Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 2. kapitola

14.07.2010 (08:45) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2904×

2. kapitola – Seznámení s Volterrou

(pohled Belly)

Právě sedím v červeném Porsche a sleduji, jak krajina utíká za okny. Jedeme už asi hodinu, směrem k mému novému domovu. Seděla jsem na předním sedadle vedle Demetriho, který řídil. Vzadu s námi jela ještě Jane. Ostatní jeli s Felixem v černém BMW. Obě auta měla kouřová okna, aby nebylo vidět, jak na slunci záříme.

Ještě asi minutu jsem tupě zírala z okna, když se mi naskytl výhled na malebné město na kopci – Volterru. Naposledy jsem tady byla asi před rokem, tenkrát jsem město moc nestudovala, když jsem musela jet zachránit Edwarda, ale teď jsem měla čas si ho prohlédnout a bylo opravdu velmi hezké a upravené, ne jako polorozpadající se Forks. To už jsme ale projížděli městem a zastavili před velkou vstupní branou do hradu. Stmívalo se, takže nebudeme muset v autech tak dlouho čekat, napadlo mě.

„Vítej v novém domově!“ řekla nadšeně Jane, když jsme konečně mohli vystoupit z aut. Váhavě jsem se na ní usmála a následovala ji dovnitř.

„Isabello, Jane, můžete jít, prosím, se mnou?“ zeptal se nás Aro, jakmile jsme vstoupili do haly a nám nezbylo, než poslechnout.

„Jistě, pane,“ odvětila Jane a pospíchala za ním. Následovala jsem jejího příkladu, protože jsem neměla ani páru, kam to vlastně jdeme, a i tak bych se tu asi těžko vyznala. Zatím.

Párkrát jsme zabočili a vyšli do prvního patra, než jsme zastavili přede dveřmi. Celou tu dobu jsem se snažila uložit si do hlavy cestu.

Všimla jsem si, že před nimi stojí další dva upíři. To znamená, že to bude asi Arova pracovna a oni ho tu mají hlídat. Oba dva Ara pozdravili a otevřeli mu dveře, do kterých jsme s Jane vešly pomalu za ním. Ti dva upíři si mě měřili zkoumavými pohledy. Ukončila jsem prohlídku tak, že jsem zaplula do místnosti a zavřela za sebou dveře.

Měla jsem pravdu, byla to pracovna. Aro se usadil za stůl z dubového dřeva a pokynul nám, abychom se posadily do křesel, naproti stolu.

„Takže, Isabello, protože jsi tu nová, seznámím tě nejprve s pravidly.“ Přikývla jsem.

„Za prvé: Nikdy nelovíme ve městě, jídlo dovážíme. Za druhé: Každý všední den trénujeme a byl bych velice rád, kdyby ses přidala k nám do gardy, takže budeš poctivě trénovat. Jedině o víkendech nikdo trénovat nemusí. Za třetí: Ocenil bych, kdybys něco nastudovala o historii města. Studovat můžeš v naší knihovně, která je ti k dispozici. A za čtvrté: Dvakrát týdně za mnou přijdeš a budeme procvičovat tvůj dar," zakončil svoji řeč. „Tak to je asi všechno,“ dodal na závěr.

„A abych nezapomněl, ve svém volném čase si můžeš dělat cokoli budeš chtít.“ Pak se obrátil na Jane. „Jane, drahoušku, mohla bys, prosím, ukázat Isabelle, kde bude bydlet a provést ji tady?“ zeptal se mile.

„Ano, pane.“

„To je vše, můžete jít.“ A pokynul nám k odchodu. Vešly jsme na chodbu a já následovala Jane dlouhými chodbami.

„Mám tě napřed odvést do tvého pokoje, aby ses mohla trochu zabydlet a převléct se, nebo tě tady mám napřed provést?“ zeptala se mě se širokým úsměvem.

„No, abych řekla pravdu, nemám se do čeho převléct, ani nic, co bych si mohla vybalit,“ odvětila jsem zachmuřeně.

„To se dá velmi jednoduše napravit,“ řekla a mrkla na mě.

„Alecu!“ zakřičela na celý hrad, až jsem měla pocit, že mi to utrhne uši. Do minuty se tu objevil Alec. Nevypadal nijak naštvaně, a tak jsem pochopila, že tohle Janeinino chování je asi běžné.

„Copak potřebuješ, sestřičko?“ zeptal se s širokým úsměvem.

„Víš, jak jsem koupila to nové oblečení pro Heidi? Bella tady nemá žádné, mohl bys jí ho tedy dát do pokoje? Heidi můžu zítra koupit něco jiného.“

„Dobře, který je její pokoj?“

„Vy chlapi, nic si nejste schopni zapamatovat!“ zažertovala Jane.

„Tak který?“

„Mezi tím tvým a Demetriho, naproti mému. Už víš?“

„Vím, hned jí to tam dám.“ Blýskl po nás oslnivým úsměvem a byl pryč.

„To vážně nebylo nutné,“ zašeptala jsem se skloněnou hlavou a šoupala podrážkou po podlaze.

„Ale prosím tě! Hned zítra vyrazíme na nákupy a napravíme to! Teď ale pojď, musím ti ukázat zbytek hradu.“ Usmála se a pokračovala dál.

Ukázala mi všechno a k mému překvapení, jsem se tady už kolem jedné ráno docela dobře vyznala. Napřed mi ukázala tréninkovou halu a tělocvičnu - zvláštně upravenou pro upíry. Potom mi ukázala sál, kde nás před rokem Aro přijal a málem jsme všichni přišli o život, další zastávka byla obrovská knihovna, a pak už mi jen ukazovala to, co můžu jít dělat, když se zde budu nudit. Třeba zaplavat si v prostorném bazénu, zajít si zahrát tenis do tenisových kurtů, nebo si třeba zajít do krvavých lázní.

Kdybych byla člověk, jistě už bych teď necítila nohy, jako upír jsem však nepocítila žádnou únavu. Stejně jsem však byla ráda, když mě zavedla k mému pokoji.

„Tak, tohle je tvůj pokoj, naproti tvému je můj. Napravo od tebe bydlí Demetri a nalevo Alec, můj je naproti tvému, vedle něho, zase napravo bydlí Felix a nalevo Heidi. Teď tě nechám odpočinout si a zabydlet se. Počítej ale s tím, že kolem šesté ráno budeš mít návštěvu,“ zakončila tak svoji dlouhou řeč, mrkla na mě a zaplula do svého pokoje.

„Jo a mimochodem, tady máš klíč.“ Vystrčila hlavu ze dveří a hodila mi klíč od pokoje, pak opět zmizela za dveřma.

Odemkla jsem si, vešla dovnitř, zamkla jsem a otočila se do pokoje. Takhle krásně zařízený pokoj jsem ještě neviděla. Byl sladěný do béžové a bílé barvy s dřevěným nábytkem a vypadalo to opravdu kouzelně!

Po pravé straně vede sebe stály dvě prostorné skříně a za nimy, úplně v rohu, stál rohový psací stůl i s nejmodernějším počítačem, který teď existuje. Po levé straně byla prostorná sedačka se stolkem a naproti ní byla plazmová televize, která stála na stolku vedle skříní. Přímo proti mně stála ohromná manželská postel. V pokoji ležel jeden větší kus koberce, jinak zde byly dlaždičky. Z pokoje vedly dvoje dveře. Jedny na balkon, který měl výhled do zahrad zámku. Druhé, jak jsem zjistila, do prostorné koupelny.

Na posteli ležela igelitka. Nakoukla jsem dovnitř a vyndala oblečení. Tak tohle byl ten typ oblečení, co bych si jako člověk nikdy netroufla vzít na sebe. Víc totiž odhaloval, než zakrýval. Ale nedivila jsem se tomu. Bylo přeci původně pro Heidi, která musí nalákat jídlo.

Popadla jsem tedy nejvíc ucházející kousky a spěchala do koupelny. To ucházející oblečení se skládalo z modré minisukně a bílého tílka s černým potiskem.

V koupelně jsem si napustila vanu a prostě jen tak relaxovala, dokud jsem neochladila vodu natolik, že být člověk, je ze mě rampouch. Vylezla jsem ven, oblékla se a podívala jsem se, vůbec poprvé, do zrcadla. Musela jsem přiznat, že jsem fakt kočka, kord s tímhle oblečením.

Vylezla jsem z koupelny a uvědomila jsem si, že nemám boty. Koukla jsem se na postel a kolem ní, ale nikde nic. Ohla jsem se a koukla i pod postel a tam jsem je našla. Boty, které byly nejméně na  sedmicentimetrovém podpatku. Jak jsem ale zjistila, žádné potíže s rovnováhou jsem neměla, a tak jsem si je nazula, když se ozvalo klepání na dveře. Jukla jsem na hodiny a bylo šest hodin ráno přesně. Takže tohle musí být ta moje návštěva…

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 2. kapitola: