Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 5. kapitola

21.03.2012 (21:15) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 1738×

Ihned po odchodu z bytového komplexu – a po absolvování nepříjemné cesty výtahem - jsem zjistila, že Carlisle přijel autem. Bral se k němu jako hladový k chlebu a já nějak nechápala, jestli opravdu chce poznávat Seattle za volantem. 

„Ehm, ty jsi tady autem?“ zeptala jsem se přímo hloupě, když mířil malým přístrojem na luxusní mercedes.

„Ano, jsem, bydlím totiž na opačné straně Seattlu, jak jsem zjistil,“ zasmál se.

„A nemyslíš, že by bylo lepší projít si Seattle pěšky?“ nabádala jsem ho decentně, protože se mi opravdu nechtělo trčet celý den v té plechové krabici a nehtem ťukat do okna a tím ukazovat na významné budovy.

„No, asi máš pravdu… Můžu teda auto nechat tady?“ Ty můžeš všechno...

„Samozřejmě, pak se pro něj vrátíme,“ zakončila jsem banální rozhovor o autu, který se i mně protivil, a vydala jsem se s jeho šálou kolem krku, tudíž božskou vůní všude kolem mě, do centra Seattlu. Než jsme vyšli z mého bytu, Carlisle si všiml jeho šály, která byla pověšená na mém věšáku ze včerejška, a omotal mi ji kolem krku.

„Tak, kam mě hodláš zavést jako první?“ Objevil se Carlisle po mém boku a já sama nevěděla, kam půjdeme. Chtěla jsem mu ukázat nějaké zdejší kavárny, protože Seattle je pověstný právě těmito kavárničkami. Pak bychom mohli zajít do nějakých parků, nejznámějších obchodů – jestli teda budou mít otevřeno, na Seattle Tower…

„Máš rád kávu?“ zeptala jsem se, abychom náhodou nechodili do kavárny pro nic za nic. Já miluju kávu a docela bych ji i po ránu uvítala. Můj otec pil kávu rád, nejspíš od něj mám vypěstovanou závislost na tomto černém lektvaru.

„Nikdy jsem si na ni moc nezvykl, na Aljašce jsem ji neměl po ruce, pil jsem spíše čaje.“ Tak nic…

„Teď si o mně budeš myslet bůhví co, když piju čaj,“ zasmál se a já rychle zakroutila hlavou. Na čaji přece není nic špatného.

„Ne, samozřejmě že ne, ne každý má kávu rád. Ale znám jednu kavárnu, ve které na kávu určitě změníš názor. Jmenuje se Introduction a je asi dva bloky odsud. Mohli bychom si tam dát nějakou snídani, tedy pokud jsi ještě žádnou neměl.“ Blekotala jsem a blekotala, ale až poté jsem zaregistrovala, že se Carlisle směje.

„Co je na kavárně k smíchu?“ Neodpustila jsem si rýpnutí, tvářila jsem se naoko uraženě.

„Nic, jenom… Je to pěkné, jak se tak o mě staráš. A snídani jsem ještě neměl, čekal jsem, že mi ukážeš nějaké místní restaurace nebo krámky s fast foodem, kde by se dalo dobře najíst.“

„Ukážu ti a řeknu všechno o Seattlu, sama vím, jaký je to pocit cítit se tu cizí.“ Zamyslela jsem se nad mými prvními dny tady. Byla jsem zmatená z těch vysokých budov všude kolem, sice ve Washingtonu byly taky, ale ty mi připadaly známé a útulné, zatímco v Seattlu mi naháněly strach. Ale postupem času jsem se obrnila a začala prozkoumávat zákoutí Seattlu, jeho zajímavá místa, restaurace, parky… Každé město má klady i zápory, tak to prostě je.

„A já si toho moc vážím,“ pronesl Carlisle a vzájemně jsme se na sebe usmáli. Tohle bude super den…

Ušli jsme pár desítek metrů a ocitli jsme se před mou oblíbenou kavárnou… Její kouzlo bylo v jejím interiéru, z venku vypadala obyčejně, trochu oprýskané zdi, ušmoulaná okna a vrzající dveře.

„Jsi připravený na dobovou snídani?“ pronesla jsem spíše řečnickou otázku ke Carlisleovi, když jsem otvírala ony dveře. Do nosu mě udeřila vůně dřeva a skořice, tak typické pro tuto kavárničku. Nic se tady za tu dobu, co v Seattlu pobývám, nezměnilo. A možná to mě na tomto místu tak fascinovalo a poutalo.

Nevím, jak bych měla správně definovat styl, ve kterém byl podnik zařízen. Bylo tu několik stolečků, dřevěných s jednoduchými prostírky, židličky z bukového dřeva, barový pult taky dřevěný… Ale nebyl to myslivecký nebo lovecký styl. Na zdech byly pověšené různé plakáty ze 60. a 70. let a všechny věci, všechny receptury byly staré, neponičené a tradiční.

Byla to zkrátka takový tradiční kavárnička, klidná a tichá, kde jsem se vždy dostávala daleko od primitivních problémů.  To bylo správně.

„Je to tu tak… nádherné,“ zašeptal Carlisle a vypadal, že se nemůže vynadívat na všechny ty věci na zdech, starý porcelán ve vitrínách, odřené talíře nebo obrazy původních majitelů.

Obsadili jsme jeden ze stolečků a za sekundu k nám přiletěl číšník Harry.

„Esmé, zdravím tě, jak se vede, jak slavíš Nový rok?“ S Harrym jsem se znala dlouho, taky jsem v této kavárně trávila hodně času.

„Mám se fajn, v nemocnici máme nového doktora, tady Carlislea Cullena z Aljašky, tak jsem souhlasila s tím, že ho tady trošku provedu, a tohle skvělé místo nesmí chybět na našem seznamu.“ Harry se zachichotal jeho specifickým hlasem a já se cítila jako doma.

„Těší mě, Carlisle, doufám, že se ti tady bude líbit a ty se staneš naším stálým zákazníkem jako tady Es.“ Harry s Carlislem se vzájemně představili a potřásli rukama, aspoň tady bude mít Carlisle známé… Bože, přemýšlím jako jeho matka…

„To asi ne, Harry, on je z opačné strany Seattlu, pochybuju, že tě tady bude navštěvovat každý den jako já, i když tvůj roztomilý ksichtík je dobrým důvodem návštěvy.“ Zašklebili jsme se na sebe a Harry nám konečně nabídl jídelní lístek, který jsem znala skoro nazpaměť.

„Tak co si dáš?“ zeptal se mě po chvíli Carlisle, když už jsem měla nabídku přečtenou.

„Jedno latté a jeden máslový croissant, ten miluju. A ty?“ Všimla jsem si, že se tváří nerozhodně, jako by si nemohl vybrat. A já se mu nedivila, jídelní lístek byl jako ta nejlákavější výloha v cukrárně a pekárně dohromady. 

„Asi espresso a jeden čokoládový donut, to by mi mohlo stačit.“

Objednávku jsme předali Harrymu, který ji šel bleskově zařídit – přece jenom jsme se už nějaký ten pátek znali.

„Tak… Jak se ti tu zatím líbí?“ Snažila jsem se nějak prolomit tíživé ticho, které se kolem nás rozprostřelo.

„Líbí a moc. Sice jsem toho moc neviděl, ale zatím mám z města i lidí dobrý pocit. Je to změna oproti všudypřítomné přírodě na Aljašce, ale to je právě to, co jsem potřeboval. Dostat se víc mezi lidi.“ Aljaška byla taková tichá země, ale mně připadalo, že tento muž byl dost společenský, ale možná to byl jenom pocit a on byl uvnitř uzavřený a introvertní.

Ani ho neznám a jsem z něho paf, to je opravdu skvělá správa, Esmé! nadávala jsem si.

„Na mě spíš působíš dost otevřeně a… Nemyslím si, že máš o pozornost ze strany cizích lidí nouzi.“ Bylo moc nápadné, že jsem chtěla vyloudit informace o jeho vztahu k ženám? Čert to vem…

Podíval se na mě skrz dlouhé černé řasy a mě zase odzbrojil jeho zlatý pohled. Srdce se pustilo do závodu s časem, kyslík měl problémy se dostat do mých plic…

Nahnul se ke mně, naše nosy se skoro dotýkaly. Cítila jsem jeho studený dech a prameny jeho vlasů mě skoro lechtaly na tváři.

„Manželku ani přítelkyni nemám,“ zašeptal a už už jsem ho chtěla políbit. Tento okamžik byl tak… Magický, jeho vůně mě oblbovala, byl všude kolem mě, stačilo si ho jenom přitáhnout k sobě.

V té chvíli ale přistály na stole naše objednávky a k polibku nedošlo. Sakra! Ale alespoň vím, že je svobodný, tudíž se můžu pustit do přímé palby na jeho ochranné zdi. A to jsem si až do této chvíle říkala zásadová a klidná žena…

Zlatíčka, děkuju za komentáře, sice jich trošku ubylo, ale tak co se dá dělat, s tím jsem počítala. :)

Mám vás tady všechny vyjmenovat, komu tuto kapitolku věnuju, páč je taková skoro výroční. :D Ano, pátá kapitola je pro mě úspěch. :D 

Takže... rezulce, mé věrné komentátorce a taky jako omluvu, že jsem teď zanedbávala její povídku, promiň, zlato, AnnieS, Cathie, nesinka, kristinka25, KatariEsmeCullen, Nikol - mezi každým písmenem 1, nechce se mi to psát :D, Bee1, Satu, Simiik, Danci11 - jako omluvu, že zanedbávám její povídku Terapeutka, i když ji tak moc zbožňuju... Promiň, času málo. :(, Cullenka, vilinka, Aniqva, EsmePlatt a v neposlední řadě Sharken. ♥

Ani nevíte, jak mě podporujete a jak dobře se mi s vámi píše, doufám, že takovýmto "týmem" zůstanem i nadále a nikdo se neodpojí. 

Proto vás prosím o vyjádření, jelikož s touto kapitolkou nejsem moc spokojená, je taková nudná, vím... 

Takže děkuju a poprosím alespoň o smajlíka, kritiku, pochvalu - cokoliv... 

P.S: Zase děkování delší než kapitola. :D Další kapitola by měla být v neděli... Podle vašich komentů... 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 5. kapitola: