Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrs. Katy - kapitola 2.

15.01.2017 (18:15) • BellaSalvatore • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1483×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Kapitola 2. - Někdy to prostě nevyjde přesně podle vašich představ

Ráno na mě dole čekala Tiffany a pozor! Lívance! S borůvkami! Nevím, jak tohle Tiffany věděla, ale mohla jsem se po nich utlouct. Prostě... Bomba! Když jsem si sedala ke stolu, měla jsem super náladu, protože jsem se ráno probudila s pohledem do rohu u dveří, takže… super! Venku bylo dle mého úsudku při ranním vykouknutí z okna celkem teplo, alespoň na to, že byl konec letních prázdnin, takže jsem si na sebe vzala tričko s krátkým rukávem, čokoládově hnědé, o kterém všichni říkali, že mi moc, sluší, protože mi jde k očím, a zelené kraťasy, protože mám zelenou moc ráda, samozřejmě až po fialové. Svoje vlnité zrzavé vlasy jsem si nechala volně. Stejně nechápu jak to, že mám zrzavé vlasy, když táta je má černé a Tiffany tmavě hnědé, prostě jsem zase divná.

„Dobré ráno,” řekla jsem Tiffany, která zrovna vešla do místnosti, zatímco já se cpala lívanci.

„Dobré ráno, holčičko. Chutná?” zeptala se mě Tiffany a usmála se na mě.

„Strašně moc,” řekla jsem s plnou pusou, takže to spíš znělo jako: Stuašemo. Polkla jsem, opětovala Tiffany úsměv a zopakovala svá předchozí slova. „Strašně moc. Můžu se po nich utlouct.”

Zasmála se, ale pak se podívala ven z okna a povzdechla si.

„Embry se ještě nevrátil?” zeptala jsem se.

„Ne, ještě ne.” Znovu si povzdechla.

„Možná bych tu opravdu neměla být,v prohlásila jsem skleslým hlasem. Teď už jsem neměla tak super náladu. Embry kvůli mně možná utekl z domova. Vážně bych asi měla vypadnout.

„Nablázni, Kataríno,” pronesla mamka a chytila mě za ruku, „Embry se určitě vrátí, tohle neudělal poprvé. Už se to párkrát stalo, a taky se vrátil. Jednou dokonce zmizel skoro na týden. Je toho na něj prostě moc, neměla jsem mu lhát.”

„Ty za to nemůžeš… mami.” U slova mami jsem se trochu zadrhla, budu potřebovat čas, stejně jako ho asi teď potřebuje Embry. „To já jsem se vám vetřela do rodiny.”

„Ale nevetřela,” uklidňovala mě Tiffany, „ty jsi do ní patřila odjakživa, stejně tak jako tvůj otec a já to před Embrym neměla tajit. Stejně vím, jak moc chce vědět, kdo je jeho otec. Nesnáší to, že to neví. Myslí si, že to nevím, ale já to na něj vidím. Už tolikrát jsem na na něm viděla, jak se mě chce na něj zeptat, ale nikdy to neudělal. Nevím proč.”

„Měla bys mu to říct,” řekla jsem mamce.

„Já vím, ale nemůžu, nedokážu to.”

„Pak to udělám já,” prohlásila jsem. Během našeho rozhovoru jsem se nasnídala. Teď jsem se zvedla ze židle a vydala se ke dveřím. Najdu Embryho, i kdybych měla prošmejdit celé La Push, jestli nespal doma, určitě spal u nějakého kamaráda. Má právo vědět pravdu.

„Počkej, Kataríno! Počkej!” Slyšela jsem, jak za mnou Tiffany křičí, zastavila jsem se. Byla jsem již kousek od domu, zatímco Tiffany stála na verandě. Vrátila jsem se o pár kroků zpět.

„Nemůžeš mu to říct!”

„Nemůžu? Proč ne? Vždyť si říkala, že mu to říct nedokážeš, já to dokážu.”

„Ne. Nemůžeš mu to říct!”

Začala jsem cítit vztek, tohle nebylo fér, měl by to vědět. „Proč ne?”

„Prostě nemůžeš!” vykřikla na mě.

„Ale proč!?” Teď už jsem taky křičela. „Proč nemůžu? Má právo to vědět! Sama jsi říkala, že by to měl vědět! Není fér to před ním tajit.”

„Nemůžeš mu to říct, jestli zjistí, jaký byl jeho otec parchant, že tady nechal svojí manželku s malým dítětem a odešel-”

„Kam?!” vyštěkla jsem na ni. „Kam odešel?! Můj táta možná není úplně skvělej táta, ale pořád je to můj táta a od svojí ženy s dítětem odešel jenom kvůli tobě! Jenom kvůli tobě! Protože ty jsi v tý době byla těhotná se mnou a s Embrym! A ten kluk byl v té době už dost velký, aby věděl, že nějakého tátu měl!”

„Přestaň na mě křičet, mladá dámo!”

„Proč?! Vždyť je to pravda!” Během naší hádky jsem došla až na verandu, takže jsme teď stály s Tiffany u sebe.

„Není! Tvůj otec byl, je a bude parchant a grázl, kterýho tady nikdo nemá rád!”

„Ale má! Já!”

„Protože ti patnáct let hustil do hlavy jak je úžasnej! Je to jenom prolhanej parchant!”

„Nevím, kdo je tady prolhanej. Táta mi aspoň řekl, že mám dvojče a mámu, dal mi vaši adresu, vyprávěl mi o vás, kdežto tys Embrymu neřekla vůbec nic, patnáct let jsi mu lhala, takže mi tady netvrď, že můj táta je prolhanej! Radši se nejdřív podívej na sebe!” PLESK!

Vyjekla jsem a chytila se za bolavou tvář. Tiffany mi vlepila facku? Do očí se mi nahrnuly slzy. Podívala jsem se na ní. Viděla jsem jí na očích, že jí to mrzí.

„Kataríno…” pronesla takovým tím hlasem, jako by se mi chtěla omluvit, ale já se od ní odvrátila a rozeběhla jsem se pryč. Nevím, co mě to napadlo, prostě jsem se sebrala a zbaběle utekla. Možná jsem po tátovi víc, než si myslím.

Běžela jsem docela dlouho. Nevzala jsem to přes vesnici, ale okolo, kolem útesů, až na pláž. Tam jsem zpomalila a pokračovala jsem krokem. Chvíli jsem šla po pláži, pak jsem ale nějakým záhadným způsobem zašla do lesa. Záhadný proto, že si vůbec nepamatuju, že bych tam šla, že jsem v lese mi totiž došlo až za chvíli.

Ta facka byla zasloužená. Věděla jsem, že tohle jsem přehnala, mrzelo mě to. Nechtěla jsem Tiffany říct, že je prolhaná, ale prostě to ze mě v tu chvíli nějak vypadlo, dostala jsem prostě najednou strašnej vztek. Nevím, co to se mnou je. Jsem tady jeden den, ani ne, přijela jsem odpoledne, a začnu tady řvát na člověka, kterého znám necelý den, a ještě ke všemu na svojí vlastní mámu. Měla bych být ráda, že tady můžu zůstat a nemusím za tátou do Evropy, ale ne, já si tady začnu řvát a ubližovat lidem okolo. Já jsem fakt tak úplně blbá!

Zarazila jsem se. Teprve teď jsem si všimla, že jsem během svých úvah došla až do lesa, jenže teď jsem nevěděla, jak se z něj dostat. Vůbec jsem to tu neznala. Panebože, já jsem fakt úplně blbá! Neznám to tady a jdu do lesa, no a ještě ke všemu nedávám pozor na cestu. No to je fakt super! Zkusila jsem se vrátit tudy, kudy jsem přišla, což znamená, že jsem se otočila čelem vzad a šla jsem na druhou stranu, jenže problém byl v tom, že já jsem předtím nejspíš nešla rovně, takže místo, abych se blížila k okraji lesa, mi přišlo, že se dostávám stále hloub a hloub. No, fakt super! Už zase jsem byla naštvaná. Vzteky jsem kopla do ležícího kmenu a pak jsem se rozbrečela. To je teda něco, nejdřív se pohádám z Tiffany a teď tohle.

Po chvíli, když jsem se celkem uklidnila, jsem se zvedla a pokračovala dál v hledání, ale cestu z lesa jsem stále nemohla najít. Bloudila jsem lesem nejspíš celý den, protože jsem měla strašný hlad a nad korunami stromů se už stmívalo. Tak tohle je vážně ohromný! Budu v noci sama v lese. Asi bude pořádná kosa, protože už teď mi byla celkem zima a to se ještě ani úplně nesetmělo.

Už byla docela tma, neviděla jsem ani na krok, ale přesto jsem šla dál, někdy přece z toho lesa vylézt musím. Najednou jsem z dálky uslyšela zavytí. Bylo hodně daleko, ale i tak jsem se strašně lekla a začala jsem utíkat, což s mojí šikovností a v takovéhle tmě nebyl moc dobrý nápad. Mohla jsem uběhnout několik desítek metrů, když jsem najednou šlápla do nějaké díry. Sesunula jsem se k zemi. Sakra! Ještě tohle mi scházelo. Opatrně jsem se pokusila postavit, ale znovu jsem se sesunula k zemi. Dost to bolelo, asi jsem si vymkla kotník. Věděla jsem, že s tím nic nezmůžu. Možná bych vstala, ale rozhodně bych už dál nedošla. Navíc, v noci to nemá cenu, musím tu přespat a ráno snad najdu cestu ven, ten les přece nemůže být nekončený.

Byla mi docela zima, přece jenom jsem měla na sobě jenom tričko a kraťasy, a ačkoliv byl konec léta, noci tu byly dost chladné. Odsunula jsem se k nějakému křoví a schoulila jsem se u něj do klubíčka, aby mi nebyla taková zima. Chvíli jsem ještě slyšela různá zvířata a jen jsem doufala, že mě tu nenajde žádný predátor, nebo něco takového. Pak jsem nejspíš usnula.

Autor: BellaSalvatore, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrs. Katy - kapitola 2.: