale na to ještě nemám. Popadla jsem ten černý vak, za kterým jsem tušila své plesové šaty a zapadla do koupelny. Jasper si zklamaně povzdechl. Zahihňala jsem se a začala se upravovat a oblékat.

V těch šatech mi to opravdu moc slušelo. To bylo slabé slovo. Měla jsem pravdu, byly hodně vyzývavé, ale perfektně mi seděly. Udělala jsem si ten samý účes, jako na rande s Edwardem, jemně se nalíčila a vzala si rudé botky, opět na jehlovém podpatku. Nadechla jsem se a vyšla z koupelny. Jasper tam už seděl připravený na posteli a jakmile mě uviděl, opět mu ztmavly oči. Znovu jsem se zahihňala. Byla jsem jako přerostlá puberťačka a bylo mi to jedno.

Vyrazil ke mně, žhavě mě políbil a nabídl mi rámě. Sklonil mi poklonu.

„Neuvěřitelně ti to sluší.“

„Děkuju, tobě taky,“ usmála jsem se na něj a vyrazili jsme směrem k hlavnímu sálu na oslavu našich narozenin.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 17. kapitola: