Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Není souzeno 32.- Dárky od smečky

14.12.2009 (16:00) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1924×

Vzala jsem si hnědé mini šaty, které jsme si dneska koupili s Alicí a sešla dolů do obýváku. Každý si něco dělal a byl plně zaměstnaný.

„Tu je nuda.“ Zamručela jsem. Alice zvedla hlavu a v očích měla jiskřičky, doufám že jí nenapadly zase nákupy.

„Ness, nechceš jet za sestrami do Denali?“

„Za kým?“ zeptala jsem se.

„Za Tyanou, Kate a jejím přítelem.“

„Aha, proč si to neřekla hned. Jestli tam bude Kate, tak jedu.“ Usmála jsem se.

„Super, jdu zabalit na tři dny. Večer odjedu a ty pak odpoledne vyrazíš k nám do domu ano?“

 „Ano a Alice prosím půjčíš mi mobil?“ udělala jsem na ní psí oči.

„Proč?“

„Tak jen si chci něco zařídit.“

„To nemáš svůj?“

„Neboj nebudu volat.“ Ujistila jsem ji.

Alice si povzdechla a mobil mi hodila. Jaká skvělá teta.  Najela jsem si na volané čísla a našla si číslo, které volalo před dvěma dny asi ve dvě. Supr, ještě že si Alice nemazala historii telefonátů, jinak bych asi Jacobovo číslo nikdy nezískala, teda až za šest dnů. Zaklapla jsem mobil a hodila ho Jazzovi. Ani se nepodíval a bravurně ho chytl.

„Jdu se projít.“ Houkla jsem do domu a vystřelila jako střela. Běžela jsem jen k příjezdové cestě a tam jsem vytočila jeho číslo.

„Ano?“ zahučel jeho hlas plný energie.

„Čau Jacobe, prosím tě poslal bys mi číslo na Leah?“

„Proč?“

„No chci se jí omluvit ne?“

„Ok, počkej chvíli napíšu ti ho.“

„Jasně, papa.“ Řekla jsem a zaklapla telefon.

Posadila jsem se na kámen a poslouchala krajinu. Zase pršelo, bylo to tak krásné. Já prostě ten déšť miluju. Viděla jsem jednotlivé kapičky deště, jak dopadají na zem a tříští se v několik milionu sklíček. Padaly za sebou v různém pořadí, jedna závodila s druhou. Jen aby už byla dole. Rychle se zrodit a zase skončit. Jejich jediný úděl a to odnášet bolest a přinášet energii, nebo klid.

Z přemýšlení mě vyrušilo trhání motoru. Raději jsem vstala. Ještě by si mysleli že jsem stopař a pokud by řídil muž, určitě by zastavil. Asi by si nenechal namluvit, že tady bydlím. Podle zvuku, by se měla motorka vynořit za pár vteřin. Šla jsem pomaleji k domu. Proč všechno trvá tomu Jacobovi tak dlouho? Najednou zvuk přestal. Takže asi budu muset vysvětlovat, že svést nechci. Otočila jsem se čelem k motoristovi.

„Ness kde jdeš?“ houkl na mě chraplavý hlas. Koukla jsem se na něj.

„Jacku! Tebe bych nečekala!“ vykřikla jsem.

„Čekalas snad někoho jiného?“ zeptal se uraženě.

„Ne, jen tvojí SMS.“

„No jo, ale kdybych ti poslal SMS tak bys nedostala dárek.“ Řekl.

Jacob se usmál, protože určitě viděl, jak mi v očích poletují jiskry, sama jsem to cítila. Já prostě dárky miluju, ať už je to od kohokoliv a za cokoliv. Každá drobnůstka mi udělá radost, jen když ji někdo směruje přímo pro mě. Nejvíc mám ale ráda ručně dělané věci. Sice v továrně to vyrobí možná pěkněji, ale fascinuje mě lidská zručnost.

„Proč si mi ho nedal předtím?“

„Není to nic zvláštního.“ Usmál se.

Jacob mi podal menší červenou krabičku, která se matně leskla. Pomalu jsem sundala obal a pod ním našla krabičku. Tak jsem jí teda otevřela. Uvnitř byl dárek, zabalený v papíru. Povzdychla jsem si, ten ví, jek mě napínat. Když jsem se poprala s lepící páskou, konečně jsem se mohla podívat na můj dáreček. Byl to ručně vyřezávaný andělíček. Teda spíše moje podobizna, ale měla jsem upíří zuby. Vedle mě stála postava ďáblíčka, alias Jacob s vlčíma ušima místo rohou a ocáskem.

„To si dělal ty?“ zeptala jsem se.

„Jo jo.“

„Jacobe to je nádhera.“ Řekla jsem a skočila mu kolem krku. Byla to nádhera.

„Dík.“ Řekl a culil se jak pětiletý.

„Jen… proč já musím být andílek?“ zeptala jsem se.

„No, možná taková nejsi, ale zaprvé tak vypadáš a za druhé jsi MŮJ andílek.“ Zasmál se.

„Ještě jednou díky.“ Vypískla jsem a vlepila mu pusu.

„Jo, abych nezapomněl. Tady máš číslo na Leah.“ Podal mi papírek s jejím číslem.

Jacob nasedl na motorku a ještě zamával a už si to jel zase pryč. Já ho prostě miluju. No jo, nepřipustila jsem to, ale je to tak. Usmála jsem se. Je to fajn pocit, nemusím aspoň skrývat nic sama před sebou. Vydala jsem se k domu, s tím že Leah zavolám radši až budu v Denali. Šla jsem lidským tempem po cestě, ale na pravé straně se mihl bílý vlk. Zastavila jsem se a z lesa vyšla Leah.

„Čau, hele běžela jsem kolem vašeho domu a slyšela jsem Alici jak balí, takže předem všechno nejlepší za smečku. Pak tady mám i za Samovu smečku a promiň, dva dárky v tlamě to fakt nejde, takže to je… ten obal… takový… no však uvidíš.“ Zasmála se Leah a strčila mi dva lehce nakousnuté dárky.

„Díky, Leah co to… jak to že se semnou bavíš?“

„No volal Jacob, že se chceš usmířit.“

„Jo to jsem chtěla.“

„No takže já jsem ti šla přinést dárky na usmířenou.“ Usmála se.

„Aha, a který je od které smečky?“

„Podle barev. Jacob ti dal, jsme předpokládali červenou, tak od jeho smečky je zelený – druhá nejoblíbenější barva, pokud se zase nepletem – a od Samovy ten fialový.“ Objasnila.

„To mě má celé La Push přečtenou jako knihu?“ divila jsem se.

„Neboj, jen vlkodlaci.“ Zazubila se na mě.

Rozbalila jsem zelený dárek abych Leu náhodou neurazila, že dávám přednost Samovi. Do ruky mi vklouzl stříbrný řetízek, s několika přívěsky. Na jedné plošce, té největší bylo napsáno. Your second family. Z druhé strany bylo We love you Renesmee. Přečítala jsem i ostatní destičky. Best brother Seth. Funny brother Embry. Little brother Kallen. Brother Quil. Best envious sister Leah.

„Tak nejlepší závistivá sestra jo?“ zasmála jsem se.

„No jo, když jsme ty nejlepší kámošky, ale kluci nedali a udělali ze mě závistivou.“

„Proč je Quil jenom můj brácha?“

„  Nevěděl, co ti tam napsat.“ Pokrčila rameny.

„Aha, tak jim poděkuj, moc se mi to líbí.“

Náramek jsem připnula na ruku a vzala ten fialový dáreček. Bylo v něm přání, ze kterého sálal pach Emily a potom ještě jedny kovové náušnice. Žasla jsem nad uměním, malinkých okvětních plátků růží.

„Jim taky poděkuj.“

Leah zakývala hlavou a usmívala se. Objala jsem jí a šla zase pomalu domů. Alice bude určitě čekat. Loudala jsem se zelenou chodbičkou stromů  a v dálce zavilo pár vlků. Jako kdyby mi dávaly sbohem. Jenže teď ne na dlouho.

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Není souzeno 32.- Dárky od smečky: