Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 25. kapitola

13.04.2011 (16:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3291×

25. kapitola – Zatloukat, zatloukat, zatloukat!

(pohled Belly)

Jakmile jsme vešli do domu, všechno na mě spadlo. Všechny starosti, které se za poslední měsíc někam vypařily. Došlo mi, proč se tohle všechno vlastně dělo. Pocítila jsem nutkavou potřebu promluvit si s Alicí. Byla taky nesvá. Tušila jsem proč a nějak tomu odmítala uvěřit. Oni taky???

Esmé nás ale nechtěla nechat smutnit a uspořádala večírek na uvítanou. Byl tu dokonce i normální dort, který mi docela chutnal. Poslední dobou si na to lidské jídlo nějak potrpím…

Edward se na mě jen ušklíbl, když viděl, jak jím, a šel si mezitím dát kufry nahoru. Do deseti vteřin byl zpátky. To samé Jazz. Zakřenila jsem se na ně.

Táta to neviděl a zapnul hifi věž. Začali hrát hity ze sedmdesátých a osmdesátých let. Takové ty dobré taneční. S Alicí jsme na sebe mrkly a vyzvaly kluky k tanci. V životě jsem si tak tanec neužívala. Byla to sranda a střídala jsem partnery jak na běžícím pásu. Většinou to byl Edward, pak táta nebo Jazz. Dvakrát dokonce Carlisle.

Táta byl ze mě v šoku, ale rozhodně nebyl v šoku ze sebe samé víc než já. Edward mě změnil od základů. Problém je v tom, že táta možná jo, ale máma není na tyhle věci tak úplně nevšímavá. Nebo Esmé. No, stejně to jednou praskne, ale čím déle, tím lépe. Edward nechápavě zakroutil hlavou. Už zase je v mé hlavě, sakra! Zakřenil se na mě z mamčina náručí a já po něm vrhla vyčítavý pohled z náruče Jazze. Ten pro jistotu sledoval naši tichou výměnu názorů a dusil v sobě smích. Drkla jsem ho do ramene a šla se posadit. To jsou mi hodní „strýčkové“, když nás chtějí předhodit dravé zvěři. Nebo spíš sebe, nám s Alicí by máma s tátou nikdy neublížili. Spíš by nám dali celibát tak na sto let, než se najde někdo, podle nich pro nás vhodný, zatímco by se Jazz s Edwardem dávali po kousíčkách dohromady. Edward se na mě zašklebil.

Zajímalo by mě, jestli to bylo nad tím jejich roztrháním, novými ženichy nebo celibátem. No, radši jsem nad tím víc neuvažovala a ukradla babičce taťku, Jazz si šel pro Alici a Edward pro Esmé. Na dědu zbyla mamka.

„Takže se ti na ostrově líbilo? Celá záříš.“ Táta se usmíval, ale v jeho očích byla opravdová zvědavost.

„Jo, bylo to tam super. Delfíni, mořské želvy, papoušci, nebo plavání v moři.“ Vybavila jsem si, jak se mě hned první den snažil Edward utopit. Edward dostal záchvat smíchu a Jazz se nedobrovolně smál s ním také. Alice mě probodla zvědavým pohledem, mamka si spíš měřila Edwarda, jako by se zbláznil a Esmé - zdálo se mi - ho ani nějak nevnímala a tančila jen nacvičenými pohyby. Pozorovala mě.

Snažila jsem se její pohled nevnímat a začala se sama vyptávat táty.

„A co vy tady? Jak jste se měli?“

„Dobře.“ Nahodil falešný úsměv.

„Kecá! Celý měsíc tu s Rose chodili jako těla bez duše a pomalu ani na nikoho nepromluvili. Ten první týden dokonce odmítali chodit do školy.“ Carlisle se smál a my s Alicí jsme se k němu přidaly. Jazz s Edwardem kupodivu ne.

„To jsme vám tak chyběly? Ty naše věčné maléry a potíže?!“ ptala se Alice mamky a sedala si na gauč, když skončila písnička. Také jsem si sedla, ale taťkovi na klín.

„Bez vás to tu není ono, je tu nuda a moc velký klid. Co bych ten minulý měsíc dala za nějaký ten váš průšvih. Strašně jste nám chyběly.“ Mamka Alici objala a taťka mě. Pak se otočila na kluky. „Všichni,“ dodala máma a probodávala je podezíravým pohledem. No bezva.

Rozhodla jsem se, že dokud budeme doma, tak nějakou dobu nebudu mít nasazený štít, aby nám to usnadnilo dorozumívání. Edward se na mě zářivě usmál a já na něj vyplázla jazyk. Kdyby toho chtěl zneužívat, tak mu to zatrhnu, ale jinak je to v podstatě výhoda. Ale jak kdy, no.

Esmé už měla dost povídání, přesunula se k hifi věži a zesílila muziku. Dala tam CD s klasickými tanci. Tedy napřed klasickými, pak se změnily na latinsko-americké, tedy vášnivé. Skvělé bylo, že když spustilo tango, zrovna jsem tancovala s mojí láskou. Edward na mě mrkl, sáhl pro růži do vázy a vysloužil si tak vyčítavý pohled od Esmé i Alice. Máma ho zvědavě pozorovala.

Začal se se mnou pohybovat do rytmu vášnivého tanga. Samé trhavé pohyby, záklony, točení, žhavé pohledy, to všechno k tomu patřilo. Navíc si dal do úst onu růži, tak jsem to vídávala jen ve filmech. Při každém záklonu jsme si ji vyměnili, takže chvilku jsem ji měla já, chvíli on. Máma ani táta nemohli nic namítat, bylo to prosté tango a my se tak mohli, docela klidně a nenápadně, vždy lehce políbit. Miluju tyhle jeho lsti, pokud nejsou mířené na mě. Zazubil se na mě. Všimla jsem si, že Jazz s Alicí v sobě také dusí smích a na rozdíl od nás netančí tak nápadně, ale přesto to bylo velmi impulzivní a elektřinou nabité tango. To bylo vidět i na tu dálku. Nikdo jiný si toho snad nevšiml. Nebo nechtěl všimnout, to byla ta druhá alternativa, která mě napadla při pohledu na babičku.

Nejistě jsem se koukla na Edwarda, jestli to nepřeháníme. Neznatelně zavrtěl hlavou. A podezření nemají? Kývl hlavou k mámě. Aj, to není dobré. Pokrčil rameny. Takže se tím tolik asi nezabývá, že? Přikývl a usmál se. Já už taky. No, vážně jsme nenápadní.

Naše tango pak zakončil v dokonalém záklonu a jen tak tak mě držel a skončila bych na zemi, ale on by mě nepustil. Byla jsem dost zadýchaná a on, i když je upír, taky zrychleně oddychoval. Nějak jsem si vybavila naši opožděnou svatební noc, taky jsme ten večer tančili a také zrovna tango, než se vydal na lov. Jak poslouchal mé myšlenky, malinko mu zčernaly oči. Zazubila jsem se na něj, vysmýkla se mu a vyrazila do kuchyně, napít se trochu limonády. Hrozně jsem se lekla, když jsem zabouchla dveře od ledničky a za nimi se z ničeho nic objevila Esmé.

„Babi! Já jsem se tě tak lekla!“

„Promiň, zlatíčko. Chtěla jsem si s tebou v klidu promluvit. Není ti nic? Připadá mi, že se dnes chováš poněkud zvláštně.“ Edwardééééééééé!!!

„Ale, babi - “

„Esmé? Hm, CD dohrálo, co tam mám dát dál?“ Edward se vynořil hned za Esmé, jako můj osobní zachránce. V duchu jsem mu děkovala nastotisíckrát.

„Omluvíš mě, zlato?“ Kývla jsem a babička zmizela. Usmála jsem se na svého anděla. Díky moc, pomyslela jsem si a přitáhla si ho blíž, abych ho mohla políbit, než jsme se znovu vrátili do obýváku.

Esmé měla v očích podezření, ale snažila se ho co nejvíce skrývat. No super. A já doufala, že tu utajíme, minimálně než mi bude osmnáct let. Myslím, že i pár dnů bude problém. Snad to vyjde.

Ale ono se to všechno ukázalo složitější. Je dost těžké tajit lásku, která vám dává štěstí a radost. A tvářit se přede všemi doma, že se nic nezměnilo, to bylo mučení. Začala jsem se opět těšit na školu, teď to bude ona, kde nic hrát nebudeme.

Okolo druhé v noci, jsem se omluvila a šla si lehnout. Alici jsem slyšela omlouvat se chvilku po mně. Vyrazila jsem do pokoje, osprchovala se a odlíčila, abych pak naprosto vyčerpaná ulehla do peřin. Musela jsem se usmát, když se postel prohnula pod další zátěží a já ucítila rty ve vlasech. Slastně jsem zamručela a ponořila se hlubokého spánku.

Ráno jsem se probudila, vedle mě ležel Edward. Chtěla jsem ho políbit, ale najednou byl fuč a já málem slítla z postele. S nadáváním jsem se postavila, akorát když mi do pokoje vlítla mamka.

„Honem, oblékej se! Musíme si užít víkend, pak bude škola a zase povinnosti, musíme si užít co nejvíc času spolu.“

„Mami, včera jsem šla spát až okolo druhé, vážně nemam náladu courat někde po městě.“ Posmutněla.

„Bello, prosím! Celý měsíc jsem vás s Alicí neviděla a ona souhlasí, pod podmínkou, že půjdeme i nakupovat.“

„To je typický. Na něčem se dohodnete a pak už ani nemám šanci odmítnout. No, fajn, no.“ Máma se mi vrhla kolem krku, na chvilku ztuhla a pak nadskočila, protože dole se ozvala rána. Během chvilky byla dole a já tu zase zůstala sama. Neměla jsem náladu na další nezvanou návštěvu, tak jsem se poprvé za svůj život zamkla.

Pak jsem se rychle učesala, lehce nalíčila, oblékla se bez Aliciných rad, což bylo vážně divný, odemkla a vydala se ze dveří. Ze zadu mě chytla něčí paže a jedna ruka se ocitla na mých ústech, abych nevyjekla.

Edward mě zatáhl zpět do mého pokoje a vypadal, že něco hledá. Nechápavě jsem na něj hleděla, dokud nenašel parfém a nedonutil mě, navonět se. Podívala jsem se na něj s otázkou v očích. Vzal do ruky mobil a vyťukal na něj zprávu.

Rose mě z tebe cítila. Nakonec to nechala plavat, protože jsme poslední měsíc strávili hlavně spolu, ale pro jistotu.

Aha, tak proto tak ztuhla. A proto taky ta rána dole. Vděčně jsem se na něj podívala a sledovala, jak se vytrácí z mého pokoje dřív, než z něj vyjdu já. Díky bohu za naše schopnosti, a že ti obdarovaní jsou Edward s Jazzem, a ne máma s tátou. To by nedopadlo dobře.

Když jsem sešla do obýváku, podívala jsem se na Alici, jak se baví s mamkou o tom, co dnes podnikneme, a povzdechla si. Šla jsem za babičkou do kuchyně a vzala si z ovocné mísy jablko.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a sedla si na vysokou židličku.

„Ahoj, Bells. Vstala jsi špatnou nohou?“ Vzpomněla jsem si na probuzení.

„Jo, tak nějak. Jedeš s námi, babi?“

„Ano, to si přece nemůžu nechat ujít, po takové době. Dokonce i Carlisle si vzal volno, a to je co říct.“

„No, to jo.“ Děda se mi objevil za zády.

„Kdopak mě tu pomlouvá?“ ptal se smíchem, jakoby neslyšel každé naše slovo.

„To ona!“ vyhrkly jsme s babi nastejno a začaly se smát. Děda se zasmál s námi a pak se zaměřil na jablko v mé ruce.

„Poslední dobou vám s Alicí nějak chutná lidské jídlo, viď?“ ptal se, v očích zaujetí vědce.

„Jo, asi jo. Na ostrově už to bylo k nevydržení – jen samá krev.“ Na druhé židličce najednou seděl táta.

„Stejně nechápu, jak to můžeš jíst.“

„Stejně jako ty, když jsi byl člověk,“ odvětila mu Alice místo mě, vzala si mandarinku a vyskočila si na linku. Najednou byli v kuchyni všichni.

„To jsi jí tam nemohl něco uvařit?“ zabodla Esmé pohled do Edwarda.

„Já chtěl, ale ona protestovala. Prý abych pro jídlo nemusel až na pevninu. Je umanutá.“ Zamračila jsem se na něj.

„Já to měla snazší s lidským jídlem. Ale chudák strejda Jazz!“ smála se Alice. Najednou jsem viděla, jak jí to slovo strejda nejde přes jazyk. Jo, i mě to dělalo potíže teď o Edwardovi takhle mluvit. Všichni jsme se ale zasmáli, až na Jazze.

„No, tak vyrazíme?“ trylkovala Alice a už se zvedala k odchodu.

„Jo, jdeme. A Bello, Alice, nezapomínejte, že tady zase musíte hrát tu komedii na manželství.“ Máma se při těch slovech několikrát ušklíbla.

„Vidíš, málem bych zapomněla,“ zasmála se Alice a utíkala k autu, cestou na mě ještě mrkla a já stěží zadržovala smích. Prý komedie. Tyhle dvě manželství byli obě manželství se vším všudy. Jaké pak hraní? Hrajeme doma.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 25. kapitola: