Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nástrahy osudu - 1. kapitola

23.05.2015 (15:00) • Rhi • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1987×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

V Seattlu nastal klasický páteční večer. Rušné ulice zaplnili lidé mířící za zábavou, podniky praskaly ve švech a každému šlo jenom o to užít si pořádného odpočinku od každodenních povinností, vypustit stres z práce a školy, na chvíli zapomenout na protivného šéfa a hromadu učení. Taky se to spoustě z nich perfektně dařilo a museli pro to vyvinout jen minimální námahu.

Zastrčená kavárna nedaleko univerzity nabízela trochu jiný, poklidnější druh zábavy pro všechny, kteří netoužili po bolehlavu ani po setkání se záchodovou mísou a aspirinem. Příjemné prostředí přilákalo různorodé páry a skupinky, které si nerušeně povídaly nad hrníčky horké kávy. Uvolněnou atmosféru dokonale dokreslovala tichá hudba vycházející ze starého jukeboxu s hudbou z padesátých a šedesátých let a tlumené osvětlení lampiček na stěnách.

Pár u stolku hned proti dveřím vzbuzoval pozornost u ostatních návštěvníků nejen svými krásnými obličeji, ale také svým chováním. Drobná dívka s krátce zastřiženými černými vlasy rozježenými do všech stran stále vyskakovala ze své židle, jako by si sedala na špendlík, který ji pokaždé píchnul, a přitom se usmívala dokonalým úsměvem, zlaté oči rozzářené a jasnější než hvězdy na obloze. Její společník se útrpně díval do stropu a zdálo se, že se za dívku stydí. Neustále na ni něco sykal svými bílými, bezkrvými rty, nervózně si bledou rukou zajížděl do rozcuchaných bronzových vlasů a ostře řezané rysy se mu stahovaly nesouhlasem. Přesto z něj většina ženského osazenstva nedokázala spustit oči a vzdychala při každém jeho ladném pohybu. Oba měli tu samou mramorovou barvu kůže, zlaté oči a vzhled lidí focených v módních časopisech.

„Alice, přestaň tak trojčit!“ Dívka se na něj ani nepodívala a dál upírala pohled na prosklené vstupní dveře.

„Zkus se trochu uvolnit Edwarde a nekaž mi radost!“ Kolem prosklené výlohy prošla skupinka vysokoškoláků a ona opět vyskočila jen proto, aby znovu zklamaně usedla zpátky na židli. Edward si svou sestru podmračeně prohlížel a snažil se neskřípat zuby. Už tak byl nervózní víc než dost a její chování mu vůbec nepomáhalo k tomu se uklidnit. Snažil se proto najít ztracenou rovnováhu v pozorování drobných prasklinek a vyboulenin na bíle natřeném stropě, které mu připomínaly miniaturní ledovou planinu s nespočtem cest a vrcholků navátého sněhu.

Přesto k němu stále pronikaly myšlenky okolních lidí a ty nejhlasitější bohužel patřily právě jeho praštěné sestře:

„Už se na ni tak moc těším! Dala si na čas, ale to nevadí, budou z nás nejlepší kamarádky a bude se mnou jezdit na nákupy…“

Edward by si nejraději rukama zakryl uši, ale dobře věděl, že by mu to nepomohlo a jen by na sebe přitáhl další pozornost, což doopravdy nepotřeboval. K jeho vnitřním uším přicházely další a další útržky, které se rojily v hlavách přítomných dívek a ty ho pro dnešek kupodivu nijak netrápili, a dokonce se jimi utěšoval. Každého přece potěší, když si o něm někdo myslí, že je naprosto neodolatelný a překrásný. Třeba mu to taky konečně bude k něčemu užitečnému a udělá na ni dojem.

Dveře se s tichým cinknutím otevřely a propustily dovnitř vlhký studený vzduch z venku, do kterého se přimíchala i sladká květinová vůně dívky, která vcházela dovnitř. Jemné hnědé vlnky jí kolem srdcovitého obličeje vytvořily stěnu, jenž ji ochraňovala před pohledy ostatních, což jí vykouzlilo roztomilý úsměv na plných, krásně vykrajovaných rtech. Se skloněnou hlavou zamířila k pultu, ale v půli cesty ji přece jen zvedla a upřela své čokoládové oči do tváře krásného muže se zlatýma očima a rezavým rozcuchem. Zadívala se do země,, čímž ukryla jasnou červeň ženoucí se jí do tváří a rozpačitě si skousla ret, aby nevydala ani hlásku.

Objednala si kávu a nenápadně zpod víček pokukovala ke stolu, kde předtím seděl. Kromě černovlasé dívky ale nikoho neviděla a přepadlo ji zklamání. Zatahala si za dlouhý cíp tmavě modrého šátku a roztržitě pozorovala staršího muže u kávovaru.

„Ahoj,“ ozvalo se jí za zády a s tichým zajíknutím se otočila. Zeširoka se usmála a nasála do sebe opojnou vůni, která sálala z jeho kůže.

„Ahoj.“ Oplatila mu a oči se jí rozzářily, když k ní natáhl ruku klavíristy.

Už několikátá verze Aliciny dnešní ranní vize ho přepadla s neuvěřitelnou intenzitou. Sevřel ruku v pěst a pokusil se zahnat úsměv, jenž se mu usadil ve tváři, ale nedokázal si pomoci.

Už to bylo devatenáct let, kdy tu dívku viděl v jiném výjevu poprvé a od té doby na ni nedokázal zapomenout, i když se doopravdy moc snažil. Přesto k ní často bloudil v myšlenkách a ptal se sám sebe, kde ta tajemná kráska je a co právě dělá. Nevěděl o ní nic, jen to, že si jsou souzeni a ona jednoho dne vstoupí do jeho osamělého života a celý ho změní, naplní láskou. Sice to trvalo skoro celé století, než se dočkal aspoň toho, že se konečně narodila, ale jen ta myšlenka, že doopravdy někde je člověk, který k němu patří a pasuje, tak dokonale jako dílek do skládačky, v něm vyvolal i pro něj samotného nepochopitelnou radost. Nikdy se nijak netrápil tím, že přestože si všichni jeho sourozenci našli svou druhou polovinu, on je stále sám. Připadal si úplný, vystačil si sám se sebou a nepotřeboval nikoho, kdo by ho s láskou v očích objímal, laskal a líbal, tak jako to viděl u svých nejbližších. Teprve když jedno dopoledne někdy uprostřed září dostala Alice vizi a viděla malou krásnou brunetku jít ruku v ruce s Edwardem, se pro něj všechno změnilo.

Čekal trpělivě, nebo se o to alespoň snažil, ale podle občasných hádek a někdy i pranic doma se mu to asi moc nedařilo, protože svou nabručeností dokázal snadno zkazit náladu i takovým optimistům jako jsou Alice s Emmettem.

Ale dočkal se a teď seděl přede dveřmi, kterými by měla každým okamžikem vejít a ocitnout se tak skutečně v jeho životě.

Alice na vedlejší židli nepřirozeně ztuhla a oči vykulila do prázdného místa na zdi. Edward se k ní okamžitě naklonil a vnímal spolu s ní nejnovější vidění.

„Skočím si pro kafe a jsem hned zpátky, dobře?“ Čokoládové oči se smály stejně jako její lehce namalovaná ústa. Rukou si pohrávala se zipem kožené bundy a nadšeně přeskakovala z tmavovlasého hezkého kluka na prosklené průčelí její oblíbené kavárny.

„Vzhledem k tomu, že ses sem těšila už od rána bych ti to stejně neměl jak vymluvit, takže utíkej.“ Rozesmál se a zakroutil pobaveně hlavou. „Jsi závislák.“ Dívka se na okamžik zamyslela a naklonila hlavu ke straně. Pak pokrčila rameny a znovu se zeširoka usmála.

„Proti tomu se nedá nic namítat.“ Mávla na něj rukou, rozhlédla se přes cestu a rychle přeběhla na druhou stranu. Ani si nevšimla, že se za ní okamžitě rozběhl, a proto hlasitě vyjekla, když ji objal zezadu kolem pasu. Divoce sebou zazmítala, dokud ji nepustil. Hodila po něm pořádně nakvašený pohled, který stejně působil neuvěřitelně roztomile, ale on si toho nevšímal a rozpustile jí rozcuchal vlasy. Zakroutila nad ním hlavou a chystala se vejít do kavárny, když ji prudce chytil za ruku a přitáhl si ji zpátky k sobě.

„Miluju tě.“ Rozšířily se jí oči překvapením, skousla si ret, ale nezaváhala.

„Taky tě miluju, Matte.“

Přitáhl si její něžný obličej a spojil jejich rty…

Nikdo nedokázal být tak překvapený jako Alice, a nikdo tak nehybný jako Edward.

Pod lampou přímo naproti kavárny se zastavil pár, který před pár vteřinami viděli ve svých myslích. Alice otevřela pusu a  znovu vyskočila ze židle, ale pevná ruka ji zarazila, než stihla něco udělat. Její myšlenky skoro křičely, chtěla se rozběhnout ven a zabránit tomu, ale Edward jí to nedovolil.

„Ne Alice, nedělej to.“

„Ale takhle to nemá být! Ona je tvoje!“ Vysoký hlásek jí povyskočil ještě o kousek výš až málem pištěla. Edward si druhou rukou promnul kořen nosu a zavřel oči. Nedokázal se dívat na dvojici na protější straně ulice. Kdyby se na ni díval moc dlouho, určitě by udělal nějakou hloupost a zakročil by sám. Ale to nepřicházelo v úvahu. Ne když věděl, že má i jinou možnost.
„Přesně takhle to má být. Je člověk a zaslouží si prožít normální lidský život s někým, kdo je stejný jako ona, komu buší srdce. Ne s monstrem bez duše…“

Než se Alice vůbec nadála, žádná ruka ji už nedržela, židle vedle ní zela prázdnotou a dveře už se pomalu dovíraly. Kdyby mohla plakala by, protože v ní zela veliká díra, ale nepohnula se ani nijak nezareagovala, když si svým dokonalým sluchem opět poslechla venkovní rozmluvu a sledovala krátký polibek, po kterém vešli oba dovnitř ruku v ruce. Měli oči jenom pro sebe a tak si malé Alice vůbec nevšimli, což ji rozzuřilo, ale taky pořádně zklamalo. Ještě než si ten zamilovaný páreček stihl objednat, zmizela už za dveřmi a po čichu se řítila za svým starším bratrem, pro kterého jí pukalo srdce žalem. 

Autor: Rhi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nástrahy osudu - 1. kapitola: