Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » My dark history - 7. kapitola

28.12.2010 (08:30) • Rosette • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1657×

POHLED LORELAIN

Forks. Malé městečko, kde se znají skoro všichni. Tedy tak to na mě alespoň působí. Deštivé počasí mi nevadí, ale to že jsou všude lesy, mě deptá. Jsem zvyklá na velká města už z dob, kdy jsem byla dítě.

Vyrazila jsem svým BMW přes město do nemocnice. Ne, že by mi něco bylo, ale chtěla bych se zeptat, zda tam nepracuje nějaký z Cullenů. Myslím, že by tam měl pracovat jeden z nich. Carlisle se jmenuje.

Zastavila jsem před vysokou budovou se zářícím nápisem nemocnice. Parkoviště bylo skoro prázdné, takže jsem mohla zaparkovat rovnou u vchodu. Vylezla jsem z mého autíčka rovnou do deště a rychle ho zamkla. Pak jsem se rozeběhla dovnitř.

Obklopilo mě teplo. Radiátory byly zapnuté na pětku, a tak tu nebyl moc dobrý vzduch. Mně to ale nevadilo, nemusela jsem dýchat.

Přešla jsem k sestřičce sedící za stolem. Byla staršího věku s pronikavě modrýma očima. Podle mě by měla být v důchodu, ale motat se do toho nebudu.

„Dobrý den," pozdravila jsem slušně. Nechci, aby se tu o mně mluvilo jako o nezdvořilé dívce, pokud tu budu muset zůstat.

„Zdravím. Potřebujete něco? Vypadáte zdravě až na vaši barvu," řekla a zkoumavým zrakem si mě prohlížela.

„Ne, já jsem zdravá a bílá jsem už od narození, jen se chci zeptat, zda tu nepracuje pan Cullen."

„Ó, tak to jste tu správně. Pan Carlisle Cullen je tu dokonce primářem. Bohužel tu ale dnes není. Vzal si dovolenou.  Mám mu něco vzkázat?"

„Ne, děkuji. Asi nevíte, kde bydlí, že?"

„Vím, ale říct vám to nemohu. Pokud samozřejmě nejste příbuzná." Tak to bude problém... Nejsem, ale což. Můžu se vydávat za jeho neteř.

„Právě že jsem. Jsem jeho neteř. Bohužel, naše rodiny se nestýkají a mně před nedávnem zemřeli oba rodiče. Zůstala jsem sama, a tak jsem ho chtěla najít a říct mu tu smutnou událost."

„Zajímavé. Ale pan doktor zaškrtl ve formuláři, že žádné sourozence nemá," odpověděla obratem.

Ježiši, ta je zvědavá. Já se snad té adresy nedočkám.

„To bude z toho důvodu, že se nikdy nepoznali. Má matka byla o pět let starší a její rodiče ji odložili do dětského domova. Já jsem se však dopátrala toho, že mám strýce. Prosím, pomozte mi. Chci konečně poznat někoho z rodiny," nasadila jsem psí pohled a čekala.

„No, dobrá. Tady na papírku máte jeho adresu. Ode mě to ale nemáte."

„Jistě, děkuji. A chtěla jsem se zeptat, nezemřel v blízké době někdo?"

„Na tuto otázku vám ale opravdu nemohu odpovědět."

„Pardon. Jen mě to zajímalo. Děkuji, nashledanou."

Opět jsem vyšla do deštivého počasí a svým autíčkem jela na adresu pana Cullena. Třeba by mi on mohl říct, zda někdo nezemřel.

Kousek za městem jsem zabočila na lesní cestu, podle které bych se měla dostat k domu Cullenových. Byla to asfaltová cesta, kterou lemovaly lesy. Chvíli jsem jela mírně do kopce a pak zase z kopce. Nakonec jsem ale opravdu dorazila před velikou vilu. Auta byla u ní, podle toho jsem usoudila, že jsou doma.

Vylezla jsem z auta a vydala se k domovním dveřím. Zaklepala jsem a v tu chvíli mi otevřela malá dívčina, tedy upírka. Měla černé ježaté vlasy a byla ustrojená do úzkých kalhot, bílé blůzy a černé látkové vesty.

„Dobrý den, jsem tu správně u Cullenů?"

„Samozřejmě, pojďte dál," ozval se můžský hlas zevnitř.

Skřítek mi uvolnil cestu a já vešla. Ocitla jsem se ve stylovém obýváku sladěném do béžové barvy. Na levé straně stálo pět upírů a všichni si mě prohlíželi zkoumavými pohledy.

„Dobrý den, jsem Lorelain Volturiová," řekla jsem a oni se přikrčili do bojové pozice, takže jsem radši pokračovala, než po mně vyskočí.

„Jsem tu na požádání tří bratrů. Nejsem tu proto, abych vám něco udělala, spíš protože někoho hledám." Uvolnili se a žena s hnědými vlasy mi pokynula, ať si sednu na pohovku.

Sedla jsem si a oni kolem mě na další pohovky. Rozhlédla jsem se po jejich tvářích a chtěla začít, ale ten blonďák promluvil dřív než já.

„Mé jméno je Carlisle Cullen, toto je má manželka Esmé a naše adoptivní děti Alice, Edward a Rosalie. Pak je tu ještě Emmett a Jasper, ti jsou ale na lovu. Pardon, za to, že jsme vás patřičně nepřivítali, ale jiní upíři sem často nezavítají." Všichni se teď tvářili uvolněně a já si oddechla.

„Jak už jsem řekla, mé jméno je Lorelain Volturiová. Patřím do gardy a tři bratři mě sem vyslali, abyc našla jednu dívku. Její jméno je Isabella. Má prý nádherné čokoládové oči a není upír, ale ani člověk. Neznáte ji, že?"

„Je nám líto, ale dívku vašeho popisu jsem nikdy nepotkal a myslím, že ani má rodina ne. My před sebou tajemství nemáme."

„Škoda, jen jsme od neznámého upíra dostali dopis, že je krásnější než Rosalie Cullenová a taky pány zajímalo, jestli opravdu existuje někdo hezčí, než tady paní Cullenová," řekla jsem a pohledem koukala na Rosalii. Její tvář se při slově hezčí ztvarovala do nenávistného úšklebku, ale teď se zdála opět normální. Nadechla jsem se a pokračovala.

„Jinak, mohla také žít u nějakého člověka, který v blízké době zemřel. Prý žije v lese už 4 roky. Nevzpomínáte si na něco?"

Ve tváři kluka podobající se bohovi se objevilo překvapení. Myslím, že se jmenuje Edward. Zvědavě jsem se na něj koukla a pozvedla jedno obočí. Začal mluvit.

„Možná vím, o koho jde. Jediný člověk, bydlící v okolních lesích je Charlie Swan, bývalý šerif. Do města moc nechodí, spíš jen pro jídlo. Bohužel, nevím o tom, že by měl někdy děti. Jen jednu dceru, Julii, která se však utopila v sedmi letech u útesů. Proto se přestěhoval daleko od moře," dopověděl a podíval se na mne.

„Možná to je on. To by bylo skvělé, kdybychom ji našli! Volterra by opět ožila!" vykřikla jsem a nedošlo mi, že na mě kouká pět párů upířích očí.

„Proč by to bylo skvělé? Něco snad pro Volturiovi ta dívka znamená?" zeptala se zvědavě Esmé.

„Hodně, ale to vám nesmím říct," řekla jsem, ale Edward se rozzářil a začal mluvit.

„Ani nemusíš. Mým darem je čtení myšlenek takže jsem se to už dozvěděl. Je to Arova dcera," řekl a všem přítomným spadla pusa snad až k zemi. Skvělé. Musím s pravdou ven.

„Dobrá, je to pravda. Před čtyři roky v roce 2006 se Arovi a Sulpicii narodila dcera. Byla opravdu překrásná, učiněný zázrak. Jenže ji někdo uznesl a oni ji už nikdy nespatřili. Ano, hledali ji, ale teprve teď se objevila stopa. Proto jsem tu. Teď to víte, ale prosím, nesmíte to nikomu říct. Nechť to zůstane jen v této rodině," vyzívavě jsem se podívala do jejich tváří, ale odpovědi se ujal Carlisle.

„Samozřejmě, uchováme volturijské tajemství a budeme vám nápomocni v hledání." Mile se na mě usmál a chtěl pokračovat, ale do pokoje se vřítili další dva upíři a zastavili se před námi.

„Carlisle, byli jsme na lovu, ale když jsme zastavili na jedné mýtině, něco bylo v nepořádku. Byl tam náhrobní kámen! Náhrobní kámen Charlieho Swana!"

Autor: Rosette (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek My dark history - 7. kapitola: