Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 26. - Bruslení

02.03.2010 (19:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5251×

Kapitola 26. – Bruslení 

Pohled Belly.

Jela jsem zrovna vyzvednout Edwarda.

Cestou mi vytanulo na mysl pár věcí, které se staly za posledního necelého půl roku poté, co jsme Edwardovi a Kate prozradili, kdo jsme.

Všechny holky ve škole už si zvykly na to, že si Edward vybral mě. V myšlenkách několika z nich jsem sice ještě občas četla, že to úplně nevzdaly a čekají na moji chybu, ale naprosto jsem je ignorovala. Spolu s Edwardem jsme se tomu smáli.

Ve škole jsme byli s Edwardem spolu, kdy to jen bylo možné. I když jsme neměli moc společných hodin, každou přestávku, kdy jsme se s Edwardem nacházeli ve stejné budově, na mě čekal po hodině před třídou. A s mými sourozenci a Kate jsme společně sedávali na obědě.

Na konci září jsem se společně s Rileym a Alice seznámila s rodiči Edwarda a Kate. Jeli jsme z Port Angeles z nákupů a po cestě jsme měli „vyhodit“ Edwarda a Kate před jejich domem. Když jsme se loučili u auta, objevila se před domem jejich mamka. Jakmile přišla k autu, pozvala mě, Rileyho a Alice dál. Edward nás vzájemně představil a rodiče se pak vyptávali, jak dlouho bydlíme ve Forks, na naše sourozence a co dělají naši. Bylo to docela v pohodě odpoledne, a když jsme se chystali k odjezdu domů, tak nám paní Swanová řekla, že doufá, že se budeme vídat častěji a prý máme příště přijet i s ostatními. Edward mi pak psal zprávu, že z nás byla mamka nadšená. Musela jsem se tomu zasmát i teď.

Jen párkrát jsme nemohli do školy, protože svítilo slunce. Ale stejně jsem byla s Edwardem každou noc. Když se setmělo a jeho rodiče už spali, vyskočila jsem do okna jeho pokoje. Ze začátku bylo docela vtipné, když jsem se před jejich domem potkala s Rileym, který šel za Kate. Prvně jsme na sebe koukali trochu udiveně, ale když se to stalo potřetí, už jsme se tomu jen smáli. Pak už jsme od nás běhali společně.

Několikrát spal Edward i s Kate u nás. Naši to vždy domluvili po telefonu s jejich rodiči.

Edwardovi a Kate jsme pověděli o dalších upířích schopnostech, které měli Alice a Jasper, takže už jsme před nimi neměli žádná tajemství.

Victoria se už od té doby co odjela z Forks Edwardovi neozvala a jak jsem se od něj později dozvěděla, tak mu James psal, že si našla někoho ve Phoenixu.

Před Vánoci jsme pozvali Swanovi k nám domů, aby se rodiče poznali osobně. Paní Swanová, křestním jménem Renée si hned porozuměla s Esme a pan Swan, Charlie, se hned dal do hovoru s Emmettem, protože Emm byl také sportovní fanoušek. Dokonce nám všem Renée a Charlie nabídli tykání, což působilo hrozně mile. Byla jsem ráda, že si naše dvě rodiny rozumí.

Vánoce jsme strávili všichni společně u nás. Esme s Renée navařily spoustu výborného jídla, což vzhledem k tomu, že jedli jen Swanovi bylo celkem zbytečné, ale aspoň jsme v Renée a Charliem nevzbudili žádné podezření, že je s námi něco v nepořádku. S Edwardem jsme si vyměnili řetízky na krk. Bylo na nich malé srdíčko. V mém bylo vyryto E a v jeho B. Edward tam chtěl mít původně I jako Isabella, ale protože mi Isabello nikdo neříkal, nakonec jsme se shodli na B. Byly to moje nejkrásnější Vánoce. Měla jsem kolem sebe všechny, kteří měli místo v mém srdci. Tedy téměř všechny. Moc jsem si přála, aby tu se mnou mohla být i moje dcera.

Společně se Swanovými jsme oslavili i konec roku. Emmett nakoupil nějaké rachejtle a tak jsme to měli i s ohňostrojem.

Byl konec února, venku ležela spousta sněhu a s Edwardem jsme se domluvili, že si zajedeme k jezeru zabruslit. Za těch skoro šest měsíců jsme byli u jezera několikrát. Bylo to takové naše místo, kam jsme jezdili, když jsme chtěli být jen spolu a daleko od všech.

Zastavila jsem před jejich domem a šla ke dveřím. Ani jsem nestihla zazvonit a už mi otevírala Renée.

„Ahoj Bello, půjdeš dál?“ zeptala se mě mezi dveřmi.

„Ahoj Renée, možná na chvíli,“ odpověděla jsem jí a už jsem vcházela do domu.

Charlie se otočil od televize a mávl na mě.

Po chvíli jsem slyšela dusot na schodech.

„Edwarde, nemůžeš jít pomalu? Bella ti nikam neuteče,“ řekla mu nazlobeně Renée, když se objevil v kuchyni. Přiběhl ke mně, vlepil mi pusu a usmál se na matku.

„Co kdyby se ale zrovna rozhodla, že mi uteče?“ pronesl a začal se smát. Podívala jsem se na Renée, obě jsme protočily oči a začaly se také smát.

„Tak můžeme vyrazit?“ zeptal se mě Edward. Usmála jsem se na něj, chytila ho za ruku, rozloučila se s Renée a Charliem a vypadli jsme z domu.

„Venku je docela kosa, nemáš toho na sobě nějak málo?“ zeptala jsem se ho v autě, když jsem si všimla, že má jen triko a na něm péřovku.

„Neboj, mami, v batohu mám ještě svetr,“ řekl mi Edward a začal se smát.

„Tak mami jo?“ řekla jsem naoko uraženě a pak jsem se začala smát i já.

„Už se docela těším na jaro, až bude venku teplo a nebudeme muset mít na sobě tolik vrstev hader,“ řekl po chvíli.

„Vážně jsi teď myslel na vrstvy oblečení?“ dobírala jsem si ho. Bylo mi naprosto jasné, co se za tím skrývalo.

„Ale lásko, neříkej mi, že se netěšíš na to, až bude teplo a vyjedeme si spolu k jezeru, na břehu rozložíme deku a pak…“ řekl zasněně. Podívala jsem se na něj a viděla jsem, jak se s upřeným pohledem před sebe usmívá. Milovali jsme se skoro každou noc a i přesto se naše touha jednoho po druhém vůbec nezměnila. Možná bych si troufla tvrdit, že se s každým dalším milováním ještě zvyšovala.

„Těším, ani nevíš jak moc.“ Edward se ke mně nahnul a vtiskl mi pusu na tvář.

Protože bylo hodně sněhu, nedalo se dojet až tam, kde jsme obvykle parkovali. Cesta pěšky nám bude trvat delší dobu. Ale my jsme nikam nespěchali, takže by to mohla být hezká procházka lesem.

Vystoupili jsme z auta, Edward mě vzal za ruku a vydali jsme se na cestu.

V lese ležela spousta sněhu. Bylo vidět, že tudy nikdo nechodil, protože tam, kde byla normálně vyšlapaná cesta, jsme se teď brodili sněhem.

Měla jsem trochu strach o Edwardovo zdraví. Kalhoty měl mokré až po kolena.

„Edwarde, doufám, že neprochladneš a nebudeš marodit,“ řekla jsem s obavou v hlase.

„Lásko, kdybych už byl jako ty, nemuseli bychom tohle vůbec řešit,“ pronesl.

Měl pravdu. Věděla jsem to jak já, tak on, ale pořád jsem ještě nebyla přesvědčena o tom, že bych byla schopna ho přeměnit, aniž bych k tomu měla nějaký vážný důvod.

„O tomhle se teď bavit nechci,“ řekla jsem stručně. Nehádali jsme se kvůli tomu a věděla jsem, že se to stejně jednou stane, ale zatím nebyl důvod brát mu život a udělat z něj zrůdu.

Došli jsme k jezeru. No došli, probrodili jsme se sněhem.

Bylo tu krásně. Jezero bylo zamrzlé a měli jsme ho celé jen pro sebe.

Vstoupili jsme na led a Edward si vyndal z batohu brusle.

„Nebudeš si ale sedat na zem, že ne?“ zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a pokrčil rameny.

„Tady máš deku a kecni si na ni,“ řekla jsem a podala mu ji.

„Sednu si na batoh, mami,“ řekl, vyndal z batohu termosku s kávou a sváču a sedl si na něj.

Už podruhé mi dnes řekl mami. Sice se u toho smál, ale donutilo mě to se nad svým chováním zamyslet.

„Jsem tak strašná s tou péčí?“ ptala jsem se ho lehce znepokojeně.

„Bello, jsi hrozně roztomilá. Ale uvědom si prosím, že už nejsem malé dítě, že vím, co je pro mě dobré, vím, kdy si mám obléct to a kdy ono…“ vysvětloval mi. Byla jsem nemožná. Měla jsem o něj takový strach, že jsem si vůbec neuvědomovala, jak příšerně se chovám.

„Lásko, promiň, já si na to budu dávat pozor,“ řekla jsem zahanbeně. Styděla jsem se. Sekýruju tady člověka, kterého miluji a dělám z něj malé dítě.

„Já se přece vůbec nezlobím,“ řekl, přišel ke mně, pohladil mě po tváři a políbil na rty.

Nasadili jsme si brusle, věci nechali u kraje a ruku v ruce se rozjeli po ledě. Většinu sněhu rozfoukal vítr, takže led vypadal téměř tak, jakoby po něm projela rolba.

Docela jsme se vyblbli. Zkoušeli jsme holubičky, mně se podařil i nějaký skok a pak jsme se jen tak projížděli.

Edwardovi se podařilo párkrát upadnout a samozřejmě mě vždycky strhl s sebou na zem. Smáli jsme se jak pominutí a při posledním pádu si lehl Edward na mě a začal mě líbat.

„Miluji tě,“ pošeptal mi do ucha. Pak vstal a podal mi ruku.

„I já tě miluji,“ řekla jsem mu, když jsem také vstala.

Najednou zafoukal vítr a mě praštil přes nos pach, který jsem okamžitě poznala. Byl to pach upíra. Upíra, kterého jsem velmi dobře znala a kterého jsem spoust let neviděla.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Zkusíte si tipnout, čí pach ucítila Bella u jezera? Kdo z upírů to bude?

Kapitola 25. - Kino - Shrnutí - Kapitola 27. - Schopnost

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Neobyčejný příběh lásky - Kapitola 26. - Bruslení: