Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nerozluční! - 14. kapitola

23.04.2011 (14:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3472×

14. kapitola – Přistiženi

(pohled Belly)

„Tak ty jsi na mě byla domluvená s mámou, jo?“ ptal se mě Jazz, když jsem zavěsila. Sulpicie šílela radostí, ale řekla, že si to zatím nechá pro sebe. Ale stejně to asi slyšel celý hrad. Ach jo.

„No, ne tak docela. Poradila mi, jak zjistit, koho doopravdy miluju, když si tím nejsem jistá.“

„A to jako jak?“ V tázavém gestu nadzvedl obočí. Bože, jak jemu to sluší…

„Stačí polibek. Když je to ta pravá láska tvé existence, poznáš to.“

„Hm, a že si to nepoznala hned,“ zaškaredil se.

„No, musela jsem si to ověřit.“

„To doufám, už teď nebude nutné. To ověřování. Tedy, se mnou si to můžeš ověřovat kdykoliv budeš chtít, ale s nikým jiným ne.“

„I ty žárlivče.“

„Alespoň to přiznávám.“ Přišel až ke mně a vzal mě kolem pasu.

„Jo, já vím.“

„A i kdyby sis vybrala jeho, stejně bych čekal v záloze po celý zbytek věčnosti.“

„Pokud by sis někoho nenašel.“

„Nebo tak,“ zasmál se. A já se zamračila.

„Kdopak tady teď žárlí?“

„No, já!“ vyhrkla jsem a vrhla se na jeho rty. Blaženě se usmál a s chutí mi to oplácel. Bože, jak já ho miluju…

Nebylo ještě dost hodin večer, a tak jsme si ještě sedli k televizi. Sedla jsem si, on mi položil hlavu do klína a taky koukal. Zdálo se mi to jednoduše naprosto normální. Výskala jsem ho ve vlasech a sledovali jsme přitom nějakou ulítlou komedii, co večer dávali.

Asi okolo jedenácté, i když nechápu proč, když jsem spala tři dny, jsem začala zívat.

„No, už jsem docela unavená. Půjdu si lehnout, dobrou noc.“ Jasper se nadzvedl, dal mi polibek na dobrou noc a sledoval televizi dál. Asi ho to docela chytlo. Zakroutila jsem nad ním hlavou a vyrazila do postele. Zítra dorazí Jane a jistě si všimne, že je něco jinak, ach jo. To zas bude něco. Ke všemu příští týden máme podle Jazze letět na víkend do Itálie, na oslavu našich narozenin. Já je mám třináctého, on sedmnáctého.

Docela by mě zajímalo, co mi na to řekne taťka, že ho miluju. Jo, asi to sice plánoval, ale myslím, že nepočítal s tím, že se to stane tak brzo. Ale Sulpicie ho snad zase přemluví, aby moc nevyváděl. Pořád jsem jeho malá holčička. Myslím ale, že strýček Aro bude docela nadšený.

Ještě názor jedné osoby by mě moc zajímal, ale ten se nikdy nedozvím. Názor mámy. Ano, Sulpicie mi ji vždy vynahrazovala a vychovala mě, ale máma je máma. Moct tak slyšet její názor. Vědět, jestli by byla s mým vyvoleným spokojena. Jestli by vůbec byla spokojená s tím, jaká jsem já. Ale to se nikdy nedozvím.

S myšlenkami na mámu jsem usnula. Ráno mě probudil – jak jinak - Jazz. Zjistila jsem, že si ke mně lehnul a hladí mě po tváři.  Chtěl mě vzbudit něžně. Vsadím se, že být po jeho, tak jsme doma a z baráku nevyjdeme, jak je rok dlouhý. Už se zavřenýma očima jsem se usmála. Na svých rtech jsem ucítila dotyk tak lehký a něžný, jako dotyk křídel můry. Otevřela jsem oči a přisunula jsem se blíž. Taky se usmál a políbil mě normálně. Ach, kdo tady potřebuje školu?

Zapojila jsem se ještě víc. Hladila jsem ho po tváři, zapletla mu ruce do vlasů. On mě chytl kolem pasu a přetočil se nade mě. Vášnivě a hladově mě líbal a já mu to vracela. Objala jsem ho kolem hrudi a i přes košili zkoumala jeho svaly. Jeho ruce se konečně odpoutaly od mého pasu a začaly bloudit po mém těle. Usmála jsem se, jak vidno, ta touha je oboustranná. Ještě před týdnem bych ho za tohle zabila. Teď? Chtěla jsem víc.

Roztáhla jsem úsměv ještě víc, zajela rukama pod jeho košili a začala mu ji sundávat. Na chvilku se zarazil, ale pak mi ještě pomohl. Šibalsky se na mě usmál, rukama mi zajel pod tričko a jednoduše trhl. Nesouhlasně jsem se na něj podívala.

„To bylo mé oblíbené!“  Poslala jsem mu v myšlenkách.

„Koupím ti nové.“ Zachichotala jsem se a dál se mu věnovala. Teď jsme byli navíc duševně spojeni. Přesně jsme teď věděli, co tomu druhému dělá dobře. Věděla jsem, k čemu se tady schyluje a bylo mi to naprosto jedno. Naopak, toužila jsem po tom. Toužila jsem po něm. Jazzovi obvykle krásně zelené oči teď měli hodně tmavě zelenou barvu, která se čím dál tím víc podobala k černé. Zajímalo by mě, jak vypadají ty moje.

Zajela jsem mu rukou pod kalhoty a chtěla trhnout…

 V tom se otevřeli dveře pokoje. Dovnitř si to nakráčela Jane.

„Bello, konečně, nemohla jsem najít tvůj pok–“  zasekla se, jakmile nás uviděla, vyjekla a zase zacouvala. Romantika, touha, to všechno bylo pryč, zbyl jenom  trapný pocit, že jsme byli přistiženi. No, není nám přáno. A to jsem si myslela, že to pře ní chvíli ututlám. Panebože, pomoc.

Jazz ze mě slezl a svalil se vedle do peřin. Začal se smát a já s ním.

„Kudy tě propašujeme ven?“ špitla jsem.

„Asi půjdu oknem.“

„Možná bychom jí mohli namluvit, že měla halucinace,“ spiklenecky jsem na něj mrkla.

„Jo, to by šlo.“ Usmál se a políbil mě. Z chodby se ozvala Jane.

„Já vás slyším! Jaspere Danieli Volturi, okamžitě vypadni od Belly z pokoje!“

„Ano, mami!“ křikl směrem k ní.

„Radši běž, musí být hodně naštvaná, když použila celé tvoje jméno.“ Skepticky se na mě podíval, vstal, sebral si košili ze země a sebevědomě vykráčel z místnosti. Na Jane ještě pak křiknul něco jako: „To je mi tedy přivítání.“

Začala jsem v sobě dusit smích. Jenže když mi Jane vlítla do pokoje jako velká voda a z očí jí sršely blesky, smích mě nějak přešel.

„Bello! Kdy jste nám to sakra chtěli říct?! Jak dlouho už jste spolu?! A uvědomuješ si, co jste tady právě dělali a kolik vám vlastně oběma je?!“ křičela na mě jako smyslů zbavená. Tak takovouhle ji neznám.

„Hele, Jazz má náhodou pravdu, nejsi naše máma. Mám tě ráda Jane, ale právo křičet na mě, by měla jen ona nebo táta. A jestli myslíš, že jsme to spolu táhli už ve Volteře a sem jsme jeli jen proto, abychom si mohli užívat sexu, tak to jsi na omylu! A Sulpicie už to ví. Tobě jsem to chtěla říct příští týden. A tátovi taky!“ vyjela jsem na ni a pomalu přešla ke skříni, vzít si nové tričko na doma.

Ale Jane nikdy neudělá to, co očekávám. Povzdechla si a sedla si do nohou postele.

„Tak fajn, asi jsem to přehnala. Tak to s ním jsi měla to rande?“

„Ehm, ne.“

„Takže, když si to tak spočítám, ještě před tou schůzkou se ti líbil někdo jiný, takže spolu s Jazzem nemůžete být víc jak… 5 dní. Leda, že bys mu zahýbala.“

 Navlíkla jsem si tričko a hodila po ní mikinu.

„Co si to mě myslíš? Já taková nejsem.“

„Ale do postele se svým klukem, po pěti dnech chození – ne-li míň - už se vrháš.“

„Sakra, Jane. Nic se nestalo, jo? Přišla jsi včas, jasný?!“ Vypadalo to, že Jane si oddechla. Že by ji něco trápilo?

„Jane, co se děje?“

„Ale nic, jenže… nějak moc rychle jste oba vyrostli. Pořád ve vás vidím ty dva malé raubíře, co pobíhají po Volteře a provádějí blbiny. Tohle byl… šok.

„Jo, to asi jo, když to bereš takhle.“ Zasmála jsem se a vyšla ze svého pokoje. Jazz nebyl nikde v domě. Nejspíš šel do garáže, když je naštvaný, chodí většinou tam - obdivuje a vylepšuje auta. A nikdo jiný v domě nebyl.

„Neměl s tebou náhodnou přijet i Alec?“

„Jo, on přijde, šel jen ještě vyřídit nějaké záležitosti okolo nových pasů, dokladů a rodinné příslušnosti s vámi. Přijde až před školu.“

„Aha, tak jo.“ Vzala jsem si z mísy jablko a vyrazila do garáže. Zjistila jsem, že Jasper už mi odnesl tašku do auta. Líbla jsem ho na tvář a nasedla. Jane jenom zakroutila hlavou a dala si ruku před oči. Zakřenila jsem se na ni a Jazz očividně nic nechápal. Napojila jsem se na něj.

„Jane je jenom v šoku. To přejde. Časem…“

„Ale nemusela nás oba seřvat jak malý děti.“

„Víš, z určitého úhlu pohledu ji vlastně chápu. Pro ni jsme stále ještě děti.“

„Ještě se jí zastávej. Já myslel, že se ti to líbilo. Změnila si názor?“ Pobaveně nadzvedl obočí.

„Ani v nejmenším.“ Mrkl na mě.

„Víš, co by mě zajímalo?“

„Ne.“

„Jak bude reagovat Alec. Jestli mě taky seřve.“.

„Jo, to bude ještě zajímavé, ale možná seřve i mě.“

„To si nemyslím. Dost jsem se divil, že Jane seřvala i tebe. A naštvaná je hlavně na mě. Jako bych tě k tomu snad nutil.“

„Hm, technicky vzato už jsme dospělí, neměli by nám nic zakazovat. Nejsme už děti.“

„Jo, v tom se shodneme.“

Bavili jsem se skoro celou jízdu autem. Sledovala jsem přitom zeleň ubíhající za okny. Zvykla jsem si na ni dřív, než bych si myslela a teď mi poskytovala pocit domova a bezpečí. Jak zvláštní. Když jsem přijela, moc se mi nelíbila, ale teď…

Ani jsem si nevšimla, že už jsme na parkovišti. Vystoupila jsem z auta a rozhlédla se.

Když jsem si však všimla Edwardova Volva, vzpomněla jsem si na sobotu. A sakra. Měla bych mu to vysvětlit. Jenže jak a co? A vůbec, jak mu vysvětlím, že vím, kdo je?

Jazz taky vystoupil z auta a chtěl mě políbit, ale já se odtáhla.

„Teď ne, napřed mu to vysvětlím, ano?“

„Jak chceš, ale ať to netrvá moc dlouho.“

A vyšla jsem za Edwardem, který se tvářil dost vážně. Je mi to líto, že mu teď povím, jaká to byla chyba a raním ho, ale proč mě taky nehledal? I když možná mu vadila ta krev.

„Ahoj, mohla bys mi něco vysvětlit?! Kam jsi v sobotu tak rychle zmizela?“ ptal se mě.

„Promiň, v tu sobotu… trochu jsem to přepískla s tím pitím… vím, že ty jsi opilý nebyl, ale já docela dost… a co se pak mezi námi stalo… bylo by možné, abychom na to zapomněli a byli jen přáteli?“

„Měl jsem namysli něco jiného. Co to dítě? A jak víš, že jsem nebyl opilý?“

„Já… omlouvám se. To dítě… je mrtvé. A nemůžu ti říct, jak vím, že jsi nebyl opilý.“

„Proč mi to nemůžeš říct?“

„Protože nejsi sám, kdo má tajemství!“

„Aha, takže mi to prostě neřekneš?!“

„Ne, je mi líto. Stejně na to asi brzy přijdeš sám.“

„No, fajn! A jestli jsem to všechno dobře pochopil, tak teď jsme jen přátelé?!“

„Víš… já miluji Jaspera. Promiň. Myslela jsem, že si vyjdeme jako přátelé. Omlouvám se, jestli jsi to bral nějak jinak.“ Jsem mrcha, takhle mu lhát, ale snad bude ta lež milostivější, než pravda.

„Měla jsi to říct dřív, než jsem tě políbil.“

„Byla jsem opilá!“

„To je mi fuk!“

Naštvaně jsem si ho změřila a otočila se k němu zády. Ale měl právo být na mě naštvaný, to musím přiznat. Asi jsem mu taky neměla tak docela lhát. Ale co už… V zápětí jsem ucítila jeho ruku na rameni. Donutil mě otočit se.

„Víš, ale já o tebe budu bojovat dál. Nevzdám se,“ řekl naštvaně a umanutě.

Už jsem chtěla něco říct, když se za námi ozval další hlas.

„Dej z ní tu ruku pryč, nebo tě roztrhám na kousky.“ Edward vytřeštil oči, ten hlas bych poznala všude. Otočila jsem se a skočila Alecovi kolem krku.

„Alecu! Tak ráda tě vidím.“

„Bello, uškrtíš mě. Ale taky tě rád vidím.“ Objal mě a pak pustil. Ohlédla jsem se a k nám už mířili Jane s Jazzem. Tohle by nebylo pěkné. Celou tuhle scénku sledovali v pozadí Emmett a Rosalie nevěřícnými pohledy. Edwardova čelist se pohupovala někde u jeho pasu.

„Ehm… omluvíš nás?“ Aniž bych čekala na odpověď, vzala jsem Aleca za ruku a táhla ho zpět. Když jsme došli do středu parkoviště, Jane s Jazzem nás doběhli. Jane hned spustila.

„Co tě tak zdrželo, bráško?“

„Dálniční hlídka. Ještě, že jsem je chytnul až cestou sem.“

A začali jsme se všichni smát. Jo, to by bylo asi zajímavé, ale divila bych se, že by to pár tisíc nespravilo. Jasper mě vzal kolem pasu a pomalu se mnou vyšel na hodinu. Alec tázavě nadzvedl obočí. Jane jen zakoulela očima a mrkla na něj.

Radši to nijak nekomentoval a vyšel za námi.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nerozluční! - 14. kapitola: