Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 15. kapitola


Nerozluční! - 15. kapitolaPo dlouhé době další kapča... jak se bude dál vyvýjet vztah Jaspera a Belly? A co Bella a Edward?

15. kapitola – Nevraživost

 

(pohled Belly)

 

Jak jsem zjistila, najednou nebyla hodina, kterou bych neměla společnou s Jazzem, Jane, nebo Alecem. Až na jednu. Biologii. Ale věděla jsem, že mě Jazz bude stále sledovat pomocí myšlenek. Všichni si dali za úkol ochránit mě. V Jazzově případě i samu před sebou. Díky mé nešikovnosti se z toho pro něj stala práce na plný úvazek, ale nestěžoval si. Bavil se tím.

Ostatně i Jane a Alec se tím dost bavili. Byla jsem pro ně nový úkol, nové zpestření věčnosti. Jako bych se nedokázala ubránit sama! Byla jsem hloupá, když jsem ten osudný večer ani nepomyslela na svůj fyzický štít. Kdyby ano, mohlo tohle všechno skončit jinak. Mohla jsem se sama vrátit domů, potom co bych tu holčičku předala doktorům a sestřičkám na pohotovosti. Ale já jsem v tu chvíli nemyslela na nic. Léta výcviku od Felixe a Demetriho mi byly k ničemu. Byla jsem houpá, teď už si sama na sebe dám větší pozor. Pokud to tedy ještě jde, když jsem byla tak přísně střežená. Z myšlenek mě vytrhl Jasper.

„Sakra, Bello, komunikuj!“

„C-co?“

„Jane už na tebe dvě minuty mluví a ty ji vůbec nevnímáš. Jo, chápu, nebaví tě bavit se o oblečení, ale alespoň dělej, že máš o její nemyslné plácání zájem. Víš, jaká dovede být, když se urazí.“

„Jo, promiň, zamyslela jsem se.“

„Budeš se asi divit, ale to mi taky došlo.“

Vyplázla jsem na něj jazyk. Jane očividně nic nechápala a tázavě nadzvedla obočí.

„Zase ta vaše telepatie?“

„No, tak nějak,“ zakřenila jsem se a podívala se na Jazze, který na tom byl podobně. Taky se křenil. Alec nás statečně ignoroval a pohledem sledoval houf dívek u vzdálenějšího stolu, které na něj pomrkávaly a snažily se i skoro přes celou jídelnu s ním flirtovat. Nevypadalo to, že by mu to vadilo.

„Alec je ve svém živlu.“

„Taky si říkám. Má rád, když je obdivován.“ Naráz jsme se oba začali smát. To už upoutalo i jeho pozornost.

„Čemu se smějete vy dva?“ ptal se s náladou na bodu mrazu.

„Nechci nic říkat, ale pravděpodobně tobě, bráško,“ domýšlela si Jane podle naší reakce na jeho otázku. Spustili jsme další salvu smíchu a Jane tentokrát s námi. Alec se uraženě zvedl a opustil jídelnu. Pronásledovali ho troje velice vnímavé oči. Stejně jako nás všechny po celou dobu našeho rozhovoru v jídelně. Po obědě mě čeká setkání s Edwardem. Ach ne. To bude buď veliký výslech, nebo totální ignorace.

„Možná to tak bude lepší,“ přidal Jazz svůj názor na moje myšlenky i nahlas.

„Co? Ta ignorace, nebo výslech?“

„Ignorace.“

„Že se ptám.“

„Řekne mi někdo z vás, o co tady jde?“ vrčela Jane.

„Tady ne. Je tu moc zvědavých uší.“ Vrhla jsem pohled na Edwarda a jeho sourozence, kteří se ihned jakoby věnovali něčemu jiného. Rosalii zaujali její značkové botky. Emmett pozorně hypnotizoval veverku na stromě, co byla vidět skrz okno. Edward zkoumal se zaujetím desku stolu.

Jasper následoval můj pohled a ušklíbl se.

„Jo, máš pravdu.“

„Že by? To je asi poprvé…“

„Jo, asi jo.“ Zasmál se a obličej mi zabořil do vlasů. Vtom zazvonilo.

„Hele, vy hrdličky, zvedejte se, musíme na hodiny,“ spílala nám Jane.

„Byl pitomej nápad chodit na střední,“ zamručel Jazz.

„Jo, teďko mi to tak taky přijde.“

Jasper vstal, přišoupl židli a políbil mě na tvář. Nesouhlasně jsem zamručela.

„Já chci víc, než jen pusu na tvář.“

„Ber to jako zálohu. Když budeš hodná holka a nebudeš už se s Cullenem bavit, dostaneš víc.“ Usmíval se, jak si to hezky vymyslel.

„Vyděrači.“

„Já vím. A přesto mě miluješ.“

„Jsem nenapravitelná.“

„A radši se ani nenapravuj.“

„Dobře.“

To už jsem pádila na hodinu. Smykem jsem to vzala do učebny, těsně před učitelem. Nesouhlasně se na mě podíval, ale nic mi neřekl. Samolibě jsem se usmála a šla si sednout vedle Edwarda.

Ignorovala jsem ho, jak mi radil Jasper. V polovině hodiny ho to však přestalo bavit. Pošoupl ke mně lísteček se vzkazem.

Kam zmizela tvoje nešikovnost? Přečetla jsem si ho třikrát. To se mě opravdu ptal na tohle? Popadla jsem lístek a zuřivě načmárala odpověď.

Poslala jsem ji do háje.

Za chvilku tu byl další vzkaz.

Pošleš i mě?

Možná, to zaleží na tom, co chceš, Edwarde?

Odpovědi.

Myslela bych, že jsi dost chytrý a vyvodíš si pravdu z toho, co jsi viděl dnes ráno.

Nejsi člověk, ani se s nimi nestýkáš. Ale zároveň nejsi to, co tvoji přátelé z Volterry nebo já. Co jsi, Bello? Proč tě chrání? V životě jsem neviděl, aby Alec s Jane někoho takhle bránili.

No, vyvodil sis to dobře. Nejsem jako vy, ale máš pravdu, ani nejsem člověk. Jsem něco mezi.

Jako kříženec?

Dalo by se to tak říct.

A Jasper je také takový jako ty, viď?

Hm…

To proto si vás Aro tak hlídá. Jste unikáti.

A co je ti vůbec do toho, Edwarde?!

Jestli vás tam drží proti vaší vůli, můžeme vám pomoct.

Vy? Vaše směšně malá smečka?

Nejsme tu jen my tři.

Já vím. A ne, nedrží nás tam proti naší vůli. Jsme s nimi dobrovolně. A už to prosím neřeš.

Bello…

Zírala jsem na své jméno napsané tím jeho krasopisem. Rozčilovalo mě to. Vzala jsem teď už popsaný lístek, zmuchlala ho a jakmile zazvonilo, hodila jsem ho do koše.

Ani jsem se po něm neohlédla. Před učebnou na mě čekala Jane. Rychle jsem k ní přišla, popadla ji za ruku a táhla pryč.

„Co jsi chtěla dneska odpoledne dělat?“ ptala se Jane a zkoumavě se ještě zahleděla přes moje rameno na Edwarda.

„Popravdě... ani nevím. Myslela jsem, že si udělám úlohy a prostě pak budu jen odpočívat. Poslední dobou toho na mě bylo moc. Potřebuju relax.“

„A nechtěla bys s námi dneska na nákupy? Alec mi to už odsouhlasil, Jazz se podřídí tobě. Bylo by to zase jako doma.“

„No, my jsme s Jazzem nakupovali minulý týden.“

„Bello, prosím!“ Zkusila na mě ty svoje psí oči.

„No tak fajn, ale uděláš mi úlohy, až přijdeme!“

„Ráda, stejně mi to nezabere víc jak 5 minut.“

„To se tak někdo má.“

Jane se začala smát a smála se, i když do učebny přišel učitel.

 

*          *           *

 

Když končila škola, Jane už mluvila jenom o nadcházejících nákupech. Nikdo ji nemohl umlčet. Ale zmlkla. Zmlkli jsem všichni, když jsme uviděli stát před našimi auty Cullenovi. Ve vzduchu bylo cítit napětí.

„Jazzi, udělej s tím napětím něco, prosím.“

„Snažím se, když je toho moc, jde to ztěžka.“

Nikdo se neměl k hovoru, a tak jsem vystoupila z řady a promluvila na Edwarda.

„Děje se něco?“

„Rádi bychom si promluvili.“

„O čem?“

„Tady ne. A my vlastně taky ne. Náš stvořitel, Carlisle, by si chtěl s vámi promluvit.“

„Aha a proč?“

„Prostě si chce s vámi promluvit. Pokud to bude možné. Prosí vás, jestli by vás mohl zítra po škole navštívit.“

Nejistě jsem se podívala na Aleca a Jane. Alec sotva neznatelně přikývl. Jane měla tvrdý výraz v očích, ten nepřátelský, co používala na ostatní, co nebyli Volturiové. Ale také kývla.

„A ty? Souhlasíš?“

„Zbývá nám něco jiného?“

„No, nepouštět je k nám.“

„Otec by mi dal, kdyby zjistil, jak jsem se zachoval k jeho dávnému příteli.“

„Dobře tedy, budeme vás očekávat. A teď, jestli dovolíte, rádi bychom jeli domů.“

„Jistě, omlouváme se. Nechtěli jsme být nezdvořilí.“ A pokojně odešli.

Nasedla jsem do auta na místo spolujezdce a sledovala je pohledem, dokud jsme nevyjeli z parkoviště.

„Zajímalo by mě, co to měla znamenat,“ spekuloval Jasper.

„Jo, to mě taky.“

Usmál se a položil mi ruku na koleno. Jane s Alecem byli v druhém autě, a tak toho Jazz využil. Neušlo mi, že ruku nenápadně sune stále výš. A stále se tak nevinně usmíval a díval se před sebe.

Začala jsem se nahlas smát. Tohle bylo tak… komický. Alespoň pro mě. Začal se smát taky, stáhnul ruku a dal mi ji jen kolem ramen. Takhle dojel až k nám před dům. Pak mě na chvilku pustil, aby si mě potom zase mohl přitáhnout do náruče.

Tentokrát kroutil hlavou Alec. Jasper po něm blýsknul úsměvem a vešel dovnitř. Alecova první cesta vedla do koupelny, kde si vyndal čočky, a pak do kuchyně. Přemítala jsem, co právě on by mohl hledat v mrazáku, dokud nepřišel do obýváku s transfuzí krve.

Koukla jsem se na Jazze, vždy měl horší sebeovládání než já. Opět mu tmavly oči. To ne, přece to všechno nezahodí. Hodila jsem po Alecovi vražedný pohled a Jaspera doslova vystrkala do druhého patra. Zaplula jsem s ním ke mně do pokoje a donutila si ho sednout na postel. Otevřela jsem okna.

„Dobrý?“

Přešel k oknu a sedl si do jeho rámu. Nasál čerstvý vzduch.

„Jo, už asi jo. Děkuju.“

„Za co, prosím tě?“

„Za to, žes mě odtamtud dostala.“

„Tak to není vůbec zač. Alec si to ještě vypije.“

„Hm…“ zamručel a naznačil, abych šla k němu. On sám si sedl do křesla pod oknem. Přišla jsem až k němu a uvelebila se mu na klíně. Objal mě pažemi a obličej mi znovu zabořil do vlasů.

„Vážně nevím, co bych bez tebe dělal. Kdyby ses nenarodila… na to ani nechci pomyslet.“

„Tak na to nemysli.“ Natočila jsem se k němu, pohladila ho po tváři a pak tu svoji zabořila do jeho hrudi. Objal mě pevněji. Zavřela jsem oči a prostě si užívala jeho blízkosti. Pak jsem ze zdola uslyšela rámus. Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě.

„Alecu, kde jsou Bella s Jazzem?“

„Neměla si být zalezlá v té garáži! Naposledy jsem viděl Bellu, jak táhla Jaspera k sobě do pokoje.“

„Cože?“ křikla na něj skoro hystericky.

„Proboha, Jane, nech je žít. Už to dávno nejsou děti.“ Oba dva jsme z Jazzem ztuhli. Vážně to řekl?!

„Alecu, ty to nechápeš, oni – “

„Jo, chodí spolu. No a? Jsou dospělí, Jane! Možná ne svým skutečným věkem, ale psychicky už dávno. Navíc... přestaň na mě chvilku křičet a zaposlouchej se do zvuků v domě. Slyšíš? Ticho! Rozhodně se o ně teď nemusíš bát. Nejde jim jen o to, aby si užili. Nepodceňuj je. Mají se vážně moc rádi. Je to na nich vidět.“

Dál už bylo slyšet jen ticho. A jak někdo něčím měkkým po něčem mrštil.

„Nebo po někom.“

„Chudák Alec,“ politovala jsem ho.

„Věříš tomu? On se nás vážně zastal! A pohádal se kvůli nám s Jane!“

„Ne, je to divný. Ti dva se moc často nehádají.“

„Jo… a prý jsme podle něj už dospělý. Asi mu přeskočilo.“

„No, asi jo, ale dalo by se toho využít.“

„Asi tě chápu.“

Pak jsem oba konečně uvolnili naše ztuhlé pozice. Jazz mě vzal kolem pasu a posadil si mě ne sebe do pozice, která mu lépe vyhovovala. Dlouho se mi pak jenom díval do očí a hladil mě po tváři. Už jsem to nemohla vydržet a přitáhla se k němu pro polibek. Ochotně mi ho věnoval. A pak další a další…

Dokud nám do pokoje jako ráno nevlítla rozzuřená Jane.

„Nechte toho ožužlávání, jde se nakupovat!“ Mrskla po nás naštvaný pohled a zase rychle vypadla. Povzdechla jsem si. Jestli to takhle půjde dál…

Jazz byl očividně naladěn na stejnou vlnu. V očích měl pobouřený pohled. Pak mě vzal do náručí, aby se mohl sám postavit. Když mě pustil, zaplul mi znovu do šatny a za chvilku přiběhl s něčím v ruce.

„Vezmi si to, bude ti to slušet,“ řekl a usmál se. Úsměv jsem mu oplatila a vlezla do koupelny. Až tam jsem zjistila, co mi vlastně vybral. Byla to černá minisukně a bílé tričko bez rukávů se zavazováním za krkem. Příště si už oblečení budu vybírat radši sama. Povzdechla jsem si a natáhla to na sebe. Pak jsem v koupelně z jednoho šuplíku vyštrachala bílou čelenku a nandala si ji. Přešla jsem k zrcadlu a sledovala svůj odraz. Slušelo mi to, ale chtěla jsem se Jazzovi moc líbit. Popadla jsem tedy řasenku, lesk na rty a stíny, které se hodily k tomu, co jsem dnes měla na sobě. Potom jsem se usmála na svůj dokonalejší odraz v zrcadle. Jo, budu muset Heidy poděkovat.

Vypadla jsem z koupelny a v šatně popadla jednu asi z třiceti kabelek. Hodila si tam falešné doklady a peněženku nabytou kreditními kartami o nevyčerpatelném kontu. Jazz nikde v mém pokoji nebyl, takže ho Jane asi vyštvala k sobě. Ušklíbla jsem se nad tou představou a vyrazila ke dveřím pokoje. Na chodbě jsem potkala Aleca.

„Teda, Bello! Strašně ti to sluší.“

„Díky, Alecu.“ Věnovala jsem mu úsměv a pomalu scházela ze schodů. Vtom se kolem mě prohnala Jane jako velká voda.

„Kde je?! Já ho zabiju!“ křičela na celý dům. Podívala jsem se nejistě na Aleca. Ten pokrčil rameny. Co se to tady děje? Jane i nadále lítala po domě jako smyslů zbavená. Když znovu prolítla kolem mě, viděla jsem, že má něco v náručí. Něco bílého, malého, co se strachy klepe.

„Ne!“ vykřikla jsem a byla u ní. Vyrvala jsem jí Ťapku z rukou a kontrolovala ho, jestli mu nic není. Vypadal otřeseně, ale v pořádku. Vrhla jsem rozzuřený pohled po Jane.

„Můžeš mi říct, proč si chtěla zabít Jazze? A proč týráš to nevinné zvíře?!“ vyjela jsem na ni. Jazz se znenadání objevil vedle mě a položil mi ruku na rameno v uklidňující gestu. Zalila nás vlna klidu a pohody.

„Kdopak mě hledal?“ promluvil. Jane si ho vražedně měřila.

„To ty jsi mi dal tuhle chlupatou kouli do pokoje?!“ zavrčela na něj.

„Cože? Já ne, pravděpodobně k tobě přihopsal sám.“

„A jak se asi sám dostal do domu?! Někdo mu musel pomoct.“

„Jane, on s tím nemá nic společného. To je můj mazlíček. Ťapka a dokud jste tu nebyli, měl neomezený přístup po celém domě. Nedošlo mi, že může být i teď u tebe v pokoji,“ klidnila jsem ji.

„Mazlíček?! Bello, copak ses dočista zbláznila?“

„Nezbláznila jsem se. A jestli ti vadí, může už pobývat jen v mém pokoji, ale opovaž se mu něco udělat.“

Měřila si mě nic neříkajícím pohledem a pak jen kývla. Alec se začal smát a pak řekl: „Tedy, nevím, jestli mé sestře vadí, ale mně ne,“ smál se a rozcuchal Ťapkovi srst. Usmála jsem se a položila Ťapku na zem. Někam odhopsal. Jane už taky chtěla jít.

„Ehm… myslím, že někomu dlužíš omluvu.“ Zastavila a otočila se na Jazze.

„Promiň, Jaspere, neměla jsem tě z toho podezřívat.“

„To je v pořádku.“ Usmál se, vzal mě kolem pasu a namířil si to ke garážím. Bůhví proč se tvářil spokojeně. Raději jsem to nekomentovala a nasedla k němu do auta. Tentokrát se věnoval jenom řízení. Štval mě. Já se kvůli němu vyparádím a on si mě pak ani nevšímá.

„Není pravda, že si tě nevšímám, ale kdybych si tě všímal ještě víc, pravděpodobně bychom skončili v příkopu. Alec měl pravdu, hrozně ti to sluší.“

„Díky, tak se radši věnuj řízení, nebo tě táta zabije, že si zničil nové auto.“

„O to se snažím.“

Byla pravda, že jeho myšlenky se zabývaly hlavně mojí maličkostí. Jak moc mě miluje. Jak moc mi to dnes sluší. Jakou má radost, že jsem se tentokrát vyparádila kvůli němu. Jak by mě chtěl líbat. A jak by to chtěl všechno hezky rychle ze mě strhat. Odvrátila jsem hlavu, aby neviděl, jak zadržuji smích. Nevím, jestli mi nechal přístup k jeho myšlenkám volný schválně nebo nevědomky. Já taky před chvílí nevěděla, že ví, nač myslím. Naše myšlenkové pouto jako by se během času jenom prohlubovalo. Někdy to byla výhoda. A někdy taky ne. Někdy bych si přála mít nějaké to tajemství, ale s ním to nebylo možné. Zase na druhou stranu jsem věděla, že on nikdy žádné mé tajemství dobrovolně nevyzradí a stejně tak já jeho tajemství.

V obchodním centru nebylo tolik lidí, což bylo dobře. Žádné čekání ve frontách. Jane byla ve svém živlu. Bylo to až k neuvěření, kolika obchody nás donutila projít. Jako první zamířila pro nové boty. Bylo zbytečné ji přesvědčovat, že v podpatcích chodit neumím, stejně mi je koupila. Prý musím příští víkend na té oslavě vypadat nádherně. Balerínky se prý nehodí. Ale stejně jsem si pár párů balerínek vynutila. Stejně jako asi dvoje tenisky. Jasper si vynutil jak boty na normální nošení, tak k příležitosti nadcházejícího bálu. On se na něj na rozdíl ode mě těšil, protože miloval i standardní tanec. Ale nechtěla jsem mu kazit radost.

Pak nás Jane chtěla zatáhnou do krámu s normálním oblečením, ale všichni jsme ji ubezpečili, že ho máme dost, jestli nemůžeme přejít rovnou k dalšímu bodu programu. Netvářila se moc nadšeně, ale vzala nás do lepšího ochodu s plesovými šaty. Netrvalo dlouho a ona měla vybráno. Já váhala mezi dvěma kousky. Jedny byly jednoduché, bílé. Byly skoro až na zem s elegantním střihem a výstřihem do V. Druhé byly krvavě rudé. Dlouhé pod kolena. Měly docela dost veliký výstřih a vůbec byly dost vyzývavé. Z jedné strany se jim táhl rozparek až pomalu k boku. Za normálních okolností bych sáhla po těch bílých, ale tyhle mě tak nějak fascinovaly. Byla to perfektní možnost, jak všem dokázat, že už rozhodně nejsem dítě. Ať si táta říká, co chce, já si je vezmu.

A vzala jsem je k pokladně. Když Jazz viděl, jaké šaty jsem si vybrala, nasucho polkl. Alec si ho všiml a začal se smát. Pak ho povzbudivě poplácal po rameni a šel hledat sestru. Stále se u toho pochechtával. Pokladní mi vrátila kreditu a podala mi šaty zabalené ve vaku. Poděkovala jsem jí a vydala se před obchod, počkat tam ještě na Jane, která živě diskutovala s nějakou mladou ženou o všech pro a proti různých značek.

Jazz se někam ztratil. Vyrazila jsem tedy dát šaty do auta, aby se nezmuchlaly. V garážích jsem byla úplně sama. Když jsem se nakláněla do pořádně velkého, skoro již plného kufru, ucítila jsem něčí ruce na svém pase. Lekla jsem se. Něčí rty se octly na mém krku.

„To mi děláš naschvál, tohle?“ zašeptal a ukázal na šaty.

„Ne. To bude překvápko pro otce.“

„Trefí ho šlak, když tě v tom uvidí.“

„Bude na čase. Musí zjistit, že už mi není pět a nebudu chodit jako jeptiška. Máš něco proti?!“

„Ani ve snu. Líbí se mi tohle tvoje nové já.“

„Mně to tvoje taky.“ Uchechtl se a dál se věnoval mému krku. Svými delšími vlasy mě nevědomky lechtal na tvářích. Nevydržela jsem to a otočila se na něj. V očích měl zase jiskřičky, ale to mi bylo fuk. Políbila jsem ho. Vášnivě. On mi to opětoval ještě zapáleněji. Jednou rukou zabouchl kufr auta a vysadil mě na jeho kapotu. Natiskla jsem se na něj a nohama ho objala kolem pasu. Zavrčel.

Jeho ruce opustily můj pas a našly si útočiště pod mým tričkem. Já se zase snažila z něho sundat košili, aniž bych ji poničila, protože v čem bychom pak šli domů, to nevím, když jsme Jane odmítli to nakupování obyčejných věcí na sebe. Bylo mi jedno, kde to vlastně jsme a že nás někdo může vidět, chtěla jsem jen jeho. Nic víc, nic míň. Jazz jednou rukou zamířil za můj krk, aby mi mohl rozvázat to zpropadené tričko.

„Ehm, Ehm!“ ozvalo se za námi. Ztuhli jsme. Jo, tak teď už se přednášce nevyhneme.

„Vážně ještě věříš, že jsou dospělí, Alecu?!“ vrčela na něj Jane. Pak se otočila na nás.

„A vy dva! Od sebe, hned! Nechám vás tak pět minut o samotě a vy se na sebe vrhnete v garážích!“ V mém ani v Jazzově obličeji nebyla ani stopa po kajícnosti. Pustil mě, já si uhladila sukni a slezla z kapoty. Radši jsme ani jeden z nás Jane neodpovídal. Naštvaně si nás měřila. Za jejími zády postával Alec a bylo vidět, jak v sobě dusí smích. Bral nás s humorem. Když se na něj ovšem jeho sestra otočila pro podporu, začal se tvářit velmi vážně. Podrazák!

Jane spustila novou salvu výhružek, nadávek a bůhví čeho ještě. My jsme ji s Jazzem okázale ignorovali. Já si zatím díky zpětnému zrcátku upravovala vlasy a oblečení, které mi Jazz stihl pomačkat. On si dopínal košili a usmíval se od ucha k uchu.

„Oni mě vůbec neposlouchají…“ konstatovala nevěřícně Jane a zírala do prázdna. To už na Aleca bylo moc a začal se smát na plno. Brzy jsme se k němu s Jazzem přidali. Jane ale nereagovala. Přišla jsem pomalu k ní a položila jí ruce na ramena. Jemně jsem s ní zatřásla. Vzhlédla.

„Jane… neboj se o nás, prosím tě. Vážně jsme už dávno dospělí, i když náš skutečný věk o tom nevypovídá. A taky to není jen chvilkové pobláznění. Já ho miluju, Jane. Víc než svůj život. On je můj život. Vždycky byl a bude. A stejně se to od nás vždycky čekalo, tak nechápu, proč tak vyvádíš.“

„Jak… chci říct, to není pravda.“

„Ne, Jane, chtěla si říct: Jak to víš? Nejsem slepá, Jane. Měli byste mít radost, že se vám vaše plány povedly, tak tu proboha tak nejanči.“

„Dobře, jen je to trošku… brzo. Nikdo si nemyslel, že se to stane tak brzo. A, Bello, víš, já tě mám strašně moc ráda, jsi moje nejlepší přítelkyně. Nechtěla bych, abys někdy něčeho litovala.“ Neuniklo mi, že pohledem zabrousila k Jasperovi. Ach, tak tohle si myslí?

„Jane, poslouchej mě. Nemusíš se o mě bát, jasné? Umím se o sebe postarat.“

„Fajn, asi jsem to přehnala. Ale vy dva taky. Muchlovat se v podzemích garážích!“

Jazz přišel ke mně a vzal mě kolem pasu.

„Ok, bereme na vědomí. Žádné garáže.“

„Ani jiná veřejná místa,“ dodala Jane a my jen kývli a zase se začali smát. Už třikrát nás přistihla, to je strašný!

Pak jsme zase vyrazili nahoru. Ještě dvě hodiny jsme pobíhali po obchodech, když jsem si vydupala zastávku v kavárně. Potřebovala jsem si trošku odpočinout. Alec tu s námi zůstal, ale Jane se omluvila, že nutně potřebuje ještě do jednoho krámku. A ať pak za ní přijdu. Sama. Nevěděla jsem, co má v úmyslu, ale radši jsem to neřešila a v klidu popíjela tolik vytoužené kafe.

Alec mě sledoval divným výrazem, který říkal: Jak to můžeš pít! Jazz byl očividně v pohodě a měl moc dobrou náladu. Když jsem tedy dopila, nechala jsem tam kluky o samotě s tím, že je potom vyzvedneme.

Šla jsem podle Janiny vůně. Před výlohou obchodu jsem se zastavila. To si dělá srandu, ne? Výloha byla plná spodního prádla, košil na spaní, ale i luxusního prádélka. Tak fajn, raz, dva, tři… klid.

Vešla jsem do obchodu a doufala v tu lepší možnost, že vybírá věci na spaní. Ale to rozhodně nevybírala.

„Bello, konečně jsi tu. Co si mám vzít? Poraď, prosím!“ A ukazovala mi dva modely noční košilky, co bych si na sebe v životě nevzala. Ukázala jsem na tu cudnější a vrtalo mi hlavou, k čemu ona to bude potřebovat. Vždyť přítele nemá…

„Jane, promiň, že se ptám, ale k čemu ti bude… něco takového?“

„No, minulý týden… se k nám přidal nový upír. Líbí se mi. Moc. A já jemu asi taky.“ Usmívala se jako andílek.

„Aha, tak to pak jo.“

„Vydrž chvilku, ještě si to vyzkouším a pak se budeme věnovat tobě,“ křikla po mně a běžela ke kabinkám. Já jsem poplašeně běžela za ní a přes zavěs na ni mírně hystericky křikla: „Jak si to myslela, že pak se budeme věnovat mně?“

Minutu bylo ticho a pak Jane vylezla ven. Musela jsem uznat, že málo který chlap či upír by jí v tomhle odolal. Okamžitě jsem Jasperovi zahradila přístup do své mysli.

„Myslela jsem to tak, že taky budeš potřebovat něco takového.“ A ukázala na to málo látky, co měla na sobě a nazývalo se to stále ještě noční košilkou.

„Ne, Jane, to nemyslíš vážně. Ještě před chvilkou si nás málem roztrhala a teď mi pomůžeš ho svádět?!“ Nedávalo mi to smysl.

„Došla jsem k závěru, že vás stejně neuhlídám.“

„Tak nám budeš pomáhat?“

„To vysloveně ne. Každá holka, i když nemá přítele, může mít v šatníku pár opravdu hezkých kousků prádla.“ Mrkla na mě. Zatočila se mi hlava. To byl obrat o 180°. Opět zatáhla závěs a do minutky byla venku. Pak už se hnala ke stojanům a vybírala něco dalšího. Po chvilce se vrátila ke mně. Stále jsem tam tak klidně, že i upír by mi mohl tu ztuhlost závidět.

V rukou nesla tři kousky. Dvě košilky – pokud se tomu tak dalo říkat – a jedno černé, krajkové prádlo.

„Zkus si to.“ Podávala mi tři ramínka.

„Ani náhodou!“ vyhrkla jsem a podávala jí je zpátky.

„Proč, proboha?“

„Tohle přeci nemůžu nosit!“

„Stejně v tom budeš jen jednou,“ smála se.

„Jane, to není vtipné. To si na sebe nevezmu.“

„Jo, takže muchlovat se se svým klukem v garážích, to ti nevadí, ale vzít si na sebe něco trošku odvážnějšího…“

„Jane, to nemyslíš vážně, tohle je až moc odvážné!“

„Chceš se mu líbit, nebo ne?“

„Líbím se mu i tak.“

„A představ si, co by dělal, kdyby tě viděl v tomhle.“ Jo, tak to jsem si uměla dost dobře představit. Naštvaně jsem se po ní koukla. Vytrhla jsem jí to z ruky a zaplula jsem do kabinky. Tohle bylo nefér jednání a ona to moc dobře věděla. Musela jsem se krotit, abych ty krajky a to všechno neponičila, když jsem si to stále navztekaná oblékala. Pak jsem se podívala do zrcadla. Proboha, to snad vážně ani nejsem já.

Odsunula jsem závěs. Jane si mě znaleckým okem prohlédla.

„Jasper bude šílet,“ konstatovala.

„Já šílím taky. Z tebe!“ Zasmála se. Ještě jednou jsem se podívala na svůj odraz v téhle bílé noční košilce.

„Proč vlastně bílá?“

„Protože Jasperovi se v bílé líbíš nejvíc. A teď se převlékni, půjdeme, jinak kluci zešílí. Velikosti jsou to stejné, tak by ti i tamto mělo být.“ Hodila jsem po ní ještě jeden nevrlý pohled a zatáhla závěs, abych se mohla převléknout.

Já s náladou na bodu mrazu a Jane s hodně bujarou náladou, jsme vyrazily ke kavárně, kde jsme nechaly kluky.

„Co jste tam takovou dobu dělaly? A kde jste vůbec byly?“ ptal se Alec.

„No… hm, byly jsme ještě nakoupit nějaké doplňky k šatům na ten ples,“ vymyslela jsem si rychle výmluvu. A znovu si zablokovala některé myšlenky. Jane vyprskla smíchy.

„Co se děje, Jane?“ ptal se Jazz.

„Ale nic… jen jsem si na něco vzpomněla,“ řekla a mrkla na mě. Oplatila jsem jí to naštvaným pohledem a nasedla do auta.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 15. kapitola:

 1
5. mimi
13.06.2011 [20:39]

kedy bude dalšia kapitola? Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

4. kikuska
03.06.2011 [21:29]

tá Jane je dobrá strašne dobre sa na nej bavím a užb sa tak hrozne nehnevám ale aj tak stále dúfam že ich bude Jane načapávať pravidelne a prosím nech je to E+B strašne moc prosím Emoticon Emoticon Emoticon ... v každom prípade zase veľmi pekne napísané Emoticon Emoticon Emoticon proaím čo najskôr pokračovanie Emoticon Emoticon Emoticon

3. adus
23.05.2011 [17:52]

nadherne rýchlo dalsí:D Emoticon Emoticon

2. lelus
23.05.2011 [17:49]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Silencio
16.05.2011 [22:18]

Mooooooc se tesim, az si neco z nove vybavy vezme na sebe....ti chudaci uz byli vyruseni mockrat!!!

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!