Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 4. kapitola

22.04.2012 (09:00) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2457×

4. kapitola – Mám toho dost!

(pohled Emmetta)

Další den, když jsme přišli do školy, zmínili se nám od nadcházející akci už i profesoři. Teda, alespoň jeden profesor se o to pokusil, ale bohužel ten se špatnými plícemi a málem u toho zkolaboval.

Trošku s příměsí černého humoru jsem uvažoval, že požádám Carlislea, aby mě konečně naučil první pomoc. Čistě pro strýčka příhodu, kdo ví, kdy se mi to bude hodit.

Než jsem si to stačil úplně promyslet, Alice dostala u našeho stolu v jídelně vizi a následně na to šílený záchvat smíchu. Jazz se ji snažil uklidnit svojí mocí, ale ona spíš působila na něj, takže se smál s ní, i když ne zrovna dobrovolně.

„Čemu se smějete?“ ozvalo se ze mnou a já musel zatnout pěsti. Ten opovržlivý tón, jakým to řekl, mě vždycky dokázal totálně vytočit.

Alice se ale naštěstí už uklidnila.

„Emmett si chce udělat kurz první pomoci,“ řekla a znova se začala smát. Zaregistroval jsem i překvapený pohled od své drahé polovičky.

„Není ti nic, zlato?“ zeptala se.

„Proč by mi mělo, sakra, něco být?“ odpověděl jsem nevrleji, než jsem chtěl, ale dokonale mě rozčiloval smích toho idiota za mnou.

„Tak promiň,“ odsekla, vstala od stolu, vzala si svůj tác a odpochodovala na další hodinu. Tupě jsem za ní zíral a nadával si do idiotů.

„Jo, to seš,“ řekl Edward.

Než jsem se bohužel stačil otočit a jednu mu vrazit, otevřely se dveře a dovnitř vešla Bella. Opět měla kolem sebe bandu holek a žádného kluka, ale vypadala nadmíru spokojeně.

Jasper si všiml, jak na ni koukám, a nadzvedl obočí v tázavém a napůl vyčítavém gestu. A já už toho měl tak akorát dost. Copak se tu upír ani nemůže podívat na kamarádku, aniž by ho hned z něčeho obviňovali?!

Nasupeně jsem se zvedl, vzal svůj tác a šel vyhodit ten blaf do popelnice. Pak jsem ještě jednou zabrousil pohledem k našemu stolu. Alice s Jasperem tam osaměli. Edward se už vydal na lov – lépe řečeno k bandě holek, co obklopovala Bellu. Tohle jsem vidět nemusel.

Zaskřípal jsem zubama a odešel z jídelny. Měl jsem toho vážně plný kecky. Upír se tady nikomu a ničím nezavděčí, a pokud má taky jednou špatnou náladu, hned je ten úplně nejhorší. Je tohle nějaká spravedlnost?!

Než jsem si uvědomil, co vlastně dělám, procházel jsem se na čerstvém vzduchu. Vykašlal jsem se na poslední dvě hodiny (což byla stejně biologie, kterou naprosto nesnáším, a pak španělština) a sedl si na lavičky v parku u školy, ovšem tak, aby o mně nikdo nevěděl. Schoval jsem se za strom, takže na mě z oken školy nebylo vidět a z druhé strany, kde byl les, mě mohl šmírovat maximálně tak Bambi.

V klidu jsem si tam tak relaxoval, když mě vyděsil (fakt!) dívčí hlas.

„Beru zpět, měl si pravdu. To tvůj bratr je největší idiot na škole!“ ozval se vedle mě Belly hlas a já nadskočil na lavičce. Hm, asi se mnou fakt není něco v pořádku, když mě dokáže vyděsit lidská holka.

„Jak si mě našla?“

„Šla jsem po pachu,“ řekla naprosto vážně. Zaraženě jsem se na ni díval. Povzdechla si.

„Kecám. No tak, to byla sranda. Viděla jsem tě sem jít skrz okna jídelny, a když jsi nepřišel na biologii, bylo mi to jasný. Už jsem ti řekla, že tvůj bratr je magor, nebo jsem to opomněla?“

„Jo, zmínila ses,“ usmál jsem se. Bella si znovu povzdechla a vyhoupla se na lavici vedle mě. Očividně jí bylo úplně fuk, že ji někdo může vidět, protože se ještě vyučuje.

„Nevadí ti, že přijdeš o hodinu?“ Dost skepticky se na mě podívala.

„Ne, nevadí. Látku stejně umím dopředu. A na mě si profesoři stěžovat nebudou. I kdyby, našim je to fuk,“ zamručela.

„Tak jo,“ kývl jsem.

„A tobě?“ zeptala se. Docela od srdce jsem se zachechtal.

„Ne, vůbec. Už mě nebaví, jak si moji sourozenci hrají na úžasnou rodinku, a já, protože se nechovám podle jejich představ, jsem ten špatný. Tak ať teď alespoň mají pádný důvod být na mě naštvaní,“ zamručel jsem taky.

„Všimla jsem si, že tvoji sourozenci jsou asi pěkní suchaři,“ kývla. Možná mě to mělo urazit, ale já tak nějak musel kývnout.

„Jo, už mi to leze na nervy.“

„No, jednou se jich zbavíš. Až se odstěhuješ nebo tak,“ snažila se mě povzbudit. Málem jsem se začal chechtat znova. Ne, já se jich nikdy nezbavím. Ne že bych vyloženě chtěl. Mám je moc rád – dokonce i Edwarda. Jsou moje opravdová rodina… ale někdy je toho na mě prostě moc. Jako třeba teď.

„Jo, jednou,“ kývl jsem.

„Jdeš v pátek na tu akci?“ změnil jsem téma po chvilce naprosto přirozeného a vůbec ne trapného nebo tíživého ticha. Bylo zvláštní, jak lehce se mi s tou holkou povídalo.

„Jo, nakonec jo. A ty?“

„Asi budu muset.“

„Nechce se ti?“ zeptala se.

„Tobě jo?“

„Ne!“ usmála se na mě a zadívala se kamsi do lesa.

„Někdy bych si přála moct prostě jen tak odejít. Třeba na procházku do lesa. A už se nevrátit. Procházet se do konce života. Bez školy, kluků, rodičů…“ zamumlala a podle mě si snad ani neuvědomila, že to řekla nahlas. Instinktivně jsem mlčel a chvilku ji nechal, aby měla v hlavě čas si všechno probrat.

Když se na mě znovu podívala, zeptal jsem se: „Co děláš dneska odpoledne?“

„Asi nic,“ zamračila se.

„Fajn, tak se seber. Jedeme na výlet,“ řekl jsem a už byl na nohou.

„Kam?“ přimhouřila oči.

„Kamkoliv. Do kina, na jídlo, do parku, na pouť, kam chceš. Ale sedět tady nemá smysl!“ vysvětlil jsem jí.

„Myslíš, že ti na to skočím?“ odfrkla si.

„Ale no tak. Na tohle fakt nemám náladu. Moje ma… moje holka se mnou nemluví, sourozenci se za mě stydí a Edward je idiot. Myslíš, že v takovémhle stavu bych se tě pokusil sbalit?!“ povzdechl jsem si.

Chvíli mě sledovala, než si taky povzdechla a řekla: „Fajn, ale jedeme mým autem a řídím já.“

Široce jsem se na ni usmál.

„Souhlasím.“

Ahojky,

moc se omlouvám za časovou prodlevu u téhle povídky, ale pravda je, že mi tak nějak došla inspirace. Neříkám, že teď jsem na tom o moc líp, ale snad bude víc času na psaní a kapitoly by přece jenom mohly přibývat rychleji.

Vaše Jane006

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 4. kapitola: