Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 31. kapitola

27.07.2011 (12:30) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2776×

31. kapitola – Šílenec

(pohled Belly)

Probudilo mě tlumené hučení. Pomalu jsem rozlepila víčka, cítila jsem se jako po opici. Vedle mě seděla Alice a naproti mně ta dívka ze snu. Vedle té dívky seděla o trochu starší žena, než byla dívka. Mohlo jí být maximálně dvacet pět, zatímco té blondýnce tak sedmnáct. Seděly jsme v letadle.

To už jsem stála na nohou a budila Alici. Netrvalo však dlouho a někdo mě přišpendlil k sedadlu. Damian.

„Nedělej žádné hlouposti, to bych ti neradil, Bello,“ řekl posměšně s obličejem tak blízko tomu mému, že jsme se skoro dotýkali nosy. Bylo mi zle.

Vítězně se usmál a pustil mě. Okamžitě jsem si začala masírovat zápěstí, jeho stisk docela bolel. Alice na mě vyděšeně zírala.

„Kam nás vezete?“ ozvala se.

„To jste vážně tak pitomé? Nepoznaly jste to snad z vašich živých snů?“ smál se Damian. Spadla mi brada, on v tom měl vážně celou tu dobu prsty. Ne, to ne…

„Nedonutíš nás k tomu, abychom tam zůstaly,“ zavrčela jsem chladně.

„Vystrkuješ růžky? No fajn, ale řekl bych, že mám slušnou páku k tomu, abych tě ve Volteře uvěznil navěky. Vás obě.“ Jako nepovel se za naším sedadlem ozval svistot a Alice měla u hrdla přitisknutý nůž, co držel Thomas. Bezmocně jsem zaťala pěsti.

„Tak, jestli nás teď omluvíš, musíme si jít promluvit s pilotem ohledně délky letu. Společnost vám budou dělat tady Kaira, Stephanie a Drago.“ Jakmile to dořekl, objevil se vedle něj další, mladý a pohledný upír. Měl blonďaté vlasy s patkou. Byl vysoký a měl hezkou postavu. Damian  mi věnoval poslední úsměv a pak zaplul do kokpitu. Bylo to soukromé letadlo.

S nenávistí jsem se podívala na ty tři.

„Proč to děláte, co po nás chcete?!“ zeptala jsem se zoufale.

„My konkrétně vůbec nic. Ale Aro vás chce mít ve své sbírce,“ zašeptal ten Drago. Stephanie sklopila pohled.

„Ale my chceme domů!“ zasyčela Alice.

„Tam už se nikdy nepodíváte,“ konstatovala podle Damiana Kaira a pohlédla z okna. Měla delší vlasy, skoro do pasu a oříškové barvy. Měla podobný obličej jako Stephanie. Oválný a člověka/upíra hned upoutaly její oči, byly totiž dost výrazné. A smutné. Napadlo mě, že možná nejsme jediní, kdo tu jsou drženi násilím.

„Proč jim sloužíte?“ zeptala jsem se pomalu a opatrně.

„Z toho samého důvodu, proč jim budete sloužit vy… Mají moji sestru,“ řekla smutným hlasem Stephanie a vzhlédla.

„Moji přítelkyni,“ zašeptal Drago.

„A moji dceru,“ dodala Kaira.

Oni byli rodina! Znovu jsem je přelétla pohledem. Mezi Stephanií a Kairou byla jistá podobnost, to ale znamená, že Stephanie a ta její sestra musí být také poloupírky! Nejsme jediné…

Podívala jsem se na Alici a ta mi pohled opětovala. Takže teď už chápu, proč jim slouží. Neměli možnost se jim vzepřít, když jim vyhrožují, že tu dívku zabijí. Soucítila jsem s nimi, konec konců jsme ve stejné situaci.

Vtom se otevřely dveře kokpitu, znovu vešel Damian s Thomasem a tentokrát s sebou táhl i nějakou dívku. Byla také drobná, celkově dost podobná Stephanii, akorát měla světle hnědé vlasy a pomněnkové oči. Surově ji držel za ruku a vedl ji vpřed. Snažila se mu vzdorovat, ale jestli byla stejně silná jako my s Alicí, měla to marné. Nakonec ji dovedl až k našim sedačkám a odstrčil ji od sebe. Drago jí ihned vyrazil naproti a sevřel ji v náručí. Ta dívka neplakala, byla silná. Chtěla jenom držet v náručí svou lásku.

Damian se nad tím ušklíbnul a postavil se hned vedle mé sedačky. Thomas se postavil za Alicinu sedačku, co byla u okna.

„Aro je nadšený, že už jsme na cestě. Za necelých pět hodin už ho poznáte osobně. Na to se velmi těším.“ Opovržlivě jsem se na něj podívala.

„Proč?“ zasyčela jsem.

„Protože, když splníme svůj úkol - což bylo dovést mu vás až k nám do Volterry - dá nám vaši ruku.“ Zvedl se mi žaludek.

„Na to nemáte právo!“ vyjekla Kaira.

„Aro má právo na všechno, copak jsi zapomněla? Ach ano, já hlupák, ty si skutečně ze svého lidského života nic nepamatuješ, že? Nebýt Gii, byly by s tebou mnohem větší potíže, to se vsadím.“

„Kdyby tady Gia ani Stephanie nebyly, moc ráda bych tě roztrhala na kousky!“ zavrčela. Gia jí položila ruku na rameno.

„Klid, mami, přece se nebudeš hádat s takovým zbabělcem a ubožákem.“ Kaira na ni pohlédla, konečně ji objala a pomalu kývla. Damian a Thomas kypěli vzteky, ale zjevně jim došla řeč.

*       *      *

Seděly jsme s Alicí v luxusním autě s koženými sedačkami a hleděly na italskou krajinu ubíhající kolem. Ani trochu se mi nelíbila, natož ta vyhlídka, že do konce života už budu sledovat jenom tuhle krajinu.

Párkrát už mě napadlo, že nám rodina přijde na pomoc, ale k čemu by to bylo? Potom, co jsme utekly a co jsem já řekla, o tom dost silně pochybuji. A i kdyby se přemohli a hledali nás dokonce i tady ve Volteře, asi by to moc nepomohlo, protože Aro by samozřejmě zapřel naši přítomnost a s Alicinými vizemi by mohl přesně určit, kdy přijedou, takže by nás vždy někam schoval a poslal pro nás, až když by ostatní zase odjeli. Byla to bezvýchodná situace a všichni to věděli.

Damian prudce zatočil a nám se naskytl perfektní výhled na město. Bylo dokonale udržované, až moc perfektní na můj vkus. Nechtěla jsem tam bydlet. Ale asi budu muset.

Netrvalo dlouho a už jsme stavěli před branami Volterrského hradu. Mělo mi dojít, že když jsou to upírští vládci, nebudou bydlet na nějakém obyčejném místě. I ty sny vypadaly, jako by to byla nějaká komnata hradu.

Jakmile jsme vystoupily, shlukla se okolo nás celá banda upírů a posouvala se i s námi do obrovské recepce, kde seděla nějaká dívka. Byla člověk. Nemohla jsem uvěřit tomu, že na jednu stranu kážou něco o nezodpovědném chování a pak tu sami porušují zákony, co stanovili. Všechno to bylo na hlavu.

Když se za námi zavřely veliké vstupní dveře, upíři se rozprchli a my tu zůstaly s Alicí stát sami. Nebylo slyšet nic, jen ťukání do klávesnice, jak recepční pilně pracovala. Nevěděla jsem, jestli je to dobře, nebo ne.

Už jsem si začínala myslet, že nás tu vážně jen tak nechali, když se otevřely jedny z mnoha dveří na druhé straně recepce a dovnitř vplula další drobná plavovláska. Vlasy měla stažené do pevného uzlu a byla velmi půvabná. Také byla velmi mladá, mohlo jí být tak patnáct, když byla přeměněná. Hned za ní vešel nějaký kluk, opravdu ještě chlapec, zrovna jako ona. Byl také velmi líbezný jako všichni upíři a vypadal jako bratr té plavovlásky.

Zastavila těsně před námi a podivně se usmála.

„Aro nás pro vás posílá, už je netrpělivý, měli bychom si pospíšit.“ Ani já a ani Alice jsme nevypadaly, že bychom se hodlaly hnout z místa.

„Může to jít po dobrém, nebo po zlém, vyberte si. Já bych byla osobně pro tu první cestu, je bezbolestná.“

Alice se na mě podívala a vedla se mnou tichý rozhovor beze slov. V jejích očích se mísil strach, odpor, zoufalství a odhodlání. Nakonec nepatrně přikývla a já pokrčila rameny. Ten kluk se usmál a ukázal nám, kudy máme jít. Nelíbilo se mi, že je máme v zádech, ale oni asi zase nechtěli riskovat a mít v zádech nás.

Prošli jsme mnoha chodbami, až před jedněmi dveřmi nás ti dva zastavili a předešli nás. Společně rozrazili dveře a každý se postavil na jednu stranu okolo třech trůnů, co dominovaly jinak prázdnému sálu. Udělalo se mi mdlo, vypadalo to tu jako ve středověku.

„Isabella a Alice, nemýlím-li se. Vítejte!“ zvolal černovlasý upír kolem třicítky, co seděl na prostředním trůnu. Odhadoval bych, že to byl ten Aro.

Odfrkla jsem si. Střelil po mně pohled a hned stál u mě.

„Vítejte, vítejte. Budete vynikající přírůstky do mé sbírky. Jasnovidka a mladá dáma, co odolá jakémukoliv psychickému nátlaku. Brzy už budete součástí naší rodiny i úředně, není to tak správně?“ zasmál se ten šíleně slizký upír. Vedle něj se znenadání objevili ti dva parchanti.

„Úředně?“ vyhrkly jsme s Alicí nastejno.

„Ano, ano. Pojmete za muže dědice trůnů. Mého a Caiova syna.“

„Koho?!“

„Nás!“ zasmál se Damian a Thomas přikývl.

„Tebe si za muže nikdy nevezmu!“ zavrčela jsem a Alice vedle mě též.

„Ach, ony to ještě nepochopily?“ zeptal s Aro a zajiskřilo mu v očích.

„Co nevíme?“

„Že nemáte na výběr,“ zasmál se Thomas.

„No, konečně jsme si to vysvětlili a může být svatba!“ zaradoval se Aro.

„Já si nikoho brát nebudu!“ zaječela Alice.

„My už jsme vdané!“ přidala jsem se.

„Ale to se dá velmi jednoduše zařídit, abyste za pár hodin byly zase svobodné, děvenky. Stejně to vše s vašimi strýci bylo jen představení na oko, abychom si my tady ve Volteře mysleli, že vás sem už nedostaneme.“

„Nebylo to představení, my je milujeme!“ zavrčela jsem.

„I kdyby, tady není žádný Edward, ani Jasper. Jen Damian a Thomas, vaši nastávající.“ Napadla mě jedna věc jako spásná myšlenka.

„A co když čekáme jejich děti?“ Aro se rozchechtal.

„Vy jste jim to neřekli?“ Obrátil se na Damiana s Thomasem.

„Nedostali jsme se k tomu,“ konstatoval Thomas.

„Nejste těhotné, to vše bylo jen součástí plánu. Tady Kaira umí skvěle vyvolávat příznaky různých onemocnění a neduh, které člověka trápí. Byl to jen prostředek, jak rozhádat vaši rodinu a dostat se k vám. A tady už vám žádní falešní manželé nepomohou.“

„Otče, oni se vážně dali dohromady, toho jsme právě využili, když jsme rozhádali rodinu,“ zašeptal Damon. Aro zatleskal.

„Výborně, skvělý nápad! A teď, ukažte Isabelle a Alice jejich komnaty, kde budou přebývat až do svatby. Pak se samozřejmě přestěhují k vám.“

Damian na nic nečekal, chytl mě za ruku a táhl k východu. Thomas vedle nás táhnul Alici. Na křižovatce chodeb se od nás odloučili a my mířili na druhou stranu.

Po chvilce se zastavil před jedněmi dveřmi a vhodil mě dovnitř. Byla to ta komnata z mých snů. Byla to má živoucí noční můra.

„Tady budeš do svatby, nepokoušej se utéct, je to zbytečné. Za pár dní odtud stejně vypadneš. A budeš moje,“ konstatoval chtivě, chytl mě za ruku, přitáhl si mě zpět a tvrdě políbil. Nebyla v tom láska, pouze chtíč. Snažila jsem se ho odstrčit, ale byla jsem slabá. Naštěstí mě za chvíli pustil sám, znovu se ďábelsky usmál, odešel a zabouchl za sebou dveře, které se nedaly zevnitř otevřít. Vida, jedna malá změna od mé poslední noční můry.

Zhroutila jsem se na postel a začala vzlykat. Nic z tohohle jsem nechtěla. A nic z tohohle by se nestalo, kdybych nebyla pitomá a hned, jak jsme přijeli, bych rodičům prozradila, jak to se mnou a Edwardem skutečně je. Jsem pitomá. Nehorázně pitomá, můžu si za své neštěstí. Kdo ví, kdy uvidím zase Alici, a ještě mě teď uvrtají do manželství, ve kterém nikdy nebudu šťastná… Proč jen já byla tak hrozně hloupá?!

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 31. kapitola: