Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Musíš si vybrat, Jane! - 10. kapitola

Východ


Musíš si vybrat, Jane! - 10. kapitolaJak zareagují na Bellu Cullenovi? Co si Bella vydobyje? Proč ji Rose nakonec pochopí? Jak proběhne generální úklid? A o čem bude jeden rohovor Alecem a Bellou? To se dočtete níže.

10. kapitola  - Pravda bolí…

 

(pohled Belly)

 

Kdo by to byl řekl, dřív by jsem se neodvážila jim odporovat nebo je nějak zastrašovat. Teď se mě celá moje bývalá rodina bojí.

„Co se to s tebou stalo?“ ptal se mě Edward zničeně.

„Co by, dospěla jsem. Tobě se jenom nelíbí, že už nejsem tvoje poslušná loutka, ale to už, chlapče, nikdy nebudu.“ Nandala jsem si zpět čočky, otočila se na podpatku a vyrazila k autu. Zastavila mě však jeho ruka, která mě chytla za zápěstí velmi pevným stiskem.

„A jeho loutka nejsi? Jak se vůbec můžeš zahazovat s takovým ubožákem? Vždyť jsme pořád manželé!“ křičel na mě.

V tom se k nám přihnal Alec, pomohl mi se mu vyškubnout a začal na něj vrčet. Cullenovi zase vrčeli na něj. Jane také začala vrčet. Jediný, kdo nevrčel, byla Renesmé, která neměla daleko k slzám.

Pocítila jsem tlak na svůj štít, Jane se ho snažila prolomit a útočila na Edwarda, já jí to však nedovolila.

„Nikdy už se mě nedotkneš, pokud ti to nedovolím! Jinak tady Jane nebudu bránit v tom, aby na tebe použila svůj dar. A ještě něco, neurážej už nikdy mě, ani Aleca. Nemáš ani páru o tom, jaký je! A mimochodem, manželé už nejsme 2 roky, 21 dnů a pět hodin, takže mi opravdu nemáš co mluvit do vztahů. Nikdo z vás!“

„Bello…“

„Alice, nech toho, ani tvoje psí oči už na mě naplatí.“ Dívala se na mě velmi ublíženě, ale bylo mi to jedno. Já ale chtěla něco jiného.

Otočila jsem se na Renesmé schovanou za Emmettem.

„Přijď za mnou dnes odpoledne, jestli budeš chtít.“ Kývla. To mě potěšilo.

„Nikam nepůjde!“ zakázal Edward.

„Není to jen tvoje dcera a to, že jsem ji neviděla vyrůstat, neznamená, že mi nechyběla a ty mi nemáš právo zakazovat se s ní vídat. A jestli se bojíš o její bezpečnost, tak mi věř, že u nás bude ve větším bezpečí, než kdy byla u vás. Do ničeho ji nenutím, ale jestli chce přijít, ať přijde a běda, jestli jí v tom budeš bránit!“ řekla jsem mu ledově klidným hlasem, usmála se na Renesmé, ostatní ignorovala a vydala se k autu.

Už nám nebránili. Sedla jsem si na sedadlo spolujezdce a schoulila se k Alecovi tak, aby přesto mohl docela dobře řídit.

Bylo toho na mě moc. To že jsou na mě naštvaní, to mi ani tak nevadilo, ale to, že by mi zakázal vídat se z vlastní dcerou, mě naštvalo. Byla jsem jak v tranzu a nezaregistrovala jsem, že na mě někdo mluví až do chvíle, kdy to Aleca přestalo bavit, naklonil se ke mně a vzal mě do náruče, aby mě konečně dostal z auta.

„Dej mě na zem!“ přikázala jsem.

„Ale... ty taky umíš mluvit?“ ptal se, ale nepustil mě a nesl mě dál. Začala jsem mávat nohama.

„Jo, umím, ale ty brzo nebudeš umět, jestli mě nepustíš!“ vyhrožovala jsem mu.

„Jo? A jak to asi provedeš?“ smál se.

„Když budu muset, klidně ti ty zuby vlastnoručně vytrhám, a pak už budeš jen šišlat a už se nikdy nenapiješ!“

Udělal bolestnou grimasu a jakože se lekl.

„Ty sííí na mněěě vak kvuttá!“ šišlal. Asi nacvičoval dopředu. To už jsem nevydržela a začala se smát. On se ke mně přidal, ale stále mě nepouštěl.

„Hele, vy hrdličky, nechte toho cukrování a pohněte zadkem, za chvilku tu může být Nessie!“ Kdo jiný než Jane, ale až teď mi došlo, že mě držel těsněji, než bylo nutné. Pomalu a opatrně mě pustil na zem. Zdálo se mi, že se mu do toho moc nechtělo.

„Nessie?“ divila jsem se, jediný, kdo k nám měl přijít, byla přece Renesmé, Nessie neznám.

„Ah… promiň, Bello, ale oni jí tak říkají…“

„Komu?“

„Renesmé…“ To na mě bylo moc.

„Kterej vůl překřtil mojí dceru po Lochneské příšeře?“

„Copak ono je jich tam málo?“ smál se Alec. No, to nevím, ale buď to byl Emmett, nebo… nebo nevím kdo, ale vypije si to.

Radši jsem už na to neodpovídala a pustila se do úklidu. Jsme tu dva dny a je tu bordel jako v tanku!

Do půl hodiny jsem měla uklizené přízemí. Alec s Jane se někam zdejchli. To jsou celí oni, jakmile dojde ne úklid, někam se vypaří.

Právě jsem chtěla uklidit koště a šla do komory s čistícími prostředky, ale tam si na kbelíku dřepěl Alec a vypadal docela znuděně.

„Táto, mámo, v komoře je myš!“ pronesla jsem ironicky.

„Já –“

„Kontroluješ pavouky, jestli pletou spořádaně pavučinky?

„Ne. Kontroluji pojistky,“ řekl a začal zkoumat zeď.

„Aha, takže ti nevadí, když se s tím přesuneš na půdu, protože tady žádné nejsou, navíc tu překážíš a příště, až si budeš hledat místo pro schovku, aby ses ulil z uklízení, vyber si lepší místo, tady tomu neujdeš.“ Hodila jsem mu prachovku. Zašklebil se.

„Pak že po svícnem je největší tma.“

„Hm… jo, a kdybys našel Jane, jak se houpe někde na lustru, vyřiď jí, aby se ihned dostavila a uklidila si ten svinčík u sebe v pokoji.

„Rozkaz generále! Mám povolení k odchodu?“ Zazubil se.

„Ale jistě, vojíne. Nezapomeňte na vojandu!“ A byl v tahu.

Po další hodině už bylo i druhé patro hotové, teď si ještě uklidit svůj svinčík v teď už plném šatníku cizími věcmi. Docela by mě zajímalo, kdy to Jane stihla doplnit…

Zaplula jsem do šatníku a vrhla se na uklízení. Tam jsem také mezi kabáty uviděla schovávat se Jane. Mělo mě hned napadnout, že se schová někam sem.

„Ahojky, posloucháš kabáty?“ Lekla se mě.

„C-cože?“

„Blik, tobě říkaj doma blesku, viď?“

„Doma?“ stále nechápala a já zapochybovala o její mozkové kapacitě.

„No nic, spi dál. Vlastně nespi a jdi si uklidit pokoj, chci Renesmé provést po domě.“

„Hm, a co Alec?“

„Ten má pokoj na rozdíl od tebe uklizený, právě oprašuje půdu.“ Hned měla lepší náladu a vyrazila do svého pokoje.

 

*          *           *

 

Vše už jsem měla hotové a sedla si na pohovku užívajíc klidu, pořádku a pohody. Ne však na dlouho.

„Vojín Alec hlásí, že je vše uklizeno!“ křičel na celý dům, když scházel schody.

„Tak vy si hrajete na vojáčky, jo?“ Jane.

„Závidíš? Nebo se chceš přidat?“ usmála jsem se. A všichni jsme propukli v smích.

Ozval se zvonek.

„Jdu tam,“ křikla jsem k těm dvou a vyrazila ke dveřím. Najednou jsem byla nervozní. Stála tam má dcera a vedle ní Emmett.

„Přijedu si pro ni zase za dvě hodiny.“

„Dobře.“ Vtáhla jsem Renesmé dovnitř a Emmettovi přibouchla před nosem.

„Ahoj, takže tě nakonec táta pustil?“ řekla jsem šťastně. Netrvalo dlouho a vysela mi kolem krku. Objetí jsem jí opětovala a užívala si její blízkosti. Tolik mi moje malá šťouchalka chyběla. Ale uvědomila jsem si to naplno až teď.

„Mami! Tolik jsi mi chyběla. Jo, táta to dovolil, přemluvila jsem ho, chtěla jsem tě poznat. Vždycky!“ vzlykala mi do ramene.

Do chodby právě přišli Alec s Jane.

Renesmé uslyšela něčí kroky a odtáhla se. Bylo na ní vidět, že je šťastná. Já jsem také, došlo mi.

„Tohle jsou Jane a Alec. Vím, že ti toho o nich niky doma nic pěkného neřekli, ale jsou úplně jiní, než se zdají. A já vlastně také, ale před tátou ani muk!“ Usmála jsem se na ní. Mezitím přišli až k nám.

„Ráda tě poznávám, Renesmé, já jsem Jane a doufám, že budeme kamarádky,“ řekla a – což mi vyrazilo dech – objala ji. Renesmé také koukala trochu vyjeveně, ale nezabívala se tím.

„Já jsem Alec a taky tě rád poznávám.“ Ten jí na rozdíl od Jane podal ruku. Pak si mě přitáhl. Ano, teď jsme opět museli hrát naše divadélko.

„No, já jdu na lov, půjdeš se mnou, bráško?“ ptala se Jane při pohledu na Nessie, ale větu poopravila.

„Neboj, co budeme tady, trošku jsme pozměnili stravu.“

„Ano, jdu. Mějte se tu holky.“ Mě si přitáhl ještě blíž a políbil mě, Renesmé zamával a zmizeli. Chtěli nám dát chvilku soukromí.

„Nechceš vidět dům?“ Kývla a my vyrazily k obýváku.

Celou další hodinu mi vyprávěla o svém životě nebo mi ho spíš přehrávala. Konečně jsem pochopila, kdo jí dal to přezdívku. Já to psisko zabiju…

Ale má pravdu, říkat Renesmé je docela dlouhé, navíc Nessie to nevadí.

Po jedné hodině se vrátila Alec s Jane a my si začali povídat o všem možném. Hodně se nás vyptávala na Volterru, ale konverzace byla plynulá a docela zábavná. Zdálo se mi, že si jak Jane, tak Aleca docela oblíbila.

Bohužel náš vyměřený čas uplynul rychleji, než bylo třeba. Rozloučila jsem se s mojí holčičkou, ale ještě jsem něco chtěla.

„A, Nessie… poděkuj prosím za mě Rose, ona už bude vědět za co, ano?“

„Dobře, mami, uvidíme se zítra ve škole.“

„Ano, uvidíme.“

Emmett byl z našeho loučení docela vyjevený a hlavně z toho olovení mami. Já upřímně také, ani jsem nedoufala v to, že by mi někdy mohla odpustit to, že jsem s ní nebyla od malička a navíc jí o mých společnících napovídali to nejhorší, ale byla jsem ráda, že to tak nebylo…

 

(pohled Rose)

 

Seděla jsem doma na pohovce a dělala, že čtu noviny, ale ve skutečnosti jsem se na ně ani pořádně nepodívala. Místnosti toho jsem se dělala starosti o Nessie. Ještě, že už pro ni Emmett jel.

Věděla jsem sice, že ze strany Belly jí nehrozí žádné nebezpečí, ale co ty dva?

Uslyšela jsem parkovat auto. Na nic jsem nečekala a vyrazila do garáže.

Nessie sotva vystoupila a já ji drtila v objetí.

„Tak co? Jsi v pořádku, neublížili ti nějak?“

„Ne, vůbec. Bylo to super. Všichni jsou super a hlavně máma.“

Překvapila mě. To už ji ale objímal Edward.

„Takže se ti tam líbilo?“ ptala jsem se.

„Ano a hrozně moc. Vůbec nejsou takoví, jak jste o nich mluvily, ale to nevadí. Mimochodem, Rose, máma ti moc děkuje, ty už prý budeš vědět za co.“

No, tak to jsem opravdu věděla. Děkovala mi za ni. Za to, že jsem se po jejím odchodu o Nessie postarala a nahradila jí mámu, Edward proti tomu nic neměl a já byla šťastná. Ano, za tohle mi Bella děkovala a já ji chápala. Chápala jsem všechny její pohnutky. Kupodivu, no, až teď mi začínalo její chování dávat smysl.

Edward nad mými myšlenkami jen nesouhlasně kroutil hlavou. Chudák, ale nemá mi lézt do hlavy…

 

(pohled Belly)

 

Seděla jsem u sebe v pokoji na posteli a poslouchala CD. Někdo zaklepal na dveře, ale já věděla, kdo to asi bude. Vypla jsem hifi věž a pozvala dotyčného dál.

Byl to Alec, musel to být on, neboť jeho malá povedená sestřička vyrazila na nákupy.

„Užíváš klidu?“

„Užívala jsem.“

„Promiň.“ Chtěl odejít.

„Ne, nemáš se za co omlouvat.“ Otočil se a sednul si ke mně.

„Máš krásnou dceru, jsi ráda, žes ji našla?“

„Jsem a moc.“

„Dneska jsem měl ale chuť skočit po jejím otci.“

„To já taky.“ Zazubila jsem se.

„Jen jedno je mi líto.“

„A co?“

„Že jsi mu o mě jako o svém příteli lhala…“

«shrnutí ; »



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Musíš si vybrat, Jane! - 10. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!