Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 22. kapitola

12.04.2011 (21:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2028×

22. kapitola – Nákupy

(pohled Jane)

Nessie čekala v mém pokoji, už převlečená a upravená. Vrhla jsem po ní tázavý pohled, přešla ke stolu a na kus papíru naškrábala vzkaz.

Tak jak to bylo? Jacob nebo medvěd?!

Přečetla si to a střelila po mně pohledem. Vzala si ode mě tužku a odpověděla.

Nezlob se, jo? V podstatě oba…

Ty ses úplně zbláznila! A koukej na to v přítomnosti táty nemyslet, nebo mě roztrhá, protože jsem se za tebe zaručila!

Nevím, jak ti poděkovat. Neboj, nebudu.

Máš štěstí.

Papír jsem pak naštvaně vzala, rozcupovala ho na kousíčky a ty hodila do koše. Nessie jsem pak vyhnala ven a unaveně si lehla na postel. Byla jsem vyčerpaná -  psychicky. Jak by se mi zase líbilo, jednou v životě moct usnout… uniknout starostem. Ale to už je mi navěky odepřeno.

Povzdechla jsem si, vysprchovala se, vzala si knížku a četla až do rána.

Ráno se ozvalo klepání na dveře. Byla to Bella.

„Ahoj, měla by ses připravit, jde se do školy.“

„Hm, mně se nechce.“

„To máš marný, Nessie tě chce vidět. A… já si s tebou potřebuju promluvit. Mimo dům.“ Ty další dvě věty neřekla nahlas. Prstem ukázala na podlahu, stěny a vzápětí na uši. Pochopila jsem a ušklíbla se. Potom jsem běžela do šatny upravit se.

Jakmile jsme byli z domu, Bella se v autě rozpovídala.

„Vůbec netuším, co se to děje, poslední dobou mám problém udržet štít. Bojím se, že ztrácím schopnost, myslíte, že je to možné?“ Alec jen záporně zavrtěl hlavou a začal ji utěšovat. Já si povzdechla, tohle věci komplikuje. Jo, bojím se o Bellu, ale mnohem víc mě štve dotěrný čtenář myšlenek za zadkem. Jak s ním mohou doma vydržet?!

Ve škole jsme byli Alecovým způsobem jízdy za pět minut. Musela jsem se usmát, tohle jsme měli společné, oba jezdíme i na upíry šíleně rychle. Jakmile jsme otevřeli dveře od auta, už u nás byli Cullenovi. Povzdechla jsem si, na tohle bych si asi měla začít zvykat.

Nessie na Bellu hodila psí oči.

„Mami, chtěla bych s tebou mluvit, mohla bys jít se mnou?“ Zírala jsem na ty dvě, jak se vzdalují z parkoviště kamsi do lesa. Nadskočila jsem, jak neslyšně se Edward připlížil za mě.

„Ty víš, co Nessie chystá?“ ptal se podezíravě. Vzpurně jsem mu pohlédla do očí.

„To víš, že ne! Mně se Nessie nesvěřuje. Ty jsi otec, navíc čteš myšlenky, neměl bys tušit, o co jde tvé vlastní dceři?“

„Chrání si myšlenky. Od rána myslí jen na zítřejší a dnešní společné nákupy.“

„Nákupy? Dnes?!“ vyjekla jsem hlasem o tři oktávy výš. Já na ně úplně zapomněla! To se ještě nestalo. Alec po mně střelil zděšeným pohledem.

„Ano, dnes… děje se něco, Jane?“

Hm, co by? Kryji před tebou tvoji vlastní dceru, k tomu se ti se vším svěřuju, i když vůbec netuším proč. Taky mě neustále vytáčíš a zjevně se v tom vyžíváš a já ti ani nemůžu dát pocítit svoji moc, protože tě moje budoucí švagrová brání! Navíc mi chybí domov, mám za zadkem Ara, který nás neustále bombarduje vzkazy a ještě se chystáme na toho novorozeného v Seattlu! Jo, a abych nezapomněla, příští týden mě čeká návštěva u otce Belly, kterého jsem v životě neviděla a on si o mně myslí jen to nejhorší! Zapomněla jsem na něco? Asi ne…

Ale říct mu to nahlas? Ani nápad…

„Ehm, ne, asi jsem na to jednoduše zapomněla.“

„Upíři nezapomínají.“ To byl bráška.

„Tak jsem výjimka! Jako ze všeho a vůbec, dejte mi pokoj.“

Naštvaně jsem se otočila na patě a ubírala se směrem do třídy, nechávajíc za sebou šest upírů a jednoho vlkodlaka s otevřenou pusou.

***

Nějak už toho všeho mám po krk. Co jsem komu udělala? Navíc nevím, jestli jsou ti lidští kluci tak pitomí, ale čím víc jsem byla naštvaná, tím víc se jich odkudsi zjevovalo, jestli bych dnes někam nešla.

Právě jsem se chystala odpálkovat jednoho tmavovlasého kluka s jiskřičkami v očích a vysportovaným tělem, když se za mnou ozval další hlas.

„Zmiz.“ Dýchej, Jane!

„Nejsi její táta, nemáš jí co poroučet.“ Ozvalo se vrčení a ten hříšně sexy kluk vzal do zaječích.

Naštvaně jsem pohlédla na Edwarda.

„To jsi nemusel.“

„Chtěl jsem ušetřit jeho život. Nebo jsi s ním chtěla někam jít?“

„Není to už jedno? Co potřebuješ?“ ptala jsem se znuděně, shodila si batoh z jednoho ramene, abych na něj dosáhla a začala v něm lovit věci na další hodinu.

„Chtěl jsem ti jen oznámit, že na dnešní nákupy nás půjde méně. Esme se pustila do nového projektu a Emmett s Rosalií mají výročí, chtějí si ho užít sami. I ten čokl má nějaké povinnosti ve smečce.“

„Fajn, takže od vás půjde jen Nessie, Alice a Jasper?“ Konečně jsem vyhmátla občanku. Tak, ještě sešit…

„Hm, já půjdu taky. Mám jí prý dělat nosiče.“

Najednou nebyl vedle mě, ale stále byl blízko. Nevzhlédla jsem, abych zjistila, kam se poděl, dál jsem se přehrabovala v batohu a hledala ten zatracený sešit.

„Fajn, to je všechno?“

„Hm, asi jo. Jo, ještě, půjdete s námi zase na oběd – do jídelny myslím?“ Uf, už jsem se lekla, že myslel zase lov. Chtěla jsem mu odpovědět, když jsem do něčeho narazila. Omyl, do někoho. Do něho.

„Au, co to děláš, proboha?!“ vyjekla jsem a třela si čelo. On si masíroval hrudník, to jsem zjistila, když jsem konečně vzhlédla.

„Chtěl jsem ti otevřít dveře do učebny, ale ty ses prostě musela přehrabovat v tom batohu a spáchat na mě atentát.“ Místo odpovědi jsem na něj zasyčela a probodla ho pohledem. To chce klid!

„Tak půjdeš na ten oběd?!“ zeptal se znovu a už docela nabroušeně. Zjevně jsme se vytáčeli navzájem. Bod pro mě.

„Jo, fajn, stejně už jste domluvený s Bellou!“

„Ještě ne, ale díky, teď už ji ukecám.“ A zdrhnul za roh. Zmetek jeden. Já jsem tak pitomá! Nadávala jsem si ještě celou hodinu a na sešit s učebnicí jsem se ani nepodívala.

***

Na obědě jsem byla mezi prvními, a tak jsem zabrala jejich obvyklý stůl. Pak jsem počkala na všechny ostatní a čekala, co z nich ještě vyleze ohledně dnešního společně stráveného odpoledne.

„Nám končí vyučování dřív, vezmeme auta domů a přivezeme vám sem Jeep, tam se potom naskládáte,“ usmíval se Emmett. Začala jsem uvažovat. Sedm lidí? To těžko.

„Zbytek pak pojede s Jane,“ dodal.

„Proč se mnou?“ byla jsem zaskočená.

„Protože Jasper řídit nehodlá a Alec je vázaný vaší dohodou, že teď bude řídit on a… přece jenom nesvěřím své autíčko ženský. Takže bude řídit on. Pojede s Bellou, Alicí a Jasperem. Ty ve svém autě s Edwardem a Nessie.“ Zavrčela jsem. Za prvé mě urazil a za druhé jeho logiku vážně nechápu, ale budiž.

***

Tupě jsem zírala na palubní desku našeho auta, dokud se ti šneci neuráčili přijít.

„Nemohli jste být ještě pomalejší?!“ zasyčela jsem na Edwarda s Nessie, když nasedali.

„Ne, pomaleji už to nejde.“ Edward se křenil na sedadle spolujezdce a já zatvrzele zírala dopředu. Tohle by ještě mohlo skončit špatně. Slyšela jsem Nessie, jak se vzadu na sedadle tiše chichotá a díky zpětném zrcátku jsem ji probodla pohledem. Ihned zmlkla, ale stejně jí cukaly koutky. Vztekle jsem zaťala pěsti a snažila se mírnit se, jelikož bych mohla urvat volant, což by nebylo s poloupírem na zadních sedačkách to nejlepší.

Nadále jsem se tedy soustředila pouze na řízení a není divu, že jsem tam dorazila dřív než můj drahý bratr. Vztekle jsem vystoupila, na nikoho nečekala a vydala se do obchodního domu. Jakmile jsem vešla a dýchla na mě atmosféra nakupování a utrácení za značkové věci, vztek mě okamžitě přešel. Nakupování je prostě relax!

„Můžeš mi říct, jak to děláš? V jednu chvíli máš náladu na vraždu a najednou jsi v pohodě!“ zajímal se blondýn a Bella po mně hodila zvědavý pohled. Taky mu odpověděla místo mě.

„To ta atmosféra a vidina utrácení. Vždy jsem si ji tím dokázala udobřit, když na mě byla naštvaná.“ Vyplázla jsem na ni jazyk, vzala Nessie za ruku a vpadla do prvního krámů s botkami. V těsném závoji šla za námi Alice.

Vždy mě bavilo oblékat spíš lidi kolem mě než sebe samotnou. Usmála jsem se na Nessie a podívala se kolem. Ihned mi do očí padly naprosto úžasné balerínky. Bílé, se stříbrnými korálky. Pro Ness jako dělané. Nějak jsem zjistila, že nejsem sama, komu padly do oka, když jsme se s Alicí srazily hlavami, jak jsme se pro ně nakláněly.

„Já je viděla první!“ vyjela na mě Alice.

„Hm, to je možný, ale já je nechci pro sebe. Dovol laskavě!“ Vytrhla jsem jí je z rukou a podala Nessie. Alici by něco takového moc neslušelo, ale Nessie naprosto úžasně. Celá jejich rodina i Bella s Alecem nás sledovali. Alice se na mě mračila, ale nakonec si povzdechla a radši se vzdálila.

Vítězně jsem se usmála a byla nadšená, když jsem zjistila, že i Nessie se nové botičky líbí. Zaplula jsem dál do regálů a vybrala jí ještě dva páry bot. Jedny tenisky a jedny lodičky. Koncem měsíce bude ples, tak aby měla něco k šatům. Věděla jsem, že Nessiinou oblíbenou barvou je fialová, a proto jsem vybrala lodičky právě v této barvě. Nemýlila jsem se, byla nadšená. Ještě víc mě potěšilo, že když jí Alice přinesla svoje návrhy, všechny je zamítla. Zároveň jsem věděla, že ji to musí mrzet, a tak jsem to raději nekomentovala a znovu zapadla mezi regály.

Vtom mi zase zapípal mobil.

Štít zase blbne, dávej si pozor na myšlenky. Bella.

Hm, dík za varování.

Vztekle jsem zase uklidila mobil a snažila se zabrat do vybírání bot i pro mě. O Bellu už se podle zvuků vedle z uličky postarala Alice. Když jsem tak nakoukla přes regál, musela jsem nechat, že Bellu dokázala Alice odhadnout perfektně. Usmála jsem se a znovu se zanořila až po hlavu do krabic s botkami.

„Díky,“ ozvalo se mi za zády a já se tak lekla, až mi jeden střevíček vylétl z ruky a přímo na toho, kdo mě tak vylekal. Nestihl zareagovat.

„Au!“ stěžoval si Edward a třel si hlavu.

Byl na něj tak legační pohled, hlavně když ho to vůbec nemohlo bolet. Okamžitě jsem se začala smát a nemohla přestat. Po chvilce se ke mně přidal. Když jsem se trošku ovládla, zeptala jsem se: „Za co děkuješ tentokrát?“ Ušklíbl se.

„Že jsi to nijak nekomentovala, Alici to doopravdy mrzí.“

„Já vím,“ povzdechla jsem si. Alice byla sice maniak do nákupů, ale bylo mi jasné, že je to i hrozně citlivá holka a teď někdo odmítl něco, co podle ní bylo naprosto perfektní. Muselo ji to docela sebrat, ale nedávala to na sobě nijak znát.

Edward celou dobu přikyvoval.

„Proč tě zase slyším?“

„To se zeptej Belly, už mě to štve. Nechápu, jak s tebou můžou doma vydržet!“ sykla jsem, zamračila se a zavrhla další pár bot. Pro sebe bylo vybírat horší.

Edward přišel blíž, postavil se vedle mě a opřel se o regál. S jeho značkovým oblečením a postavou manekýna, by mohl z fleku jít na přední stránku časopisu. Najednou mi došlo, že mě slyší. Rychle jsem zahnala podobné myšlenky a soustředila se na boty. Nijak to nekomentoval, díky Bohu…

Jestli mi to dělá Bella schválně, tak si to teda vypije. Pokud ne… tak jsem v maléru, protože důvod, proč ji vůbec Aro nechal žít, je jen její dar, takže… na to radši nemyslet. Ale zase by ji mohl zachránit bráška.

Stále jsem si nemohla vybrat, ani jsem si nebyla jistá, jakou barvu šatů na ten ples vlastně chci. Možná bílé? Nebo modré? Váhala jsem mezi stříbrnými lodičkami a modrými střevíčky na pořádném podpatku.

„Vezmi si ty modré,“ poradil mi Edward. Podívala jsem na něj s otázkou v očích. Odkdy on fušuje do módy?

„Od té doby, co mám sestru maniaka do nákupů.“ Usmíval se a stále se tak ležérně opíral o regál. Ještě jednou jsem zhodnotila botky a musela uznat, že má pravdu. Vezmu si ty modré.

Najednou se v uličce objevila Alice.

„Kdo tu o mně mluvil?“ smála se.

„To my, pomlouvali jsme tě,“ zasmála jsem se zase já, naházela přebytečné krabice s botami zpátky a vyzkoušela si ty modré. Párkrát jsem se zkusmo prošla tam a zpátky. Byly pohodlné, super. Musela jsem se usmát, když jsem si je zouvala a nesla je k pokladně. Pak jsem se ještě vrátila. Alice vybírala obuv Jasperovi. Alecovi nikdo pomáhat nemusel, měl dostatečně rad ode mě a věděl, co je pro něj nejlepší. Jediný, kdo si zjevně nevěděl rady, byl Edward, který váhal mezi dvěma páry polobotek na ples. Sice jsem netušila, s kým tam vlastně půjde, ale já vlastně taky nikoho neměla, tak jsem to hodila za hlavu a udělala mu to samé, co on před chvílí mně. Stoupla jsem si mu za záda a řekla: „Ty černé.“

Nelekl se, jen se otočil. No, jo. Musel mě slyšet, pitomé čtení myšlenek, to si pak upírka neužije žádnou legraci. Zazubil se na mě a ještě jednou je přelétl pohledem.

„Asi máš pravdu.“

„Jak asi? Určitě!“ Vedle mě se znenadání objevil Alec.

„V tomhle sestře neodporuj,“ radil mu a zubil se na mě. Žďuchla jsem do něj a on mě vzal kolem ramen. Edwarda párkrát zamrkal, jestli se mu to nezdá. No, takhle jsem se před nimi ještě nechovali. Slovní hříčky to ano, ale objímat se? Před cizími? Nikdy!

„Fajn, vezmu si je, když jinak nedáš,“ mrknul na mě, zmizel ve vedlejší uličce a já najednou dostala děsnou chuť, po něm něco znovu hodit. Odkudsi z dáli se ozval jeho smích a já si opět jen povzdechla, vydala se zaplatit útratu.

Pak jsme vyrazili do obchodu s normálním oblečením. Bráškovi jsem vyndala ze stojanů dvě košile a dokonce jsem našla jednu, co by slušela Jasperovi. Nejistě jsem se podívala na Alici. Nedívala se na mě. Potichu jsem se připlížila skoro až za ni, dala tu košili na jeden stojan nejblíže k ní a odporoučela se. Potajmu jsem pak sledovala, jestli si jí všimne. Všimla a byla z ní nadšená. Super. Usmála jsem se a otočila se.

Edward po mně střelil pohledem. Ignorovala jsem ho a přešla do dámského oddělení. Naprosto mě tu učarovala jedna tunika. Jako dělená na Bellu! Když jsem jí ji podávala, opravdu z ní byla nadšená a já zrovna tak. Ráda lidem/upírům dělám radost. Svými myšlenkami jsem si vysloužila další pohled od Edwarda. Co je, je to snad trestné?

Znovu jsem zaplula do dámského oddělení, oblečení ostatních nechala na Alici a vydala se hledat něco na sebe. Našla jsem jedno naprosto neuvěřitelné bílé tričko. Jedny černé kalhoty, dvoje jeansy a dva modré topy. K tomu jednu červenou blůzu. Spokojená se svým úlovkem jsem se vydala ke kabinkám. U kabinek stáli jen Edward s Nessie, ostatní se ještě někde potloukali. Edward dělal Nessie objektivního porotce, čemuž jsem se musela zasmát. Jasně, že v jakémkoliv vyzývavějším tričku působila tlustě. Jen doufám, že mu to nevěří. Někdy je vážně sto let za opicema…

„Hej!“ naštval se a dělal uraženého. Zazubila jsem se na něj a schovala se do kabinky. Při převlékání jsem myslela na všechno možné, jenom ne na svůj odraz v zrcadle, protože mi bylo jasné, že by mě mohl vidět polonahou, což se mi příčilo.

Spokojená se svým vzhledem jsem v jednom z těch modrých topů a bílých kalhotách vylezla ven. Už tu byla i Bella.

„Páni, tobě to ale sluší, Jane!“ přikyvovala nadšeně a já se usmála. Alec taky přikyvoval a já se zasmála, on mi totiž nikdy dřív nic nepochválil. Sice nic neřekl, ale brala jsem to jako kompliment. Vlastně, vůbec jsem tu chodila jinak oblékaná než jako ve Volteře. Nebo možná stejně, ale když tam jsme museli nosit ty hnusné pláště, stejně nebylo to oblečení nikdy vidět.

Usmála jsme se a zaplula zpátky do kabinky, abychom se mohli vydat na poslední kousek naší cesty, a to pro plesové šaty. Nějak mě netrápila otázka toho, jestli půjdu sama. Nepotřebuji žádného upíra na jeden ples, nabídek od lidských kluků dostanu jistě hodně. Třeba tu od toho dnes odpoledne bych byla ochotna přijmout. Ty jeho jiskřičky v očích se mi docela zamlouvaly...

Zasmála jsem se vlastní logice a vydala se do holčičího ráje, mezi ty nádherné šaty. Měla jsem úžasnou náladu, ale Edward ji asi ztratil, protože se najednou mračil, což jsem moc nechápala. Že by byl stále naštvaný? No nic…

Můj cíl byl jasný - modré šaty. Ty, na které jsem však narazila, předčily naprosto všechna moje očekávání. Měly nádhernou, tmavě modrou barvu. Byly nad kolena, na jedné straně s rozparkem skoro až do pasu a přesto nepůsobily nějak moc vyzývavě. Výstřih byl elegantní, do půl kruhu. Tyto šaty byly pro mě ty pravé. Působily elegantně a přesto sexy.

Usmála jsem se a vzala si je rovnou do kabinky, ostatní si ještě vybírali. Když jsem se o pár minut později koukala na svůj odraz v zrcadle, nestačila jsem žasnout, byla jsem v těch šatech opravdu kočka. Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem hezká, ale tyto šaty perfektně zvýraznily moje přednosti. Byly na mě jako ušité. Neodolala jsem a šla se ukázat bráškovi.

„Teda, Jane, nebýt moje ségra…“ Sledovala jsem, jak ho Bella za srandy uhodila loktem do ledvin a on dělal, jak ho to bolí. Zazubila jsem se, přesně tahle reakce se mi líbila. Tohle byl opravdu první kompliment od brášky. S neuvěřitelně úžasnou náladou jsem znovu zalezla do kabinky. Myslela jsem na to, jak si je vezmu na ten ples a jak mi to v nich sluší, a tak.

Když jsem vylézala, už se všichni sbírali k odhodu. Všimla jsem si, že Edwarda má docela černé oči.

„Měl by sis zajít na lov,“ pousmála jsem se a vyrazila do auta.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 22. kapitola: