Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 23. kapitola

20.03.2011 (09:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3833×

23. kapitola – Opravdové líbánky?

(pohled Belly)

Kdo by to byl řekl, že můj vysněný princ bude celý můj život na dosah ruky a jen já budu tak slepá a přehlédnu ho?

Dneska jsme na ostrově Esmé poslední den a já právě sedím na posteli a přemýšlím, co pro dnešek podniknout. Edward byl právě na lovu, ale k večeru by se měl vrátit.

Bylo mi jasné, že dnes máme poslední společný večer, kdy nemusíme nic předstírat. Ano, doma by bylo řešení to všem říct, ale co oni by na to řekli? Esmé a Carlisle by to asi vzali docela dobře, ale co mamka s taťkou? A Alice? Nebo se snad i ona dala dohromady Jazzem? Že by to měli Edward s Jasperem naplánované?

Ne, doma to prostě budeme muset na nějaký čas ututlat… ale našeho posledního večera jsem hodlala využít. Už jsem se nebála, věděla jsem, že by mi Edward nikdy neublížil…

Ve Francii…

(pohled Alice)

Poslední večer nastal a já nechtěla, aby kdy končil. Seděla jsem právě v obýváku a popíjela juice, když na mě zavolal Jazz z vedlejší místnosti.

„Nechceš něco lepšího?“

„Půjdeme na lov?“ ptala jsem se s nadějí v hlase i očích. Poznal to na mě a zasmál se.

„Ano, jdeme!“ řekl a popadl mě za ruku, táhnouc mě k výtahu. Po chvilce jsme stáli v recepci, kde jim ještě plynulou francouzštinou sdělil, že se ještě vrátíme, jen odjíždíme na poslední malý výlet po Paříži.

Pak mě chytl rukou okolo pasu a zamířil k jeho autu. Na lov už se mu asi chtělo hodně, protože plynový pedál byl stále stlačený až k zemi a že tohle auto jelo rychle!

Vyjeli jsme z Paříže a kousek po dálnici odbočili na nějakou menší silničku, co vedla do lesa. Tentokrát jsem z auta vylezla první já a vzala ho za ruku.

Ulovila jsem si dvě srnky a Jazz, i když dával obyčejně přednost spíše masožravcům, dneska ani jimi nepohrdnul.

Cestou zpátky jsme si dali závod. Po chvilce jsem ho předehnala, což nevím, jak se mi vůbec podařilo. Zpomalila jsem a poslouchala zvuky za sebou. Nic.

V tom mi něco skočilo na záda a přišpendlilo k zemi. Lekla jsem se, ale stačila se vykroutit. Než jsem však stačila vstát, opět jsem byla v ocelovém sevření. Jazz mě chytl za ruce nad hlavou  a přitlačil k nejbližšímu stromu.

Chvilku mě pozoroval a pak se začal jen tak smát. Zamračila jsem se na něj, štval mě.

„Budu tě ještě muset naučit, jak se máš bránit,“ smál se mi.

Vyplázla jsem na něj jazyk jako nějaká malá holka, ale bylo mi to jedno. Zašklebil se na mě, pak ale opět zvážněl. Podíval se mi do očí a začal se ke mně sklánět.

I když jsme spolu oficiálně chodili, od té restaurace se mě políbit znovu nepokusil. Tenkrát v té ložnici se ještě zarazil a jen mě objal…

Zastavil se kousek ode mě a svými rty se skoro dotýkal těch mých. Pak v mžiku tu vzdálenost překonal. Jeho rty měly krásně nasládlou chuť, nikdy jsem nepoznala nic lepšího, než líbat se sním. Dokázala bych to dělat věky. Teda dokud by mi nedošel vzduch.

Zapředla jsem jako kočka a trochu pootevřela rty. Využil toho a vnikl do mých úst. Naše jazyky začaly hrát dokonalou souhru. Bylo to tak krásné! Tak vášnivé a přesto byl něžný… Musel se hodně ovládat. Po chvíli mi však bohužel začal docházet vzduch. Vycítil to a svými polibky se po čelisti přesunul až na můj krk. Konečně mi pustil ruce a já mu je ihned zapletla do vlasů…

Myslím, že bychom v tom ještě pokračovali, kdyby se do mě nedala ta prokletá zima. Zamířili jsme do hotelu a ještě v autě jsem viděla, jak má Jazz černé oči.

Moc dobře jsem si pamatovala, co to znamená…

(pohled Edward)

Mířil jsem domů po posledním lovu tady a nemohl se dočkat, kdy ji zase uvidím a až budu s ní.

Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že mě také miluje. Ale podle toho, když mi třeba i nevědomky dala nahlédnout do své mysli, byla to pravda. Byl jsem neskutečně šťastný, že už je to vlastně i moje žena.

Ano, doma si toho užijeme ještě dost, ale bude to stát za to. Přetrpěl bych kvůli ní cokoli. Nejraději už bych to měl za sebou, ale ona jim to nechce říct minimálně do jejích 18 narozenin, takže ještě deset  let. No, bude to ještě hodně zajímavé…

Dorazil jsem právě k domu, když zapadalo slunce. Hledal jsem Bell, ale nikde nikdo. V domě nic, na terase nic… v lese nic… snad by nešla znovu na pláž?! Dostal jsem strach a šel ji tam hledat.

Pomalu mě začala stravovat panika, když jsem ji uviděl.

Seděla tam na pláži a pozorovala vodní hladinu, která byla právě díky slunci zbarvená do zlatova. Neslyšně jsem se k ní přišel, ale stejně o mně věděla. Nějak.

„Nechce se mi odtud,“ řekla tiše.

„Mně také ne.“

„Doma budeme muset předstírat…“

„Nemuseli bychom…“

„Já… nemůžu jim to říct… ne teď.“

Jenom jsem kývl a sedl si vedle ní. Konečně se na mě otočila, před tím totiž byla stále ke mně zády. Zvedla svoji jemnou ručku a pohladila mě po tváři. Usmívala se. Koutky mi samovolně vyjely nahoru, taky jsem se usmál.

Položil jsem jí ruku na krk a sklonil se k ní. Lehce jsem ji políbil a chystal se odtáhnout, ale ona měla zjevně jiné plány.

Přitáhla si mě zpět s větší vášní. Snažil jsem se krotit své fantasie o ní, ale když byla takto spoře oblečena… šlo to ztěžka. Ale myslím, že by se mi to nepodařilo ani v plavkách za mých mladých let – jednodílné, pod kolena.

Nevypadala ale, že by měla v plánu přestat, a tak jsem jí to začal hned oplácet. Projížděli mnou v těch chvílích přímo návaly energie.

Jednou rukou jsem ji začal hladit po páteři. Zavrněla jako kočka. V nestřežený okamžik pootevřela ústa a já na nic nečekal a vnikl do nich jazykem. Líbilo se mi to, ale věděl jsem, že se brzy přestanu úplně ovládat…

Na chvilku jsem se odtáhl, abych se ujistil, jestli tohle opravdu chce. Z jejích očí na mě koukala jen neskonalá láska, oddanost a touha. Ano, touha. To mi stačilo a jí se stejně moc nelíbilo, že jsem se odtáhl…

Začala popadat dech a tak jsem se přesunul na její krk. Lehce jsem do ní zatlačil, aby si lehla. Podvolila se.

Rukama mi začala přejíždět přes hruď a také zkoumala moje záda. Líbily se jí moje svaly. Při každém jejím dotyku mnou projížděly návaly touhy a elektřiny. Byl jsem si naprosto jistý, že mé oči, ač jsem byl právě na lovu, jsou černé jako noc. Bella si mě přitáhla zpět a já se opět začal věnovat jejím rtům.

Rukama jsem po její hebké pokožce sklouzl na její záda a jednoduše rozvázal svrchní díl jejích plavek a hodil ho někam daleko do moře.

Trošku se začervenala, když jsem si ji prohlédl. Její reakce se mi líbila, ale její tělo ještě víc, nemohl jsem od něj odtrhnout zrak.

Pak jsem se i se svými polibky přesunul do jejího výstřihu. Naskočila jí husí kůže. Přece jenom měla něco společného s lidmi…

Líbilo se mi to. Rukama jsem bloudil po jejím těle a ona po mém. Pak jsem ucítil, jak mi její ručka zajela ze zadu pod slipy a trhla. To nebylo fér, já její plavky ušetřil. No jak chce…

Opět jsem se přesunul na její rty a napodobil ji. Potom jsem dolní část jejích plavek hodil zase někam do moře. Nádherně se usmála, za ten úsměv byl schopen vraždit… a také shlédla dolů. Já se ale nestyděl. Byla moje a já její, tak na co stud?

Ještě jednou jsem se na ni nejistě podíval. Usmála se a kývla. Sklonil jsem hlavu, abych ji znovu políbil a v ten moment, kdy jsem spojil naše rty, jsem spojil i naše těla.

Napjala se. Pohladil jsem ji po tváři, nechtěl jsem, aby trpěla… Po chvilce se trošku uvolnila.

Zpočátku jsem se v ní pohyboval opatrně, věděl jsem, že ji to musí bolet, ale s přirůstajícím vzrušením jsem zrychloval a nevypadlo to, že by jí to vadilo. Slýchával se Emmettovi nebo Carlisleovi myšlenky, jak je to nádherné, úžasné, jaká je to slast… ale ani zdaleka to tyto slova nevystihovala. Přerývavě jsem dýchal a stoupal na vrchol.

V ten moment se pode mnou začala Bella svíjet v křečích rozkoše a já ji brzy dohonil. Bylo to ta nejkrásnější věc za celý můj dlouhý život. O to nádhernější, že jsem ji sdílel s osobou, kterou nadevšechno miluji.

Svalil jsem se do písku vedle lásky své existence. Usmála se na mě.

„Miluju tě.“

„Miluju tě.“

Políbil jsem ji na rty. Zmocnil se mě nový nával touhy, ještě jsem jí neměl dost. A my pokračovali tam, kde jsme před chvilkou skončili…

(pohled Alice)

Vrátili jsme se do hotelu, ale Jazz se omluvil, že si ještě potřebuje něco zařídit, ale do hodinky je zpátky.

Lehla jsem si před krb a… popíjela víno, ale ve zdravé míře. Pak jsem musela usnout, protože když Jazz dorazil, budil mě.

„Něco jsem ti přinesl,“ řekl a podával mi malou, placatou krabičku. Řekla jsem si, jestli to náhodou není prstýnek, ale to je blbost, vždyť už přece jsme manželé…

Otevřela jsem. Byl to medailonek.

Na jedné půlce bylo místo pro fotku a na druhé bylo něco vyryto.

„Co tam stojí?“

„Něco jako: Jsi smyslem mého života,“ zašeptal a dal mi polibek do vlasů.

„Děkuju, je nádherný.“ Usmála jsem se na něj a políbila ho.

Napřed to začalo nevině, ale nakonec jsme se oba docela rozvášnili. Možná za to tak trochu mohlo i to víno. No budiž, hodně za to mohlo to víno.

Po chvilce skončili moje blůza a jeho košile na zemi před krbem roztrhané na kousky. Své polibky přesunul na můj krk a já ho výskla ve vlasech. Pak jsem rukama začala bloudit po jeho hrudi. Jeho oči už byli černé jako noc. Po chvilce nepatrně zavrčel, když má ruka minula lem jeho kalhot. Sklonil se a podtrhl mi nohy. Vzal mě do jeho ložnice… a nepřestal mě přitom líbat.

Něžně mě položil na postel a nalehl na mě. Zdálo se mi, že byl pořád docela opatrný, asi se bál, aby mi neublížil, ale mě to bylo fuk. Mé tělo toužilo jenom po tom jeho, ostatní mi bylo jedno…

Co na tom, že měl na těle pár jizev… stále byl dokonalý. Černé oči, které mě před pár týdny u Thomase tolik děsily, se mi tentokrát zamlouvaly. Líbilo se mi, že po mě touží. Já být upír, měla bych oči už stejně černé jako on.

Za chvilku bylo zase slyšet trhání látky. Zbavil mě podprsenky. Já zase jeho kalhot.

Zrovna jsem zkoumala jeho vypracované svaly a on můj výstřih, když jsem ucítila, jak mi rukou zajel pod kalhotky. Ach…

Zavzdychala jsem, zajela mu ze zadu pod trenýrky a trhla. On udělal to samé. Pak se ještě jednou vrhl na mé rty. Bylo na něm vidět, že už to dlouho nevydrží. Já sama jsem na tom nebyla o moc líp.

„Možná tě to bude trochu bolet… promiň,“ zašeptal mi u ucha a pak do mě vnikl.

Ano, trochu to bolelo, ale po chvíli to přestalo a vlnu bolesti nahradila vlna rozkoše, jak přirážel čím dál rychleji a vášnivěji.

Za chvilku mě dostihla nová vlna rozkoše tak silné, že jsem si myslela, že to ani nemůže být skutečné.

Ani jsem si nevšimla, že Jasper se zhroutil taky. Ležel na mně, hlavu položenou na mém hrudníku a zrychleně oddechoval. Za chvilku se opřel o postel a zvedl se na loktech. Políbil mě.

„Miluji tě, lásko.“

„Já tebe taky.“

Usmál se a opět se vrhl na moje rty…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 23. kapitola: