Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 36. kapitola

05.12.2012 (10:30) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1580×

Je to už týden od mé a Jaredovi operace. Celých těch sedm dní do nás cpali všelijaké nemocniční hnusy, léky a ještě něco, co nám do těla museli podávat hadičkou. Radši jsem se neptala, co to je, protože potom by se mohlo stát, že odtud uteču.

Každý den za mnou někdo přišel a vyprávěl mi, co se děje v rezervaci. Kluci se prý už vzpamatovali ze střetu s Volturiovými a chodí zase na střídačku do školy. Mají rozdělené hlídky a opět vyžírají Emily kuchyň. Ona mi to vždycky vypráví se smíchem, ale Sam je nejspíš v nebližší budoucnosti přerazí. Říkala jsem mu, ať si užívají, dokud tam nejsem, ale on jen zčervenal a změnil téma.

Moji rodiče se už od toho večera neukázali a ani se mě nepokusili kontaktovat, tak jenom doufám, že to tak zůstane. Nijak zvlášť netoužím po jejich přítomnosti, i když si někdy říkám, že kdyby se znovu objevili, alespoň bych jim mohla říct do očí to, co mám už delší dobu na srdci.

Párkrát za mnou byli i Cullenovi, ale vždycky se mnou nejdéle vydržela Alice, jelikož ostatní se přes to její brebentění nedostali ke slovu, tak se vždy jen rozloučili a většinou se ještě šli podívat na Jareda.

Ten malý skřítek pořád štěbetal o svatbě. Byl pro mě docela šok, když jsem zjistila, že bude už za tři týdny. Doktoři mi řekli, že mě pustí za dva týdny, ale budu muset ještě alespoň tři dny po mém propuštění odpočívat, takže budu mít respektive čtyři dny na to, abych se připravila jak psychicky, tak i fyzicky. No, to bude… vzrušující.

Nevím, co mě znervózňovalo víc, jestli to, že mě má Alice nalíčit, učesat i obléct, nebo to, že kluci pozvali své kamarády a příbuzné, kteří znají Emily i Sama, takže se to tam bude hemžit puberťáky. Věděla jsem, že ta elfka by dokázala i ze Shreka udělat princeznu, ale trochu se bojím, aby to nepřehnala. Přeci jenom nechceme, abych byla středem pozornosti. No dobře, já to nechci, ale to neznamená, že se z toho nemůže stát obecné blaho. A kdyby se kolem motalo víc kluků, se kterými mlátí splašené hormony, než je zdrávo, tak bych taky mohla skončit zase připoutaná k nemocničnímu lůžku.

S Embrym jsem si to vyříkala hned druhý den. Řekla jsem mu, k čemu jsem došla při svém hlubokém zamyšlení, a taky mu pověděla, jak to hodlám napravit. Souhlasil s mým řešením a po mé desetiminutové omluvě už zase zářil jako měsíček na hnoji. Každému, kdo v kročil do mého pokoje, jsem se omluvila, ale nikdo z nich úplně nechápal za co – já to taky nevěděla přesně, ale po delším vysvětlování každý jen přikývl a objal mě. Pak už bylo všechno v pořádku.

„Zlato, slyšíš mě?“ zamávala mi Emily rukou před obličejem, když jsem delší dobu nejevila známky života.

Rychle jsem zamrkala a zaostřila na ni. „Co? Jo, co jsi říkala?“ Je pravda, že jsem byla trošku zamyšlená, ale ne tak, aby se na mě kluci museli dívat jako na blázna – když to řeknu mírně.

„Že Alice není k zastavení, tak jsem tě chtěla poprosit, jestli bys jí nemohla trošku usměrnit. Až se vrátíš domů, nepoznáš to tam,“ poznamenala a začala mi popisovat všechno, co tam Alice změnila kvůli tomu, aby se tam vešlo všechno, co si naplánovala.

Všechno mi šlo jedním uchem dovnitř a druhým ven. Prostě jsem se nemohla soustředit. Snažila jsem se, ale pořád jsem musela myslet na všechno ostatní, jen ne na to, co ten malý elf páchá u nás v domě.

„Lexie, ty zase neposloucháš,“ obvinila mě teta, když jsem zase byla mimo.

„Promiň, jenom přemýšlím, tak tě trošku nevnímám,“ omluvila jsem se a nasadila smutný kukuč, aby věděla, že je mi to doopravdy líto.

„A nad čím?“ zeptal se mě posměšně Paul.

„Do toho ti nic není!“ prskla jsem po něm. „Jestli chcete, tak jděte za Jaredem, určitě mu je smutno.“

Po chvíli váhání se všichni sebrali, rozloučili a postupně odcházeli. Než vyšli ze dveří všichni, chvíli to trvalo, ale nakonec jsem zůstala sama jen s Chrisem. Ulevilo se mi, když zrovna on se rozhodl zůstat. Museli jsme si toho tolik říct, ale ještě nikdy jsme nezůstali sami, až teď.

„Tak co tě trápí?“ zeptal se a posadil na židli hned vedle postele.

„Nic, mělo by?“ opáčila jsem a na posteli se posadila.

„Lexie, já nejsem slepej ani blbej. Klidně si mysli cokoliv, ale já mám oči od toho, abych s nimi mohl vidět. Tak co je?“

Zadívala jsem se na své ruce. „Přemýšlela jsem o tom, co se stalo za poslední měsíc. Je toho hodně, co si musím promyslet, a u mě není nezvyklé, že se nad nějakými věcmi pozastavím o trošku déle, než je nutné. Věděl bys to, kdybys tu byl,“ zamumlala jsem. Nechtěla jsem se ho dotknout, jen jsem to bez rozmyslu řekla.

„Já vím a je mi líto, že jsem si nedokázal vzpomenout. Víš, když jsem byl ve Volteře, tak mi tam každý říkal, jak jsem výjimečný a jaké mám úžasné rodiče. Nikdy mi ale neřekli, čím jsme tak výjimeční. Jen opakovali, abych si jich vážil a respektoval je. Možná tomu nebudeš věřit, ale ne všichni jsou tam tak zlí, jak se tváří. Většina z nich je docela v pohodě. Třeba Demetri je fajn kámoš. Byl. Vždycky jsme chodili lovit spolu, nebo se jen tak projít do města. A někteří z nich tam ani nejsou dobrovolně. Jane a Alec tam byli jen proto, že Aro jejich rodiče nezabil a nechal je žít. Nebo Felix. Ten tam byl jen díky své sestře, která je tak sobecká, že jim řekla, aby si místo ní vzali jeho. Měl tam být pět set let, ale ukázalo se, že to rozhodně nestihl odsloužit. Věděl jsem, že nějaká část v mé hlavě je prázdná, ale nemohl jsem přijít na to, co do ní patří. Až když mi ta upírka vrátila vzpomínky, pochopil jsem, co mi chybělo. Pojď sem, ty nemehlo,“ zasmál se a objal mě. Zabořila jsem mu hlavu do ramene a zavřela oči. Voněl podobně jako Embry, jenom ne tolik po lese, jelikož v něm netrávil tolik času.

„Těším se, až se budu moct přeměnit. Jsem jako na trní, když jsem už tak dlouho nebyla ve své vlčí podobě. Nejradši bych ze sebe seškrabala lidskou kůži, ale nechci tu udělat bordel,“ rozesmála jsem se a Chris se mnou.

„Musíš ještě dva týdny vydržet, potom budeš moct jít domů a tam už se o tebe postará Emily.“

„Co myslíš, že teď dělají máma s tátou?“ vypadlo ze mě dřív, než jsem to stihla zastavit.

„No, nejspíš si našli nějaký dům, který si mohli přivlastnit, a teď se pokoušejí na nás zapomenout. To bychom měli udělat taky,“ šeptl a odtáhl se ode mě.

„Já vím, ale je to tak těžké, když tě dřív ujišťovali, že tě nikdy neopustí, a teď ti přesný opak řekli do obličeje. Byli tu za mnou, Chrisi, prý se jen chtěli podívat, co se stalo jejich holčičce, ale stejně si myslím, že v tom bylo něco jiného. Jen nevím co. Embry sem přišel a vyhnal je, ale stejně se bojím, že se vrátí. Nevím, co chtějí,“ povzdechla jsem si.

Chvíli vypadal zaraženě, ale potom si povzdechl. „Za mnou byli taky, jenom mi řekli něco jinýho. Prej chtějí, aby z nás byla zase rodina. Řekl jsem jim, že to, co udělali, se jen tak nepromíjí a odešel. Nevěřil jsem jim ani nos mezi očima, ale je pravda, že od té doby čekám, jestli odněkud nevyskočí, nepopadnou mě a neodvléknou do nějaké pustiny, kde nebude ani signál.“

„No, takže si to shrňme. Byli za námi oběma, chtěli si promluvit a my oba z nich máme nepříjemný pocit. No, z toho vyplývá jen jediné – musíme si je držet co nejdál od těla. Bez legrace,“ dodala jsem ostře, když se můj bratr rozesmál.

„Jo, bez legrace, ale ty jsi to řekla tak drsně a rázně, že kdybych nebyl tvůj bratr, možná bych se tě i bál. Au,“ vyjekl, když jsem mu hodila polštář přímo do obličeje. „Ty takhle? Fajn, tak já takhle.“ Vzal mi další polštář z rukou, zahodil ho a začal mě lechtat. Svíjela jsem se a kroutila, ale jeho hbitým prstům jsem nemohla uniknout. Smála jsem se, až mě bolela pusa i břicho. Nevím, jak dlouho by mě vydržel trápit, kdyby do pokoje nevtrhla sestra.

„Co to tu děláte?! Slečna Ravenwoodová musí být v klidu a odpočívat, takže buď se budete podle toho chovat, nebo vám ukážu hlavní východ, pane…“

„Ravenwoode,“ napověděl jí Chris s úsměvem na rtech.

Sestra se zamračila a nejspíš zapřemýšlela. „Vy jste její příbuzný?“

„Ano, její bratr,“ odvětil.

„A vy jste v pěstounské péči u své tety, je to pravda?“ chtěla se ujistit, tak se otočila na mě.

Začínala jsem být víc a víc zmatená, tak jsem jenom přikývla.

„Můžu se zeptat, kolik je vám let?“

„Devatenáct, proč?“ zeptal se dřív, než jsem to stihla udělat já.

„Nevím, jestli jste si toho vědomi, ale podle zákona byste měl být vy pěstoun vaší sestry. Jste plnoletý a také jste její nejbližší příbuzný. Bohužel to budu muset oznámit na příslušné úřady. Vaše teta má sice právo být vaší pěstounkou, ale není vaše nejbližší příbuzná. Je mi líto.“ S těmito slovy odešla z místnosti a nás tam nechala sedět opařené a bez nejmenší známky života. Co je to za sestru, když se ani neujistí, jestli dýcháme?

„No, vypadá to, že naše starosti se jen zvětšují a hromadí. Počkej, za chvíli budeme řešit ufo na naší zahradě,“ snažil se mě rozesmát a po pár minutách se mu to i povedlo. A po další hodině jsme na tenhle menší problémek skoro zapomněli. Pořád tam byl menší náznak toho, že bych od Emily musela odejít. Od té doby jsem se začala bát dveří, které se otvírají – nikdy nevíte, co bude za nimi. 

Nevím, jak jinak už vás donutit komentovat. Je pravda, že většinou něco pod kapitolou nechá pár určitých lidí, ale ti alespoň komentují vždycky. Moc vám děkuju. ;) 

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 36. kapitola: