Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nemůžeš nám bránit, Rose! - 16. kapitola

18.11.2010 (07:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3277×

16. kapitola – Dámská jízda

(pohled Belly)

Vzbudila jsem se časně ráno. V domě bylo ticho jako v hrobě. Chyběl mi můj pomatený, ráno budící mě, táta. Chyběla mi máma, naštvaná na něj za to, že nás budil tak necitlivě. Chyběli mi strejdové, se kterými byla vždycky legrace a kteří se poslední dobou drží buď stranou, nebo naopak hodně blízko, teda jen ve škole. Chyběla mi babička s dědou, kteří si z našich průšvihů dělali srandu a vždycky nás nějak ochránili před hněvem mamky a taťky. Proč se tohle muselo stát?

Kdybychom s Alicí nepoznaly Thomase a Damiana, nikdy by v naší rodině nebylo tolik nesvárů a hádek. Vyvstává tu však jedna otázka. Kdyby to nebyli Damian a Thomas, nebyl by to za čas někdo jiný? Nebylo by to z bláta do louže? Nemuselo by to nakonec opravdu skončit takhle?

Vybatolila jsem se z postele, vyhrabala něco na sebe a sešla do kuchyně, udělat si něco k snídani. Alice od té příhody s Thomasem už tolik nelpěla na vzhledu a oblečení, za což jsem jí byla vděčná. Vykašlala jsem se na nějaké složité jídlo a jednoduše vrazila toasty do toasteru a čekala, než vyhupnou ven. Stejně jsem měla poslední dobou žaludek jak na vodě. Zvláštní bylo, že dneska jsem dostala chuť na lidské jídlo. Jindy to tak nebývá, přesto máme pořád vybavenou kuchyň lidským jídlem, prý kdyby náhodou…

Dneska se to hodilo, žaludek jak na vodě a lít do sebe ještě další vodu (krev)? Ne, já to potřebovala normálně zajíst. Dneska mi to i docela chutnalo.

Máma právě scházela ze schodů, uviděla mě a málem jí vypadly oči z důlků.

„Proboha, Bello! Jak to, že jíš? A jak to vypadáš? Vždyť se máš zítra vdávat!“ vytýkala mi, ale já ji moc neposlouchala. Ze schodů se právě došourala i Alice a vypadala podobně jako já.

„No bezva, takže mám 36 hodin na to, abych z vás udělala princezny z pohádky! Holky, tohle mi nedělejte, potřebuji, aby jste se alespoň usmívaly!“

Nasadila jsem falešný úsměv a dojedla toast. Alice mi jeden ukradla, no páni, mi už máme i stejný chutě.

„Tak a teď rychle odsud, kluci vás takhle nesmí vidět.“

„A není to jedno?“

„I když je to jen na oko, zachovat tradice se sluší, jdeme přece vybírat šaty a u toho oni nesmí být, kdyby vás takhle viděli, vynutili by si jet s námi, že vás prý neochráním, pche!“ mumlala si máma a mířila si to ke dveřím.

S Alicí jsme se na sebe podívaly, protočily oči a zamířily za mámou. V garáži nasedla do svého červeného Ferrari a my si sedly do zadu. Neměla jsem náladu dneska sedět ve předu, místo toho jsem se zavrtala do sedačky a za chvíli jsem o sobě nevěděla…

*       *       *

Máma mě probudila, ale tentokrát už jsem byla konečně vyspalá, tak snad už znovu neusnu.

Jako první jsme zamířily na manikúru a pedikúru. Všechny tři. Musely jsme si s Alicí nechat dát francouzkou manikúru, ale vypadalo to úžasně, takže jsme si nestěžovaly. Mamka si nechala nasadit gelové nehty. Bílé se světle modrým zdobením. Vypadalo to kouzelně. Ano, to ona nám jde za družičku, kdyby tam byla jako naše matka, asi by lidi kleplo.

Nechala si udělat bílo-modré nehty, protože šaty pro družičku mají světle modrou barvu.

Pak jsme zamířily do kosmetického salónu, kde měli za úkol zkrášlit nás, co taky jiného, že? Pak nastala poslední zastávka, a to kadeřnictví, kde nás více méně upravili jen trochu, o víc se prý už postará mamka a Esme zítra před obřadem.

Na to nás máma nahnala do obchodu s oblečením, a aby nás dokonale zmátla (nikdo nám totiž neřekl, kam že to pojedeme na „svatební cestu“), donutila nás koupit si jak plavky a lehké oblečení na pláž, tak i zimní, nebo teplejší oblečení, takže jsme zase nic neodhalily. Když jsem nemohla vědět kam jedeme já, zaštítila jsem i Alici, aby to nevěděla, protože kdyby dostala vizi, stejně by si to nechala pro sebe, tak ať je to spravedlivé. Samozřejmě byla díky tomu na mně naštvaná. Tyhle jejich překvápka už nás pěkně štvaly!

Bylo už pět hodin večer a nám zbývala poslední a také nejdůležitější zastávka. Prodejna svatebních šatů. Každá jsme o nich měly s Alicí svoji představu a mamka je nám podle našich představ také objednala a nechala ušít.

Švadlena byla příjemná. Mamka jí řekla, co by chtěla a ona za chvilku přicupitala s dvěma vaky v rukou. Položila je na stůl a nechala nás je rozbalit. Jakmile jsem spatřila šaty, určené pro mě, oněměla jsem úžasem. Byly nádherné. Byly perfektní. Byly ještě lepší, než jsem si je kdy představovala. Alespoň jedna pozitivní věc na celé téhle šaškárně…

Švadlena nás ještě, prý pro jistotu, zahnala do kabinek, si je vyzkoušet. Padly mi jako ulité a já v nich vypadala jako princezna z nějaké pohádky, a ne ta šedá myš, co dneska ráno v kuchyni spořádala tři toasty.

Opravdu mi to velmi slušelo a to jsem stoprocentně věděla, že to ještě nic není, protože máma a babička, toho ze mě vykouzlí zítra ještě víc. Vylezla jsem ven abych se ukázala mámě. Alice vylezla se mnou nastejno. Máma, když nás viděla, zalapala po dechu.

„Holčičky moje,“ zašeptala velmi nízkou frekvencí, aby jí prodavačka neslyšela.

Pak nás objala a znovu zahnala do kabinek. Na konec jsem vyrazily domů, ale to jsem se spletla. Už, už jsem chtěla vystoupit, když k autu přiběhla Esme.

„Nevystupujte, jedeme pryč!“

„A kam?“

„Na dámskou jízdu… koneckonců, proč nevyužít situace?“ smála se a sedala si k mámě dopředu. Pak se otočila na nás a hodila nám s Alicí každé po dvou igelitkách.

„Tady… oblečte si to.“

„Jako teď hned? Tady?“

„Jo, jestli můžete.“

Byla pravda, že narvat na sebe oblečení v tak tísněném prostoru, jako bylo auto, byl trochu problém, ale poradily jsem si. V jedné igelitce byly flitrové, černobílé mini šaty, v druhé boty na nejméně deseticentimetrovém, jehlovém podpatku.

„To nemyslíš vážně…“

„Proč by? Alice má pravdu, musíš se na tom naučit chodit!“

No bezva. Mám ten dojem, že Esme se tím velmi dobře baví. Celou touhle situací, ale proč? No, nazula jsem si boty zkázy a už jen čekala, kdy máma zastaví.

Stavěla asi za 20 minut před nějakým klubem.

„Tak holky, užijte si pořádně polední svobodnou noc!“

Chtěla bych mít tolik optimismu, jako Esme.

Vešly jsem do klubu a všichni s po nás otočili a koukali na nás jako na zjevení. Hned na to se k nám přifařilo asi deset kluků, se žádostí o alespoň jeden tanec. Tancovat se mi nechtělo, ale skleničce u baru jsem neodolala a přijala pozvání jednoho na pohled milého kluka, co se očividně docela dost styděl. Nejistým krokem jsem zamířila k baru. Nohy se mi smekaly a málem jsem tam jednou hodila placáka. Rychle jsem vyskočila na barovou stoličku, šťastná za stabilní upevnění.

Vypila jsem dva panáky na ex a začala se cítit trochu uvolněněji. Zjistila jsem, že máme přece jenom nějaké stejné reakce jako lidé, jenom doufám, že mě ráno nebude bolet hlava. Objednala jsem si ještě jednoho panáka, vytáhla ho opět na ex a tanečním krokem (zjistila jsem totiž, že čím víc toho vypiju, tím líp se mi na tom chodí) došla na parket a s Peterem (jak se ten  kluk jmenoval) se začala pohybovat do rytmu. Tančit uměl a my se svíjeli do rytmu divokých písní, když však došlo na ploužáky, omluvila jsem se mu a vyrazila hledat Alici. Našla jsem jí, jak sedí u stolku, s prázdnou skleničkou v ruce a pohledem někoho hledala. Jakmile mě spatřila, zatvářila se uvolněněji. Já se musela tvářit stejně. Přece jenom na mě nějaké okamžiky s Damianovi přítomnosti dolehly, i když jsem se tomu díky alkoholu snažila zabránit.

Odchytla jsem pikolíka a objednala nám další dvě skleničky něčeho silnějšího na posilněnou. Za chvilku už nám je nesl s přátelským úsměvem na rtech, ale úlisným pohledem. Rychle jsem do sebe toho panáka hodila a vydala se opět raději na parket, následována Alicí. Máma i s Esme se někam zdejchly a my je nemohly najít. Opravdu nám šly příkladem…

Asi až okolo půl druhé ráno, kdy klub trochu pořídl, uviděla jsem je sedět u baru a živě diskutovat s nějakou jinou dívkou. Zajímalo by mě, co probíraly, ale nechala jsem to plavat, možná i kvůli - už velmi značnému množství - alkoholu v mé krvi.

Máma mě spatřila a podívala se na hodinky. Vykulila oči, rychle se omluvila té dívce, popadla Esme za ruku a vyrazila k nám, ženouc nás do auta. Někde během cesty jsem opět vytuhla…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nemůžeš nám bránit, Rose! - 16. kapitola: