Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nepostradatelná - kapitola třináctá

07.12.2009 (14:30) • Kyky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2501×

KAPITOLA TŘINÁCTÁ

A on sliboval bezpečí…

Muži, který na mě nepříjemně zíral, mohlo být kolem padesáti. Měl šedé oči, strniště na tváři, a mastné vlasy. Na sobě měl obyčejné černé kalhoty a volnou košili, která mu byla velká, takže mu dosahovala do půlky stehen, a rukávy měl vykasané, co nejvíc to šlo.

Sledoval mě s nepříjemným výrazem, který vypadal, že kdyby bylo na něm, byla bych tu zcela v jiné poloze, z čehož se mi v hlavě usídlil více než nepříjemný pocit.

„Princezna už se nám probudila…“ poznamenal s drzým úšklebkem a jeho hlas mě utvrzoval  v odhadu jeho stáří.

Demetri sebou škubl, což zapříčinilo hluk způsobený řetězy, které nepovolovaly, i když se o to sebevíc snažil. Muž si jeho jednání všiml, ale zasmál se pouze vysokým hrdelním smíchem, který se podobal tomu, který jsem slyšela v uličce venku.

„Tady se to nepovede, hochu. Nikomu z nich se to nepovedlo a ty nebudeš vyjímkou.“ Ukázal na zeď vedle mě, a já si teprve teď, za světla a s upozorněním, všimla, že na té dlouhé zdi je spousta stejných řetězů, jako obepínaly nás, ale oni držely na místě těla mrtvol. Bylo tam asi padesát mrtvých upírů, kteří měli vyrvané srdce, vystrašené tváře, a někteří měli z krku vyrvanou páteř, která trčela z jejich těl, jako by to byla veliká jehla, zabodlá do jejich těla. Byl to přímo nechutný pohled, protože ať tam jejich těla ležela jakkoliv dlouho, nezměnila se. Nerozpadla se, neshnila. Dokonce jsem uvažovala, jestli náhodou ještě nežijí, jestli jejich duše stále neobývají jejich tělo.

To už jsem ale nevydržela pohled do tváří desítkám upířích mrtvol, a otočila se na druhou stranu, tváří ke světlu. Nelíbilo se mi ale ani to, co jsem viděla tam.

Uprostřed té zdi byl jakýsi mohutný krb, v němž se hřály kovové tyče, jimž byly vidět pouze konce, takže jsem nemohla určit o co přesně se jedná. Vedle krbu byly na jedné straně zdi pověšené n.zné nože a dýky, které se leskly pod náporem světla, které z krbu stoupalo.

Naopak na druhé straně byly dlouhé meče, mapy plánky, které musely být strašně staré, protože na zažloutlém špinavém papíru bledly, zůstávaly pouze světlounké obrysy.

Musela jsem hlavu stočit rovně, aby se můj zrak otíral o Demetriho a návštěvníka, jež po mě stále těkal pohledem.

„Už jsme si mysleli, že se nevzbudíte.“ Mluvil stále hlasem, který se mi ani v nejmenším nezamlouval.

„Vy?“ zašeptal Demetri, ale soudě podle výrazu, který měl v tváři jsem poznala, že víc nahlas mluvit nedokáže. Byl hladový a slabý. Zřejmě z toho, jak se po dobu mého bezvědomí snažil roztrhnout řetězy.

„Ano, my, upíre.“ Odpověděl mu, ale poslední slovo jako kdyby plivnul, jak jím opovrhoval, což se Demetrimu nelíbilo a tak slabě zavrčel. Muž si toho ale nevšímal, ačkoliv mi bylo jasně, že to musel slyšet.

Místo toho se otočil, a prohlížel si stěnu s dýkami, prsty opatrně přejížděl po čepeli, jako by nad něčím uvažoval.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se ho já a v mém hlase bylo poznat, že mám ještě sílu. Nebo alespoň víc síly, než Demetri.

„Někdo, kdo bude poslední osobou, kterou ve svém zbytečném životě uvidíš.“ Odpověděl mi jen-tak-mimochodem.

„Proč jsme tady?“ zeptala jsem se ho znovu.

„Pro stejný účel, jako všichni ostatní.“ Odpověděl mi znovu v hádankách.

„A pro jaký účel?“ nenechala jsem se odbít a jemu se mé otázky líbily čím dál tím míň.

„Jsi moc zvědavá, princezno.“ Řekl nevrle a se zvýšeným hlasem. Pořád mi ale připadalo, jako kdyby mluvil s malým dítětem a chybělo jenom trochu, aby na mě nezačal šišlat.

Snažila jsem se sama pro sebe situaci zesměšnit, ale bála jsem se, co s námi bude. Nedalo mi, a musela jsem se na to zeptat.

„Původně jste měli sloužit jako potrava,“ řekl a i já i Demetri jsme se napjali. On však přešel ke mně, naklonil se, a přičichl k mým vlasům. Přišlo mi to nechutné ale mlčela jsem, měl nad námi značnou převahu a možná bych to i zhoršila, i když mě jeho slova vyděsily. Komu můžeme sloužit jako potrava?

„ale s tebou bych si chtěl pohrát. Byla by škoda tě jen tak zahodit.“ Zašeptal mi do ucha a já si byla jistá, že bych byla daleko radši zemřela jako potrava, než nejdříve jemu sloužit jako hračka.

Slyšel ho i Demetri, a oba jsme se snažili přetrhnout řetězy, které nás věznily. Těžko říct, proč to dělal Demetri, ale já jsem to dělala proto, že jsem si svoji upírskou smrt představovala trochu jinak, než být zneužitá a pak někomu posloužit jako jídlo. Představa nadcházejících okamžiků mě děsila na nejvyšší možnou příčku.

Demetri byl ale vysílený, takže se po pár neúspěšných pokusech o nic už nepokoušel a já musela jeho příkladu následovat, protože jsem nechtěla skončit tak bezmocná, jako byl on právě v tuhle chvíli.

„Mimochodem – mé jméno je Amon.“ Představil se mi, rukama mi zajel do vlasů a jazykem do ucha. Jeho mastné vlasy mi tak spadaly do obličeje, a návaly zhnusení se ve mně střídaly stejně, jako závaly vzteku a hněvu. Nemohla jsem dělat nic. Vůbec nic.

Jeho jazyk se přisál na můj krk, a jemně po něm přejížděl zuby, aby za sebou nechal mokrou cestičku. Jeho jazyk prozkoumal celý můj krk a dekolt, pak mě hrubě chytil za hlavu a jazykem se dostal do mých úst.

Bylo mi z něj zle, a tak jsem ho kousla. Nevěděla jsem, co s ním to kousnutí udělá, ale nelitovala jsem toho. Zatím.

On se ode mě ale odlepil a vzal jednu z dýk, které byly pověšené na zdi. Jen matně jsem tušila, co má v plánu, ale byla jsem si jistá, že mi nemůže ublížit. Ne čepelí nože.

On ale moji mramorovou kůži neřešil a i s nožem se přesunul ke mně.

Nůž přitiskl mezi má prsa a jel s ním níž a níž. Pomalu rozřezával tričko a i podprsenku, ale co mě udivovalo nejvíc, byla bolest, která jeho počínání doprovázela. Jeho nůž za sebou zanechával řezné rány. Bylo to pro mě k neuvěření, ale nechtěla jsem se nechat jen tak řezat, a tak jsem se začala zmítat a doufala jsem, že toho nechá. On ale rozřezával mojí kůži dál a vždycky, když jsem sebou cukla zajel hlouběji. Trhavé výkřiky se nesly celou místností a Demetri nás jenom bolestně pozoroval.

Když Amon rozříznul celé tričko, zůstala mi na hrudi a břiše obrovská řezná rána, místy víc hluboká, než jinde a plnila se krví. Pomalu, ale plnila. On ale pokračoval dál, po mé pravé noze. U kolene byla rána tak hluboká, že když řezal, cítila jsem, jak se špička čepele dotýká čéšky. Byl to asi nejhlasitější výkřik, plný bolesti a prosby o pomoc. Nikdo ale nepřicházel a Demetri se snažil vyhnout pohledu na můj bolestí zkřivený obličej, ale když se naše pohledy střetly, zašeptal „Promiň.“

Já jen obrátila svůj zrak a snažila se nevnímat tlak čepele na noze. Když Amon skončil s dýkou až u nártu, ozval se další můj bolestivý výkřik, který se snažil utlumit svým jazykem v mé puse, snažil se být co nejhrubější a já pomalu slábla. Zřejmě z úniku krve, i když jí nebylo tolik, potřebovala jsem jí k životu a začínala jsem hladovět a byla jsem slabší a slabší.

Byla jsem přivázaná v koutě místnosti, jen v kalhotkách a botech, pořezaná, zesláblá. Amon dobýval svým jazykem má ústa, a rukama procházel po mém těle. Jeho doteky byly nepříjemné, sice nebyly bolestivé, ale potupa, kterou jsem cítila se s bolestí, která vycházela z mého hrudníku, břicha a pravé nohy se nedala srovnávat. Slábla jsem a s odcházející silou se bolest zvětšovala.

Amon se na mě zdá se uspokojoval, do ucha mi mezi nechutnými polibky šeptal urážlivá slova, někdy taky to, že Pán bude spokojený. Já nedokázala myslet. Nechtěla jsem si připustit, co bude následovat.

Někdo by si řekl, že v okamžicích, kdy se ho někdo chystá znásilnit by se snažil vzpomínat na své šťastné chvíle. V mém případě by to bylo období, kdy jsem žila ve Forks, s Culleny.

Ano, vzpomínala jsem na ně, ale snažila jsem si představit místo Amona Edwarda, ale když se Amon úmyslně opřel o mé pravé koleno, nebo prsty rozevřel hluboké rány na hrudi, aby mi způsobil větší bolest, mé představy se rozplývaly a já nakonec nebyla schopná představit si něco jiného, než realitu. Po čase mi hlavou začala vířit Arova slova, a objevoval se ve mně hněv. Je to jenom banalita; Byla by jsi mocnou upírko;. Měla by jsi nejvyšší hodnost, spoustu možností a stálé místo v naší rodině; Budeš mezi námi šťastná, už ti nikdy nikdo neublíží… S každou větou mé tělo zaplavoval hněv, a připadalo mi, že s hněvem roste i má síla.

Když jsem se probrala ze svého transu, byl přede mnou Amon jenom ve spodním prádle a rukama si propracovával cestu k mému klínu a poslednímu kousku mého oblečení.

Ne. Pomyslela jsem si. To nedovolím. Nenechám si ublížit…

Síla se ve mně probudila v nepřeberném množství, připadala jsem si, jako by mnou proudila veškerá energie světa. Kousla jsem Amona do jazyka, a připadalo mi, že kdybych do toho dala víc síly, ukousla bych ho.

On se ode mě jenom odtrhnul, což mi umožnilo bránit se víc. Rozervala jsem řetězy, které držely moje ruce a Amon se otáčel, aby našel něco, čím by se mohl bránit. Panikařil.

Když jsem si uvolnila i nohy, vrhla jsem se na něj, ale moje pohyby byly pořád stejně rychlé, jako lidské. On ale sahnul po rozžhaveném kovu z krbu, a já cítila jenom obrovskou bolest na pravé straně krku. Připadala jsem si, jako když mě o krk právě připravuje. Bylo to daleko horší, než bolest při přeměně a já vykřikla. Hlasitě, bolestivě, vysoce. Křičela jsem do té doby, než roztavený kov opustil můj krk, a spadla jsem na zem. Amon se skláněl ke mně, aby mi mohl ublížit kovem víc, ale já se natáhla pro dýku, kterou měl předtím v ruce a bodla ho do břicha.

I přes ochromující bolest jsem se dokázala zvednout, pomalými vratkými kroky obejít jeho nehybné tělo, a zbavit Demetriho okovů. S každým krokem se mi vracela síla, a s každým krokem se mi vracely upíří smysly. Slyšela jsem Amonův tlukot srdce jasně. Věděla jsem, že přežije, ale jím jsem se nehodlala zabývat. Demetri byl v bezvědomí a tak jsem ho vzala a i když byl pro mé zesláblé tělo těžký, procházela jsem pomalu dlouhou kamennou chodbou, abych našla východ a dostala sebe i Demetriho pryč. Po pár minutách jsem našla veliké dřevěné dveře.

Demetriho jsem položila na zem a otevřela dveře. Venku se rozednívalo, ale já se snažila nevnímat okolí a načerpat síly. Tlukot Amonova srdce se mi ozýval z hlavě, jako ozvěna, ale s každým krokem dál od opuštěné budovy, podobající se prastarému chrámu jsem získávala sílu a upíří reflexy, které prozatím stačily na to, abych se rozběhla nějakým směrem, a doufala, že se přiblížím letadlu, kterým jsme do Churchillu přiletěli.

Když jsem doběhla do opuštěného lesa a viděla lovícího upíra, který pilotoval, spadla jsem, Demetriho tělo leželo bezvládně vedle mě a já se zkrvaveným tělem upadla do bezvědomí, doprovázeného obrovskými bolestmi v popálených místech.

Autor: Kyky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nepostradatelná - kapitola třináctá: