Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 34. kapitola

22.11.2012 (07:00) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1601×

Emily

Vjížděli jsme zrovna na naši příjezdovou cestu, když se celý náš dům rozsvítil. Doopravdy začal svítit pomocí malých lucerniček pověšených kolem celého okapu, oken, dveří a všeho dalšího. Byly všude po stromech a kolem cesty, na zábradlí i na židlích, které stály na terase. Táhly se i po schodech nahoru. Zářily různými barvami – od pastelových po světlé. Měly i různé odstíny. Byla to nádhera.

„Páni, Same, vidíš to?“ vydechla jsem a pomalu vystoupila z auta. Dveře jsem nezavírala, protože jsem nechtěla kazit tuhle nádhernou chvilku jejich bouchnutím.

„Jo, vidím, je to úžasné,“ šeptl a došel vedle mě. Položil mi ruku na kříž a společně jsme se dívali na to, jak se celý prostor kolem nás rozzařoval a zase zhasínal. Byla to tak kouzelná noc, že jsem už nikdy nechtěla vejít do reality. Ta vždycky všechno zkazí. Pokaždé se jí povede něco, o čem jste nechtěli ani přemýšlet, protože jste se báli, že se to může splnit. Teď tu ale nebyla a my jsme si tuhle chvíli užívali i za Lexie.

Kluci přijeli jinými auty, ale už když vystupovali, ozývaly se z jejich úst jen překvapené výdechy a vzdechy. Rozhlíželi se všude kolem sebe, otáčeli kolem své osy a smáli se. Byla to tak kouzelná chvilka, že jsem nechtěla, aby někdy skončila.

Najednou nás všechny oslepilo přímé světlo. Bylo to jen krátké, takže když jsme se rozkoukali, uviděli jsme na schodech do domu Jaspera a vedle něj Alici s foťákem v ruce. Usmívala se, když dávala přístroj pryč od svého obličeje.

„Všichni jste vypadali tak šťastně, že jsem tu chvilku nemohla nechat jen tak zmizet. Máte ji aspoň schovanou tady,“ poklepala na předmět ve své ruce, „abyste věděli, že i přes všechny starosti a překážky můžete být šťastní,“ usmála se ještě víc a přitančila až k nám.

„Díky, Alice,“ šeptla jsem jí do ucha, když jsem ji sevřela v objetí. „To jsi všechno udělala sama? Ta světla a to všechno kolem?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, já to jen zorganizovala, navěšeli to tam kluci.“ Jen co to řekla, se z domu vyhrnul Emm s Carlislem, kteří si stoupli k Jazzovi a smáli se jako malí kluci.

„Děkuju,“ řekla jsem jim a objala Sama. „Je tohle skutečné?“ zeptala jsem se ho.

„Chceš, aby to bylo skutečné?“ vrátil mi otázku.

„Ano, moc.“

„Pak to tedy skutečné je,“ odvětil a políbil mě do vlasů. Hlavu jsem mu zabořila do hrudi a vdechovala jeho omamnou vůni lesa.

„Emily, tohle všechno je příprava na tvou svatbu. Jestli to chceš jinak, tak to můžeme předělat, ale už na tom musíme začít pracovat. I když máme všechno kolem domu udělané, pořád nám ještě chybí postavit pódium, obstarat květiny, nějakou kapelu a všechno ostatní. Měli bychom se do toho dát, přeci jenom už máme jen necelý měsíc,“ štěbetala Alice a my jsme se všichni rozesmáli nanovo.

„Ano, to všechno musíme, ale ohledně kapely bych chtěla, aby nám na svatbě hráli kluci s Lexie,“ pověděla jsem jí a kluky obdařila pohledem.

Ten malý skřítek se na mě překvapeně podíval. „Cože? Umí vůbec hrát na nějaké nástroje? Ale potom by tam museli hrát celý večer a neměli by jedinou přestávku.“ Je pravda, že tohle mě nenapadlo, ale hned mě napadlo řešení.

„A co kdyby nám po obřadu zahráli jednu písničku a potom by tam byla jiná? Moc si přeju slyšet, jak hrají. Lexie říkala, že když ve škole mají hudebku, kluci se úplně uvolní a jsou tak šťastní, jak je ještě nikdy neviděla. Prosím, Al,“ prosila jsem a skoro klečela na kolenou. Doopravdy se mi o tom jednou zmínila a od té doby bych je chtěla slyšet.

„Jde o to, jestli by byli kluci ochotní,“ zamumlala a šlehla po nich pohledem. Asi čekala, co z nich vypadne.

„Jo, klidně, jestli ti to udělá radost, tak proč ne,“ přikývl Paul vážně. Málem jsem vyskočila pět metrů do vzduchu, ale zadržela jsem se v čas a jen každého z té bandy objala a děkovala jim.

Alex

Ležela jsem ve svém pokoji v nemocnici a koukala se na televizi. Moc jsem ji nevnímala, protože tam běžela nějaká telenovela, na kterou se koukala starší paní vedle mě. Byly jsme tu jen my dvě. Ta dáma byla také na operaci, ale s nohou. Říkala mi, že měla něco s kloubem, tak jí to potřebovali napravit, aby ještě mohla chodit.

Celé patro bylo ponořené do oparu ticha, který jsem s radostí uvítala. Na operačním sále se vystřídalo plno doktorů, kteří byli specialisté na jednu konkrétní věc, kterou jsem potřebovala operovat. Byla to dlouhá a komplikovaná operace, ale povedlo se. Už mě nebolí břicho a prý nebudu mít žádné trvalé následky.

Z mého hlubokého zamyšlení – snažila jsem se usnout – mě vytrhly kroky na chodbě. Je půl jedenácté večer a v tu dobu nikdo nikam nechodí, tak co to je? Kroky se blížily a blížily, až se zastavily před dveřmi do mého pokoje.

Čekala jsem, že vejde doktor nebo sestra, ale své rodiče jsem tedy rozhodně nečekala. Zastavili se mezi dveřmi a koukali na mě tak… divným pohledem, že jsem měla chuť si přetáhnout peřinu přes hlavu, zavřít oči a na všechno zapomenout. Ale stáli tam a vyčkávali, jak zareaguju.

Upřímně? Nevěděla jsem, co si myslet, co říct, jak se chovat, kam se dívat. Jednoduše jsem nevěděla nic, co by tuhle danou chvíli nějak zpříjemnilo.

„Co tady děláte?“ zavrčela jsem po chvíli ticha, když se neměli k tomu, aby něco řekli.

„Chtěli jsme jen vidět, co se stalo naší holčičce, ještě pořád jsme tvoji zákonní zástupci a máme za tebe zodpovědnost, takže se rychle zklidni,“ uzemnila mě moje milá nesmrtelná maminka a přešla k posteli. Sedla si na její kraj a nejspíš mě chtěla pohladit po vlasech, ale já se nedala a ucukla. Nechtěla jsem, aby se mě dotýkal někdo, kdo ode mě a mého bratra utekl a nechal nás v bitvě na život a na smrt.

„Promiň, mami, ale moji zákonní zástupci jsou živí lidé, kteří by mě nenechali bojovat v bitvě s nulovými šancemi na vítězství. To oni jsou teď moji rodiče,“ vyvedla jsem je z omylu a vylezla z postele. Nechtěla jsem jen tak nečinně sedět a poslouchat, jak mi organizují život.

„Ale Lexie - “ začala, ale už to druhé slovo mě donutilo ji zadržet.

„Ty už nemáš právo mi říkat Lexie! O to jste oba dva přišli, když jste se přeměnili a nevydali se i s Chrisem mě hledat. Nechápu, jak jste svoje vlastní dítě mohli nechat jen tak. Nemohli jste vědět, co se se mnou stane, když odejdete. Prostě jste mě tam nechali?!“ křičela jsem z plných plic, ale pak si uvědomila, že nebudu jako oni. Ano, dříve jsme byli dokonalá a hlavně šťastná rodinka, ale teď je to jiné. Nemám, co bych jim jako rodičům měla vytknout, jen to jejich poslední gesto.

„Myslíš, že jsme nechtěli přijít? Jistě, že jsme chtěli, ale museli jsme zůstat, abychom tě utajili. Nemohli jsme jim útéct, protože bychom je přivedli k tobě, pochopíš to někdy?“ ptal se mě můj otec a chtěl se přiblížit, ale já se přitiskla na zeď za mnou a ruce si založila v obranném gestu na prsou.

„Jo, já to chápu, ale nedokážu vám to odpustit, už jsem získala svůj život, o kterém jsem tak dlouho snila, a věřte mi, že mi ho už nikdy nikdo nevezme. Možná vás Emily pozve na svatbu, a jestli se tak stane, tak si tam o tom můžeme promluvit, ale až se mi to uleží v hlavě. A teď už jděte, nebo zavolám sestru,“ pohrozila jsem jim a ukázala na dveře. Nebylo to tak tvrdé gesto, jak jsem si přála, ale stačilo to, aby jim to vehnalo vztek do tváře.

„Myslíš, že se nás můžeš jen tak zbavit? Ne, to doopravdy nemůžeš!“ křičela má matka a chystala se možná i pokračovat, ale dveře se rychlostí světla rozrazily a dovnitř nakráčel jako bůh pomsty Embry.

„Děje se tu něco?“ zeptal se a v očích mu žhnul takový vztek, až jsem se ho bála i já.

„Ne, nic, my už jsme na odchodu,“ odvětila překvapeně mamka a i s otcem vyšli ze dveří. Ani se neohlédli, jen prostě šli.

Vím, že jsem tuhle kapitolu docela odflákla, ale nebylo moc času, tak jsem to tak nějak zpatlala a konec. :D No, snad to nebude bránit vašim komentářům. ;) 

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 34. kapitola: