Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nech si zajít chuť, doktore! - 1. kapitola

06.03.2012 (19:00) • NatyCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 2735×

Trailer (by Sharken): 

 1. kapitola

Naposled jsem zkontrolovala vzhled ve velkém kovovém zrcadle a musela jsem uznat, že jsem vypadala dostatečně dobře, možná i trochu sexy – to nikdy není na škodu. Ze stolku jsem sebrala kabelku, klíče a zaklapla za sebou dveře od bytu. Už jsem se moc těšila, až si někam vyrazím, neustále jsem pracovala, nebo se nudila v mém bytě. Někdy jsem někam zašla, ale rozhodně by se tomu nedalo říkat bohatý společenský život.

Přivolala jsem si výtah do mého poschodí - do druhého. I když mi výtah naháněl strach a srdce mi v té plechové konzervě tlouklo jako o závod, myslím, že než bych sešla dvě poschodí v těchto podpatcích, byla by půlnoc dávno za námi. Ve výtahu jsem si v duchu prozpěvovala písničku Good Life a snažila jsem se utěšovat dětinskými řečmi, že chvilkový pobyt ve výtahu snad zvládnu! Konečně se ozval pípavý zvuk a já vyletěla jako střela z budovy.

Do plic mě uhodil ostrý noční vzduch. Tma zahalila město do svého černého pláště a tím se několikasetmetrové mrakodrapy stávaly ještě většími dominantami než ve dne.

Auto bylo zaparkované před vchodem, tudíž jsem jenom zmáčkla tlačítko, přední světla BMW zablikala a já usedla na vypolstrované sedadlo. Vždycky jsem si přála mít BMW, byla to má oblíbená značka a já byla ochotná udělat cokoliv, abych toto autíčko jednou měla. A teď ho mám…

Nastartovala jsem a vydala se do nemocnice na novoroční večírek. Tohle byl můj první rok v nemocnici, tudíž jsem se těšila na mou první účast na této párty. Všichni v nemocnici o tom mluvili celé měsíce dopředu, tak to asi musí být fakt dobré. Hudba, jídlo, pití a celý nemocniční personál.

Ulice Seattlu byly naprosto ucpané. Že mě to udivuje, když je Silvestr, a stovky dalších lidí cestují na nějakou párty přesně jako já. Zůstala jsem viset v koloně už pár desítek metrů od bytu, sakra!

Zatímco motor běžel naprázdno a auto stálo na místě, já jsem se rozhlížela kolem. Billboardy zářily a blikaly všude kolem, lákajíc do ledajakých barů a stripbarů. Restaurace byly narvané k prasknutí, ulice se plnily lidmi s pohárky punče nebo něčeho ostřejšího v ruce, petardy střílely už teď, a to bylo k půlnoci ještě hodně daleko. Zkrátka město se zahalilo do pláště oslavování a všichni se bavili, atmosféra alkoholu, přátelství a nových vztahů přímo přebila jakékoliv jiné elementy ve vzduchu.

Kolona se konečně pohnula a provoz se dal znovu do pohybu. Přejela jsem pár křižovatek, zastavila na několika semaforech a jako třešnička na dortu mě čekala budova nemocnice. Velká, prosklená, prostorná, luxusní… Zaparkovala jsem na mém obvyklém místě označeném mým jménem a titulem. Primářka chirurgie MUDr. Esmé Brownová. Automaticky jsem se usmála, byla jsem na doktorský titul patřičně hrdá. Studovala jsem dlouho, to je pravda, studium mi sebralo pár nejlepších let života, ale teď jsem pomáhala lidem. To je to, co jsem vždycky chtěla. Chtěla jsem být užitečná, ano.

A navíc jsem získala titul primářky! Naprosto nechápu, jak se to stalo. Neměla jsem, a stále ještě nemám, dostatek zkušeností, ale myslím, že dokážu vést lidi a nakopnout zkroušený kolektiv k aktivní práci a skvělému výkonu…

Vystoupila jsem z auta a namířila si to do budovy.

„Ahoj, Esmé,“ zvolala na mě má kamarádka Lucy. Byla zdravotní sestrou na gynekologii, často jsem se s ní potkávala na obědě, občas jsem s ní zašla na nějakou párty nebo slavnost. Byla ohromně fajn, vždycky jí úsměv zářil od ucha k uchu.

„Zdravím, Lucy, moc ti to sluší,“ odpověděla jsem s pohledem přišpendleným na jejích šatech z hnědé látky. Obepínaly její tělo a vypadala sexy – už týdny si dělá zálusk na Joshe, psychologa, tak třeba ho dnes konečně dostane. V této róbě určitě.

„Nekecej, Es. Podívej se na sebe,“ zašvitořila Lucy, ústa dokořán úžasem nad mými černými koktejlkami. Zatočila jsem se dokola jako nějaká modelka, ukazujíc svou vypracovanou postavu v temném modelu. Obě jsme se mé směšné póze zasmály.

„Tak pojďme, ať nám tam zbude nějaké šampáňo, ty moje primářko,“ ušklíbla se na mě má malá sestřička – jak jí s oblibou říkám, i když jsme příbuzné nebyly, a společně jsme se vydaly až do posledního patra budovy, kde obvykle probíhaly konference či jiné diskuze. Nebo oslavy, jako právě teď. K mojí smůle jsme musely jet výtahem, trochu mi při této několikasekundové – pro mě však hodinové - jízdě ztuhl úsměv na rtech.

Všechno se ale zlepšilo a rozzářilo, když jsme vyjely do nejposlednějšího patra budovy. Hýřilo to tam barvami, barevné ozdůbky, třásně a balónky visely ze stropu. Do nosu mě uhodila vůně cukroví, slyšely jsme cinkot skleniček a spokojený smích.

Vpadly jsme s Lucy do otevřených dveří, už tam byli skoro všichni.

„Zdravíme opilce ze Seatllu.“ Lucy se náruživě přivítala s ostatními tak, jak to bylo jejím zvykem. Luc byla hodně uvolněná, sebevědomá a upřímná…

Se všemi jsme se objaly a vyměnily několik slov. Byla tady Jenna z traumatologického oddělení – vášnivá sběratelka poštovních známek, Mark, plastický chirurg, který se mě pokoušel několikrát sbalit, ale černoši nejsou zrovna můj šálek čaje, Tedd ze záchranky – ďábel jak za volantem, tak i v civilu… Zkrátka a jasně tu byli všichni z nemocnice, tedy skoro všichni až na ty, co měli noční směny, od uklízeček až po ředitele, který si hned po našem příchodu – byly jsme opět poslední – vzal slovo.

„Vážení a milí přátelé, chtěl bych vás oficiálně přivítat na silvestrovském večírku!“ zařval jako ragbyový fanoušek a jako ozvěna se ozval jásot. Kdo si myslí, že doktoři jsou nudní, tak se šeredně plete.

Začátek projevu ředitele byl podivným způsobem zavalen jásotem ostatních a hovory, které se začaly vzájemně proplétat. Ředitel se tedy stáhnul a svůj proslov si nechá na později, na půlnoc, pokud do té doby nebudeme tak opilí, že nebudeme vnímat čas ani jeho…

„Čau, Esmé, páni, sluší ti to.“ Uslyšela jsem za sebou hlas a otočila se tváří tvář k mému lichotníkovi. Byl to Mike, oční lékař… Byl fajn chlap, mladý, krásný, ale gay…

„Ahoj, Mikeu, díky, díky, díky,“ zašvitořila jsem a hudba se začala rozjíždět. Byla to nějaká diskotéková vypalovačka, takové písničky nejsou zrovna na seznamu mých oblíbených, ale na takovou párty se hodily.

„Zatančíme si?“ všiml si mého nadšení z hudby Mike. Proč ne…

„Jasně, pokud se hopsání na tyto hitovky dá říkat tanec.“ Zasmáli jsme se mému nepříliš vydařenému pokusu o vtip a šli na improvizovaný taneční parket. Za pultíkem s elektronikou postával mladý kluk, který nebyl zdejší… Pohupoval se v rytmu písničky, na uších sluchátka a ruce mu běhaly po knoflíčcích na různých přístrojích.

„Jak se má máma?“ zeptal se mě Mike, když jsem mu omotávala ruce kolem útlého krku. Myšlenky na mámu mi problikly mozkem a na kořenu nosu se rýsovala hluboká vráska. Máma mi dělala poslední dobou starosti, protože měla zápal plic a ne a ne se z toho dostat. Několik měsíců ji trápil kašel, horečky, ležela v nemocnici… Ale poslední dobou to bylo mnohonásobně lepší.

„Pomalu se z toho dostává, musím ale říct, že o ni mám stále starosti,“ oznámila jsem Mikeovi a ten zadumaně přikývl.

„Myslím, že všechno bude dobré. Tvá máma je velká bojovnice, nějaký zápal plic ji neskolí,“ pronesl s vtipem Mike a já se zasmála. To opravdu ne, máma byla velká optimistka, a i když jsme my všichni ostatní byli starostmi o ni paralyzováni, ona byla v klidu a vůbec si nepřipouštěla, že by se z toho nedej bože neměla vyléčit.

„Ano, to je. Taková bych chtěla být. Jako ona…“ zašeptala jsem a najednou si uvědomila, jak velkým vzorem pro mě má matka je. I otec… Mám sakra štěstí, že mám takové rodiče.

Písnička skončila. Až teď jsem si uvědomila, že i když byla píseň rychlá, my s Mikem jsme ji protančili ve valčíkovém stylu…

Pohled mi zavadil o velké nástěnné hodiny s velkou hodinovou ručičkou, strašně pomalu se pohybujíc. Půl jedenácté… Sakra, jak znám našeho ředitele, tak svůj proslov začne už za chvilku, i když je do půlnoci ještě hodně času…

„Vážení, věnujte mi, prosím, pozornost…“ Uslyšela jsem hlas Barnyho  a protočila panenky… Toto bude sakra dlouhý večírek… 

Zdravím všechny, kteří se dopracovali až sem - na konec první kapitoly. Já upřímně doufám, že vás začátek alespoň trochu zaujal, i když to není klasika E + B... Byla bych moc ráda, kdybyste mi tu nechali komentáře - jakéhokoliv druhu a složení, hodně by mi to pomohlo. Další kapitolka už je napsaná, takže její vydání závisí už jen a jen na vás. 

Věnováno Sharken, kajka007, rezulce, WhiteTie a zuzce88. :) Děkuju za podporu, či kritiku. :) 

Autor: NatyCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nech si zajít chuť, doktore! - 1. kapitola: