Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 31. kapitola

04.11.2012 (20:45) • Sundance • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1686×

Věděla jsem, že to většina z nich nepřijme kdoví jak dobře, ale že to bude až takový cirkus? To by mě tedy v životě nenapadlo.

„Bože, Alex, jak sis mohla myslet, že když nám to zatajíte, tak všechno bude v nejlepším pořádku? Jak tě to vůbec napadlo? Kristepane, taková pitomost!“ křičela na všechny strany Emily, ale já jsem věděla, že největší vztek má na mě a Jareda. Moc dobře jsem předpokládala, že bez úhony se z toho nedostaneme.

„Tady ani nejde tak moc o to, že to byla pitomost, jako o to, že jste se klidně mohli zabít. Stačilo k tomu, aby se Jaredovi rozostřil zrak a mohli jste klidně sjet ze silnice. Co jste si vůbec mysleli? Doopravdy Carlisleovi nevěříte, že jste se od něj nechtěli nechat vyšetřit a raději se vydali za nějakým lidským doktorem?“ vrtěl Sam hlavou a přecházel sem a tam po místnosti. Super, i jeho jsme naštvali, pomyslela jsem si kysele a jala se našeho obhajování.

„Už po cestě tam jsme věděli, že i kdybychom sjeli z cesty, tak se uzdravujeme příliš rychle na to, abychom mohli umřít, a Carlisleovi věříme, ale co byste asi tak dělali, kdybychom vám řekli, že možná už známe cenu našeho znovuzrození?“ vyjela jsem na ně, ale hned toho zalitovala. Nechtěla jsem na ně řvát hlavně z důvodu, že jsem věděla, že je to jen a jen naše vina.

„Co bychom dělali? Ty se ještě ptáš? Samozřejmě že bychom se vám snažili pomoct!“ vyštěkla na mě Emily. Tušila jsem, že přesně tohle mi řekne, proto jsem už měla nachystanou odpověď.

„No právě,“ vydechla jsem. „Snažili byste se tak moc, až bychom nikam nesměli chodit, hýbat se a možná ani přeměňovat. Myslíš, že by to pro nás bylo příjemné? Myslíš, že bychom se takhle chtěli léčit z vážné nemoci? Ne, doopravdy ne!“ vyvedla jsem ji z omylu. V průběhu své řeči jsem vyskočila na nohy, tak jsem si zase kecla na pohovku a čekala na Emilyinu reakci. Nečekala jsem moc dlouho.

„Jak to se mnou mluvíš?! Myslíš, že by bylo lepší, kdybychom vás nechali, ať se s tím vypořádáte sami? Víš vůbec, mladá dámo, co je to zodpovědnost? Co je to strach o někoho?!“ řvala na mě z plných plic. Najednou se ve mně objevil ten starý strach z toho, že by mě někdo mohl zase uhodit, tak jsem se schoulila do klubíčka a koukala do země, jak jsem to dělává dřív.

„Je mi to líto, Emily,“ šeptla jsem. Doopravdy jsem se bála, ale pak mi to došlo – čeho se bojím? Emily je postavou menší než já a nejhorší, co mi může udělat, je vykopnout mě z domu, takže nic moc hrozného. „Nebo víš co? Ne, vlastně není! Půlku svého života jsem se jen krčila v koutě a přikyvovala, když mi někdo něco vyčítal nebo mě bil. Se včerejšími narozeninami jsem z toho vyrostla. Už nejsem ta malá uplakaná holčička, co na sebe jen nechala štěkat a nic neřekla na oplátku. Už ne!“ Vystrčila jsem bradu, zvedla hlavu a narovnala se. Najednou jsem přímo cítila, jak ze mě na několik metrů sálá respekt. Přesně tohle jsem si jako malá představovala – už mě nikdo nebude považovat za slabou a zranitelnou.

Všichni jen čuměli a asi nevěděli co říct, ale potom se na slovo zmohl Sam. „Lexie, vážně si myslíš, že bychom tě někdy uhodili? Nebo ti nějak jinak ublížili? Tohle si o nás myslíš? Nikdo z nás by na tebe nikdy ruku nevztáhl, doufal jsem, že to už jsi pochopila,“ zamumlal smutně a povzdechl jsi.

Nadechla jsem se, ale potom zase vydechla, protože jsem si uvědomila, že nemám, co bych řekla. Nic nemůžu říct na oplátku. Byla chyba se teď rozhodnout, že nebudu uplakaná malá Alex.

„Lex, můžu si s tebou promluvit o samotě?“ promluvil po pár minutách ticha Embry. Hlavou hodil k hlavním dveřím.

Jen jsem pokývala hlavou a vydala se za ním ven do končícího podzimního večera. Jak jsem kráčela přes zelený trávník ke kraji lesa, přemýšlela jsem, co by po mně mohl tak chtít. Všechno jsme si vyříkali a ohledně mého znovuzrození jsem to řekla všem, takže tam byl i on přítomen. Sakra, já jsem idiot, to je ono!

„Hele, ať mi chceš říct cokoliv – třeba jak jsem byla nezodpovědná, že jsem vám to neřekla –, tak nic takového znovu slyšet nepotřebuju. Takže pokud nemáš ještě něco, o čem by sis se mnou chtěl promluvit, tak odcházím.“ Ještě jsem na něj mávla rukou a už si to rázovala zpět do domu, ale to by nebyl Embry, kdyby mě nepředběhl a nestoupl mi do cesty. Bylo těžké mu tohle říct, ale zároveň to bylo to nejlepší, co jsem pro něj mohla udělat. Nevím, jak by zareagoval, kdybych mu to měla vysvětlovat extra a ještě více dopodrobna.

„Lexie, co se ti stalo?“ šeptl zničeně. „Proč se takhle chováš? Tak lehkomyslně? Proč tohle říkáš? Proč říkáš takové věci? Tohle přeci nejsi ty – to nemůžeš být ty.“ Celou dobu vrtěl hlavou a díval se na mě jako mučedník pekel. Koutky měl svěšené a v očích takový smutek, že mě to málem dostalo do kolen. Jak mu tohle můžu dál dělat?

„Já… Promiň, promiň. Doopravdy mě to mrzí, ale tohle jsem nechtěla,“ povzdechla jsem si a otočila se – už zase jsem mířila k lesu. „Ani já ani Jared jsme vás do toho nechtěli tahat, ale když jsme zjistili závažnost situace, rozmysleli jsme si to. Fakt mi je to moc líto,“ omlouvala jsem se dál a dál a odmítala se na něj podívat. Nevím, co by si o mně pomyslel. Třeba že jsem úplně blbá, když jsem si myslela, že by jim mohla prospět nevědomost.

„Jak sis to mohla myslet? Vždyť vás oba mají všichni hrozně rádi a určitě by vám chtěli pomoct. Jo, byla to blbost,“ vyčetl mi a přísně se na mě podíval.

„Možná že v tom je ten problém,“ zamumlala jsem. „Všichni byste nám chtěli pomáhat, ale potom bychom nemohli nic. Jenom ležet a léčit se.“ Prsty jsem ve vzduchu nad slovem léčit udělala uvozovky, abych mu tím ukázala, co by to pro mě a Jareda znamenalo.

„Ale… Vždyť vás všichni mají hrozně rádi a nedělali by něco, co nechcete,“ odporoval mi a mě v tu chvíli napadla úplně bláznivá otázka.

„A ty taky?“ Věděla jsem o sobě, že často dělám unáhlené závěry a svoje činy většinou ani pořádně nepromyslím. Ale tohle jsem o sobě doopravdy netušila. Jak jsem se ho mohla takhle ledabyle zeptat?

Zastavil se a ztuhl. Zatínal a zase povoloval čelist a pohled měl upřený někam do neznáma. Stál tam aspoň pět minut bez hnutí – dost na to, aby si promyslel odpověď. On se mnou ale dál hrál tichou poštu, tak jsem to vzdala a už podruhé se vydala zpět do domu. V tu chvíli se probral, popadl mě za paži a otočil čelem k sobě.

„Lex, co to děláš?“ zeptal se mě se slzami v očích a tak smutně, až jsem měla chuť ho obejmout. Ale tomu nutkání jsem odolala. „Řekl jsem ti to včera a zopakuju to jenom jednou – nemůžeme být spolu a ty to moc dobře víš. Nemohli bychom být společně na hlídce, pak by to nebyla hlídka, ale rande. A co ten věkový rozdíl? Myslíš, že to nic není? Lexie, je to pět let. A to je dost. A jsi Sa -“ Nedokončil to, protože jsem ho nenechala. Nezaváhala jsem jako na posledy a políbila ho. Rozhodně jsem ho překvapila, ale později mi polibek začal opětovat a to bylo dobré znamení. Nic kromě něj a jeho polibku jsem nevnímala. Jeho teplé rty na mých, jeho ruce klouzající po mých zádech, jeho přítomnost. Byli jsme tu jen my dva, mladí lidé, kteří i přes všechnu nesnáz a úzkost našli cestu vpřed. A naše cesta dopředu je sice trochu tmavá a nejasná, ale rozhodně je ve společnosti toho druhého.

Polibek byl cítit bezmocí a touhou být spolu, která mohla trvat ještě dlouho, ale on samotný skočil dřív, než vůbec pořádně začal. Aspoň se mi to tak zdálo, ale ani jeden z nás není upír, aby nepotřeboval kyslík.

Odlepili jsme se a opřeli se o sebe čely. „S tímhle musíme přestat nebo doopravdy nepřežijeme zítřek. Až moc se tím rozptylujeme,“ konstatoval Embry a posmutněl.

„Jo, máš pravdu. Tak jdeme za nimi, kamaráde,“ pousmála jsem se a potřetí a naposled se vydala zpět domů. Následoval mě a cestou jsme si ještě slíbili, že o tom nikomu nepovíme a že už se to víckrát nestane. To bude těžké dodržet. A jde taky o to, jestli to vůbec půjde.

Moc se omlouvám za zpoždění. Korektorka byla unavená a já to samozřejmě chápu, tak se na ni ani zlobit nemůžu. ;)

A taky asi nebudete jásat z toho, jak je kapitola krátká. Nevím, prostě jsem to další chtěla dát až do 32. kapči. :)

Komentáře nejsou ztráty času, jak si někteří myslí. :/ Doopravdy dokážou nakopnout a vyloudit úsměv na tváři, tak si to pamatujte. ;)

Sun

Autor: Sundance (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Místo pěstounů teta? To bude ráj! Anebo ne? - 31. kapitola: