Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 16. kapitola

19.06.2011 (11:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 3279×

16. kapitola – Návrat domů

(pohled Jaspera)

Bella měla posledních pár dnů náladu na bodu mrazu a já nechápal proč. Věděl jsem jen jediné, může za to Jane. Že by jí v tom obchodě dala ještě nějaké kázaní kvůli těm garážím? Nestačil můj rozhovor s Alecem v kavárně, kterým mě… poučoval? Upřímně, bylo to dost trapné, ale on byl v pohodě. Mám ten dojem, že tohle dostali za úkol od rodičů, už když jsme byli malí. Hlídat nás a až si budou myslet, že jsme dost staří nebo že nás neuhlídají, poradit nám.

Myslím ale, že my žádné rady nepotřebovali, ale jak chtěli. Snažil jsem se potom všemožně Belle náladu zlepšit, ale čím víc jsem se jí věnoval, tím byla víc… nesvá? Já nevím, jak to popsat. Nevěděl jsem, co se to s ní děje. Bál jsem se o ni a když jsem se ptal Jane, tvářila se jako sluníčko. Prý ji to přejde. No a skutečně, ke konci dalšího týdne už se Bella vrátila téměř k normálu. Byl jsem za to rád. Možná to bylo i tím, že teď jsme měli jiné starosti. Museli jsme balit na víkendový pobyt ve Volteře, připravovat se na ples. Já se na něj těšil a Bella, i když to nedávala moc znát, z něj už takovou radost neměla. Snažil jsem se dělat, že jsem si toho nevšiml.

Pak by na sebe byla naštvaná, že mi kazí ples, ale to nebyla pravda. I tak jsem se na něj těšil a zároveň se obával reakce našich. Snad to ustojí.

Z myšlenek mě probrala Jane.

„Jazzi, koukej pohnout a pomoct Alecovi s těmi kufry!“

„Jasně, promiň, Jane, zamyslel jsem se.“

„Hm…“ A byla fuč. Povzdychl jsem si, posbíral její kufry - a že jich bylo! Vtom Bella seběhla schody. Měla na sobě dlouhé bílé úzké jeany a červený top s černým potiskem. Vlasy si zapletla do elegantního copu. Moc jí to slušelo.

„Neviděli jste někdo Ťapku? Nemůžu ho najít a nemůže tady zůstat!“ ptala se nás s obavou v hlase.

„Myslím, že naposledy jsem ho viděl ničit nábytek v kuchyni,“ křikl k ní Alec a nesl kufry do auta. Bella zalítla do kuchyně a v tu ránu byla zpátky. V náručí jí spokojeně podřimoval Ťapka. Dala ho do přepravky a vyrazila k autu. Následoval jsem ji a konečně odnesl kufry do auta. Na letiště jsme museli jet opět dvěma auty, jinak by se nám to tam nevešlo. Ty kufry myslím.

V letadle se mi Bella přesunula na klín a opřela se o mě. Pevně jsem ji objal a pustil si myšlenky na procházku. Bohužel zamířily k návštěvě Cullenů u nás doma.

Po škole jsme jeli všichni rovnou domů. Tam vládla napjatá atmosféra, kterou jsem se snažil zklidňovat. Když zazvonil zvonek, Bella sebou trhla. Konejšivě jsem jí stiskl ruku a počkal, než Cullenovi vešli do obýváku. Byli tam všichni. I ten jejich stvořitel a jeho družka.

„Dobrý den, jsem rád, že jsme se nakonec mohli setkat.“ Nabízel mi ruku. Vstal jsem a přijal ji. Zkoumavě si mě a Bellu měřil.

„Omlouvám se, asi je to nevhodné, ale mám ten dojem, že vás dva už odněkud znám, i když vás vidím prvně. Tedy… oficiálně poprvé. Bylo by to možné?“ Bella si povzdechla.

„Ano, je to možné, známe se. Už jsme se potkali. Ve Volteře. Před sedmi lety.“

„Ale… já si na vás nevzpomínám. Tedy, možná ano, ale to vám mohli být tak… 4 roky.“

„No, ale byli jsme to my. Jsme zvláštní, jsme poloupíři. Rosteme rychleji.“

„Tak to vše vysvětluje. Už v tom obchodě jsem si na vás vzpomněl, ale zdálo se mi to nemožné. Teď už to chápu.“

„Aha. A Carlisle, proč jste vlastně tu?“ ptala se znovu Bella.

„Jen jsem se chtěl ujistit, jestli se důvod vaší návštěvy,“ kývnul směrem k Alecovi a Jane, „netýká nás?“

„Ne, můžete být klidní, proto tady nejsou. Nechceme rozepře, chceme tu v klidu studovat. Nic víc,“ chopil jsem se slova. Carlisle kývl.

„Jistě, jistě. My také nechceme rozepře. No, asi už půjdeme, jsem rád, že jsem vás znovu měl tu čest vidět, Isabello a Jaspere. Mohli byste být tak laskaví a vyřídit mé pozdravy Arovi?“

„Ano, to se spolehněte,“ usmála se Jane. Carlisle kývl a už zamířili ke dveřím. Edward hodil po Bella zoufalý pohled, ale ta ho ignorovala. Jakmile se zaklaply dveře, všechno napětí opadlo.

„To bylo divné,“ konstatoval Alec.

„Myslím, že ani ne. Podle mě si jen ověřovali, jestli tu Bellu a Jaspera vážně nedržíme násilím,“ přidala svou domněnku Jane.

Tomu jsem se i s Bellou zasmál.

Vrátil jsem se do přítomnosti a zjistil, že Bell zlehka oddechuje. Usnula. Usmál jsem se a políbil ji do vlasů. Alespoň pro někoho ten let nebude tak dlouhý.

(pohled Belly)

Usnula jsem. Zdálo se mi to jako pár minut a Jazz už mě budil. Venku byla tma. Byl pátek večer. Zítra touhle dobou bude ples v plném proudu. Povzdechla jsem si, zalezla do přistaveného auta, co tu nechali Alec a Jane, než odjeli. Bylo větší, takže se nám tam vešly všechny kufry. Alec s Jazzem si s tím nakonec nějak poradili. Šikovní kluci.

Teď už se mi spát nechtělo. Plně probuzená jsem sledovala domovskou krajinu, míhající se za okny. Svým způsobem jsem byla ráda, že jsem doma, ale taky nebyla. Jo, na mé straně je Sulpicia, Jane a Alec, ale co ostatní?

Volterra se přibližovala až moc rychle. Před hradem na nás čekalo uvítání. Otec a strýčkové však nikde. Oni prostě nikdy nevychází. Povzdechla jsem si a vystoupila. V tu ránu mě drtily něčí ruce. Felix.

„Bello! Sláva, že jste doma, vážně nevím, jak ty další čtyři roky bez vás přežijeme!“ řval mi do ucha a drtil v objetí. Vedle si odkašlal Demetri. Jakmile mě Felix pustil, už mě drtil v objetí on. Pak jsme šli s Jazzem z náručí do náručí. Renata, Heidi,  Gianna a dokonce i nová recepční se přišla podívat. Uviděla jsem tam i toho nového upíra, jak říkala Jane. Santiaga. Byl vážně hezký a pohledem visel na Jane. Přála jsem jí to, dlouho byla sama. S celým průvodem jsme pak zamířili do sálu s trůny. Tam už všichni ostatní čekali, cítila jsem to díky svému štítu. Nadechla jsem se. Jazz mě chytil za ruku a pokusil se o úsměv. Já se o to taky pokusila. Všechny oči upírů zde přítomných se zastavily pohledem na našich rukách. Najednou jsme s Jazzem otevřeli dveře do sálu. Za chvilku jsem byla přinucena pustit jeho ruku, protože táta hodil jako vždy, když mě viděl, svoji nepřístupnou masku za hlavu a už mě také objímal. Oplácela jsem mu to.

„Tati, tak ráda tě vidím! Tolik se mi stýskalo!“

„Mně taky holčičko, bylo to tu bez vás k nevydržení!“ Zasmála jsem se. Jazz se zatím vítal se svými rodiči. Sulpicia pak přišla i ke mně. Objala mě a mrkla na mě. Trošku jsem zčervenala a sklopila pohled. Jo, tohle bude ještě těžké. Pak přišel i strýček Aro a objal mě. Jako vždy byl zklamaný, že jsem ho nepustila do svého štítu.

Okolo nás se uspořádal kroužek a všichni se nás ptali, jak jsme se měli a podobně. Nedali nám šanci ani si sednout. Po dvou hodinách vyptávání, když už jsem byla psychicky i fyzicky dost unavená, bezmyšlenkovitě jsem si stoupla blíž k Jazzovi, vzala ho za ruku a položila mu hlavu na rameno. Cítil, že usínám a vzal mě kolem pasu. Všechen hovor ustal. Naši přátelé a rodina na nás jen fascinovaně zírali. Ups…

Jediný, kdo se usmíval, byla Sulpicia a Alec s Jane. Ostatní těkali pohledy mezi námi. Jane spíš mezi námi a otcem se strýčky. Mám ten dojem, že Sulpicia dodržela slovo a Arovi nic neřekla. To muselo být dost těžké, když jsou manželé a on při každém dotyku čte myšlenky.

Můj táta na nás fascinovaně zíral s pohledem trošku zakaleným. Kontroloval hloubku našeho vztahu. Heh, to bude zase výslech. To ticho mě deptalo.

„Ehm… už jsem unavená… Půjdu si lehnout, ano?“ Nečekala jsem na odpovědi a vypadla z trůnního sálu. Ty pohledy už bych dál nevydržela.

„Počkej, vezmu ti kufry!“ křikl na mě Jazz ve snaze vykroutit se výslechu tak jako já - i když nám to stejně neprojde na dlouho -,  čapl naše kufry a doprovodil mě do našeho pokoje. No jo, tady máme zase společný pokoj. Bože, pomoc…

Jakmile vešel za mnou do pokoje, zabouchla jsem dveře a zamkla. Pak se o ně opřela a sjela dolů.

„Čekala jsem cokoliv. Řev, nadávky, nebo naopak gratulace, ale tohle…“

„Jo, to mě dostalo. Zítra to bude ještě zajímavé.“

„Jo, to jo.“

„Jaké byly jejich emoce?“

„Nic moc, jenom šok. Z toho moc nevyčteme.“

„No, to ne. A táta se snažil zjistit hloubku našeho vztahu.“

„Jo… Stejně jsem čekal, že až dorazíme, že už to budou všichni vědět.“

„Nechápu, jak to tvoje máma mohla před tvým tátou utajit.“

„Hm, chudák táta. Musel to být pro něj dlouhý týden.“

„Proč?“

„Proč asi?“

„Aha, no jo vlastně.“

„Myslíš, že budou proti nám?“ ptal se.

„Nemám ponětí, ale asi ne, vyrovnají se s tím jako Alec a Jane.“

„Jo, snad, ještě že aspoň je máme na své straně. A mámu.“

„Jo, to jo, ta by nám mohla dost pomoct,“ řekla jsem už nahlas. Zasmál se a přišel ke mně. Políbil mě a objal okolo pasu, vyzvedl si mě na jeho úroveň. Neprotestovala jsem a dala mu ruce kolem krku. Ještě že je tak silný, nemůžu být tak moc lehká.

„Pche, jsi jako peříčko!“

„Mhh-mmm...“ odpověděla jsem mu chytře a znovu ho políbila. Už nic neřekl, z jeho myšlenek jsem pochopila, že mě chtěl postavit na zem a potom jít do koupelny. Jo, to byly naše boje o koupelnu. Jenže teď mám jisté tajné zbraně, co můžu používat.

Natiskla jsem se k němu ještě víc a políbila ho s větší vášní, rukou jsem mu zajela pod košili. Byl překvapený, ale nechal si to líbit. Myšlenky na koupelnu ho okamžitě přešly. Vycítila jsem svou šanci, vykroutila se mu a frnkla do koupelny. Tam jsem se zamkla.

„Ty jsi ale potvůrka.“ Začala jsem se smát. Svlékla jsem se a zalezla pod sprchu. Až potom, co jsem vylezla, mi došlo, že tady nemá nic na sebe.  Hups…

„No, jsem na tebe teď zvědavý, co uděláš, já ti oblečení nepodám.“

„Zmetek,“ zašeptala jsem si pro sebe a odpověděl mi jen jeho smích. No tak jo, má, co chtěl. Vylezla jsem ze sprchy, osušila se, vyfoukala vlasy a pomalu šla ke dveřím jenom v osušce. Otevřela jsem a prošla se přes pokoj. Právě si chtěl zapnout počítat a šel k němu, ale jakmile mě uviděl, zčernaly mu oči, zakopl a málem se přizabil. Začala jsem se smát. Za chvilku jsem ale přestala, protože byl u mě a zase mě líbal. Ne, že by mi to vadilo, ale chtěla jsem ho potrestat. Cukaly mi koutky, když mě líbal. Ale má smůlu chlapec.

Snažil si mě přitáhnout blíž, ale já se nedala. Snažila jsem se mu vykroutit a jít do šatníku, ale měl sílu a já si ke všemu musela držet osušku. Tak na tohle budu muset jinak, možná jsem ho nechala zajít moc daleko. Jednou rukou jsem chytla osušku a druhou se mu zapřela do hrudi. Přitlačila jsem ho na zeď, až se obrazy na ní otřásly. Jeho ruce na chvilku pustily můj pas a já využila šance a v tu ránu jsem byla na druhém konci pokoje.

Zíral na mě nevěřícným pohledem. Oba jsme stále lapali po dechu. I na tu dálku jsem stále cítila tu elektřinu mezi námi. Jeho oči byly černočerné. Jeho pohled zoufalý, toužebný. Hypnotizoval pohledem lem osušky, jako by snad doufal, že se přižene hurikán a odfoukne ji pryč. Ďábelsky jsem se usmála a zalezla do šatny. V noční košilce (ne v té od Jane) jsem se opět vrátila do pokoje. Jazz byl nejspíš v koupelně a rozdýchával to. Sama pro sebe jsem se usmála a vlezla si do postele. I tak jsem byla moc utahaná. Klimbala jsem, když jsem zaregistrovala, že v posteli už neležím sama. Objal mě kolem pasu a popřál mi dobrou noc. Už jsem neodpověděla, protože spánek se mě konečně zmocnil.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 16. kapitola: