Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 21. kapitola

02.08.2012 (21:15) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2016×

Žádný tlakoměr by mi v tu chvíli nepomohl, v téhle chvíli jsem cítila každý tep mého srdce. Každé jeho zaškobrtnutí nad tím, že se ke mně právě loudavým krokem blíží nejhezčí mužský, kterého jsem v životě viděla. Mé tělo jako by se proti tomu vzbouřilo. Potilo se, krev sprintovala mými žilami – samozřejmě nejvíc v obličejové části, což muselo být sakra moc vidět! -, nohy byly rády, že nejsou vytíženy žádnou činností, protože to by mohlo znamenat jedině to, že by se podlomily. A já jsem byla přímo hysterická při pomyšlení, že bych s ním měla promluvit. Pane Bože, a jak před ním budu jíst? Vždyť se mi ruka třepe tak otřesně, že by způsobila zemětřesení o síle osmého stupně Richterovi stupnice!

Esmé, vážně? Fakt přemýšlíš o zemětřesení? No do prdele… Když jsem byla nervózní, měla jsem strašnou potřebu si ulevit sprostými slovy, ale hádala jsem, že to neudělá sakra vůbec žádný dojem.

Klid, klid, v pohodě… Během těch několika málo sekund, než se ke mně Carlisle dostal – a že to byla hodně sexy chůze – jsem stihla vystřídat tolik různých myšlenek, že jsem už pak vůbec nevěděla, kde můj mozek vlastně skončil.

„Ahoj, Esmé.“ Tak už je to tady, musím začít mluvit. Slušně jsem si stoupla – a že ty nohy protestovaly – a podala mu ruku.

„Ahoj, Carlisle.“ Vůbec jsem nevěděla, kde se vzal tak klidný a vyrovnaný hlas. Ani mé srdce tak zběsile nebilo. Ano, červeň ve tvářích jsem cítila stále, ale jinak se zdálo, že se mé tělo uklidnilo.

Do doby, než jsem se dotkla jeho dlaně a nepodívala se mu do očí. Všechno se rozeběhlo znovu… Jeho ruka byla ledová, pamatovala jsem si jeho studený dotek, na to se nedalo zapomenout. A ty jeho oči… Karamel, který vám sjížděl po těle a leptal každý pór. Jako bych se měla obalit do nějaké karamelové polevy a ta by mě celou zalepila. Rozpaloval mě a jeho oči byly zkrátka… Neobyčejné.

Jasně, takže na něho jenom čumím a že bych něco řekla? On si odložil svůj kabát a sednul si. Hned u nás byla servírka.

„Pane Cullene, dobrý večer, co vám mohu nabídnout?“ servírka švitořila jako o život, živůtek samozřejmě stáhnutý o pár centimetrů dolů a překypovala ochotou.

Carlisle se na mě s šibalským úsměvem podíval, něco ve stylu S takovou bych se, samozřejmě, nikdy nezahodil…

„Dnešní večer patří této úžasné ženě,“ zvednul ruku a ukázal na mě, „takže veškeré jídlo si vybírá ona.“ Proč mě tak dostává do kolen? On je úžasný…

Servírka se neochotně otočila ke mně a ten její falšovaný úsměv zmizel raz dva, vystřídala ho neochota…

„No, možná byste mi zprvu mohla donést jídelní lístek,“ pronesla jsem s co největším klidem v hlase, věděla jsem, že to ji naštve ještě víc. Odfrkla si a zmizela.

S Carlislem jsme se na sebe podívali a rozesmáli se. Nervozita ze mě nějakým záhadným způsobem opadla a já byla klidná jako beránek. Vůbec nevím, proč se říká beránek, když berani bývají hodně rozčílení.

„Vidím, že tvůj občasný sarkasmus a ironie neutrpěly žádnou újmu, co?“ popichoval mě Carlisle a já jenom zavrtěla hlavou.

„Ne, jenom nemám ráda falešné lidi,“ opravila jsem ho, ale jeho připomínku jsem brala s úsměvem, samozřejmě.

„Prosím,“ připlížila se ke mně servírka a přímo bouchla jídelním lístkem přede mě.

„Děkuji,“ řekla jsem zaraženě a servírka už byla v tahu – asi jí konečně došlo, že bych si chtěla něco vybrat…

„Tak co si dáš?“ zeptal se mě Carlisle a já se začala prohrabovat jídelním lístkem – úmyslně jsem se mu nedívala do očí, bála jsem se. Jo, znělo to hloupě, ale buď bych mu naprosto podlehla a nevybrala bych si ani nic k pití, nebo bych si zase vzpomněla na to, co mi udělal s jeho povýšením. Bože, zase jsem byla v tahu…

„Ehm, já ani nevím, nikdy jsem tu nebyla. Nemáš něco, co bys mi mohl doporučit?“ Teď už jsem se mu musela podívat do očí a překvapil mě pohled, který se mi naskytl. Carlisle na mě přímo hleděl. A ne nijak normálně, pohledem, který jsem u nikoho nikdy neviděla. Takový, jako by mě snad spatřil poprvé nebo co. Byl jako v tranzu a to mě trochu děsilo…

Najednou jako by se probral a začal listovat v jídelním lístku, snad aby zamaskoval ten jeho malý výpadek.

„Ten kuřecí steak La Exist je vynikající, trochu kořeněný, ale moc dobrý,“ zadrhl se, jako by si něco uvědomil, a po chvíli pokračoval. „Ale samozřejmě jestli máš chuť na něco lehčího jako salát nebo něco dietnějšího, jen si vyber.“  Tomu jsem se musela zasmát, snad se nebál o moji štíhlou linii? Byla jsem hubená, ale díky častému sportu, v jídle jsem zkrátka nedokázala odolat, ládovala jsem do sebe jak čokoládu, tak maso…

„Ale jdi ty, maso je mým denním chlebem, se saláty na mě nechoď,“ zasmála jsem se a Carlisleovi se taky po tváři rozzářil bělostný úsměv.

„To se mi líbí,“ řekl a mně se nahrnula červeň do tváří – zase. Teď si o mně bude myslet, že má lednička je plná krvavých steaků? Sakra…

„Máte vybráno?“ Kde se vzala, tu se vzala servírka, jejíž obličej již po několikáté hyzdil kyselý obličej.

„Ano, dám si steak La Exist s opékanými brambory a s mexickou omáčkou. K pití neperlivou vodu, prosím,“ řekla jsem a servírka, i když neochotně, si mou objednávku musela zapsat do sešitku.

„Já si dám špagety s hříbky, perlivou vodu a dvakrát campari.“ A sakra, my budeme chlastat. No, jeho objednávka rozhodně vypadala lépe než ta moje, teď budu vedle něj vypadat jako velký jedlík…

„Dobře,“ kvíkla servírka a už jí nebylo.

„Co to campari?“ provokativně jsem se zahleděla na Carlislea – už jsem ten jeho pohled alespoň na chvíli dokázala snést.

„Snad si na naši schůzku připijeme, ne?“ usmál se a mně se zase zatočila hlava. Ne, ne, ne, klid!

„Určitě…“ Chvíli bylo ticho, nevěděli jsme, co říct. Cítili jsme, že je mezi námi něco, co nám brání v uvolněném rozhovoru, i když jsme ho doteď vedli. Oba jsme vycítili, že bychom si měli promluvit.

„Prosím,“ řekla servírka a podávala nám naše vody a přípitky.

„Děkuji,“ řekl Carlisle a jednu sklenku s červeným aperitivem mi podal.

„Tak na nás,“ pozvedl číši a čekal, až mu vyjdu mou rukou vstříc.

„Na nás,“ zopakovala jsem a cinkla mou sklenicí o jeho. Bylo to moc dobré, sladší, ale na jazyku to příjemně lechtalo.

„Takže, Esmé, asi bychom si měli mezi sebou něco vyjasnit.“ A sakra, už je to tady. Klid, dýchat, Esmé. Věděla jsem, že to přijde, ale bála jsem se mé reakce. Chtěla jsem ho, ano, ale ještě jsem mu neodpustila i přes to, že se mi několikrát snažil omluvit.

„Souhlasím,“ řekla jsem se staženým hrdlem a ještě jsem se napila alkoholu, abych získala trochu času. Tak, jdeme na to, můj osudový rozhovor začíná…

Děkuju, že pár z vás tu se mnou stále je!

Doufám, že se vám to zatím líbí, i když si jsem vědoma toho, že by to mohlo být lepší, já vím... Tady máme mou oblíbenou anketu, takže snad pár z vás ji rozklikne a odpoví... Nenávratně se blížíme ke konci, takže... Anketa

Přeju hezké prázdniny, já sama teď odjíždím na týden do Chorvatska, kde se budu snažit psát, ale jedu si tam hlavně odpočinout a načerpat síly na další povídky! :) Mám vás ráda, moji čtenáři! :) <3

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 21. kapitola: