Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 35. kapitola

02.09.2011 (13:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 3041×

35. kapitola – Vládci Volterry

(pohled Belly)

Na Felixův povel jsme rozrazili dveře a vešli do sálu. Tam seděli na trůnech tři naprosto zkoprnělí upíři.

„Jak jste se sem dostali?! A co děláte vy dvě venku? Stráže!“ zaječel Aro. Kolem nás s Alicí se najednou shlukla celá rodina a Kaira, Steph i Gia. Stráže zaváhaly, i když jim ze zadní místnosti přišly posily.

„Co to má znamenat?“ zaječel Caius.

„Neposlušnost u nás netrpíme!“ zavrčel Markus. Najednou se v čele naší skupiny zjevil děda Carlisle.

„Aro, považoval jsem tě za starého přítele. Unést mé vnučky a nutit je ke sňatku s vašimi dědici byl špatný tah. Kdysi jste byli spravedliví vládci upírů, ale dnes už tomu tak není. Moc vám stoupla do hlavy. Ničíte životy lidí i upírů. Nestalo se z vás nic jiného, než ubozí vrazi, co se schovávají za svoje přisluhovače, kteří za ně odvedou špinavou práci. Tyhle trůny už nepatří vám,“ pronesl ledově klidným hlasem plným pohrdání děda, a já nestačila zírat. Vždy byl tak klidný a nesnášel násilí.

„Jak se opažuješ?! Za to skončíš na hranici, Carlisle! Stráže, no tak!“

Pár upírů se pokusilo přiblížit k dědečkovi, ale před ním už stáli taťka, Edward i Jasper a dokonce i Felix. Upíři couvli.

„Tak na co čekáte?!“ zaječel Aro.

„Do nich!“ přidal se Caius.

„Roztrhejte je! Až na ty dvě krasotinky,“ zavrčel zpoza trůnu Ara Damian a Thomas zavrčel na souhlas. A stráže asi konečně nabyly odvahy, protože se proti nám pustili.

Ráda bych vám popsala, co se dělo pak, ale máma mě zastrčila snad úplně dozadu a já to celé jen slyšela. Byly to nechutné zvuky, ale byl slyšet i křik. Začala jsem se mámou prát, chtěla jsem běžet Edwardovi na pomoc, nesnesla bych, kdyby se mu kvůli mně něco stalo. Naštěstí během pár vteřin to všechno ustalo. Prosmýkla jsem se kolem mámy a získala výhled. Alice se zase vysmýkla tátovi. Spadl mi kámen ze srdce, stráže totiž byly na kusy a od nás padl jen jeden z vězněných upírů.

„A teď zabijete i nás?! Odtud se nedostanete, i kdybyste nás zabili, Carlisle!“ zaječel Aro, ale v jeho hlase byl slyšet strach.

„Ne, nezabijeme vás. My neklesneme na vaši úroveň, Aro. Ale předvedeme ti, jak pohostinně ty ses choval k upírům, co ti nešli po vůli. Řekněme… do konce věčnosti?“ prozradil mu děda a pár vězněných upírů už se chystalo dojít si pro Ara. Děda se k němu otočil zády a chtěl jim jít otevřít dveře, když Aro využil jeho nepozornosti.

Vystartoval, vyhnul se dvěma vězněným upírům a skočil po dědovi. Carlisle musel mít asi nějaký šestý smysl, ale otočil se právě včas, aby nastavil ruce na Arovu hlavu a trhl. Felix s Alecem a Jane už se postarali o zbytek.

„Ještě někdo z vás chce následovat Ara?“ zeptal se Carlisle, sledujíc vyděšené výrazy všech v sále. Snad jen Arova žena vypadala, jakoby se jí ulevilo. Možná i ona tu nebyla zrovna dobrovolně.

Nikdo se neměl k odpovědi. K trůnům se přihnali vězni, Alec, Felix, Demetri, Drago, Jasper, táta a Edward. Dva vězni a Alec odvedli vzpouzejícího se Caia. Demetri, Drago a Felix si vzali na starost Markuse. Ten se moc nevzpíral, asi nechtěl dopadnout jako jeho bratr.

Táta, Edward a Jasper přešlapovali u trůnů a hleděli na Damiana s Thomasem.

„A co bude s nimi?“ zeptala se Jane.

„Nechte nám je!“ žadonily Gia se Stephanií. Kaira stála po boku sester a usmívala se. Zřejmě byla na svoje dcery hrdá.

„Největší právo rozhodovat o jejich osudu mají Alice s Bellou,“ prohlásil Charles. Všichni sborově něco zamručeli na znamení souhlasu.

Moje zlost se vytratila a já, ač jsem chtěla vidět Damiana mrtvého, nedokázala bych ho zabít. Už kvůli slovům dědečka. Podívala jsem se na Alici. Ta přikývla.

„Nepřejeme si pro ně s Alicí nic jiného, než aby si k nim všichni chovali tak mile, jako oni k nám. Vyzkouší si naše cely. S tím rozdílem, že jim sice budou nosit jídlo, ale nikdo na ně až do konce věčnosti nebude smět promluvit. Tak to bylo plánováno s námi, že? Ale Gia a Stephanie vás neposlechly… Ano, nikdo s nimi neprohodí jediné slovo. Nikdo jim nedá milost,“ zašeptala jsem.

Damian se na mě zděšeně podíval a přiškrceným hlasem řekl: „To neuděláš! Já tě znám Bello, tohle bys mi neudělala!“ ječel, ale já, ani nikdo jiný, už se neměl k odpovědi. Ječel, i když ho táta chytnul za límec a táhl ho chodbou do mého pokoje tady ve Volteře.

„Nechte mě být!“ vrčel Thomas, když se k němu blížil Edward s Jasperem. Nikdo mu na to nic neřekl, jen jsme sledovali, jak ho táhnou dlouhou chodbou pryč. Jakmile vyšli ze sálu, zeptala se Hannah: „Tak… Jak se dostaneme ven?“ Jane se usmála.

„Stráže mají příkaz se o půlnoci stáhnout a přijít se ohlásit Arovi. Vlastně bych se nedivila, kdyby přišli dřív kvůli vězňům, co uprchli. Většina z nich je tu ale držena násilím. Myslím, že nám od nich žádné nebezpečí nehrozí,“ uvažovala Jane.

„Máme tu další věc k vyřešení. Kdo bude teď udržovat pořádek mezi upíry?“ zeptala se Margaret.

„Carlisle a jeho rodina,“ navrhl okamžitě Charles.

„Ne, příteli, já o to nestojím,“ řekl pevným hlasem děda.

„Co Kaira a její sestry?“ zeptala se Esmé. Všechny tři však zakroutily hlavou.

„Byla jsem tu zavřená sedmnáct let. Chci žít se svými sestrami. Mohla by se mi vrátit paměť… A pak, možná bych se ráda podívala někam do světa.“ Sledovala jsem, jak Hannah a Margaret skočily Kaiře kolem krku.

„Já mám návrh!“ řekla Alice. Všichni se na ni zvědavě podívali.

„Kdo nám vlastně pomohl přežít? Bez čí rady bychom tady všichni zemřeli? Kdo byl tak statečný, že sedmnáct let riskoval život, kvůli starému přátelství? Myslím, že na trůn by měla usednout Jane. A taky její bratr Alec. A Felix.“

„Ale... To by udělal každý,“ zašeptala Jane a být člověk, tváře by jí nejspíš hořely. Alec a Felix, kteří už se vrátili do sálu, šoupali nohama.

„Alice má pravdu. Kdo jiný by si na to troufl? Kdo jiný by byl spravedlivý?“ podpořila jsem ji a dědeček přikývl.

„Ano, Jane, Alec i Felix se na to výborně hodí. Nikoho tady nebudou držet proti jeho vůli. A dohlédnou na to, aby Marcus, Caius, Damian a Thomas zůstali zavření.“ Babička si stoupla vedle dědy a objala ho.

„Já s vámi souhlasím,“ usmála se.

Nakonec se vyjádřili všichni a byl to jednomyslný souhlas.

„Všichni jsme se tu shodli, že byste pro tu práci byli nejlepší. Ale je to na vás. Byli byste tak ochotní a udělali to pro nás, pro všechny?“

„Nemyslím, že se na to hodíme,“ zadrmolil Felix.

„Když takhle mluvíš, jsem si jist, že ano,“ snažil se ho přesvědčit děda.

„Tak dobrá,“ špitla Jane a Alec přikývl. Felix se usmál. A my měli nové vládce Volterry. Spravedlivé a s dobrými srdci.

*      *     *

Asi za hodinu se dostavili upíři, co byli venku na strážích. Bylo jich tu kolem třiceti. Zírali na Jane, Aleca a Felixe sedící na trůnech, jako na zjevení. Dožadovali se vysvětlení. Když jsme jim to všechno vysvětlili, většině jako mně, spadl kámen ze srdce.

Jane jim dala na výběr. Buď zůstanou dál ve službách Volterry, ale kromě akcí si budou moct dělat, co budou chtít a kde budou chtít, nebo je úplně uvolní ze služeb pro vládce. Třináct upírů se rozhodlo, že si půjdou vlastní cestou, stejně jako Kaira, Demetri, Drago, Stephanie a Gia.

Zůstali jsme ve Volteře do druhého dne, protože Alice s Jane, Giou a dokonce i Heidi (která přišla k rozumu) se rozhodly, že je třeba to pořádně oslavit.

Ze Sulpicie ještě ten večer vypadlo, že byla ke sňatku přinucena stejně, jako jsme měly být my. Athenodora šla do sňatku s Caiem dobrovolně, ale za tři tisíce let se prý hrozně změnil. Nebýval takový a to, co dělal poslední dobou, se jí příčilo. Ale nikdy se mu to neodvážila říct do očí.

Když to shrnu, všem se ulevilo, když byli vládci a jejich synové pryč. Ani upíři, u kterých Jane tvrdila, že budou možná na jejich straně, netruchlili, ale oslavovali spolu s ostatními. A že bylo co oslavovat!

Druhý den nastalo loučení. My odjížděli domů a Kaira s dcerami a Demetrim s Dragem jeli ke svým příbuzným do Francie.

Nejtěžší pro mě bylo, rozloučit se se Stephanií a Giou. Kaira se zase nemohla rozloučit s Jane. Včera se jí totiž vybavil kousek z jejího života tady ve Volteře před porodem. Carlisle zastával názor, že za to můžou její sestry, které když uviděla, způsobily to, že se jí vzpomínky zase začaly vracet.

Máma moc děkovala Hannah, Margaret, Charlesovi, Kaiře i jejím dcerám za to, že nám tak moc pomohli. Byla šťastná, že jsme naživu a zdravé a, díky bohu, stále ještě vdané za Jaspera s Edwardem.

Naprosto jsem tomu nemohla věřit. Ten večer, kdy jsme se pohádali, jakoby se nikdy nestal a my byli zase jedna velká rodina. Máma se zatím k mému vztahu s Edwardem, ani Alicinu s Jasperem nijak nevyjádřila a já tušila, že to nás čeká asi až doma.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 35. kapitola: