Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrs. Katy - kapitola 4.

Emmett

Chceli by ste vydať knihu?

Áno, určite! (260) Áno, ale neviem ako. (67) Možno. (27) Neviem, nemám nápady. (21) Nie, nikdy mi to nenapadlo. (23)

Celkem hlasů: 398


Mrs. Katy - kapitola 4.Ahojky, další dílek je tu. Děkuju moc za komentáře k těm předchozím, moc mi pomáhají. Omlouvám se za zpoždění, ale to víte, škola... Každopádně dnes se ještě nic moc dít nebude. Čeká nás ještě jedna vzpomínka, která trošku doplní tu minulou, a poté také troška povídání. Doufám, že se vám bude díleček líbit. Přeju příjemné počtěníčko. Vaše BS P.S.: Budu ráda, pokud zanecháte komentář, jesti dočtete až do konce.

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola 4 - Svěřit se?

S trhnutím jsem se probrala. Zrychleně jsem dýchala. Panebože! Sen! Jenom sen. Byl to jenom sen. Snažila jsem se pomalu zklidnit svůj dech. Byl to jenom sen. Dnes už jenom sen…

Poté, co jsem zklidnila svůj dech, jsem se rozhodla, že zkusím otevřít oči. Vnímala jsem sice okolí, ale zatím jsem stále měla zavřené oči, rozhodla jsem se tedy, že je teď zkusím otevřít. Pomalu jsem se pokusila odlepit od sebe ztěžklá víčka. Po chvíli snažení se mi to podařilo. A ačkoli bylo v pokoji pouze tlumené světlo, musela jsem párkrát zamrkat, než si na něj mé oči přivykly. Jakmile se tak stalo, rozhlédla jsem se svýma unavenýma očima kolem sebe. Byla jsem ve svém novém pokoji. Pohled mi padl na okno, přes které byly přetažené světle fialové závěsy, což způsobovalo v pokoji to tlumené světlo.

Pomalu jsem se v posteli převalila na bok a pokusila jsem se opatrně posadit. Trochu se mi motala hlava, ale po chvíli to odeznělo. Ještě chvíli jsem pro jistou ale seděla, pak jsem se odhodlala k tomu, že se pokusím si stoupnout, abych si došla pro něco k pití, protože jsem měla úplně úděsnou žízeň. Přišlo mi, že mám v krku sucho, jako v Údolí smrti. Trošku jsem si tedy poposedla a spustila jsem nohy na dřevěnou podlahu. Pomalu jsem se pokusila postavit na nohy, ihned jsem si ale musela znovu sednout, protože mi pravou nohou projela ostrá bolest, až se mi zatmělo před očima. Skousla jsem si ret, abych nevykřikla.

„Sakra,“ zanadávala jsem tichým hlasem. Pohledem jsem sklouzla na svoje nohy. Levá byla stejná jako vždycky, ale pravou jsem měla omotanou stahovacím obvazem, od nártu až do poloviny lýtka. Asi jsem si něco udělala s kotníkem. Kdy ale? Zamyslela jsem se, svraštila jsem čelo.

Po chvíli mi to konečně docvaklo. No jo, vždyť já se přece pohádala s Tiffany a utekla jsem do lesa. No a s mojí šikovností jsem tam šlápla do nějaké díry nebo do čeho. Super. Tak jsem si asi zlomila nohu, fakt bomba. Jsou letní prázdniny a já se nebudu moct ani vykoupat v moři, fakt super. Naštvaně jsem si odfrkla. V tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vklouzla ženská postava.

„K-kataríno?“ pronesla překvapeně. Byla to Tiffany.

„Ahoj, mami,“ pronesla jsem unaveným, tichým hlasem.

„Jak se cítíš?“ zeptala se mě a ihned ke mně přiskočila. Sáhla mi na čelo, potom na obě tváře. „Vypadá to, že teplotu už nemáš,“ prohlásila se zjevnou úlevou v hlase.

„Přijdu si strašně unavená,“ řekla jsem jí upřímně. Doopravdy se mi totiž začínaly zavírat oči.

„Tak si odpočiň, lehni si a trošku si ještě zdřímni, potřebuješ to.“ Přikývla jsem a nechala se od ní jemně zatlačit zpět do peřin.

„Doneseš mi prosím něco k pití? Mám strašnou žízeň,“ poprosila jsem ji.

„Určitě, zlatíčko, hned jsem tady.“ Pohladila mě po vlasech a odešla ke dveřím. Než je za sebou zavřela, usnula jsem.

***

Se slzami v očích jsem otevřela vchodové dveře. Vešla jsem dovnitř.

„Ahoj, holčičko!“ zavolal na mě táta z obýváku. „Jak bylo venku?“

Pokusila jsem se trochu zklidnit, aby táta nic nepoznal na mém hlase, ale myslím, že se mi to moc nepodařilo.

„A-ahoj,“ zakoktala jsem, zatímco jsem za sebou zavírala dveře. Sakra, určitě pozná, že se něco stalo. „Dobře. Všechno v pořádku.“ Nevím, jestli jsem se to snažila namluvit tátovi, nebo spíš sama sobě, ale můj hlas mě v tom nalhávání asi nehodlal podporovat.

„Děje se něco?“ Slyšela jsem taťkův znepokojený hlas a následně jeho kroky, které mířily ke vchodovým dveřím.

„N-ne…“ Tentokrát už jsem nestihla vzlyk zarazit. Sundala jsem si bundu, pověsila jí vedle vchodových dveří a otevřela dveře od svého pokoje, rychle jsem vklouzla dovnitř a zavřela za sebou. Zamkla jsem se. Nechtěla jsem, aby mě táta takhle viděl. Opřela jsem se zády o dveře a svezla se podél nich k zemi. Kolena jsem si přitáhla k bradě a objala jsem si je rukama. 

„Katy?“ ozval se tátův hlas zpoza dveří. „Katy? Je všechno v pořádku?“

„Jo, všechno je v po-pořádku.“ Ani tentokrát se mi nepodařilo zarazit vzlyk, který se mi dral z hrdla ven.

„Katy, co se děje? Stalo se ti něco?“ Slyšela jsem v jeho hlase obrovskou starost, ale já mu to nedokázala říct, nemohla jsem mu říct, co se stalo.

„Nic, nic se n-neděje.“

„Katy, holčičko moje. Vždyť víš, že mi můžeš říct všechno. Co se stalo? Ublížil ti někdo?“ Na tohle už jsem mu nedokázala odpovědět. Místo toho jsem si položila čelo na kolena a rozvzlykala jsem se.

„Katy? Katy, no tak! Co se děje? Holčičko moje, kdo ti ublížil? Slyšíš?“ V jeho hlase jsem slyšela narůstající zoufalství.

„Jdi pryč!“ vykřikla jsem se slzami v očích. Chtěla jsem teď být sama. Nepotřebovala jsem teď jeho starost.

„Katy, no tak. Co se stalo?!“

„Nic, jdi pryč!“

„Katy…“ Chvíli bylo ticho.

„Prosím,“ zašeptala jsem po chvíli. Věděla jsem, že mě nemohl slyšet, ale i tak jsem najednou slyšela jeho docházející kroky.

Jakmile jsem slyšela, že se vrátil zpět do obýváku, zvedla jsem se a došla jsem do koupelny, naštěstí jsem měla svojí vlastní. Zavřela jsem za sebou dveře a vlezla jsem si do sprchového koutu. Věděla jsem, že to tátovi budu muset nějak vysvětlit, ale zatím jsem nevěděla jak. Nemůžu mu přece říct pravdu. Nemůžu mu říct, co se stalo, prostě nemůžu.

Zavřela jsem za sebou posuvné dveře a pustila jsem na sebe vodu. Bylo mi úplně jedno, jestli je teplá, nebo studená, popravdě jsem to ani nějak nevnímala. Dokonce jsem se ani nesvlékla. Chtěla jsem jenom, aby ze mě voda smyla všechnu tu špínu, i když jsem si nebyla jistá, jestli je to vůbec možné. Nechala jsem na sebe dopadat kapky vody, opřela jsem se o vykachličkovanou stěnu a pomalu jsem se po ní svezla k zemi. Kolena jsem si přitáhla k bradě a začala jsem se kývat dopředu a dozadu. Položila jsem si hlavu na kolena. Pak jsem se znovu rozvzlykala.

***

„Katy. Katy, no tak, mám tady pro tebe tu vodu.“ Z dálky se ke mně prodíral jakýsi ženský hlas. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla Tiffany.

„Co?“ zeptala jsem se zmateným, rozespalým hlasem. Párkrát jsem zamrkala a odkašlala jsem si. „Cože?“

„Promiň, broučku. Nechtěla jsem tě budit, myslela jsem si, že ti to tady nechám na nočním stolku, když jsi usnula, ale připadalo mi, že se ti zdá něco ošklivého, protože jsi plakala, tak jsem si myslela, že bude lepší, když tě probudím.“ Sáhla jsem si na obličej, opravdu jsem měla tváře mokré od slz.

„Asi jo,“ zamumlala jsem. Moc dobře jsem věděla, co se mi zdálo, ale nechtěla jsem se k tomu vracet, už nikdy.

„Chceš si o tom promluvit?“ zeptala se Tiffany ochotně. Zavrtěla jsem hlavou. Byla to minulost, přes kterou se mi podařilo se přenést, a už jsem se jí nehodlala dál zabývat.

„Ani nevím, co se mi zdálo, ale byl to jenom sen.“ Pokusila jsem se na Tiffany usmát. Úsměv mi opětovala. „Radši bych se napila.“ Chvíli se na mě ještě usmívala, než jí to došlo.

„Oh, jasně, promiň, trochu jsem se zamyslela,“ omlouvala se mi, sáhla na noční stolek, odkud mi podala plnou sklenici vody. Posadila jsem se a vzala jsem si od ní sklenici. Vypila jsem ji na jeden zátah.

„Aach, to jsem potřebovala,“ pronesla jsem spokojeně, když jsem Tiffany vrátila prázdnou sklenici.

„Jsem ráda, že už je ti líp. Nebolí tě nic?“ zeptala se starostlivě Tiffany. Nechtěla jsem si znovu lehat, proto jsem se v sedě odsunula blíž k čelu postele a opřela jsem se o něj. Ačkoliv bylo dřevěné, nebylo vůbec tvrdé, ani studené.

„Jenom kotník, myslím, že jsem na něj špatně došlápla.“

„Ano, Sue říkala, že je lehce podvrtnutý, ale během týdne, maximálně prý čtrnácti dnů, by to mělo přejít.“

„Sue?“ zeptala jsem se jí nechápavě. „Kdo je Sue?“

„Sue. Sue Clearwaterová. To je místní zdravotnice. Mezi lidmi je tu velmi oblíbená. Pokud to není tak vážné, že by se s daným člověkem muselo do nemocnice, postará se o něj vždycky Sue.“

„Aha, ona se tedy o mě tedy včera starala?“

„Nejenom včera.“

„Jak nejenom včera? Jak dlouho jsem byla mimo?“

„Dva dny.“

„Dva dny?!“ vyjekla jsem překvapeně. To jsem jako vážně prospala dva dny?

„Ano, broučku,“ odpověděla se smutným úsměvem Tiffany. „Strašně jsem se o tebe bála, když tě Sam předevčírem v noci přinesl. Sue říkala, že jsi hrozně podchlazená a navíc Sam, řekl, že máš něco s nohou. Sue se na tebe podívala a řekla nám, co a jak máme dělat, a že kdyby se něco dělo, tak pro ni máme poslat. Nejdříve jsem byla ráda, když se to konečně začalo zlepšovat a tys začínala mít normální teplotu, jenže nakonec se ti to vyšplhalo na vysokou horečku, takže jsme museli znovu zavolat Sue. Říkala, že to může být z toho podchlazení a z šoku, který si tvé tělo prožilo. Vůbec jsme tu horečku nemohli srazit. Až dnes ráno jsi konečně byla bez teploty.“

„Wau,“ pronesla jsem. „To jsem ale šikulka, co?“ zasmála jsem se, abych trošku odlehčila atmosféru.

„No,“ uchechtla se Tiffany. „Ještě si z toho dělej srandu.“ Naoko mi dala lehký pohlavek.

„Au!“ vykřikla jsem naoko. „Mami, jsi normální? To je týrání mládeže.“

„Ale prosím tě,“ řekla naoko vážným hlasem. „Jen počkej,“ pohrozila mi prstem. „Abych ti náhodou neukázala, jak vypadá pravé týrání mládeže.“ Obě jsme se znovu začaly smát. Už jsem se doopravdy cítila mnohem líp. I když jsem si stále připadala trochu unavená, klidně bych si ještě zdřímla, ale už to bylo lepší.

Náš smích se rozhodlo přerušit moje břicho, respektive můj žaludek, který hlasitě zaprotestoval proti tomu, že již dva dny nedostal nic k jídlu.

„Panebože, já zapomněla,“ zvedla se najednou rychle Tiffany. „Mám pro tebe dole něco k jídlu, hned ti to donesu.“ Stále s úsměvem na rtech odběhla dolů a mě nechala samotnou s mým protestujícím žaludkem.


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Mrs. Katy - kapitola 4.:

 1
1. Maja
15.05.2017 [14:13]

Úžasné, snad bude brzy další díl Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Nenávidím a miluji



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!