Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nečekaná láska - 16. kapitola - Pravda musí ven

24.05.2009 (19:00) • Veruuuu • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3175×

Přijeli jsme na místo. Cítil jsem vůni lesa a čistého vzduchu. Obešel jsem auto a otevřel Lillian dveře. Vděčně se na mě usmála a potom se nadechla. Na tváři se jí roztáhl úsměv a zašeptala ke mně:

„Tady je tak čistý vzduch a je tu tak příjmně." Vzal jsem jí z auta ještě bundu a také deku, kterou jsem stihl vzít z pokoje. „Není mi zima," namítla, když uviděla, co z auta beru. Usmál jsem se na ni a řekl:

„Ale třeba bude." V hlavě mi proletěla myšlenka, že se Tanya blíží. Uvědomuju si, že to Lillian musím říct, abychom se, co nejdříve dostali tam, kam chci... Chytl jsem ji za ruku a šli jsme po lesní cestě, hlouběji do lesa. Les totiž obklopoval horu, kam se s ní chci schovat... Chci někam na vrchol... někam, kde mě nebude hledat. Jenže, abychom se tam dostali, musím použít své schopnosti. Musím se jí odhalit. Lilly najednou řekla:

„Nad čím pořád přemýšlíš? Jsi nějak tak mimo..." a dívala se do země. Její tón mi přišel trochu smutný. Zastavil jsem se a ona také a pohlédla mi do očí. Nemýlil jsem se smutek v nich byl patrný. „

Copak je?" zeptal jsem se jí.

„Přijdeš mi nějak... jiný," řekla a dívala se znovu do země. Vzal jsem její bradu a zvedl ji. Donutil jsem ji tak, dívat se mi do očí.

„Jiný?" zeptal jsem se a díval jsem se jí zpříma do těch jejích přenádherných kukadel.

„Víš, Edwarde," řekla a trochu se odtáhla. Nakonec poodstoupila o krok a otočila se ke mně zády. „Jestli je to proto, že..." pokračovala, ale šlo to z ní pomalu, „... no prostě, jestli je to proto, že jsme spolu spali... tak... mrzí mě to, i když vlastně ne. Nemrzí, myslím, že to bylo to nejlepší, co jsme mohli udělat, protože..." při těch slovech se na mě otočila a podívala se na mě a já viděl, že v očích má slzy. Chtěl jsem jít k ní, ale natáhla ke mně ruku na znamení, že mám zůstat tam, kde jsem.

„Protože," řekla znovu, „miluju tě... miluju tě tak, že bych to vykřičela kdekoliv, do celého světa. Miluji tě, proto, že jsi mi opět vnesl slunce do mé temnoty, že jsi mě dokázal rozesmát, že nemyslím na tu strašnou nemoc, že mám zase nějaký důvod k bytí... Nebudu litovat. Nikdy toho nebudu litovat a mrzí mě, jestli ty lituješ, ale já nebudu..." dořekla. Přišel jsem k ní a objal ji, teď už mi to dovolila...

„Blázínku," zašeptal jsem jí do vlasů, „bylo to, to nejkrásnější, co jsem kdy zažil. A to neříkám jen tak. Nelituji. Promiň mi prosím, že se chovám tak divně, ale je tu jedna věc, která mě trápí, kterou ti musím říct... Bojím se, nechci tě ztratit, Lillian," řekl jsem.

„Neztratíš mě, ať se stane cokoli, Edwarde," řekla mi. Pustil jsem ji ze svého objetí a držel ji za ruku, díval jsem se na ni. Je tak křehká, tak zranitelná a přesto jedna z nejsilnějších lidí, jaké jsem poznal.

„Nikdy jsi si nevšimla, že jsem jiný?" zeptal jsem se pro začátek. Dívala se do mého obličeje a pokoušela se z něj vyčíst, co mám na mysli... Asi se jí to nepodařilo, protože vzápjetí se zeptala:

„Jak to myslíš, jiný?"

„Odlišný od ostatních, co znáš... Jistě jsi si všimla, že má rodina a ostatní lidé... No zkrátka, že jsme odlišní," řekl jsem nakonec.

„No, ano... jste bledí, všichni jste moc krásní a také mám pocit, že vám musí být pořád zima, protože jste velmi studení," řekla a na tváři jí pohrával úsměv.

„Čemu se směješ?" zeptal jsem se.

„Ničemu, ale přijde mi to zbytečné. Jste prostě nějak špatně prokrvení, no," a uchechtla se. Musel jsem se taky zasmát. Takový výraz jsem ještě neslyšel, ale hned jsem se zase vrátil do reality.

„Nebudeš se mě bát?" zeptal jsem se, i když jsem věděl, že odpověd mi dát nemůže.

„A čeho? Tebe? Nedělej ze mě blázna, Edwarde," řekla a zase se zasmála.

„Dobrá, zbytek ti povím nahoře, teď už musíme jít. Tedy já poběžím, ty mi naskoč na záda," řekl jsem. Začala se smát. „Co je?"

„Nic, nic... nejsem sice nějak tlustá, ale nevím, nevím, jak se mnou chceš běžet do kopce," odpověděla mi.

„To zjistíš a teď naskoč." řekl jsem a bál jsem se toho, co bude dál. Přišla ke mně vyskočila mi na záda a se smíchem řekla:

„Tohle opravdu není nutné."

„Jen..." řekl jsem jí pro jistotu, „jen měj, prosím, zavřené oči."

„Mám," ohlásila mi a já se rozběhl. Běžel jsem mezi stromy, co nejvíc nahoru, snažil jsem se nevnímat její otázky typu: „Co se děje Edwarde?", chtěl jsem být konečně nahoře. Nahoře snad v bezpečí před Tanyou. Protože mám strach. Bojím se, aby něco neskončilo podobně, jako v Alicině vidění. Utíkal jsem, co jsem mohl, až jsme byli na místě. Nechal jsem Lillian "vystoupit" a chytl jsem ji, protože zavrávorala. Posadil jsem ji na zem. A rozhlédl se do okolí. Byli jsme na hoře. Už si nevzpomínám na její jméno. Slunce pomalu zapadalo za horizont, otočil jsem se k Lilly a ta se pořád jen nechápavě dívala a opírala se o kamení, které bylo okolo nás. Naštěstí je tu taková menší mýtinka. Nejsme na úplném vrcholku takže, tráva tu je ještě taky. Avšak bojím se, aby v noci, kdy bude tma nezakopla a nespadla dolů, je to tu docela strmé. Sáhl jsem do kapsy a chtěl jsem vytáhnout mobil, abych oznámil, kde jsme a dozvěděl se novinky. Ale s vyděšením jsem zjistil, že v kapse se můj mobil nenachází. Prohledal jsem všechny kapsy u mé bundy, ale nic...

„Do háje..." vzdychl jsem a hodil jeden kámen do velké dálky. Lilly se na mě pořád jen dívala...

„Co-co-co se děje, Edwarde? Řekni mi pravdu, jak jsi mohl tak rychle utíkat? Co ten kámen vždyť musel být hrozně těžký a ty jsi ho hodil jako peříčko, proč jsi teď řekl "do háje?"? Co se děje?" řekla. Ano, neuvědomil jsem si, že kámen, co jsem vzal byl hodně velký a těžký. Teda těžký, pro mě samozřejmě ne, ale pro ostatní určitě.

„Dobrá... je čas, abys se dozvěděla pravdu." Vím to... vím, že pravda musí ven. Vždy se dostane na povrch.

„Je to dlouhý, moc dlouhý příběh, chceš ho vyprávět?" tázal jsem se, ona ke mně natáhla ruku a já jsem si sedl vedle ní. Zřejmě necítila žádný odpor, protože si opřela hlavu o mé rameno...

„Nebojím se, Edwarde, jen jsem zmatená... nechápu, co se děje. Proč jsi sem tak pospíchal, jaktože umíš tak rychle běžet a jakto, že máš takovou sílu... Vyprávěj mi to. Chci to slyšet, chci o tobě vědět vše..." řekla. Jak jsem řekl, není tak křehká, jaká se zdá. Pohladil jsem ji po vlasech, políbil na čelo a zašeptal:

„Lillian, tebe mi poslalo nebe. Děkuji... děkuji, že tě mám, že jsi se mnou, že se nebojíš a neutekla jsi. Že tu sedíš vedle mě a chceš poslouchat můj příběh." Usmála se a pobídla mě ať už konečně mluvím.

„Na začátek bych ti měl asi říct, že nejsem obyčejný člověk. Jsem upír, ale ne takový, jaké znáš z vyprávění. Nepiju lidskou krev, živím se pouze tou zvířecí. Má rodina jsou také upíři, proto jsme si všichni tak podobní..." podíval jsem se na ni, chtěl jsem vidět, jak se tváří, ale ona mě jen poslouchala. Nic jsem v její tváři nevyčetl, možná jakoby trošku nevěřila tomu, co říkám, ale pokračoval jsem ve svém vyprávění: „Když mi bylo 17, onemocněl jsem. Má matka zemřela a poprosila Carlislea ať mě zachrání, jakkoli... Carlisle již byl upír, ale ještě do té doby nikdy nestvořil dalšího upíra. Zkusil to teprve u mě, protože mě nechtěl nechat zemřít. A povedlo se to. Proměna byla utrpení, ale nakonec to skončilo a já jsem to, co jsem už nějakou dobu. Potom přišla Esmé, Carlisle ji také proměnil a tak jsme byli tři... Tak jako i dnes jsme se živili všichni jen zvířecí krví..." mluvil jsem dál a ona se na mě se zaujetím dívala.

„Můžu se jenom něco zeptat?"

„Jistě."

„Jak dlouho je ti tedy 17?" a pousmála se.

„Více než sto let, stačí to říct takhle?" úsměv jsem jí oplatil.

„Dejme tomu, staříku," a zvonivě se zasmála. Tohle jsem opravdu nečekal, že to vezme takhle, možná je to tím, že jsem ji nikdy neohrozil. Nebo co já vím? „Pokračuj," řekla a tím mě vyrušila z přemýšlení.

„Rosalii také proměnil Carlisle, našel ji skoro mrtvou na ulici. A tak se naše rodina pomalu rozrůstala. Emmetta napadl medvěd a Rose ho zachránila a přinesla ho ke Carlisleovi. Jasper s Alice se k nám jednou prostě přidali a už neodešli," usmál jsem se nad tou vzpomínkou.

„A proč jsme tady?" zeptala se.

„Je to tu bezpečnější, snad..." řekl jsem.

„Bezpečnější před čím?" nenechala se odbýt.

„Máme různé dary. Alice vidí do budoucnosti, Jasper může ovládat emoce, o Rose se říká, že uchvacuje svou krásou a Emmett je velmi silný..."

„A co ty?"

„Já... no slyším myšlenky lidí, teda nejen lidí i upírů," řekl jsem. Začervenala se.

„Neboj, tvé neslyším. Jsi druhý člověk na světe, kterému jsem nemohu číst myšlenky."

„Kdo byl ten první?" zeptala se.

„Mmm... Byla to má první velká láska... Jmenovala se Bella, ale teď už je šťastná má děti a vzala si Jacoba, ten byl do ní také zamilovaný," řekl jsem. Na její tváři se něco změnilo. Její výraz se proměnil v... ani nedokážu pojmenovat to, jak se teď tvářila.

„Be-Bella? A Ja-Jacob?" vykoktala pomalu. V očích měla něco zvláštního. Hrůzu? „Kde-kde jsi je poznal?" zeptala se ještě.

„Dřív jsem žil ve Forks, tam jsem je poznal," odpověděl jsem a viděl jsem, jak se jí zavřely oči a ona padala na stranu.

„Lill???" křičel jsem a ona mi ležela v náručí. Co se dějě? Co-co se jí stalo? Jak teď najdu pomoc.

„Nééé," zakřičel jsem, cítím se tak bezmocně. Co se jí to jen stalo. Její srdce je tak pomalé. „Bože, pomoz jí," zašeptal jsem do ticha okolí a svíral ji v náruči...

Předchozí kapitola

Další kapitola

Autor: Veruuuu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nečekaná láska - 16. kapitola - Pravda musí ven: